Směsnou kykladsko minojskou kulturu jsem trochu popsal v článku Akrotiri na Théře (Santorini), mohla být také vzorem pro Platónův motiv Atlantidy. Tam jsem ukázal i pár fresek, modrou opici a dámu v róbě. Teď je na čase představit poměrně čerstvou a velice rozsáhlou expozici nově restaurovaných fresek, na nichž se dokonalá technika minojského řemesla snoubí s kykladskou elegancí a fantazií. Už několik let je vystavuje Muzeum prehistorické Théry ve Fiře, hlavním městě ostrova Santorini. (Neplést s tamním archeologickým muzeem, které vystavuje především nálezy z řecké antiky historické doby.)

Restaurátoři si s tím evidentně vyhráli. Některé fragmenty jsou docela velké, prostě kusy omítky, jenže mají hůře zachované okraje, což ruší plynulost sestaveného obrazu. Jiné působí jako vaječná skořápka po rozšlápnutí. Ty nalepovali klihem na gázu a pak skládali do puzzlů. Domalovávali jen minimálně a přiznaně, spíš jen obrysové linky, aby byla patrná pravděpodobná kompozice. Část těch fresek se kdysi vystavovala v Národním archeologickém muzeu v Athénách.

Všechno to pochází z doby před katastrofickou sopečnou erupcí, tedy ze začátku kykladské pozdní doby bronzové, nejspíš ze 17. století před n. l., skalní skeptici tvrdí, že ze začátku 16. století před n. l. Podle různých odhadů mělo Akrotiri v té době 1 500 až 9 tisíc obyvatel, což odpovídá dnešnímu průměrnému hlavnímu městu kykladských ostrovů. Potomci dávných Kyklaďáků se zde smísili s příchozími Minojci z Kréty, Řekové sem přijdou až koncem pozdní doby bronzové.

Nejprve si prohlédneme soubor fresek zobrazujících sběr šafránu v kontextu dívčího iniciačního rituálu. Pochází z budovy v Akrotiri pracovně zvané Xesti (Xesté) 3, z místnosti 3 v jejím patře. Pak přijdou na řadu fresky ze zasvěcovacího prostoru v přízemí téže budovy. K tomu dovětky o chlapeckém iniciačním rituálu, o možných výkladech, technice malby a místě nálezu. Proslulou fresku námořní slavnosti a její příbuzné nechám na příště.

 

Sběračky šafránu a bohyně s opicí a gryfonem

Ženský rituál sběru šafránu. Skupina fresek z Akrotiri z místnosti 3 v prvním patře Xesté 3, 17. století před n. l. Prehistoric Museum of Thira, Fira, Santorini. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Freska v průčelí místnosti. Dívka s košíkem přichází k opici, která květy podává bohyni. Majestátní bohyně je provázena gryfonem. Prehistoric Museum of Thira. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Obrázek vlevo zachycuje celkovou dispozici zachované části fresek v místnosti 3 v patře budovy. Rozmístění v muzeu se snaží navodit co možná původní dojem této poměrně velké místnosti.

Velká freska v průčelí zobrazuje proces předávání šafránu z lidské sféry do božské. Zleva přichází pestře oděná dívka a vysypává košík. Uprostřed scény je opice, malovaná modrou barvou, což nemusí nutně odkazovat na realistickou barvu jejího kožichu. Podobné velké opice sbírající šafrán vidíme i na dalších freskách z Akrotiri a také na minojské fresce z Knóssu, kterou ovšem restaurátoři v raném 20. století k potěše sira Evanse chybně sestavili jako mladíka, viz článek Minojští bohové a jejich ctitelé. A taky klukovské božstvo Kréty?

Podstatné je, že opice podává šafrán dál vpravo, trůnící ženské postavě. Tou je buď královna nebo spíše přímo bohyně. U jejího trůnu sedí gryfón, z něhož se ovšem řádně zachovalo jenom křídlo. Je to bohyně typu Potnia therón, Paní zvířat a přírody, kteroužto roli pak v Řecku zdědí Artemis. Je Paní zvěře reálné i bájné, vládne koloběhu přírody, někdy bývá také okřídlená. Náhrdelníky zase připomínají pozdější Démétru.

Plocha fresky je dekorovaná květy šafránu. Ty nasbírané nejspíš skončí u bohyně. Je tu zobrazen spíše symbolický koloběh než reálná scéna.

Dívka s košíkem přichází k bohyni s opicí. Detail fresky v průčelí místnosti. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Jiná bohyně (bez opice) s plným košíkem květů na rameni. Freska na panelu v průčelí vpravo. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Dívka v levé části předchozí fresky se zachovala o něco lépe, takže stojí za to ukázat detail. Charakteristický je její účes s přečuhujícími prameny vlasů, podpořený úzkou čelenkou. Nápadná je velká kruhová náušnice. Není jasné, zda barevná kazajka odhalovala ňadra, jako bylo v té době zvykem na Krétě. S její levou rukou si restaurátoři moc nevěděli rady. Lehký košík je však velice zdobný. Dívka má oblečenu dlouhou a pestrobarevnou řasenou sukni.

Detaily pravé části této fresky by mnoho nového neukázaly, neboť opice, bohyně i gryfón jsou špatně zachovaní. Místo nich si můžeme prohlédnout fresku jiné ženy, namalovanou na samostatném panelu v pravém koutě průčelí. Působí realističtěji. Nevíme, zda je to kněžka nebo bohyně. Možná kněžka, protože její oděv je podobnější oděvu dívek. Důležité je, že na rameni nese košík s nasbíraným šafránem.

 

Další kontexty vidíme na postranních zdech místnosti. Fresku na levé zdi tady neukazuju v detailu, neboť je na ní jen schematický přírodní dekor. Zato na pravé zdi vidíme dobře zachované dvě sběračky šafránu, zobrazené dost dynamicky, v různých pozicích. Nové informace poskytuje dívka vlevo. Zdá se, že je cudně oděna, žádná prsa ven. Má náhrdelníky, ozdobné třásně na loktech, a na ruce, která drží košík, taky náramek. Účesy a náušnice se opakují.

Sběr šafránu byl evidentně slavností. Dívky z Akrotiri se vyzdobily, jak jen mohly. Možná je zobrazena slavnost začátku sběru, který sám mohl být dost namáhavý. Nebo naopak šafránové dožínky. Nebo jsou takto vyzdobeny zvláště ty, které čeká iniciační rituál.

 

Fresky v adytu, tedy v nepřístupném prostoru v přízemí

Další série fresek pochází z prostoru o patro níž, který byl přístupný pouze pro zasvěcovací obřady.

Rituál s krokusem. Sklizeň šafránu a přechodový rituál. Freska zvaná Adorantky. Akrotiri, Xesti 3, průčelí místnosti 3 v přízemí, v tzv. adyton. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Detail dívky z téže fresky. Odhalená ňadra jsou v této době obvyklá i na Krétě. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Průčelí místnosti zdobila velká freska zobrazující tři mladé ženy v thérské krajině. Adeptkou zasvěcení je prý dívka na pravém okraji fresky. Mladá žena vlevo má po krétském způsobu odhalená ňadra a v téměř tanečním gestu podává náhrdelník.

 

Zvláštní je zobrazení mladé ženy uprostřed fresky, které narušuje nevinně snovou idylu ostatních scén, působí spíše jako zaříkávání. Podle muzejní popisky sedí u skalek s krokusy, jednou rukou si sahá na zraněnou krvácející nohu a druhou na čelo, gesto značí bolest. Krev ji stéká z kolena k šafránu u jejích nohou, stopy krve jsou možná i na kameni hned vlevo.

To se v thérské krajině, plné ostrých a přitom drolivých skalek, může přihodit velice snadno.

 

Dívky i bohyně mají poměrně velké kruhové náušnice. Na náušnice si na Kykladách potrpěli ještě víc než na Krétě (viz taky článek Dívka s náušnicí po kykladsku). Ta zraněná je ozdobena také ratolestí a květem červené lilie.

 

Idyla dívek s květy šafránu je na freskách v této místnosti narušena ještě jinak než zraněním. Malba na pravé zdi zobrazuje místo obětního rituálu, včetně namalovaných proudů krve z obětních zvířat, spíše cákanců. Skoro to dělá dojem, jako kdyby tady kusem čerstvě zabitého zvířete házeli o zeď, ale mohou to být výtrysky krve zvířat obětovaných někde výše. Z toho, že je to tady namalované, ovšem neplyne, že to dělali právě tady.

Zobrazena je zeď a u ní strom. Ve zdi jsou snad dveře, lemované spojenými spirálami, což je na Kykladách i na Krétě velice tradiční sakrální symbol, spojený s proudem života.

 

Snad v průhledu vidíme květy červených lilií, ty jsou v Akrotiri druhé nejzobrazovanější květiny, hned po šafránu. Působí to dojmem, jako kdyby se tudy mělo projít nebo aspoň nahlédnout do kvetoucího světa. Oběť zvířete probíhá možná někde nahoře.

 

Chlapecký iniciační rituál

To málo, co máme zobrazeno z chlapeckého přechodového rituálu do dospělosti, se týká obřadního očišťování. Muzejní popiska to chápe jako očistnou lázeň a oblékání. Scéna není příliš srozumitelná. Vypadá to, že spolu s adepty iniciace je zde jak dospělý mladík, tak malý chlapec, jako tři různé stavy. Tato skupina fresek se našla v dolním patře budovy vlevo od vchodu, hned vedle výše představených scén dívčí iniciace.

Dospělý mladý muž na fresce v průčelí vypadá trochu jako lázeňský. Je oděn textilem kolem beder a nalévá z velké nádoby. Dospívající chlapec vpravo nese kratér, ten vlevo zase dlouhý pruh látky a je následován malým klukem.

 

Šafrán

Rituální nádobky s malovanými květy šafránu. Kykladská pozdní doba bronzová I, 17. století před n. l. Muzeum prehistorické Théry, Fira, Santorini. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Divoce rostoucí šafrán na pahorku Taxiarchis u Akrotiri, koncem listopadu. Kredit: Klearchos Kapoutsis, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.

Šafrán je na Théře zobrazován nejen na freskách, ale také na řadě nádob, včetně obětních. Dodnes tu divoce roste Crocus cartwrightianus, který se zde také sbírá, patrně je to předchůdce domestikovaného Crocus sativus, šafránu setého. Sběr šafránu v drsných přírodních podmínkách je činnost romantická, leč náročná. Sbírají se jenom čnělky květů, takže je toho „jako šafránu“, zvlášť po usušení. Tradiční blízkovýchodní medicína považuje šafrán za afrodiziakum, ale také za prostředek na stabilizaci menstruace a nálady.

 

Pan Klearchos Kapoutsis a jeho modelka (prý možná dcera) napodobili rituální sběr šafránu docela věrohodně, athénský inženýr využil dlouhý pracovní pobyt v Akrotiri i takto. (Taky nafotografoval stavbu nové velké ocelové konstrukce nad archeologickým areálem, viz tady)

Šafrán měl v Akrotiri také významný ekonomický aspekt, a to v souvislosti s místní textilním průmyslem, orientovaným na export. Ve městě se našlo mnoho tkalcovských stavů, skoro v každém domě. Místní chov ovcí ovšem mohl horko těžko pokrýt domácí spotřebu, takže vlna se kvantitativně dovážela z kykladských ostrovů dál na sever a západ, nebo bůhví odkud. Hlavním tahákem zdejší produkce ovšem byl barvený textil, a to právě šafránem. Levné to určitě nebylo, i když takto barvené asi byly jenom drobnější vzory v látce. Krom toho se zde našla i zásoba purpuru, přírodního barviva z některých druhů mořských plžů, například z ostranky. Purpur se v téže době hojně používal na pobřeží dnešního Libanonu, které si v tomto oboru podrželo slávu až do konce antiky. Zasvěcovalo se tedy pomocí něčeho, co mělo velikou cenu, co se prý vyvažovalo zlatem a umožňovalo městu blahobytný život.

Přes všechno úsilí a doklady o kontinuitě motivu šafránu při dívčí iniciaci už od dob minojské Kréty však konkrétní roli šafránku nerozumíme. Těžko ji redukovat na romantickou idylu dívky sbírající květy, narušenou v Eleusině jejím únosem do podsvětí. Tam je to dcera bohyně Démétér, kterou unesl Hádés a přiměl ji sníst granátové jablíčko i s pecičkami, což je srozumitelnější motiv. K iniciačnímu ritu nejspíš už v době bronzové patřilo to, co známe z řecké Eleusiny: Sexualita, individualita (alespoň její funkční zdání) a smrtelnost patří k sobě. Jednotlivě nedávají smysl. Viz článek Eleusinská mystéria.

 

Technika malby, použité pigmenty a styl

Barvy se začaly nanášet na vlhkou omítku, ale malování pokračovalo i na schnoucím podkladu, jak bylo později zvykem také u klasických fresek. Podklad má tloušťku 1 až 2,5 cm.

Fresky v jednotlivých domech se liší tematikou i stylem. Společná jim je dokonalost a použitá barevná škála. Kromě bílého vápenného podkladu jsou to hlavně tři barevné tóny: okrová žluť (v některých případech jarosit), temná okrová červeň (hematit), pro výraznou modrou byla využívána egyptská modř (podvojný křemičitan, CaCuSi4O10, mineralogicky jde o kuprorivait), občas křemičitan glaukofán („modrá břidlice“, glaukofanit) nebo riebeckit (minerál ze skupiny amfibolů). Ke zvýraznění detailů a kontur byl použit grafit nebo směs velmi tmavé modré až modročerné. Až na tyto výjimky se však používaly čisté pigmenty, ne jejich směsi. Zeleň, snad malachit, se používala jen málo. (Občas uváděný termín „malachitová zeleň“ nedává dobrý smysl, alespoň ne česky, neboť takto označujeme syntetické organické barvivo, nejspíš novodobé.)

##seznam_reklama##

Fresky z Akrotiri působí ještě živěji než čistě minojské fresky z Kréty. Jsou na nich bezpochyby závislé, podobně jako ony na egyptských, avšak umocňují rozdíly oproti těmto vzorům. Skloubení realistických a mytických motivů je hravě samozřejmé, inu elegance Kyklad se nezapře.

 

Místo nálezu

Dům zvaný Xesti 3. Archeologický areál v Akrotiri, Santorini. Kredit: Olaf Tausch, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Dům v Akrotiri zvaný Xesti 3, rekonstrukce v Muzeu prehistorické Théry, Fira, Santorini. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Dům Xesti 3 (Xesté 3) byl dominantou při vchodu do města od západního přístavu. Pracovně se novořecky nazývá Ξεστη podle hladce otesaných podpěrných trámů, snad jasanových. Byl poměrně rozsáhlý, měl nejméně dvě podlaží, v každém z nich 14 místností. Některé části asi sloužily veřejně přístupným obřadům, prý patro, jiné sloužily jen účastnicím (nebo zase účastníkům) iniciačních obřadů. Prostor v dolním podlaží je označován také jako adyton, tedy „nepřístupný“, obsahuje místnost známou z minojské architektury na Krétě jako „očistný bazén“. Je dobré si připomenout, že tohle vše bylo zničeno katastrofickou sopečnou erupcí a po 36 až 37 stoletích bylo vykopáno zpod vrstvy tufu mocné 5 až 15 metrů, místy narušené erozí. To svědčí o kvalitě práce dávných umělců i novodobých archeologů a restaurátorů.

 

Literatura

Christos G. Doumas, Alexandra Doumas: Prehistoric Thera. Athens: John S. Latsis Public Benefit Foundation 2016.

Nano Ourania Marinatos: Akrotiri, Biography of a Lost City. Athens: Militos Press 2014.

Nano Marinatos: Kunst und Religion im alten Thera. (Zur Rekonstruktion einer bronzezeitlichen Gesellschaft.) Athens: Mathioulakis & Co. KG 1987.

Akrotiri na české Wikipedii.

Fotogalerie Frescoes from Akrotiri v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.