Posvátná místa mívají svá pravidla. Ostatně nejen posvátná místa. Apollóna, pána rituální čistoty, neradno obtěžovat příliš lidskými záležitostmi. Rození a umírání jsou znaky časnosti, které se k Apollónovi málo hodí, byť jeho samotného zrodila bohyně Létó právě na Délu. Zákaz rodit a umírat platil například i v okrsku Asklépiovy svatyně v Epidauru, zmiňuje to Pausaniás v Cestě po Řecku (II, 27, 1). Posvátné okrsky ovšem nebývají velké a kolem nich je dostatek prostoru k činnostem, jež jsou v nich zapovězeny, zdaleka ne pouze k rození a umírání. Sváteční a všední dimenze života potřebují nějak koexistovat. Podobně je tomu se zákazem sexu ve většině řeckých chrámových okrsků. Ne, že by to bylo něco špatného, to právě naopak, ale k většině chrámů se to nehodí. Kněží i kněžky leckde mívali po dobu své služby předepsaný celibát. Podobně je tomu s rozsáhlejším pitím. Sakrální regulace je prostorově i časově omezená, a právě tím strukturuje prostor lidského života.

Naprosto jinak ovšem působí rozšíření takových omezení na celý ostrov. V daném případě dokonce na stát, byť miniaturní. To už zavání totalitou. Řada lokálně rozumných opatření se v globálním měřítku stává absurdními. (Asi jako kdybychom pravidla a zvyky koncertní síně rozšířili na celý stát.) Takové rozšíření ovšem na Délu nezavedli místní, nýbrž cizí moc, aby si tím kompenzovala své problémy.

Kdysi tam chudě žily asi tak desítky lidí, většinou rybářů. Malý kamenitý ostrov (granodioritový šutr velikosti 1 x 4 km) by víc jak stovku lidí neuživil. Pak začaly slavné poutě. V průběhu archaické doby mohl počet obyvatel vzrůst snad až na několik set. Leccos přivezli poutníci, naplnila se věštba z Hymnu na Apollóna: „svým lidem pak výživu zjednáš z rukou poutníků cizích, když není tučná tvá půda.“ Viz článek Narození Apollóna na Délu. Navíc se odtud vyvážely perly. Z řad místních lidí pocházela i obsluha chrámů. Výzvou pro organizační schopnosti byl příjezd poutníků, jejichž počet řádově převyšoval počet místních obyvatel. Jenže ti si všechno přivezli s sebou. Navíc účastníci poutí podléhali řadě pravidel, platonici v nich dokonce viděli předobraz filosofie, viz článek Theórie. I tehdy si po zbožné pouti lidé chtěli užít, ale k tomu mohly sloužit jiná místa Délu i přilehlé ostrovy, na kterých se mnohdy stejně muselo přestupovat.

Už v průběhu archaické doby Délští na svém ostrově postupně přicházeli o monopol na náboženské a politické vedení. Mnohé řecké státy zde stavěly zázemí pro své poutníky a toho také využívaly k reprezentaci a vlivu. I tady začalo platit „čí chleba jíš…“. Zvláště patrné bylo soutěžení o vliv na Délu mezi nedalekými kykladskými ostrovy Parem a Naxem v 7. a 6 století před n. l., vyhrál Naxos. Určitě to nebyla vždycky selanka, ale o žádných kruťárnách z té doby nevíme, snad se to obešlo jen strkanicemi a předváděním se. Úplně jiný spád věci dostaly, když o hegemonii nad Délem začali usilovat Athéňané, dokonce sem pak umístili pokladnici námořního spolku, kterou také sami vytunelovali. K získání této hegemonie posloužila i zdánlivě bohulibá snaha o očištění Délu. Postupně se z ní stal zvláštní sport, nakonec s naprosto drastickým dopadem.

(Athény postupně vytlačily Naxos z role hlavního patrona posvátného ostrova. Tento proces byl korunován úplnou politickou nadvládou Athén nad Kykladami, právě prostřednictvím vnuceného námořního spolku. Naxijským se nelíbilo ani zdůvodnění, že jde o spolek proti Persii. Dobře si pamatovali, že při prvním perském útoku roku 500 před n. l. se překvapivě dokázali sami ubránit, čímž popudili Peršany tak moc, že o 10 let později perská trestná výprava ostrov značně zplanýrovala, aniž by Naxijským kdo pomohl. Byl to vlastně konec jejich druhé zlaté éry, ta první byla v rané době bronzové, zatímco v Athénách a leckde jinde slavná klasická doba je tam úpadkem.)

 

Očišťování Délu

S očišťováním Délu začal už Peisistratos, původně velkostatkář, pak vládce (tyranos) v Athénách v letech 546 až 527 před n. l., tedy ještě za naxijské hegemonie. (Naxijský vládce Lygdamis byl jeho spojenec proti ostatním Athéňanům.) V té době to byl nový trik, jak doma odvrátit pozornost od problémů a současně na Délu přijít s něčím, co Naxijští nedělali. Hérodotos o Peisistratovi píše (Dějiny I,64; přeložil Jaroslav Šonka):

Kromě toho očistil podle věštby i ostrov Délos, a to takto: Ze všech míst v dohledu chrámu dal vykopat mrtvé a přenést je na Délu na jiné místo.

 

Tato akce ještě měla trochu rozumné měřítko. O století později, po prohrané peloponéské válce, však dostalo očišťování Délu nové grády. Popsal to Thúkydidés (III, 104, 1-2):

 

Téže zimy [426/5 před n. l.] Athéňané očistili na příkaz nějakého výroku věštírny Délos. Již předtím očistil totiž ostrov tyran Peisistratos, ne celý, ale tak daleko, kam až bylo vidět od svatyně. Tentokrát byl očištěn celý tímto způsobem: Odklidili všechny rakve s nebožtíky, které byly na Délu, a veřejně vyhlásili, že v budoucnu nemá na ostrově nikdo zemřít ani rodit, ale že k tomu účelu mají být převáženi na Rhéneiu. Rhéneia je od Délu vzdálena jen tak malý kousek, že samský tyran Polykratés, který měl po nějakou dobu mocné loďstvo a ovládal i jiné ostrovy, když se zmocnil i Rhéneie, daroval ji Apollónovi Délskému a připoutal ji k Délu řetězem. A tenkrát po té očistě uspořádali Athéňané poprvé slavnost délie, která se koná vždy jednou za čtyři roky.

Athéňané se s Kykladami nemazlili, viz článek Mélský dialog. Na Délu chtěli být v roli zakladatelů poutních slavností, což legitimizovali mýtem o Théseově plavbě, přestože se tam ony slavnosti konaly už hodně dávno, včetně připomínek Thésea.

Drtivá většina hrobů na Délu, včetně těch už z rané doby bronzové, byla opravdu vykopána. Thúkydidés si všímá i toho, že hodně staré hroby obsahovaly nepříliš řecky působící pohřební výstroj, což mylně vykládá jako stopy přítomnosti „barbarských“ Kárů. Druhotný pohřeb byl proveden na sousedním prakticky neobydleném ostrůvku Rhéneia (Rhénáia, Rhinia, Rinia, Větší Délos). Od Délu je oddělen jenom mělkou úžinou plnou skalisek, která představuje jednu z obávaných překážek při plavbě na Délos.

Železné kosy z „očišťovací“ pohřební jámy nalezené na ostrově Rhéneia. Z druhotného pohřbu obyvatel Délu od 9. do počátku 5. století před n. l. Archeologické muzeum na Mykonu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Železné srpy z „očišťovací“ pohřební jámy nalezené na ostrově Rhénia. Z druhotného pohřbu obyvatel Délu od 9. do počátku 5. století před n. l. Archeologické muzeum na Mykonu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Archeologové z toho nejsou nadšeni, neboť přišli o významný zdroj poznání minulosti Délu od rané doby bronzové po rok 426 před n. l. Leccos zlého se však může nechtěně obrátit v dobré. Na sousedním ostrově se to najde pěkně pohromadě, bohužel bez původních nálezových kontextů a důkladně pomíchané. V roce 1898 objevil D. Stavropoulos na ostrůvku Rhéneia „očistnou jámu“ z roku 426/5 před n. l., tedy druhotný depozit starších pohřbů. Nález to tehdy byl natolik významný, že kvůli němu vzniklo Archeologické muzeum na Mykonu. Otevřelo roku 1902 a postupně se stalo konkurencí Archeologického muzea na Délu.

Šperky z „očišťovací“ pohřební jámy nalezené na ostrově Rhéneia. Z druhotného pohřbu obyvatel Délu od 9. do počátku 5. století před n. l. Archeologické muzeum na Mykonu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Šperky z „očišťovací“ pohřební jámy nalezené na ostrově Rhéneia. Z druhotného pohřbu obyvatel Délu od 9. do počátku 5. století před n. l. Archeologické muzeum na Mykonu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Druhotný depot obsahuje větší počet předmětů velice různých žánrů z dob od 9. století před n. l. po skoro dobu přenesení. Znalci mají při identifikacích co rozplétat, ale to teď necháme stranou.

 

Očištění od Délských

Zdálo by se, že důkladněji už Délos očistit nelze. Omyl, lze jej očistit od jeho obyvatel! Stačilo jejich předkům připsat – nebo jen nevyloučit – nějakou dávnou vinu a už nemohli být hodni existence na posvátném ostrově. Thúkydidés to popisuje takto (V,1,1):

V příštím létě smlouva o zastavení nepřátelství [mezi Athénami a Spartou] sjednaná na jeden rok vypršela v době pýthijských her, a během tohoto příměří vyhnali Athéňané Délské z Délu, protože soudili, že v důsledku nějaké dávné viny nejsou čistí, a přesto jsou zasvěceni bohu, a že proto něco chybí oné očistě; o níž jsem se zmínil dříve: tenkrát věřili, že učinili vše, co bylo třeba, když odstranili rakve s nebožtíky. Délští se pak usadili v [Malé] Asii v Atramyttiu, které jim dal Farnakés, jak kdo chtěl.

Pro jistotu přidali další očistné opatření (Thúkydidés VIII,108,4):

Když se Délští, které Athéňané při očišťování Délu vyhnali z jejich domova, usadili v Atramyttiu, Arsakés pod záminkou nepřátelství k někomu, jehož jméno tajil, vyzval nejlepší z nich k účasti na vojenském tažení a vzal je k sobě jako přátele a spojence. Pak vyčkal chvíli, kdy si připravovali snídani, dal je obstoupit svými vojáky a do jednoho pobít kopími.

Teď už je čistota dokonalá a zbožnost ryzí, nic už není poskvrněno neznámou dávnou vinou Délských. A mrtví se mohou obracet v hrobech leda na Rhénei, nebo až někde v Malé Asii.

 

Očištění ad absurdum

O uchování pracně nabyté čistoty ostrova bylo nutno bedlivě pečovat. Tím se taky vhodně odváděla pozornost od finančních machinací a od stále podivnějšího velkoobchodu. Nově usazení lidé, často z finančních a obchodních kruhů, měli dodržovat pravidla nové čistoty, tedy neumírat a nerodit, totiž ne na Délu. Najednou si tady všichni hráli na věčnost, nehybně trvající mimo rámec kolotání života. Někteří lidé se tím možná opravdu snažili připodobnit délskému vládci, Apollónovi, nebo spíše novým tendencím lidského rozumu. Nové pojetí věčnosti, které vzniklo v řecké jižní Itálii a v Athénách (Parmenidés, Platón, Aristotelés), bylo totiž bezčasové a bezživotné, bylo definované logickou totožností, na níž se nemá co měnit. Tato náhrada zneužité formální logiky za náboženství později poznamená i křesťanství.

Rhéneia se definitivně stala ostrovem mrtvých. Proč převážet na Rhéneiu mrtvé, když tam lze vozit už umírající. A k porodům prý byl vhodný ostrov Mykonos. Samozřejmě se tam mělo odjíždět s patřičným předstihem, veslice byly pomalejší než dnešní výletní lodě, kterým to zabere přibližně 40 minut. Také připlouvající hosté a poutníci byli podrobeni kontrole, zda nevypadají na to, že se chystají umírat nebo rodit. Bylo to míněno naprosto vážně a přinejmenším pro řadové návštěvníky ostrova to dlouho nepřipouštělo výjimky. A protože člověk nikdy neví, co se může přihodit, byla v přístavu na Délu v pohotovosti rychlá veslice. Úplný zákaz sexu na ostrově, jako dalšího znaku časného života, se mimo areál chrámů prosadit nepodařilo. Podobně skončilo i omezení rozsáhlejšího pití, časem se tu kult Dionýsa dokonce velice rozvinul. Bohužel nikdo nepomyslel na převzetí užitečnějších pravidel, kterými bývali vázání účastníci poutí na Délos (theóretici v původním smyslu slova), třeba upřednostnění pozornosti vůči obřadům a hrám před obchodováním a politikařením.

 

(Teď vypadám jako Athénofob. Spíše jde o to, že Athéňané zrovna reprezentovali lokální velmoc; sehráli zde tuto roli i s jejími stíny, které ji vždy provázejí. Až budu psát o něčem pěkném v Athénách, tak budu na straně Athén. A poslední ránu dají poměrům na Délu Římané. Varovně poučné je, že Athény si arogantní politikou a válečnými výpravami natolik znepřátelili většinu řeckých obcí, že za ochránce řecké svobody mohla být považována dokonce Sparta se svým děsivým domácím režimem.)

 

Pravidla Délu v naší době

Povaha výrazných míst mívá tendenci se při změně kultury prosadit novými prostředky, někdy jen překopírovat. Není proto od věci se podívat na pravidla pro pobyt na Délu v naší době.

Především nutno vědět, že na Délu smí bydlet pouze archeologové řádně pozvaní Francouzskou školou nebo řeckou památkovou správou, několik najatých techniků a ochranka, střežící bezpečí vzácných památek. To jsou celkem desítky lidí, nanejvýše. Od úterka do neděle se v určené hodiny ostrov otevírá návštěvníkům a kvůli nim je také opatřen řeckou civilní ostrahou, v terénu i v muzeu. Turistů proudí tisíce a hned u přístavu potkávají velké varovné cedule s dlouhým soupisem všeho toho, co se zde nesmí. Zakazují vše, co se v archeologických areálech obvykle zakazuje, ale navíc taky táboření, protože vstup je na celý ostrov, a ne pouze do nějakých menších areálů. Zvláštně působí přísný zákaz koupání. Po chvíli odporu k důslednosti člověku dojde, že v daném kontextu je to bohužel velice rozumné opatření, protože koupači z Mykonu by si jinak z Délu udělali další exotickou pláž. Zákaz umírání a rození se na cedulích nenajde, ani zákaz sexu. Raději jsme se na to neptal, abych nevzbudil podezření, kontext otázky bych obtížně vysvětloval. (Viz historka Vstupné na posvátný ostrov v mé knize Pouť na Kyklady.) Doba se změnila. V přístavu už nepracuje kontrola starých a nemocných lidí, ani potenciálních rodiček, ani zde není přistavena rychlá veslice k jejich odvozu na patřičné ostrovy. Zato je tu pokladna.

##seznam_reklama##

Zdálo by se, že tady už není prostor pro prostopášnosti mocných. Omyl! Je v pondělí, to sem davy turistů nemůžou a vše je dáno v plen těm, kdo zvlášť důkladně zaplatí. Různé akce extravagantních VIP hostů z Mykonu, jindy zase filmaři porno branže a reklam na auta…

Pověst Mykonu jako místa světských došupů po poutích zůstala. Dokonce se umocnila, přestože ostrov byl už prakticky zničen. Po řadě peripetií co do orientace nabídky jsou teď hlavními atrakcemi pro davy místa, na kterých se vyfotili mnozí slavní. Výlet odtud na Délos je jen třešnička na tomto dortu, určená pro tradičněji kulturní menšinu. Je to trochu náročná akce, rozhodně není vhodná pro umírající nebo pokročile těhotné. Podiv budí už jen zakoupení lodních lístků na nejdelší možnou verzi, celodenní, očekává se půldeňák. Dobrý muž v přístavu na Mykonu varuje, že na Délu je horko bez stínu a samé kamení. Není to tak úplně pravda, stín je v jeskyni, ale k ní jen málokdo dojde.

 

Literatura

Thúkydidés: Dějiny peloponéské války. Přeložil Václav Bahník. Praha: Odeon 1977.

Délos vizuálně a literárně – podkapitola mé volně přístupné webové publikace Pouť na Kyklady na doméně www.keros.cz.