Francie má díky jaderným zdrojům již řadu desetiletí nízkoemisní elektroenergetiku. Zároveň je jediným státem Evropské unie, který realizuje všechny komponenty jaderného průmyslu. Buduje jaderné reaktory, vyrábí pro ně palivo a realizuje také recyklaci vyhořelého paliva. Po váháních v předchozích letech, představách o snižování podílu jaderných zdrojů v energetickém mixu a uzavírání stávajících jaderných bloků se po zkušenostech z posledních zim Francie vrátila na cestu rozvoje a rozšiřování jaderné energetiky.
První EPR bloky se rozběhly v Číně v elektrárně Tchaj-šan (zdroj EDF).
Česká republika, stejně jako několik dalších států, se také nyní rozhodněji vydává cestou jaderně-obnovitelného mixu. Je tak pro nás opravdu zajímavé se na zkušenosti a plány Francie v oblasti jaderné energetiky podívat podrobněji. Nedávno jsem měl možnost se účastnit velice pěkného semináře Jana Bartáka z poradenské společnosti NucAdvisor právě o této problematice. I s využitím jeho přednášky jsem se rozhodl udělat malé představení tohoto tématu.
Jaderné centrum Marcoule, kde byly jedny z prvních grafitem moderovaných a plynem chlazených reaktorů (zdroj Marcoule).
Začátky francouzské jaderné energetiky
Francie začala jadernou energetiku rozvíjet spolu s dalšími státy v padesátých letech. Jako jedna z velmocí rozvíjela tuto oblast paralelně s rozvojem potenciálu jaderných zbraní. Nejdříve se Francie zaměřila na využití plynem chlazených reaktorů moderovaných grafitem. V druhé polovině padesátých a v šedesátých letech vybudovala devět takových reaktorů, které byly podobné britským reaktorům Magnox. První se v letech 1956 až 1959 začaly budovat dvojice plynem chlazených reaktorů moderovaných grafitem Chinon A1 a A2 s výkonem 70 MWe a 180 MWe a trojice reaktorů Marcoule G1, G2 a G3 s výkonem 2 MWe, 39 MWe a 40 MWe. Některé z těchto reaktorů se využívaly i pro produkci plutonia pro francouzské jaderné zbraně. Poslední z těchto reaktorů se rozběhl v roce 1972 jako Bugey 1. Některé z nich běžely v režimu dodávek elektřiny poměrně krátce. Blok Chinon A1 pouze dva roky, i když k jeho spuštění došlo v roce 1963 a definitivnímu odstavení pak v roce 1973. Většina však produkovala elektřinu mezi patnácti až dvaceti lety. Nejdéle se provozoval reaktor Bugey 1, dodával elektřinu okolo 23 let. Poslední z těchto reaktorů se odstavil v roce 1994, jednalo se o zmíněný reaktor Bugey 1.
Do roku 1973 se zároveň vybudoval jeden těžkovodní plynem chlazený reaktor EI 4 (Monts D´Arree) a první lehkovodní tlakovodní reaktor Chooz A s výkonem okolo 300 MWe. V roce 1973 se rozběhl i rychlý reaktor chlazené sodíkem Phénix. Na zkušenosti s ním navázal v osmdesátých letech větší rychlý sodíkový reaktor Superphoenix. Bylo to období hledání cesty a výběr nejperspektivnějšího modelu reaktoru pro následující etapu vývoje energetiky.
Dosažení nízkoemisní energetiky
Francie se nakonec rozhodla zaměřit na tlakovodní reaktory. Při jejich rozvoji se vycházelo z amerického konceptu firmy Westinghouse, který byl plně naturalizován firmou Framatome (Franco-American atomic constructions). Úspěšnost programu vycházela z nashromážděných zkušeností tohoto modelu reaktoru, který se v USA osvědčil. Výhodou ve Francii bylo i vybudování závodu pro obohacování uranu a výrobu paliva potřebného pro lehkovodní reaktory.
Plánem první etapy bylo vybudovat první sérii třinácti reaktorů s výkonem 900 MWe. První z nich Fessenheim 1 se rozběhl a začal dodávat elektřinu do sítě v dubnu 1977. Celkově se nakonec vybudovalo 34 tlakovodních reaktorů se třemi smyčkami a výkonem okolo 900 MWe. Francouzské rozhodnutí postavit svou elektroenergetiku na jaderných zdrojích bylo velmi silně ovlivněno první ropnou krizí v roce 1973 a potvrzeno druhým ropným šokem v roce 1979. Jaderná energetika měla pomoci Francii snížit závislost na dovozu fosilních paliv.
V roce 1979 se začaly budovat větší bloky s výkonem okolo 1300 MWe. Těch se nakonec vybudovalo 20. Výstavba bloků probíhal v sedmdesátých a osmdesátých letech opravdu velice rychle, takže v roce 1980 začalo dodávat do sítě elektřinu hned sedm bloků a o rok později osm. Třetí rekordní rok v pořadí byl 1986, kdy bylo připojeno pět bloků. Téměř celá flotila francouzských jaderných reaktorů, která dokáže zajistit přes 70 % francouzské výroby elektřiny, byla vybudována během necelých dvaceti let.
Intenzivní výstavba pokračovala i v devadesátých letech, kdy se mezi léty 1996 až 1999 uvedly do provozu čtyři bloky nejmodernějšího typu N-4 s výkonem okolo 1500 MWe. Ve dvou elektrárnách Civaux a Chooz B jsou dvojice těchto nejnovějších reaktorů.
4Jaderná elektrárna Chooz (zdroj EDF).
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se sice zavíraly popsané plynem chlazené a grafitem moderované reaktory, ale ty měly relativně malé výkony a nově dokončované tlakovodní reaktory je snadno nahrazovaly. Od konce devadesátých let až do roku 2020 tak ve Francii běželo 58 reaktorů s celkovým výkonem 63 GWe, které zajišťovaly v daném roce výrobu více než 70 % francouzské produkce elektřiny a v některých letech se blížily pokrytí téměř 80 %.
Většina elektráren je na břehu moře nebo velkých řek. Proto se u nich nebudovaly chladící věže. To vedlo k tomu, že při výjimečně horkých letních dnech a nedostatku vody musí některé z reaktorů snižovat výkon nebo se dokonce vypínat. Takové události jsou však výjimečné, a navíc je spotřeba elektřiny ve Francii v létě o hodně nižší, než je tomu v zimě. Letní nutnost snížení výkonu tak nebývá kritická.
Vysoký podíl jaderných zdrojů vedl k jejich využívání nejen v základním zatížení, ale i k regulaci sítě. Francouzi tak mají zkušenosti, že to opravdu funguje. S regulací sítě sice výrazně pomáhá i zapojení hydroelektráren, ale bez regulovatelnosti jaderných reaktorů by se francouzská síť neobešla. Díky rozsáhlé jaderné flotile byla Francie velmi dlouho největším vývozcem elektřiny v Evropě. Hlavně Itálie, která se naopak využívání jaderné energie zřekla, je na ní silně závislá. Vysoká výroba levné elektřiny vedla i k tomu, že se ve Francii využívá vytápění elektřinou. Pozitivním důsledkem takového vytápění je jeho ekologická čistota. Problémem může být, že v zimě každý stupeň u teploty dolů vede k významnému zvýšení spotřeby elektřiny.
Kampaň zelených protijaderných aktivistů
Úspěšné zavedení jaderné energetiky mělo dramatické dopady na zlepšení situace v environmentální oblasti. Již od začátku devadesátých let zajistila kombinace jaderných a obnovitelných zdrojů ve Francii nízkoemisní elektroenergetiku s minimem fosilních zdrojů. Dramaticky omezila využití fosilních zdrojů i v teplárenství. Bohužel však tyto pozitivní stránky do povědomí společnosti příliš nepronikly. Naopak velmi silnou odezvu měly kampaně zelených protijaderných aktivistů. Těm se podařilo zlikvidovat vývoj rychlých sodíkových reaktorů. Socialisté v rámci ústupku koaličním Zeleným uzavřeli reaktor Superphénix.
Zelení aktivisté postupně bojovali proti jaderné energetice se stále vyšší intenzitou. Připomeňme, že také v Německu plánovali v důsledku ropných krizí přejít k jaderné energetice, aby snížili závislost na fosilních zdrojích. Podobně jako ve Francii zde firma Siemens vyvinula a vybudovala celou řadu tlakovodních reaktorů, které se vyznačovaly vysokou kvalitou a spolehlivostí. V Německu však byla kampaň zelených aktivistů ještě intenzivnější a úspěšnější. Dosáhla tak nakonec prosazení odchodu od využívání jaderných zdrojů, a nakonec předčasného vypnutí všech jaderných reaktorů. Poslední se odstaví v dubnu tohoto roku. Hlavně kampaň v Německu přivedla k odstavení dvou nejstarších tlakovodních reaktorů v elektrárně Fessenheim po více než čtyřiceti letech úspěšného provozu v roce 2022. Tato elektrárna totiž leží v bezprostřední blízkosti německých hranic.
První velké tlakovodní bloky odstavené ve Francii byly v elektrárně Fessenheim, jejich provoz skončil po čtyřiceti letech provozu čistě z politických důvodů (zdroj EDF).
Ve Francii neprosadili zelení aktivisté rychlý odchod od jaderných zdrojů jako v Německu. Nebylo to reálné. Prosadili však zastavení výstavby nových zdrojů. Nové bloky mohly nahradit pouze odstavované. Zároveň se uzákonilo snížení podílu výroby elektřiny z jaderných zdrojů pod 50 %. Dnes se ví, že tyto tlakovodní bloky mají při odpovídající údržbě potenciál pro nejméně šedesát let provozování. Současná flotila francouzských reaktorů tak může vydržet ještě více než dvacet let. Pak však bude docházet stejnou rychlostí, jakou proběhlo zprovoznění reaktorů, k jejich odstavování. Řešení jejich náhrady je pro francouzskou energetiku klíčovým problémem.
Začátek éry reaktorů III. generace
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se francouzský Framatom a německý Siemens dohodly na vývoji evropského reaktoru III. generace EPR (European Pressurised Reactor). Mělo se vyjít z francouzského typu N4 a německého Konvoi a vyvinout reaktor s výkonem škálovatelným až po hodnotu 1650 MWe. V plánu bylo využití to nejlepší z obou typů a licencovat nový reaktor u dozorových orgánů obou zemí. Jak bylo zmíněno, Německo se v důsledku kampaně zelených aktivistů rozhodlo pro odchod od jaderné energetiky a od vývoje reaktoru EPR odstoupilo. Úplné vycouvání firmy Siemens z projektu EPR se realizovalo v roce 2009. Rozpracovaný projekt tak plně přešel do firmy AREVA, která vznikla sloučením Framatomu a firem Cogema (palivový cyklus) a Technicatome (jaderné pohonné systémy). Za vývoj reaktoru EPR byla zodpovědná část AREVA NP.
Původní myšlenka vytvořit nový reaktor spojením toho nejlepšího z francouzského a německého konceptu byla velmi dobrým nápadem. Po odstoupení firmy Siemens z projektu se to však stalo velkým problémem. Francouzský úřad pro jadernou bezpečnost se musel při licencování vypořádat s koncepty, se kterými se setkával poprvé a také francouzští odborníci pracovali s prvky, které dosud nevyužívali. I to vedlo ke zdržením a zádrhelům při vývoji reaktoru EPR.
V současné době se spouští reaktor EPR jako blok Olkiluoto 3 ve Finsku (zdroj TVO).
Prvním projektem realizace reaktoru EPR se stal třetí blok ve finské elektrárně Olkiluoto. Jednalo se o první výběrové řízení na realizaci projektu reaktoru III. generace v Evropské unii. V daném roce 2003 tak byl velký zájem získat tuto zakázku, která by vítěznou firmu zvýhodnila při získávání dalších zakázek. Nejen v Evropě se předpokládala nutnost výstavby většího počtu bloků. Areva NP doufala, že případné ztráty u prvního projektu budou plně nahrazeny v následujících, které přijdou v brzké době. Proto nabídla pevnou cenu, a to velmi nízkou. Projekt byl v té době ještě nedokončený, přesto bylo slíbeno dokončení během 48 měsíců. A to i přesto, že byla známa velká přísnost finského úřadu pro jadernou bezpečnost. Následné peripetie, které vedly k tomu, že se tento reaktor dostává do provozu až nyní jsou dostatečně známé.
V roce 2004 se rozhodlo o přípravě výstavby druhého reaktoru tohoto typu ve Francii, šlo o blok Flamanville 3. Měl být následován blokem Penly 3 a následným budováním náhrady za existující bloky ve dvacátých letech. Z tohoto plánu se nakonec rozběhla pouze výstavba Flamanville 3. Vše ostatní bylo zrušeno vlivem zmíněného rostoucího tlaku antijaderných hnutí a celkovou ztrátu vize a koncepce pro francouzskou energetiku. Zde se také projevila celá řada problémů, zmiňme třeba nekvalitně udělané svary, které se musely předělávat. Spouštět se tak začne až v příštím roce. Poslední odložení je dáno tím, že je potřeba zajistit dlouhodobý dobře kontrolovaný proces chladnutí nově opravených svarů.
Dvojice bloků EPR se vybudovala v čínské jaderné elektrárně Tchaj-šan (Taishan). Projekt byl zahájen v roce 2008 a první blok se začal budovat na podzim roku 2009, druhý pak v první půli roku 2010. K síti byly připojeny v letech 2018 a 2019. Staly se tak prvními reaktory EPR v provozu. Zde se velmi pozitivně projevilo to, že v Číně se jaderné bloky realizovaly kontinuálně a byla tam tak zkušená pracovní síla. Čína má obecně v současné době rozsáhlé zkušenosti s realizací velkých infrastrukturních projektů.
Doprava reaktorové nádoby pro první EPR reaktor v elektrárně Hinkley Point C (zdoj EDF).
Zdroje vzniklých problémů
Vývoj i realizaci projektu reaktorů velmi silně ovlivnila velká přestávka ve výstavbě jaderných bloků nejen ve Francii. Zásadní bylo také podcenění komplexnosti a složitosti projektu, který vznikl spojením francouzského a německého přístupu. Firma EDF a francouzský jaderný dozor se musely vypořádat s úplně novými přístupy plynoucími z německého konceptu. Stejně tak se podcenila náročnost projektu reaktoru generace III, která vyplývala ze snahy o zásadní zvýšení jeho bezpečnosti, ekonomiky a snížení náročnosti na obsluhu.
Inženýrské týmy podcenily při práci na projektu a v rámci snahy dát oproti konkurenci lepší nabídky finanční i časovou náročnost. Problematická byla i kvalita manažerského řízení projektu. Extrémní protijaderná kampaň a spíše negativní postoj veřejnosti i médií, která využívala každý reálný i imaginární problém k boji proti novým jaderným projektům, snižovala snahu o transparentnost.
Během zahájení betonáže jaderného ostrova u Olkiluoto 3 bylo hotovo jen okolo 40 % detailní projektové práce. Vedlo to k relativně časté nutnosti předělávek. Situaci v této oblasti ještě zhoršoval nedostatek kvalitních a zkušených pracovníků, ať stavařů nebo technologů a svářečů. Ve Francii i celé Evropě došlo k zásadní ztrátě kompetencí v potřebných oblastech. I to bylo důvodem nutnosti předělat nejen řadu svarů.
Hodně změn si vyžádala i reakce na havárii v elektrárně Fukušima I. Během dlouhé doby výstavby se měnila i některá pravidla a požadavky na komponenty, například části reaktorové nádoby. Některé díly vyrobené v předstihu pak vlivem zásadního prodloužení doby výstavby ležely dlouho ve skladech a v některých případech byla narušena i kontinuita dodavatele, který je vyrobil. Spolu s řadou nutných předělávek, které vedly k přepisování smluv se výrazně problematizovala práce dodavatelských řetězců.
Dalším zdrojem problémů bylo, že kromě dvojice bloků v elektrárně Tchaj-šan v Číně se vždy stavěl jeden blok. A navíc to bylo vždy v jiné zemi a s jiným úřadem pro jadernou bezpečnost. To zvyšuje náročnost přípravy a realizace a snižuje možnost využití zkušenosti předchozích staveb. Čínský úspěch je do jisté míry dán i tím, že se zde stavěla rovnou dvojice bloků.
Staveniště prvního reaktoru EPR v elektrárně Hinkley Point C (zdroj EDF).
Budoucnost reaktorů EPR
Dalším projektem reaktorů EPR se stala jaderná elektrárna Hinkley Point C ve Velké Británii. Zde se staví dva bloky, což umožňuje využít přenos zkušeností. Projekt byl schválen v roce 2016 a výstavba začala v roce 2017. Realizace výstavby není bez problémů a dochází ke zdržení. Část z nich lze spojit s vlivem epidemie COVID-19. Přesto je však vidět zlepšení v efektivitě budování a hlavně se daří využívat zkušenosti z prvního bloku a urychlovat stavbu toho druhého. Právě průběh výstavby této dvojice jaderných reaktorů ukáže, zda se podařilo využít poučení z předchozích problémů a neúspěchů. Dokončení bloků se čeká v letech 2027 a 2028.
Těsně před schválením je i projekt dvojice bloků EPR v elektrárně Sizewell C. V tomto případě se záměrně ponechal přesně stejný model EPR, který se staví v Hinkley Point C. Cílem je minimum změn a úprav, aby se zjednodušil proces schvalovacího řízení a co nejvíce se využily zkušenosti z předchozí výstavby. K samotné výstavbě by se mělo přikročit už v relativně krátké době.
Výstavba šestice bloků EPR se již delší dobu připravuje v jaderné elektrárně Jaipatur v Indii. Jednalo by se tak největší elektrárnu na světě s výkonem 10 GWe. Pokud by se tato stavba realizovala, bude reaktor EPR na cestě k sériové produkci a dostatečnému rozšíření, aby se mohl projevit jeho potenciál jako reaktoru III. generace.
Další reaktory EPR, které se budou budovat ve Francii, budou typu EPR2. Mělo by jít o upravený projekt, který by znamenal jistá zjednodušení, vylepšení a úpravy vycházející ze zkušeností budování dosavadních bloků EPR. Měla by se tak odstranit řada problémů, které provázely výstavbu bloků EPR. Po dramatické změně pohledu na jadernou energetiku Francie nyní plánuje v následujících desetiletích postavit až 14 těchto reaktorů. První pár bloků by se měl postavit v elektrárně Penly, druhý v Gravelines a třetí v Burgey nebo Tricastin. První reaktor EPR2 by mohl být dokončen už v roce 2036.
Připravuje se i zmenšená varianta tohoto typu reaktoru pod označením EPR1200, ta vychází z vylepšené varianty EPR2, jen její výkon bude nižší 1200 MWe. Reaktor má místo čtyřech jen tři parogenerátory. Právě tato varianta je přihlášená do tendru o výstavbu bloku Dukovany 5. Nedávno se stejný reaktor začal zvažovat pro dostavbu slovinské jaderné elektrárny Krško.
Výstavba prvního bloku EPR v elektrárně Hinkley Point C (zdroj EDF).
Problémy se svary u stávajících bloků
Jedním z klíčových faktorů pro budoucí rozvoj jaderné energetiky ve Francii je spolehlivost a efektivnost provozu stávající jaderné flotily. Z tohoto hlediska byly velkým varováním problémy se svary a výpadky u některých bloků v posledních dvou letech. V prosinci 2021 byly při ultrazvukových kontrolách potrubí objeveny na svarech u podpůrných systémů známky možné koroze u bloku Civaux 1. Jde o svary na systému havarijní dodávky bóru. Podobné problémy se svary se pak na přelomu roku 2021 a 2022 objevily i u bloků Civaux 2, Chooz B1 a B2, a Penly 1. V březnu a dubnu 2022 byly objeveny u dalších pěti bloků Chinon B-3, Cattenom 3, Bugey‑4, Flamanville 2 a Golfech 1.
Celkově bylo v polovině roku nutné odstavit, zkontrolovat a případně řešit problémy u dvanácti bloků, ke zmíněným se přidaly ještě Bugey 3 a Flamanville 1. Náchylnější k těmto problémům se díky odlišnostem v konstrukci ukázaly být paradoxně modernější bloky. Postupně byla provedena podrobná prohlídka rizikových svarů a v případě potřeby se prováděly opravy. Práce se značně protáhly a některé bloky se znovu postupně spouští až v průběhu roku 2023. Jde o bloky Civaux 2, Cattenom 3, Golfech 1 a Penly 1, některé z nich se znovu rozběhnou až v polovině roku.
V roce 2022 a 2023 se tak sešlo několik velmi negativních vlivů. Šlo o zmíněné problémy s korozními trhlinami, posunutí údržby a výměny paliva z předchozího období v důsledku epidemie COVID-19 a velmi intenzivní stávková aktivita právě i v energetice.
Poprvé byly problémy s korozivními trhlinami zaznamenány u bloku Civaux 1 (zdroj Civaux communication).
Výhled francouzské jaderné energetiky
Současné události měly na francouzskou energetiku podobné dopady, jako měly ropné krize v sedmdesátých letech. Francie se vrátila na cestu využívání a rozvoje jaderné energetiky. I v budoucnu by tak zde měly být jaderné elektrárny jednou z hlavních z hlavních komponent energetického mixu. V současnosti dominuje jaderná energie v produkci elektřiny a prostřednictvím elektrického vytápění pak i v teplárenství. V budoucnu by se měla prostřednictvím elektromobility, produkce vodíku a syntetických paliv prosadit i v dopravě a uplatnit by se měla také při produkci průmyslového tepla. Měl by se tak zabezpečit postupný francouzský přechod k nízkoemisnímu průmyslu a dopravě.
Francouzská vláda a parlament zrušily zákony, které omezovaly budoucí využívání jaderných zdrojů a výstavbu nových. Francie se zaměřila na péči o stávající zdroje a předpokládá jejich využití minimálně 60 let, tedy dalších dvacet. Francouzské firmy spravují jaderné bloky i v dalších evropských státech, i zde se předpokládá maximální využití životnosti stávajících reaktorů.
Pro výstavbu nových bloků má připraven výběr různých výkonů, jde o reaktor EPR2 s výkonem až okolo 1650 MWe a reaktor EPR1200 s výkonem okolo 1200 MWe. V současné době se začalo pod vedením firmy EDF pracovat na malém modulárním reaktoru NUVARDTM. Jedná se o kompaktní systém obsahující dva nezávislé reaktorové moduly, každý s elektrickým výkonem 170 MWe. Reaktory budou tlakovodního typu a při jejich návrhu se využily všechny zkušenosti z konstrukce reaktorů EPR. Zatím se předpokládá jeho využití ve Francii. První prototypový reaktor by se měl začít budovat v roce 2030.
Francie má nastavený celý řetězec pro realizaci životního cyklu jaderných zdrojů. Má kompletní řetězce dodavatelů. Vyrábí palivo a vyvíjí a zavádí nové pokročilé typy palivových souborů. Firma ORANO realizuje recyklaci vyhořelého paliva a produkci palivových souborů s recyklovaným palivem. Vše dokáže nabízet i do zahraničí. Má připravenu lokalitu a pracuje na přípravě trvalého geologického uložiště vysoce aktivního jaderného odpadu.
Francie opět také začala intenzivně podporovat vývoj a výzkum v oblasti pokročilých jaderných technologií, ať už reaktorů IV. generace nebo inovativních malých modulárních reaktorů. Úkolem všech zmíněných aktivit je obnovit kompetence francouzské vědy a průmyslu v tomto odvětví a postavit opět Francii do čela této oblasti.
Závěr
Na závěr se podívejme, jaká doporučení plynou z vývoje francouzské jaderné energetiky pro tu naši. Francie především ukázala, že lze vybudovat nízkoemisní energetický mix postavený na kombinaci jaderných a obnovitelných zdrojů. Současné problémy francouzské energetiky jasně ukazují, jak důležitá je strategická dlouhodobá podpora a peče pro efektivní využití celého potenciálu životnosti existujících jaderných bloků.
##seznam_reklama##
Jasně se také ukázala výhoda výstavby bloků ve dvojicích a problémy, které přináší výstavba jediného osamělého bloku. Česko potřebuje zvýšit jaderný výkon i nahradit pomalu dosluhující jaderné bloky v Dukovanech. Má rezervované místo pro dva další velké reaktory v Temelíně. Nemělo by se tak zůstat u jednoho nového velkého bloku Dukovany 5. Je potřeba, aby se souběžně začaly budovat dva stejné bloky v Temelíně a jeden další v Dukovanech. Vláda by s pomocí odborníků měla již nyní pracovat na zdůvodnění a vyjednání výstavby dalších tří bloků na úrovni Evropské unie.
Při jednání o podpoře jaderné energetiky na úrovní Evropské unie je třeba spojit síly s Francií i dalšími státy, které chtějí tento zdroj energie využívat. Jen tak se dá čelit velmi silnému protijadernému loby.