Bez svého okolí nemůžeme žít. Potřebujeme dýchat, jíst a pít. A nejen to, potřebujeme mnoha způsoby komunikovat s okolním světem i s ostatními lidmi. Své okolí si upravujeme k obrazu svému, takové činnosti se říkalo práce. Bezprostřední okolí je součástí širších kontextů, reprezentuje nám svět.

V naší kulturní tradici jsme pro chápaní vztahu ke skutečnosti zdědili dvě metafory: být otevření a soustředit se. Přinejmenším zdánlivě jsou opačné. Někdy opravdu, jindy jen opačnými slovními apely dosahují podobného efektu. Metaforu otevřenosti známe hlavně z existenciálního myšlení ve 20. století, ale její kořeny jsou prastaré. Dodnes ji známe v podobě úsloví „hlava otevřená“, tedy otevřená něčemu „z venku“.

Metaforu soustředění potkáváme ve škole a v zaměstnání, je typická pro situace, v nichž máme něčeho cíleně dosahovat. Ve srovnání s metaforou otevřenosti je to novinka řecké klasické doby, a úplná formulace metafory soustředění pochází až z doby římské.

Rozdíl mezi těmito metaforami patří k nápadným rozlišujícím znakům mezi archaickou a pozdější antikou. Romantizující autoři dokonce viděli paralelu mezi vystřídáním těchto metafor a tím, jak po černofigurové keramice nastoupila červenofigurovalá. Černé figury měly odpovídat slabé sebeidentifikaci v archaické době (s temnem v sobě), červené naopak sebevědomí pozdějších dob (s jasem v sobě, ale s temnem v okolí). Myšlenka je to lákavá, ale nápadně poplatná přání. Dost dobře nesedí ani čistě chronologicky.

 

Otevřenost vůči tomu, co nás obklopuje

Otevřenost k okolí je naše základní nastavení. Dýcháme spontánně, když máme žízeň nebo hlad, tak hledáme něco k jídlu a k pití; vidíme, slyšíme atd.; vnímáme přírodní i sociální dimenzi okolí; rozpoznáváme v něm orientační prvky, příležitosti i rizika. Pokud je některá z těchto našich schopností omezena, je to hendikep, v nejhorším případě konečná. Tak smýšlí už archaické literární používání metafory otevřenosti. Pozdějším epochám to občas přijde příliš primitivní, přímo živočišné, a hledají sebevědomější obraz našeho vztahu ke skutečnosti. Zůstaňme však chvíli u metafory otevřenosti, často vyjadřované naší plnou závislostí na tom, co nás obklopuje.

 

Když homérské eposy mluví a jakési předloze toho, čemu se později říká myšlení, ukazují to také na příkladu dobrého stopaře, který si všimne nějakého detailu a náležitě jej zasadí do kontextu. Jednou je to zbytek stopy, jindy zákmit vzdáleného odlesku zbroje nepřítele za křovím na protějším vršku. Tupec si detailu nevšimne nebo nepochopí jeho význam, hysterik vyvolává planý poplach každou chvíli. Už na této poetické úrovni se objevují také symbolická schémata koncentrické struktury světa, živeného Ókeanem, který vše obklopuje krouživým prouděním, viz článek Achilleův štít jako symbol struktury světa. Možná mají i mnohem starší analogie na standartách kykladské kultury rané doby bronzové, viz článek Tajemné „kykladské pánvičky“. Od 6. století před n. l. se vedle symbolických znázornění obklopujícího světa objeví první mapy (s měřítkem), zatím poznamenané představou kruhové symetrie. Symbolické úvahy o obklopující skutečnosti se přesunou do roviny básnické metafory nebo filosofického konceptu.

Metaforu obklopování používají i četní lyrici řecké archaické doby, nejvýrazněji Archilochos (7. století před n. l.), viz článek Básníci života i nouze. Člověk je prázdnou černou skříňkou, do které skutečnost přichází zvenčí, ze vzduchu, z potravy a všemi smysly. Toto vše nás životodárně obklopuje, je božským projevem skutečnosti, jehož přijímáním žijeme a občas také na chvíli získáváme účast na myšlení. Námořník i věštec občas rozumí nenápadným znakům počasí, podobně jako homérský stopař vnímá vztahy detailů a obklopujícího celku.

U všech mílétských autorů v 6. století před n. l. jsou meteorologické jevy na jedné straně předmětem zkoumání, ale na druhé straně také metaforami chodu obklopujícího světa i našeho života. Pracují s filosofickými termíny „obklopovat“ (periechein), „obklopující“ (periechón), které se ovšem v pozdější scholastické tradici moc neujaly. Metaforu obklopujícího vzduchu rozvíjel zvláště Anaximenés, viz článek Tlak, teplota, rosný bod a Anaximenés. Vzduch nás obklopuje a tím udržuje náš život, dýcháme. Jednou je počasí pohodové, jindy běsní bouře, šéf nebo tchýně.

Hérakleitos říká, že ve spánku jsme od skutečnosti vzdálenější, neboť dýcháme pomaleji, máme zavřené oči a posunutý práh sluchu. Podobně píše i lékař Hippokratés, včetně zmínek o dalších fyziologických útlumech ve spánku. Probuzení to napraví, vystaví nás našemu okolí, včetně nároku „zmetabolizovat“ všechno to, co do sebe necháváme vstoupit, jak toho, co nám okolí způsobilo, tak toho, co jsme v něm sami udělali. Když sníme, tak prožíváme strachy i nadšení, kterým přisuzujeme reálný význam. Někdy sníme o svých úspěších i ve stavu zdánlivě bdělém, když se totiž soustředíme spíše na sebe.

Hérakleitos básníka Archilocha překvapivě kritizuje. Nikoli za malé sebevědomí vůči tomu, co nás obklopuje. Naopak za to, že napsal, že díky tomu lidé občas myslí. Prý stejně nemyslí.

Cílem otevřenosti k okolí je, abychom vstřebali pokrm nebo zkušenost. Dokonce tak, aby nám to neublížilo. K tomu je nutno také „rozlišovat jednotlivé přirozenosti“ (Hérakleitos B 1), abychom se třeba nepřiotrávili.

 

Soustřeďte se!

Přeskočíme teď utváření této metafory počínaje Parmenidem (5. století před. n. l.), s významnou rolí Platóna, a skočíme rovnou k obrovsky vlivnému popisu, který vytvořil novoplatonik Plótínos (205-270 n. l.).

Nemáme se rozptylovat okolím, zvláště pak ne smyslovým vnímáním kdečeho okolo. Máme se soustředit, provést obrat od vnějšku do nitra. Nitro je novinkou římské doby. To, co považujeme za důležité, se obrátilo z okolí do centra. Rozdíl oproti archaické době si lze představit jako kulovou inverzi. (Buď je tygr v kleci a všude kolem svět, nebo je v kleci svět a všude kolem tygr.) S nitrem v sobě se cítíme sebevědoměji, méně vydaní všanc okolnímu světu. Občas dokonce můžeme ovládat, na co se chceme soustředit. Často nám to ovšem někdo nařídí, třeba učitel nebo šéf. Díky soustředění také dokážeme ovládat kus světa, současně se však stáváme ovládanými, většinou dokonce „dobrovolně“, nedobrovolně jen děti školou povinné. Občas se podaří, že soustředění odkryje něco zajímavého, což je důležitější odměna za tu námahu než jednička ve škole nebo mzda a pochvala od šéfa.

Část lidí se zabývá svým nitrem raději než čímkoli jiným. V dávných dobách to patřilo k lékařským problémům v oboru dnes zvaném interna, neboť nitrem byl ještě míněn obsah břicha a hrudníku. Později, po onom obratu k soustředění, se to stalo doménou psychologie.

##seznam_reklama##

 

Problémy s obratem k centru (komplikovanější vsuvka o historii pojmů)

Plótínos určil filosofii jako dostředivý pohyb duše, opakem je pohyb odstředivý, rozptylování. Plótínovo schéma vypadá takto:

Z Jednoho (skalní novoplatonici překládají „z Jedna“, aby bylo jasné, že nejde o osobu) emanuje nejprve intelekt (nús), v dalším kroku duše a v dalším svět.

Intelekt je prvním vyzářením jednoty do mnohosti, zatím pouze do mnohosti idejí, neboť ty se právě a jenom v intelektu nacházejí v jednotě. Ideje Plótínos míní v Platónově smyslu slova, tedy jako věčné vzory všeho smyslového, tj. taxony a druhy ve formálně logickém významu, nikoli nějaké naše myšlenky. Ani ten intelekt přece není náš. My se k němu máme obracet.

Plótínos si to představuje tak, že náš život („duše“, psyché) je zvenčí obklopen smyslovým světem, tedy vnějškem, který je ještě vzdálenější od centra skutečnosti než duše, což máme napravit obratem k intelektu, blíže ke zdroji skutečnosti. Smyslově vnímatelné věci se mezi sebou neporovnají tak harmonicky jako ideje, obrat duše k intelektu je současně obratem k harmonické jednotě.

Je to metafora expanze Jednoho (Jedna), sdílení existence, málem analogie velkého třesku: Jedno, intelekt, duše, svět. Skutečnost se při tom postupně ředí. Naštěstí může probíhat i pohyb opačný, totiž „obrácení“ zpátky ke zdroji, k Jednomu (Jednu). Pro člověka je to výzva k obratu životních pohybů duše směrem k intelektu, nejlépe prý filosofií.

Plótínos uvažuje jako člověk s těžkým smyslovým postižením, zato s hypertrofovaným intelektem, který si vystačí. Prý se stydí za to, že „má tělo“, tedy i za smysly, zvláště za ty „nižší“ (chuť a hmat); ale i zrak a sluch ho obtěžují tím, že rozptylují. Chce se přece soustředit, obrátit k intelektu. Je upřímně přesvědčen, že to není pyšně sebestředné, protože ten intelekt není jeho, je emanací zdroje veškeré existence. Další novoplatonici chtěli prostřednictvím obratu k intelektu poznávat dokonce všechno na světě, prý jako v zrcadle, neboť onen intelekt obsahuje ideje, vzory všech druhů věcí. Lidé novověku podobný intelekt přisoudí sobě, dokonce jako podstatnou druhovou vlastnost, pochopí se jako homo sapiens sapiens, a ideje pochopí jako svoje myšlenky. Přesto v nároku soustředění pokračují. Krajním výrazem byl Descartův koncept, když díky jistotě vlastní existence máme vše ostatní vyložit novou verzí skeptické metody, osvětlit vše ostatní jasem ego.

K čistě intelektuálským významům přibyly už v antice také významy náboženské. Nápadné je to na dějinách pojmu „obrácení“, conversio. (Dokonce se tak přetlumočil i křesťanský nárok „změny smýšlení“, „ještě si to znova rozmyslet“, metanoia.) Náboženský význam získalo i samo soustředění, concentratio, zvláště ve výrazech meditace a kontemplace. Společným členem intelektuálních a náboženských významů měl být hodnotový aspekt. Centrální je prý důležitější a hodnotnější než okrajové. Vždycky? To zpochybnili filosofové postmoderny.

 

Co s tím? Oloupat skutečnost? Nebo ji stáhnout z okolí jako z kůže?

Pokud mluvíme o obyčejném soustředění, tak je jasné, že je ve spoustě situací potřebujeme. Příčetný člověk snad odhadne, kdy se má na něco soustředit, a kdy vnímat okolí. Rozumně to střídá, občas dokonce dělá jedno skrze druhé.

Metaforu koncentrace můžeme pochopit jako jinou podobu metafory jádra a slupky. Chceme se dopracovat k hodnotnému jádru. Opačně působí metafora pecky obklopené šťavnatou dužinou. Metafory těžko oloupat, abychom zkusili, čím se k čemu prokoušeme.

Jiným příkladem toho, jak těžká bývá cesta „k jádru problému“, je třeba vnímání kočky. Buď vnímám její srst, vzhled a chování – nebo bych ji mohl po Aristotelově vzoru stáhnout a pitvat, jindy zase analyzovat chemické složení, nebo zkoumat její psychologii za živa. Každé má svoje, ale ta kočka dává přednost první možnosti.

 

Jedno skrze druhé a naopak

Vraťme se ještě k tomu homérskému stopaři. Díky vnímavosti k okolí si všimne detailu, soustředí se na něj, a vyloží jej v náležitém širším kontextu, aniž by přestal vnímat okolí. Nějak podobně se rodí také objevy. Ne nadarmo obrozenci (spíš asi ze srandy) překládali řecký výraz theória slovy „volnočasné civění“. Nejde o lelkování prosté, nýbrž o dobrý výhled na okolní skutečnost, díky němuž se kýžený detail ukáže v přínosném kontextu. Viz v článek Theórie. Bohapusté lelkování nás spíše izoluje, jako bychom byli nepřítomni, česky se říká „duchem nepřítomni“, přestože nejde o žádnou duchařinu. Někdy nás může trocha civění osvobodit od malicherností; kupodivu podobně, jako když soustředění zacloní rušivé vlivy okolí. Jednou jde o to, jak dát přednost výhledu směrem k celku před naší apriorní představou o něm; jindy o to, jak upřednostnit zajímavé detaily před nezajímavými.

 

Literatura

Z. Kratochvíl: Mezi mořem a nebem. Odkaz iónské archaické vnímavosti. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2010.

Z. Kratochvíl: Alternativy (dějin) filosofie. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2020.

Z. Kratochvíl: Diváctví a soutěžení, Vesmír 90, 726; 2011/12.