Lidské i zvířecí hřbitovy známe dobře z naší současnosti, obecně méně se ale ví, že existují také hromadné hřbitovy (či přesněji hromadná uložiště fosilních koster) dávných dinosaurů.[1] Tito nesmírně úspěšní plazi pomyslně ovládali souše naší planety po závratně dlouhou dobu překračující 135 milionů let (a předchozích zhruba 30 milionů let se vyvíjeli po boku dalších skupin obratlovců) a jejich fosilie už dnes známe z území prakticky všech současných kontinentů.[2] Ačkoliv má přitom drtivá většina nálezů jejich fosilií podobu jedné nebo několika málo částečně dochovaných koster, byly učiněny i objevy skutečných hromadných pohřebišť dinosaurů. V některých případech byly kdysi na jediném místě pohřbeny stovky nebo dokonce tisíce zvířat stejného druhu.[3]

 

Ranč duchů

Jedním z nejslavnějších masových pohřebišť dinosaurů je Ranč duchů (Ghost Ranch) na území Nového Mexika ve Spojených státech amerických. Tato paleontologická lokalita je systematicky zkoumána od roku 1947 a je spojena se jménem slavného amerického paleontologa, a mimochodem také obdivovatele díla našeho výtvarníka Zdeňka Buriana, Edwina H. Colberta (1905-2001). Na lokalitě bylo odhaleno přes tisíc koster menšího masožravého dinosaura druhu Coelophysis bauri.[4] Tito asi tři metry dlouzí štíhlí predátoři žili v období pozdního triasu (asi před 210 miliony let) a nahromadění jejich koster v takovém množství je pro vědce stále záhadou. Nejpravděpodobnější hypotéza pracuje s možností, že tyto dinosaury zahubila jakási nenadálá přírodní katastrofa, snad mohutné záplavy nebo ohromná písečná bouře.[5]

 

Past na dravce

Již v roce 1927 byla na území Utahu objevena další velmi zajímavá lokalita, která vydala vědcům fosilie stovek dinosaurů. Dostala jméno Cleveland-Lloyd Dinosaur Quarry a dnes se jedná o chráněnou národní přírodní památku.[6] Zajímavé je zejména to, že drtivá většina místních zkamenělých kostí pochází od jediného druhu velkého dravého teropoda, kterým byl Allosaurus fragilis.[7]

 

Tito velcí (kolem 9 metrů dlouzí) predátoři byli vládci pozdně jurských ekosystémů na západě Severní Ameriky a zřejmě i Evropy v době před 150 miliony let. Objev téměř padesáti jedinců různého věku a velikosti na jednom místě dokládá, že zde kdysi musela být jakási přírodní past, která nejspíš tyto dinosaury z dalekého okolí přilákala a posléze i zahubila. Mohlo se snad jednat o jakousi bažinu, v níž dinosauři postupně hynuli po celé roky nebo snad i desetiletí.[8]

 

Evropské objevy

Již roku 1878 objevili belgičtí horníci v hloubce 322 metrů pod povrchem několik desítek koster býložravého dinosaura druhu Iguanodon bernissartensis. Více než třicet kosterních exemplářů z uhelného dolu u městečka Bernissart se stalo ve vědeckém světě doslova senzací.[9] Vědci vyslovovali o původu koster množství hypotéz, včetně té, že se jednalo o místo podobné „sloním hřbitovům“, kam měli staří jedinci iguanodonů odcházet zemřít. Pravděpodobnější je nicméně varianta přírodní katastrofy, která před asi 126 miliony let tyto velké býložravce pohřbila.[10]

Na začátku 20. století bylo hromadné pohřebiště objeveno také na území jižního Německa v lomu u obce Trossingen. Před asi 210 miliony let zde koncem triasu zahynulo velké množství dlouhokrkých plateosaurů, menších příbuzných pozdějších obřích sauropodních dinosaurů.[11]

 

Rohatí neplavci

Mezi nejznámější pohřebiště dinosaurů patří nicméně severoamerická „lůžka kostí“, představující památku na pohromy, které opakovaně postihovaly stáda rohatých dinosaurů (ceratopsidů), zejména rodu Centrosaurus a Styracosaurus.[12] Tito mohutní a zavalití čtvernožci byli dobře vybaveni pro souboje s dravci, nikoliv ale pro plavání, a tak zřejmě často utonuli při pokusu přebrodit rozvodněnou řeku, podobně jako se to stává v Africe dnešním pakoňům. Výzkumy ukázaly, že těžiště těla bylo u ceratopsidů ponořených do vody umístěno naprosto nevhodně a jejich hlava byla tlačena směrem pod hladinu.[13] Právě to může být hlavní důvod výskytu rozsáhlých hřbitovů rohatých dinosaurů na území kanadské provincie Alberty (jako je Hilda mega-bonebed), které vznikly v období pozdní křídy, zhruba před 76 miliony let.[14]

 

Dinosauří Pompeje

V posledních desetiletích se největší velmocí v objevování nových druhů dinosaurů stala Čína. Mezi jinými byly odtud popsány i fantasticky zachované objevy opeřených dinosaurů a jejich současníků, za což vděčíme zejména druhohorním sopkám. Tehdejší vulkány chrlily v době střední jury až spodní křídy (asi před 165 až 120 miliony let) velké množství materiálu, který potom okolní krajinu rychle zakryl v podobě silné vrstvy sopečného popela.[15] Mnohdy se ve vrstvách popela unášeného říčním proudem zachovala celá tehdejší společenstva a známé jsou i unikátní objevy, jako byla fosilie dospělce rodu Psittacosaurus (malý rohatý dinosaurus) se 34 mláďaty! Není divu, že se této lokalitě z provincie Liao-ning začalo přezdívat „dinosauří Pompeje“.[16]

##seznam_reklama##

Pohlednice z místa zkázy

Před několika lety skupina amerických vědců oznámila, že na území státu Severní Dakota objevili unikátní lokalitu, která nese stopy po katastrofě z konce období křídy – tedy po dopadu vesmírné planetky do oblasti současného Mexického zálivu. Na lokalitě, kterou objevitelé nazvali „Tanis“ (po staroegyptském městě, v němž byla ve filmu Indiana Jones a dobyvatelé ztracené archy objevena biblická Archa úmluvy) se nacházejí fosilie ryb, které mají ve svých žábrech sférule impaktního skla – částečky vyvržené horniny, proměněné nárazem tělesa ve sklovitou hmotu ve tvaru kapky nebo kuličky. Vedoucí vědeckého týmu Robert A. DePalma se domnívá, že na lokalitě je zachycen příchod velké vlny, způsobené rozhoupáním vodního sloupce.[17] To mělo vyvolat zemětřesení, které se šířilo od místa dopadu a i zde, o tři tisíce kilometrů dále, mělo nepředstavitelnou sílu 11 stupňů na Richterově škále. Vzhledem k tomu, že v hornině byla objevena i jílová vrstva obohacená kovem iridiem (což ukazuje na dopad asteroidu, z něhož se tento prvek uvolnil) je tento scénář pravděpodobný. Ne všichni vědci jsou o autenticitě objevu zcela přesvědčeni, ale pokud se v budoucnu potvrdí, bude se jednat o fantastický příspěvek k pochopení událostí, které následovaly po drtivém dopadu kosmického tělesa na konci křídy.[18]

Napsáno pro weby DinosaurusBlog a Osel.

 

Odkazy:

https://www.realclearscience.com/blog/2021/05/11/four_incredible_dinosaur_graveyards_774316.html

https://www.livescience.com/8340-world-largest-dinosaur-graveyard-linked-mass-death.html

https://www.smithsonianmag.com/science-nature/americas-monumental-dinosaur-site-109166878/

https://www.scientificamerican.com/article/dinosaur-death-trap/

https://news.berkeley.edu/2019/03/29/66-million-year-old-deathbed-linked-to-dinosaur-killing-meteor

 

---

[1] Varricchio, D. J.; et al. (2008). Mud-trapped herd captures evidence of distinctive dinosaur sociality. Acta Palaeontologica Polonica. Warsaw: Institute of Paleobiology, Polish Academy of Sciences. 53 (4): 567–578.

[2] Langer, M. C.; et al. (2010). The origin and early evolution of dinosaurs. Biological Reviews. Cambridge: Cambridge Philosophical Society. 85 (1): 55-110.

[3] Dodson, P.; et al. (1993). The Age of Dinosaurs. Publications International, LTD (str. 116-117).

[4] Schwartz, H. L.; Gillette, D. D. (1994). Geology and taphonomy of the Coelophysis quarry, Upper Triassic Chinle Formation, Ghost Ranch, New Mexico. Journal of Paleontology. 68 (5): 1118–1130.

[5] Rinehart, L. F.; et al. (2009). The paleobiology of Coelophysis bauri (Cope) from the Upper Triassic (Apachean) Whitaker quarry, New Mexico, with detailed analysis of a single quarry block. New Mexico Museum of Natural History & Science, A Division of the Department of Cultural Affairs Bulletin. 45: 1–260.

[6] Ferrante, C.; et al. (2021). Histology and Geochemistry of Allosaurus (Dinosauria: Theropoda) From the Cleveland-Lloyd Dinosaur Quarry (Late Jurassic, Utah): Paleobiological Implications. Frontiers in Earth Science. 9: 641060.

[7] Peterson, J. E.; et al. (2017). New data towards the development of a comprehensive taphonomic framework for the Late Jurassic Cleveland-Lloyd Dinosaur Quarry, Central Utah. PeerJ. 5: e3368.

[8] Hunt, A. P.; et al. (2006). The taphonomy of the Cleveland-Lloyd Dinosaur Quarry, Upper Jurassic Morrison Formation, Utah: a re-evaluation. In Foster, John R.; Lucas, Spencer G. (eds.). Paleontology and Geology of the Upper Jurassic Morrison Formation. New Mexico Museum of Natural History and Science Bulletin. 36. Albuquerque, New Mexico: New Mexico Museum of Natural History and Science (str. 57–65).

[9] Norman, D. B. (2012). Iguanodontian taxa (Dinosauria: Ornithischia) from the Lower Cretaceous of England and Belgium. In Godefroit, P. (ed.). Bernissart Dinosaurs and Early Cretaceous Terrestrial Ecosystems. Indiana University Press (str. 175–212).

[10] Norman, D. B. (1987). A mass-accumulation of vertebrates from the Lower Cretaceous of Nehden (Sauerland), West Germany. Proceedings of the Royal Society of London. Series B, Biological Sciences. 230 (1259): 215–255.

[11] Sander, P. M. (1992). The Norian Plateosaurus bonebeds of central Europe and their taphonomy. Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology. 93 (3–4): 255–299.

[12] Eberth, D. A.; Getty, M. A. (2005). Ceratopsian bonebeds: occurrence, origins, and significance. In Currie, Phillip J.; Koppelhus, Eva (eds.). Dinosaur Provincial Park: A Spectacular Ancient Ecosystem Revealed. Bloomington: Indiana University Press (str. 501–536).

[13] Eberth, D. A.; Evans, D. C. (2014). Hadrosaurs. Indiana University Press, Bloomington & Indianapolis (str. 619).

[14] Eberth, D. A. (2015). Origins of dinosaur bonebeds in the Cretaceous of Alberta, Canada. Canadian Journal. 52 (8).

[15] Jiang, B.; et al. (2014). New evidence suggests pyroclastic flows are responsible for the remarkable preservation of the Jehol biota. Nature communications. 5. 3151.

[16] Zhong, Y.; et al. (2021). High-precision geochronological constraints on the duration of ‚Dinosaur Pompeii‘ and the Yixian Formation. National Science Review. 8 (6): nwab063.

[17] DePalma, R. A.; et al. (2019). A seismically induced onshore surge deposit at the KPg boundary, North Dakota. Proceedings of the National Academy of Sciences. 116 (17): 8190–8199.

[18] During, M. A. D.; et al. (2022). The Mesozoic terminated in boreal spring. Nature. 603 (7899): 91–94.