Ve fontánce před naším ústavem se odjakživa rozmnožovaly ropuchy zelené (Bufo viridis). Vracely se tam každé jaro, úspěšně přežily všechny politické, ekonomické i klimatické změny, a zdálo se, že jim tam nic nechybí. Zdání bylo ovšem klamné. Jednoho jara jejich místo zaujaly invazní ropuchy rodu Pseudepidalea. Byl jsem smutný, ale co se dalo dělat – musel jsem si chtě nechtě na nové žáby zvyknout. Po pár letech ovšem přišla další rána: Žáby rodu Pseudepidalea i původní Bufo viridis začal vytlačovat ještě silnější konkurent, lépe přizpůsobený místním podmínkám, a to rod Bufotes. Podobný osud postihl i další obojživelníky: naši původní čolci rodu Triturus byli nahrazeni rodem Lissotriton, zelené skokany rodu Rana nahradil nepůvodní Pelophylax , ještěrky živorodé (Lacerta vivipara) vytlačila jakási Zootoca a stará dobrá užovka stromová Elaphe longissima byla zlikvidována exotickými hady rodu Zamenis (můžeme jen doufat, že nejsou jedovatí).
Tento nový typ biologických invazí se liší od těch předešlých, a to zejména svou nekompromisní agresivitou. Taková hrdlička zahradní, ondatra pižmová nebo jelen sika zatím nezpůsobili kompletní vymizení žádného původního živočišného druhu. Blíže k tomu má třeba karas stříbřitý nebo invazní druhy raků, kteří své domácí konkurenty zdatně decimují, ani jim se však nepovedlo vytlačit je ze všech lokalit. Shora uvedení invazní obojživelníci jsou mnohem agresivnější, a tradiční druhy vytěsňují nejen z běžných lokalit, chráněná území nevyjímaje, ale i z učebnic, BioLibu a Wikipedie. Nemálo odborníků s invazí sympatizuje, a výjimkou nejsou ani případy otevřené kolaborace. Ochránci přírody ostudně mlčí: za záchranu původních druhů nebojuje žádná neziskovka, dokonce ani petice dosud nevznikla.
Podobně jako v jiných případech, i tady za mizením původních druhů stojí lidská činnost se zištnými motivy. Není to žádná novinka, obojživelníci byli odjakživa obětí ziskuchtivých kapitalistů i centrálně plánovaného průmyslu, stejně jako ilegálního lovu pro tradiční čínskou medicínu, tradiční francouzskou gastronomii i tradiční evropskou meteorologii. Je všeobecně známo, že ilegální obchod se zvířaty je podobně výnosný jako obchod se zbraněmi a dogami. Ale zatímco ilegální lov, meliorace mokřadů nebo stavba dálnic ohrožuje jen jednotlivé populace obojživelníků a plazů, nyní jsou jediným škrtem pera nahrazovány celé druhy. Mnohem horší dopad než obávané globální oteplování má zlověstný trend globálního přejmenování.
Pachateli jsou v tomto případě taxonomové z klanu kladistů. Zatímco dříve živořili v chudobě a obskuritě podzemí vědeckých ústavů, a slušný člověk ani obojživelník s nimi nepřišel do styku, v posledních dvou dekádách se jim začalo nebývale dařit. Kladisté objevili zcela novou cestu k bezpracnému zbohatnutí: namísto riskantního lovu a pašování zvířata masově přejmenovávají. Každé přejmenované zvíře pro ně znamená snadno získanou publikaci, a publikace má pro dnešní vědce cenu zlata. Důvod se vždycky najde, a pokud je pochybný, tím lépe, protože to zavdává příčinu zvíře přejmenovat znovu. Každé použití nového názvu znamená citaci daného článku, a tím i vodu na autorův mlýn. Můžete s tím nesouhlasit, můžete o tom vést spory, ale to vše znamená jen další citace. A citace dnes znamenají jmění a slávu! Není divu, že tato strategie se rychle rozmáhá a nejedno zvíře nyní střídá jména s frekvencí takřka stroboskopickou, zatímco pachatelé nemravně bohatnou. Není potom divu, že na jiné vědní obory se již financí nedostává. Největší obětí úspěchu taxonomů jsou, bohužel, nevinní obojživelníci.
Jak praví klasik:
Bože, kéž jsem taxonomem, to je vyražení,
koho chce, toho si najde, a jméno mu změní.
Mohlo by se zdát, že jde o nevinný trend, který nikoho neohrožuje. Opak je ale pravdou. Jistě není náhoda, že všechny naše přejmenované druhy obojživelníků a plazů se řadí mezi ohrožené! Zvířata jeví všechny známky stresu a krize identity, v taxonomickém zmatení si nedokážou najít vhodného partnera k rozmnožování, a mnohdy raději dobrovolně ukončují svůj život skokem pod kola projíždějícího automobilu. Naopak druhy nepřejmenované, třeba ropucha obecná (Bufo bufo) nebo skokan hnědý (Rana temporaria) prozatím kvákají mnohem radostněji – dokud řada nepřijde i na ně.
Krize ale zákeřně postihuje i ty, kteří by ohrožené druhy měli neohroženě bránit. Zmatení environmentalisté již nedokáží rozlišit přejmenované živočichy od klasických invazních druhů a v záchvatech zuřivosti ukusují stehýnka všem žabám bez rozdílu, či naopak upadají do hluboké apatie. Milovníci přírody při procházkách dříve útěšnou jarní krajinou propadají záchvatům paniky, zděšeně prchají zpět do měst, a nejtěžší případy končí hospitalizací se všemi příznaky Capgrasova syndromu*.
„Tyhle novoty člověka jenom otravují. Já bych všechny tyhle kladisty zakázala,“ vyjádřila se naše přední batracholožka, docentka Bachratá.
Kladisté bohužel zatím nejeví žádné známky sebereflexe, a svým kritikům bezostyšně nadávají do parafiliků**, respektive parafyletiků***. Před třinácti lety se dokonce skupina taxonomů pokusila o drzý majstrštyk, a to v úplně jiné živočišné skupině: pokusili se přejmenovat asi nejstudovanější živočišný druh vůbec, vinnou mušku Drosophila melanogaster na nevinnou mušku Sophophora melanogaster, což by z nich učinilo nejcitovanější vědce všech dob a nepochybně i kafemlejnkové miliardáře. Naštěstí byli ubodáni rojem rozzuřených Drosophil a ještě rozzuřenějších entomologů, ještě než své dílo stihli dokončit. Je však jen otázkou času, než se někdo zhostí jejich odkazu a pokusí se pokořit metu nejvyšší: přejmenovat Homo sapiens sapiens. Případné návrhy nového rodového jména zasílejte na adresu vašeho nejbližšího taxonoma.
Poznámka autora: Tento článek je samozřejmě apríl. Mizení obojživelníků je ovšem reálný problém. Chceme-li jim doopravdy pomoci, měli bychom v době jarní migrace žab dávat zvýšený pozor při cestách autem, a celoročně chránit menší vodní plochy a mokřady, případně zakládat nové. Nepromyšlené změny zoologických názvů sice (naštěstí) ponechávají živočichy samotné zcela v klidu, ale z hlediska mezinárodní srozumitelnosti a přehlednosti taxonomických klasifikací to nepochybně problém je, a bohužel taktéž reálný. Účelem taxonomie je především bezproblémové dorozumění, což systém, který se mění s každou novou hypotézou, rozhodně nesplňuje. Jediné štěstí je, že české názvosloví na rozdíl od toho odborného zůstává zdravě konzervativní, a tak ropucha zůstává ropuchou, skokan skokanem a užovka užovkou.
##seznam_reklama##
*Capgrasův syndrom je duševní porucha, při níž je pacient přesvědčen, že lidé v jeho okolí nejsou tím, čím se zdají být, ale byli nahrazeni identicky vyhlížejícími dvojníky.
** Parafilie je menšinová závislost na společensky nepřijatelných zdrojích sexuálního vzrušení.
***Za parafyletický taxon označujeme takový, který nezahrnuje všechny potomky společného předka. Příkladem jsou ryby (pokud mezi ně nezapočítáme také všechny suchozemské čtvernožce, kteří se z nich vyvinuli), plazi (pokud mezi ně nepočítáme i savce a ptáky), nebo třeba „neptačí dinosauři“. Zatímco tradiční taxonomie s takovými skupinami neměla žádný problém, aktuální móda je považuje za společensky nepřijatelné, což je i příčinou přejmenovávání mnoha rodů a vyšších taxonomických skupin, nejen obojživelníků.
Literatura:
Flegr, J. (2013). Why Drosophila is not Drosophila any more, why it will be worse and what can be done about it. Zootaxa, 3741(2), 295-300.
Martin Šandera: Překladový slovník názvů naší herpetofauny
Dalton, R. (2010). What's in a name? Fly world is abuzz: proposed reorganization of Drosophila fruitfly genus might throw out its most celebrated member. Nature, 464(7290), 825-826.