Kdo by se divil Neovi v Matrixu, když ho znejistí déjà vu s elegantní černou kočkou? Záhy se ukáže, že jde fatální záležitost. Tvůrci Matrixu docela trefili pocity, které si řada lidí s fenoménem déjà vu spojuje. Prostě porucha v Matrixu. Daleko méně známý, vzácnější a nejspíš ještě divnější je přízračný protiklad déjà vu, jemuž se říká „jamais vu,“ což znamená „nikdy neviděno.“
Tak jako je déjà vu pocit něčeho strašidelně známého, co známé vlastně není, jamais vu je pocit něčeho děsivě neznámého, co by přitom rozhodné známé být mělo a dotyčný to v nitru ví. Oba tyto jevy přitom nejsou jen zvláštní hříčkou. Nabízejí nám okno do fungování lidské mysli. Proto se Akira O’Connor z University of St Andrews a Christopher Moulin z Université Grenoble Alpes se svými kolegy věnují laboratornímu výzkumu fenoménu jamais vu.
Nemají to jednoduché. Jejich výzkum budí pozornost, což se projevilo letošní Ig Nobelovou cenou (2023), poněkud paradoxně za literaturu. Nicméně, jak O’Connor s Moulinem uvádějí na portálu The Conversation, berou to sportovně. Pokud jde o vědu, nemají se za co stydět, což dokládá i slušně impaktová publikace. A Ig Nobelovku považují za příležitost, jak svůj výzkum představit širší veřejnosti.
Jamais vu je jako nějaké prokletí. Díváte se na známou tvář a najednou vám přijde neobvyklá nebo naprosto cizí. Hudebník se najednou ztratí v důvěrně známé části skladby. Nebo přijdete někam, kde to musíte znát a najednou to tam vůbec nepoznáváte. Zdá se, že jamais vu se běžně objevuje bezprostředně po epileptických záchvatech. A podle některých názorů schizofrenici mohou být v chronickém stavu jamais vu.
Jak se ale ukazuje, jamais vu nemusí být jenom patologie. O’Connor, Moulin a spol. před časem uspořádali sérii experimentů, v nichž vyšlo najevo, že ten jev lze relativně snadno vyvolat, přinejmenším v porovnání s déjà vu. Klíčem je, aby dotyčná osoba, u níž má dojít k jamais vu, něco jednoduchého mnohokrát opakovala.
Badatelé nechali 94 studentů psát co nejrychleji dokola stále stejné slovo. Zkoušeli slova jako „door,“ „sward“ nebo v dalším experimentu „the.“ 70 procent z nich mělo zvláštní pocity, které bylo možné spojit s pocitem jamais vu, typicky zhruba po jedné minutě, přičemž účastníci experimentu za tu dobu zopakovali dané slovo cca 33krát.
Pokud jde o zmíněné pocity, bylo to zajímavé spektrum od vcelku nevinných „čím déle se na slovo dívám, tím víc ztrácí smysl,“ přes zvláštnější „zdá se, že přestávám ovládat ruku“ až po docela divoké „nevypadá to správně, skoro se zdá, že to není slovo, ale někdo mě podvedl, abych si myslel, že to slovo je.“ Na jednoduché hacknutí mysli to není špatné. Klidně si to zkuste, ale raději moc netlačte na pilu, abyste se nerozbili.
##seznam_reklama##
O’Connor s Moulinem se domnívají, že přízračný dojem spojený s jamais vu je vlastně jeden z automatických kontrolních mechanismů naší mysli. Mozku přijde divné, že píše jedno slovo stále dokola a ozve se. Výzkum jamais vu je teprve v počátcích. Mohl by ale přispět k hlubšímu pochopení fungování lidské mysli i k rozšíření poznatků o následcích epilepsie, schizofrenie a podobných obtíží, včetně obsedantně-kompulzivní poruchy.
Video: Levels of Processing. Dr. Chris Moulin
Literatura