Nešťastníků, kteří propadli heroinu, kteří se neúspěšně pokoušeli zvládnout sílu nutkání k další dávce, je bezpočet. Herák, héro, háčko, ejč, eič, kedra, kedr, prostě heroin si brzo vynutí na svém experimentátorovi závislost. Ta vzniká poměrně rychle, již cca po několika měsících pravidelného užívání (ze zkušeností se ukazuje, že prvních symptomů odvykacího stavu si uživatel všimne po 1 - 3 měsících denního užívání). Psychická závislost se vyznačuje ztrátou kontroly nad užitím/užíváním a neovladatelným dychtěním po další dávce. Takže i ti, co mají snahu z toho vybřednout, tak do toho většinou spadnou znovu. Výzkumník Ivan Diamond z Klinického a výzkumného centra Ernest Gallo v Kalifornii nyní dokázal tento začarovaný kruh rozseknout. Chuť na další dávku se mu podařilo odbourat. Zatím sice jen u potkanů ale pokusy jsou velmi nadějné a dávají tušit, jakým směrem u lidí se bude léčba ubírat.
Systém odměny
Dřívější výsledky naznačovaly, že oblast vnitřního mozku, která se nazývá nucleus accumbens, jsou centra pro pocity libosti jako je mesolimbický dopaminový a opioidní systém. Z tohoto místa mozku se spouštějí děje nazývané kaskáda libosti, která hraje ústřední roli v „psychickém systému odměny“. Funguje to shodně jak u potkanů, tak i u lidí. Systém je důležitý, protože zajišťuje pocit uspokojení při činnostech, jako je jídlo, sex, nebo při úspěchu ve sportu a při práci.
Některé opioidy, jako například heroin, ale systém odměny stimulují více než je zdrávo a situace se dostává do bodu, kdy uživatel ztrácí schopnost volby. Odměna je natolik silná, že systém jí upřednostňuje před všemi ostatními pocity a potřebami, a to i jídlem, potřebou tekutin... V uplynulém roce vědci odhalili, že kokain je příčinou toho, že gen, který byl označen AGS3, v oblasti mozku o které je zde řeč, kóduje velké množství molekul proteinů, které se nějak účastní v pocitech touhy a žádostivosti po kokainu.
Diamond a jeho tým izolovali AGS3 geny a proteiny z buněk, které odebraly z oblasti nucleus accumbens novorozeným potkanům. Tyto buňky si vědci naklonovali a studovali je v laboratoři. Zjistili, že gen AGS3 (spojený se závislostí na droze), není stejně aktivní ve všech buňkách celé sledované oblasti. Největší produkci proteinů řízených tímto genem zajišťují jen buňky z vnitřní části oblasti nucleus accumbens - jakéhosi jádra. Dál od tohoto jádra se buňkám aktivita genu vytrácí, buňky leniví.
Diamondův tým vytvořil blokátor, látku, která dokáže gen AGS3 vyřadit z činnosti. K vytvoření takové substance využili herpes viru. Ten má totiž schopnost se dočasně vázat na proteiny účastnící se v „systému odměny“ a tím cyklus touhy po dobu několika týdnů, než se virus vyplaví, přerušit.
Vyřazení chtíče
Pokusy k ověření této teorie se uskutečnily na potkanech. Vědci je nejprve udělali na heroinu závislé. Takový „závislák“ se pak sám ochotně obsluhuje pokaždé, když mu klesne hladina drogy v těle. Těmto potkanům vědci aplikovali látku AGS3 blokátor. Látku jim vstříkli injekcí až doprostřed mozkové oblasti nucleus accumbens. Tedy do místa „chtíče“, kde jak si zjistili je aktivita genu AGS3 v nervových buňkách největší.
Blokátor podali zvířatům v době, když předtím jim krátkou dobu drogu odpírali. A aby si byli s účinkem blokátoru zcela jisti, po aplikaci blokátoru ještě každému zvířeti aplikovali velmi malou dávku heroinu, jen tak „na chuť“. Taková mini dávka za normálních okolností totiž vzápětí vyvolá “neodolatelný hlad“ po dávce větší.
Pokus se vydařil - blokátorem ošetření potkani se větší dávky nedožadovali. I když měla zvířata možnost se sama v tomto směru obsloužit, a před podáním blokátoru tak činila, tentokrát svých možností nevyužívala. Potěšitelné je, že ošetření blokátorem nemá vedlejší účinky. Alespoň ne takové, které by byly patrné ze změněného chování zvířat.
Na dotaz redakce časopisu New Scientist Diamond prohlásil, že aplikace blokátoru u lidí bude možno zahájit do dvou let. Jeho kolegyně Krista McFarland, z Medical University v Severní Karolíně vysvětluje, proč není možné zahájit léčbu lidí již nyní. Zádrhel je v tom, že zatím neumíme do mozku lidí blokátor dopravit tak, aniž bychom zcela vyloučili riziko jeho možného poškození.
Prameny: Proceedings of the National Academy of Sciences (DOI: 10.1073/pnas.0503419102), New Scientist, webové stránky mateřských pracovišť Diamonda a McFarland