Antickým Řekům měsíc máj asocioval s Artemidou a Apollónem. Svátek Narození Apollóna na Délu jsem už popsal, ale Artemidu jsem nechal na tento její měsíc. Jde ovšem o bohyni přímo asexeuální, panenskou matku všeho živého. Kdyby Řekové měli rozvinutější kategorizace božstev podle resortů, mohla by to být bohyně panenské přírody. Panenská příroda ovšem není roztomilá selanka, člověk bez zkušeností a výzbroje v ní mívá krátkou životnost. Artemis je dědičkou dávných velkých bohyň. Běhá po horách za vysokou zvěří, druží se s medvědicemi, zjevuje se ve společnosti lvů a dalších divokých zvířat. Prostě Potnia therón, Paní zvěře. V její přítomnosti divoká zvířata téměř panáčkují, někdy doslova.

Bronzová socha Artemidy v přibližně životní velikosti. Praxitelova škola, pozdní 4. století před n. l. V pravé ruce drží misku na úlitbu a v levé ruce luk. Na zádech nese toulec na šípy. Archeologické muzeum v Pireu 4648. Kredit: George E. Koronaios, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Socha typu Artemidy z Efesu, 2. století n. l. Alabastr a bronz, výška 130 cm. Hlava, ruce a nohy jsou novodobou restaurátorskou prací Giuseppe Valadiera. Archeologické muzeum v Neapoli 6278. Kredit: Marie-Lan Nguyen, Wikimedia Commons. Licence CC 2.5.

Ve většině Řecka je Artemis nejčastěji zobrazována jako lovkyně. Ta má také svá tajemství, ve své privátní sféře nikoho netrpí. Jednu ze standardních podob z konce klasické doby vidíme na obrázku vlevo, i když může být ztvárněna ještě výrazněji lovecky, tedy bez obětní misky a s kratším oděvem.

Úplně jinak vypadá Artemis ctěná v Efesu, zvaná Krásná Artemis Efesanů. Působí téměř orientálně, nejspíš proto, že tradice tohoto zpodobnění, sahá do velice staré doby, možná reflektuje i opravdu předřecké obecně egejské a maloasijské motivy. Tento typ jejího zobrazení se udržel hluboko do římské doby.

Krásná Artemis Efesanů. Mramor, 292 cm, 1. století n. l. Archeologické muzeum v Efesu 712. Kredit: Dennis Jarvis, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.

Krásná Artemis Efesanů. Mramor, 174 cm, 2. století n. l. Archeologické muzeum v Efesu 718. Kredit: Dosseman, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

V prytaneiu římské vrstvy Efesu se našly dvě velké sochy tohoto typu Artemidy. Kupodivu tam byly pohřbené. Buď jako úkryt před křesťanskou devastací, nebo je tam naopak pohřbili křesťané. Pocházejí z římské doby, ale navazují na mnohem starší tradici zpodobování, přinejmenším z archaické doby. Jejich bílý mramor je mírně zbarvený erozí. Dědictví Velké bohyně je vyjádřeno vysokou čelenkou (polos) a celá postava je obklopena zvířaty bájnými i reálnými a dalšími reliéfy. S vysokou pravděpodobností se jedná buď přímo o kultovní sochy nebo o jejich dobové repliky. Některé menší repliky uchovaly zbytky polychromie na tvářích a rukou. Ty byly tmavé, asi jako nápodoba stářím ztmavlého dřeva dávných plastik zvaných xoana, zatímco oděv byl světlý, včetně ozdob na něm.

Co to má na sobě?

Detail kultovní sochy Krásné Artemidy Efesanů. Archeologické muzeum v Efesu 718. Kredit: Dosseman, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Detail kultovní sochy Krásné Artemidy Efesanů. Archeologické muzeum v Efesu 718. Kredit: Dosseman, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Mnohé starší popisy tvrdí, že Artemis má mnohočetná ňadra. Odporuje tomu ovšem jejich umístění i tvar. Navíc nevyrůstají z jejího těla, jsou na oděvu, na žádné z verzí nejsou tmavě zbarvená jako vyčuhující části těla bohyně. Konkurenční výklad sází na býčí šourky nebo žlázy. Ne že by z ní vyrůstaly, ale jsou zavěšené na oděvu jejího tradičně dost plochého hrudníku jako trofeje, buď z taurobolií, nebo zástupně místo lidských obětí. Jiný výklad vidí na oděvu její hrudi zvětšený detail včelí plástve, nebo býčí žlázy uspořádané do takového schématu. To koresponduje i s úly u nohou bohyně. Nejnovější představa (Robert Fleischer, 1988) je odvozená z nálezů ozdob chrámové plastiky z 8. století před n. l., kterou brzy zničila povodeň. Byla to nejspíš poměrně plochá dřevěná socha, bohatě zdobená vším možným, od oděvů po větší reliéfy. V chrámové cele zůstalo několik jantarových elipsoidů. Na otázku, proč na té soše byly, se ovšem vrací předchozí odpověď.

Paní (z) Efesu je oděná vskutku důkladně. Římské době je poplatný zodiak. Znamení štíra v roli pektorálu v dobovém duchu symbolizuje hlubinu tajemství. Na jiných podobách má bohyně přes všechen oděv ještě ruku na klíně. O Efesu se říkalo, že tam je očividné, že tajemství zůstává skryto.

 

Chrám, prý čtvrtý div světa

Ruiny Artemidina chrámu v Efesu. Kredit: PLBechly, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Model Artemidina chrámu v Efesu, Miniatürk Park, Istanbul. Kredit: Zee Prime, Wikimedia Commons. Licence CC 2.5.

Slavný Artemidin chrám byl postavený v polovině 6. století před n. l. v iónském řádu (viz článek Antické stavební řády (styly) a nejstarší stojící řecké chrámy), přímo jako vzor tohoto stylu. Byl velký, dlouhý 115 metrů a široký kolem 50 m. Po obvodu stála ve dvou řadách více než stovka štíhlých, 18 metrů vysokých iónských sloupů. Uprostřed měl cellu se sochu bohyně. Zde kupodivu stál i oltář, zasvěcený Artemidě Protothronia. (To je pak jedním ze zasvěcení křesťanských mariánských kostelů.) Chrám byl považován za jeden ze sedmi divů světa, což je ovšem soupis z pozdější antiky. Mezitím ovšem chrám roku 356 před n. l. vyhořel, ale za Alexandra byl velkolepě obnoven, pak zničen Góty, definitivně křesťany roku 401 n. l. Hlavní poutní procesí se konalo začátkem května.

Ze slavného chrámu mnoho nezůstalo. Několik mramorů je v Britském muzeu. Sloupy jsou leckde, například v chrámu Boží Moudrosti (Agia Sofia) v Konstantinopoli (Istanbulu).

Zničující požár prý způsobil jistý muž proto, aby se alespoň takto stal slavným. Jenže tomu ne každý věřil, tím méně dnešní archeologové. Možná byl naveden jako užitečný idiot. Problémem totiž bylo umístění chrámu, které z náboženských důvodů nebylo možné změnit. Artemidiny chrámy stávají ve vlhkém prostředí, v ideálním případě u podhorské bystřiny nebo pramenů. Tady stál na okraji úplně plochého saliniště porostlého tamaryšky, kterým se prý procházel nejeden filosof. Úroveň terénu zde přibývá průměrnou rychlostí necelý 1 metr za století, zato těžké stavby naopak klesají o skoro čtvrt metru za století. Prý to už nešlo opravovat a bourání by bylo svatokrádeží, tak možná najali blbce žháře.

Toto kultovní místo Artemidy má ovšem i starší historii. Odkryly ji vykopávky v pozdním 20. století. Od bronzové dob zde byl temenos, tedy posvátné místo pod širým nebem. Po polovině 8. století před n. l. tu stál jeden z prvních větších sloupových chrámů (peripteros), možná vůbec první chrám obklopený řadami sloupů. Podlahu měl z tvrdě pálené hlíny. V 7. století před n. l. jej však zničila povodeň. Mezi troskami se pod nánosy našly vyřezávané slonovinové destičky s gryfem a stromem života a jantarové ozdoby, nejspíše patřily ke staré kultovní soše. To silně připomíná situaci Artemisia na Délu.

Žalostné ruiny Artemidina chrámu v Efesu. Kredit: simonjenkins' photos, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.

Ruiny a azylový prostor Artemidina chrámu v Efesu. Kredit: mayatomo, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Někdy po roce 1990 se z prostoru Artemidina chrámu přestala odčerpávat voda. Někam sem prý Hérakleitos nedlouho po roce 500 před n. l. věnoval svůj spis.

K chrámovému okrsku patřil také rozsáhlý azylový prostor. Táhnul se od chrámu k nízkému návrší (Strabón XIV,1,23), na němž dnes stojí chrám svatého Jana Teologa z 6. století. Tam se stáhnul i Hérakleitos, prý tam hrával s dětmi kostky, což občany pohoršovalo.

 

Každá sláva, polní tráva

Když vyhlídkové autokary míjí Artemidin chrám, tak některé zpomalí a průvodce turistům oznamuje: „Vpravo vidíte jeden ze sedmi divů světa.“ To si nedomýšlím, pro nabytí zkušenosti z různých stran jsem to absolvoval, přestože jsem v chrámu a okolí trávil dlouhé dny. Ze silnice toho stejně není moc vidět. Jednak na dálku skoro není co, jednak výhledu brání billboardy s reklamou na Efes Pilsner-Bier Artemis.

Hlavním cílem je velký areál antického města, tedy alespoň ta část, kam turisty pouští (dál totiž nechodí najatí odchytávači hadů a trochu se to tam boří, občas padá). Vidíme toho hodně, hlavně ne to, co hledáme, tedy pokud zrovna člověk nehledá WC, to tu je, z římské doby. Dokonce zde pochopíme, proč se tomu říká sociální zařízení, kecalo se tam. Prostor byl proplachován vodou odtékající z lázní. Jasně se tu ukazuje všechno nedůležité, nejvíc památky na mocipány a obchod. Skoro všechno, co vidíme, je z římské doby, staré tajemství zůstává skryto. Zdejší měšťané dokonce zavedli zvyk, že sochy významných mužů, provedené v několika typech postav, měly vyměnitelné hlavy a cedulky se jménem, takže se ušetřilo a sochaři stíhali rytmus politiky. Nějaká kultura se mezi tím vším taky najde. Zajímavá je lékárna, dokonce s velkým sortimentem bylinek, včetně importů až z Indočíny.

Povedené město

Včela s písmeny EF. Efeská stříbrná tetradrachma, průměr 24 mm, hmotnost 15,21 g, averz, 370-360 před n. l. Altes Museum Berlin. Kredit: ArchaiOptix, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Jelen se ohlíží za palmou. Efeská stříbrná tetradrachma, průměr 24 mm, hmotnost 15,12 g, reverz, 350-340 před n. l. Altes Museum Berlin. Kredit: ArchaiOptix, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Historický Efesos byl bohatým řeckým městem. Přikládám obrázky dvou stran téhož typu mince (ne téhož exempláře) města Efesu z klasické doby, s atributy Artemidina kultu. Pausaniás (VII,2,6-8) spojuje řecké osídlení Efesu s iónskou migrací, která probíhala někdy kolem roku 1000 před n. l. (přeložila Helena Businská):

Apollónova svatyně a věštírna v Didymách je starší než přistěhování Iónů, ale ještě mnohem starší než ten příběh s Ióny je kult Artemidy Efeské. Zdá se mi, že se Pindaros nedoslechl o všem, co se týká bohyně, když prohlásil, že tuto svatyni vystavěly Amazonky, když táhly proti Athénám a Théseovi. (…) Svatyně nebyla vystavěna Amazonkami, ale založil ji místní člověk… Zemi obývali Lelegové, kárský kmen, a mnoho Lýdů. Kolem svatyně žili jako prosebníci různí lidé a také ženy z rodu Amazonek. Androklos, syn Kodrův, ten byl totiž přijat za krále Iónů, kteří se plavili do Efesu, vypudil ze země Lelegy a Lýdy, kteří drželi horní město, ale obyvatelé okolí svatyně se nemuseli ničeho obávat, protože přísahali Iónům. Zůstali mimo válku a dostali od nich díl území.

„Dostat území“ zde znamená, že kousek si mohli nechat. Nejspíš jde o nezvykle velký azylový prostor. Se založením města to ovšem Řekové neměli jednoduché. Dlouho prý tábořili na pobřeží a nevěděli, kam se vrtnout. Apollónova věštba slibovala, že až ryba založí požár, tak jim kanec ukáže cestu (Athénaios VIII,62). To nevypadalo nadějně. Jednou vojáci pekli ryby a jedna tuze pěkná jim spadla do ohně. Při snaze ji zachránit vzplálo chrastí vedle, což z křoví o kus dál vyplašilo divočáka, a bylo to jasné. Jo, oheň a voda, to je v Efesu příslovečné.

Místo bylo ovšem osídleno od středního neolitu a od doby bronzové mělo městský charakter. A Iónové zde kupodivu nebyli první Řekové, už v pozdní době bronzové se tu Achájci setkávali s Chetity. V průběhu tisíciletí se město mírně posouvalo sem a tam o 1 až 3 km, dnes je jeho pokračovatelem turecký Selčuk. V průběhu vícera tisíciletí tady Matku ctily nejméně čtyři náboženství: nějaké předřecké, řecké, křesťanství a islám.

Akropole iónského města, tedy Androklova akropole, stála na pahorku vzdáleném vzdušnou čarou 1,5 km od Artemidina chrámu a město se táhlo spíše opačným směrem, na západ k přístavu, jehož zbytky se dnes nacházejí přes 5 km od pobřeží. Na pahorku s akropolí se později dlouho těžilo, takže z Efesu archaické doby nezůstalo prakticky nic. Tady Hérakleitos bydlel před odchodem do azylu, byl přece aristokrat z královského rodu. Pod západním úpatím pahorku s akropolí bylo vybudováno velké divadlo, z něhož je impozantní výhled na zbytky jedné hlavních tříd Efesu doby římské.

 

Nevyzpytatelný Efesos a příchod křesťanů

Římská přestavba řeckého divadla v Efesu. Kredit: Rabe!, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Římská přestavba řeckého divadla v Efesu. Kredit: Yağmur Aydın, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Legendy mluví o příchodu apoštola Jana a Ježíšovy matky v 40. letech, ale nejstarším slušně doloženým dějem je pozdvižení v divadle někdy v 50. letech, v reakci na kázání Pavla z Tarsu v místní synagoze. Novozákonní Skutky apoštolů (19,23-38) popisují událost takto:

V té době nastal nemalý rozruch... Jeden stříbrotepec jménem Démétrios totiž vyráběl stříbrné napodobeniny Artemidina chrámu, což řemeslníkům přinášelo nemalý výdělek. Svolal tedy je i ostatní výrobce z příbuzných oborů a promluvil k nim: „Mužové, vy víte, že z tohoto řemesla pramení náš blahobyt. Jak ale vidíte a slyšíte, onen Pavel přesvědčil a odvrátil veliké množství lidí nejen v Efesu, ale skoro po celé (Malé) Asii. Říká že „bohové vyrobení rukama nejsou žádní bohové!“ Tím je ohrožena pověst našeho řemesla, dokonce i význam chrámu, a sníží se věhlas té, kterou ctí celá (Malá) Asie a celý svět!“ Když to uslyšeli, popadl je hněv a začali křičet: „Veliká je Artemis Efesanů!“ Město zachvátil zmatek. Všichni se jednomyslně hnali do divadla a vlekli s sebou Pavlovy společníky… Pavel chtěl vyjít do shromáždění lidu, ale učedníci ho nenechali. Také někteří vysocí představitelé provincie (…) naléhavě vzkazovali, aby se tam neodvažoval. (…) Jedním hlasem křičeli asi dvě hodiny: „Veliká je Artemis Efesanů!“ Dav uklidnil teprve sekretář města: „Občané Efesu! Kdo z lidí by nevěděl, že město Efesos je strážcem chrámu Veliké Artemidy a její podoby spadlé z nebe od Dia? Protože o tom nemůže být pochyb, musíte zachovat klid, abyste neprovedli něco ukvapeného. Přivedli jste sem tyto muže, ti se však nedopustili žádné svatokrádeže ani netupili naší bohyni. Pokud si chce Démétrios a ostatní řemeslníci na někoho stěžovat, má využít soudní řády a místodržitele. Tam ať se soudí.“

Rétorická příprava pogromu byla efektní. Nicméně úřady vynutily pořádek a tím Pavla zachránily. Lze si ovšem dobře představit, že Démétriovi vnuci se dobře živili výrobou stříbrných sošek Panny Marie a jejich prapravnuci také malými maketami efeského chrámu Marie Bohorodičky.

 

Byl to obrovský chrám, svou délkou 260 m měl překonat dokonce i egyptské chrámy a být největším na světě. Jenže v bažinatém terénu nedaleko starého přístavu bylo k jeho udržení potřeba nepřetržité nasazení kvanta stavebníků. Roku 431 zde koncil vyhlásil dogma, že Marie je Bohorodičkou, ne pouze matkou Ježíšova lidství. Do té doby to byl liturgický titul asi jenom v Efesu. Ježíšova matka se v Efesu dodatečně stala další nástupkyní Velké bohyně, vystřídala v oné roli Artemidu. Není divu, Efes je s Ježíšovou matkou spojen řadou legend, navíc i jinde mariánská ikonografie navazuje na Artemidinu.

 

Pastvou pro autokary cestovních kanceláří je „Dům Panny Marie“ na Slavičí hoře nad Efesem, blízko antické lesní svatyně nymf. Domeček pochází z 6. století n. l., jeho základy z 1. století n. l. Zajímavé je, že každý rok 15. srpna sem odedávna přicházeli vesničané a konali obřad Panagia Kapulu. V místní hantýrce prý ta slova znamenají Dveře Panny Marie. Tentýž den se v pravoslavné církvi slaví Zesnutí (Koimésé, Kimisi) Panny Marie, v katolické její Nanebevzetí. Dnes zde „turisté mohou nahlédnout do ložnice Panny Marie“, samozřejmě za patřičný poplatek, zatímco zbožní muslimové i někteří křesťané sem vyjdou pěšky a vstoupí zdarma. Většina archeologů identifikaci moc nevěří.

##seznam_reklama##

V těsném okolí starého Efesu a novodobého Selčuku jsou také hroby pohanského magika Apollónia z Tyany (zemřel zde kolem roku 100 n. l.), evangelisty Lukáše a apoštola Jana (možná hned dva), navíc legendární místo „Sedmi spáčů efeských“ ze starokřesťanské sociální sci-fi. Při troše soudnosti si člověk samozřejmě nemyslí, že je to všechno pravé. Legendární tradice jsou zde však neobvykle silné a detailní. Tato poznámka není přímluvou za pravost, nýbrž charakterizuje podivnosti Efesu. Člověk tady často upřímně neví, na čem je, archeologie a legendy se tu proplétají prazvláštním způsobem. Kroužící čápi v horkém dni ani netopýři ve vlahé měsíčné noci s vůní fíkovníků na kritičnosti nepřidají, naštěstí ji občas probudí zjednodušující reklamní pokřik turistických průvodců. Po pár týdnech začne člověk různě přepínat mezi poetikou pohanskou, poetikou křesťanskou, poetikou muslimskou a ověřitelnou skutečností; s tušením, že pravda se skrývá kdoví kde, byť nejspíš blíže oné ověřitelnosti, na kterou rozumně omezujeme své veřejné výpovědi.

 

Literatura

Z. Kratochvíl: Hérakleitos. Délský Potápěč k Hérakleitově řeči. Praha: Herrmann & synové 2006.

Méně kvalitní fotky Selčuku a Efesu z 90. let na mé doméně fysis.cz.