V Řecku platilo, že co se škádlívá, to se rádo má. Mezi satirické kousky s náboženskou tématikou patří v pozdější antice i téma obtížných porodů Diových.
 Sedící Zeus drží hromoklín a žezlo, vlevo stojí Athéna, vpravo Héra. Černofigurová amfora z konce 6. století před n. l. Museum of the Bibliothèque nationale de France, Inv. 229. Kredit: Bibi Saint-Pol, Wikimedia Commons. Public domain.
|
 Ganymédés nalévá Diovi úlitbu. Červenofigurový kratér, 490-480 před n. l. Metropolitan Museum of Art (New York), L.1999.10.14. Kredit: David Liam Moran, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
|
Kdosi je pozván na audienci k samotnému Diovi, ale před jeho hlavní síní ho zastaví stráž: Tam teď nemůžeš, Zeus se zrovna oddává naprosto jiné činnosti! – Chápu, je se svou božskou chotí Hérou, nebudu rušit. – Není. – Chápu, je u něho Ganymédés. – Dnes ne, ten se radši někam schoval. – Tak s kým tam je? – Je u něho Héfaistos. – Proboha, s tím umouněným chromým kovářem? – Ne, Zeus rodí a Héfaistos pomáhá při porodu, Eileithyia na to nestačila, protože on chudák rodí hlavou!
Není to jen tak srandička. Téma samo je důležitější, než na první pohled vypadá. Čekali bychom totiž, že když je Athéna Diovou dcerou, tak že ji porodila Héra. To by mohlo být bez problémů. Héra rodila zdatně, občas i bez přispění Dia, například právě Héfaista. Je přece Paní a Velitelka, která si Dia od jeho narození vybrala a kdysi dávno prý svedla. Nikde však nenajdeme verzi příběhu, že by Athéna byla dcerou Héry. V případě původu Athény je jistý jen otec! Na tom se všechny verze shodnou. Musíme tedy pátrat po Athénině matce.
Než se obrátíme k důstojným textovým pramenům s překvapivým obsahem, dlužno zreferovat ty výklady oné prekérní situace, jejichž společným jmenovatelem je uchování manželské důstojnosti.
Nejběžnější představou se stane zrození Athény z Diovy mysli. Athéna tedy vůbec nemá matku. Pokud by její „matkou“ v přeneseném smyslu slova měla být Diova mysl, stejně by to asi nebyl nús, tedy intelekt; ženského rodu je búlé, česky úradek. Není asi vhodné říkat, že Zeus Athénu rodí partenogenezí, vhodný výraz v mužském rodě (zatím) nemáme. Athéna je chápaná málem jako boží moudrost, navíc je to panenská bohyně. Porod by tedy mohl probíhat dost odtělesněně. Athéna přímo vyskočí z Diovy hlavy, jako myšlenka! Její ohlušující válečný pokřik vyděsí i bohy.
Tato výkladová linie je už v antice poměrně silná. Občas se k ní přidá přece jenom trochu tělesnější představa, že Héfaistos zasáhl sekerou a tím porod umožnil. I tohle však může být metaforou, že když nás něco „praští“, ne však moc, tak nás někdy může něco napadnout, asi jako v omílaném případě zásahu Isaaca Newtona padajícím jablkem. Metaforu „hlava otevřená“ chápeme jinak, spíše jak přijímání myšlenek, připravenost k inspiraci z „vnějšku“.
 Athéna vyskočila z Diovy hlavy v plné zbroji, vpravo stojí asi Eileithyia, božská patronka při porodu. Černofigurová amfora, 550–525 před n. l. Louvre, F 32. Kredit: Bibi Saint-Pol, Wikimedia Commons. Public domain.
|
 Jiný detail: Okřídlená bohyně pod Diovým trůnem je možná Métis. Černofigurová amfora, 550–525 před n. l. Louvre, F 32. Kredit: Bibi Saint-Pol, Wikimedia. Public domain. Commons
|
A teď to slíbené pátrání po Athénině matce. Vede k celkem jednoznačnému závěru, totiž že jí je bohyně Métis, „Strůjkyně spravedlivých věcí“, zosobňující řád přírody a rozvážnost. Někdy je Diovou milenkou, ale častěji je představována jako jeho první žena. Héra je dokonce až jeho třetí žena, ještě po bohyni Themis.
Jedna výkladová verze říká, že příběh o zrození Athény z Diovy hlavy je jenom maskováním toho, že ji zrodila Métis. Jenže porody mimo aktuální stav manželský se obvykle maskovaly jinak.
Řada ctihodných znalců řeckého náboženství bere velice vážně starý a poměrně bizarní výklad, který podává například Hésiodos (Theogonie 886n). Gaia a Úranos prý Diovi věštili, že jeho potomci mohou být silnější než on, pokud si nad nimi nezajistí převahu. Proto Zeus spolknul Métidin plod a pak musel Athénu nějak zrodit.
Podle jiných verzí příběhu mu věštila a pomáhala Afrodité a Zeus těhotnou bohyni Métis spolknul celou, aby se s ní ztotožnil a převzal její moc – a vedle otcovství také podivně adoptované mateřství Athény.
Samotné zrození z hlavy však stejně není jen tak z bezradnosti na tím, kterou částí mužského těla se porod odehraje. Vždyť v případě Dionýsa to bude pro změnu ze stehna. Bohyni Métis nebo jenom její plod ovšem Zeus strávil do podoby čehosi, co může vyskočit nejspíš tak z hlavy. Nemusí jít jenom o myšlenku, i když moudrost a šikovnost k Athéně vždy patří. Může to být i znakem jaksi méně tělesného původu této bojovné panenské bohyně. (Málem jako by to předjímalo pozdně křesťanské pojetí Neposkvrněného početí, kdy Maria bude nejen Pannou, ale také už od svého vlastního počátku mimo linii tělesného předávání sklonu k hříchu. Byzantské přeznačení athénského Parthenonu na mariánský chrám Panagia Parthenotissa bylo možná prvním krůčkem tímto směrem.) Každopádně Athéna patří k nejmocnějším bohyním Řeků.
Athéna má dokonce syna, ale opět jakýmsi zvláštním způsobem, aniž by ho porodila. Když po ní totiž zatoužil Héfaistos, v jedné z verzí po řádné svatbě, tak způsobila, že oplodnil Gaiu, tedy Zemi, a ta pak synka předala Athéně. Obrázky toho na vázových malbách jsou v článku Gaia a Úranos.
##seznam_reklama##
Nutno opakovaně připomenout, že řecké mýty, tedy příběhy bohů a héroů, nejsou míněné jako mravní příklad pro lidi. Nepopisují, jak by to na světě chodit mělo, ale ve své většině popisují, jak to chodí; v extrémních případech pak, jak by to eventuálně a výjimečně chodit mohlo. Ne nadarmo kterýsi německý romantik připsal latiníkům výrok: Quod licet Iovi, non licet bovi, „Co je dovoleno Diovi, není dovoleno volovi.“
Literatura
Karl Kerényi: Mytologie Řeků I. Praha: Oikúmené 1966, zvl. s. 94n.