Lepší a obecně uznávanou definici půstu, než že se jedinec nebo skupina, dobrovolně na nějakou dobu zříká stravy, nemáme. V naší kultuře katolického prostředí je jako postní den zakotven pátek. Křesťané půst považují za něco, co zesiluje modlitbu, uvolňuje struktury nitra a vynese na denní světlo myšlenky, které by jinak zůstaly skryty.

Podobné to je v judaismu. V jeho „ta'anit cibur“ jsou zakotveny velké a malé veřejné postní dny pro duševní očistu. Symbolizují jakousi oběť - místo spalování zvířete člověk „spaluje své maso a tuk“.

Zmíněné tradice ale sahají mnohem hlouběji do minulosti. Za účelem duchovní dokonalosti se dobrovolné hladovění praktikovalo již ve starověkém Řecku. Uchylovali se k němu i takoví myslitelé, jakými byli Pythagoras, Sokrates či Platon. Pythagoras si údajně čtyřicetidenním půstem zvyšoval své rozumové schopnosti a bystrost. O Sokratovi se zase traduje, že ty, kteří jedli více než jedenkrát denně, prohlašoval za barbary. Známé je Hippokratovo: „Krmí-li se nemocný, krmí se také nemoc.“ Rovněž Avicenna doporučoval tří až pětidenní hladovku.

 

Pro islám je typický půst během ramadánu, kdy se proroku Mohamedovi začal zjevovat Korán. Půst je jedním z pěti pilířů islámu. Prorok Mohamed o půstu údajně prohlásil, že: „Modlitba vede na půl cesty k Bohu, ale jen půst nás přivede k nebeské bráně.“ Pozadu s půstem nezůstala ani jóga. Má své postní pondělky (nebo čtvrtky). Kromě zmíněného jednoho dne v týdnu jogíni dodržují půst i v dny úplňku. Očistné, léčebné a meditační hladovění najdeme i u buddhismu a dalších východních náboženství. Někdy jde o rituály sloužící k nácviku odříkání si požitků, osvícení či spojení s Bohem, jindy je třeba hledat kořeny v pragmatismu, jako tomu bylo u řeckých vojáků majících nárok na jídlo při přesunech pouze jednou za den. Hladovění má v historii lidstva tuhý kořínek. Jak to s jeho proklamovanou neškodností je, se nyní rozhodli zjistit na lékařské fakultě Icahna.

 

Mount Sinai

O vědcích z Mount Sinai, konkrétně z lékařské fakulty Icahna, píšeme na Oslu často. Například v souvislosti s objevem, že střevo má stejné chuťové receptory, jako náš jazyk. Nebo jak se dá genovou terapií (propašováním viru s genem do míšního kanálu) zbavit setrvalé bolesti, aniž by pacienta sužovaly vedlejší účinky při léčbě morfinem. Ve spojení s výzkumem z Mount Sinai jsme vás Informovali i o tom, jak se jim tam daří buňkami z placenty léčit srdce po infarktu. Anebo o varovném poznatku vztahujícím se k matkám. Jak své prožité hrůzy přenáší na potomky prostřednictvím kortizolu v době, když je nosí jako plod ve svém lůně. Ve výčtu tamních objevů bychom mohli pokračovat odhalením, proč se v zimních měsících chřipkový vir šíří lidskou populací s rychlostí stepního požáru,…anebo jak se jim podařilo objasnit jednu z největších záhad koronaviru  - relativní neškodnost pro nejmladší generaci.

 

Nás Evropany by název  Mount Sinai mohl svádět k představě, že je řeč o výzkumném zařízení kdesi ve výběžku Asie směrem k Africe s biblickou horou Sinaj a o území dobytém Izraelem v době šestidenní války s Egyptem. Tak tomu ale není. V našem případě máme na mysli zdravotní systém nemocnic s pobočkami ve stovce amerických měst. Nejprestižnější z konglomerátu těchto amerických zařízení je na  Manhattanu v New Yorku, kde na stejnojmenném okrsku jsou soustředěny význačné kliniky s výzkumnými pracovišti, včetně laboratoří lékařské fakulty. Její celý název je: Icahn School of Medicine Mount Sinai. Odtud také dnes čerpáme poznatky o dopadu půstu na organismus.

 

Co tedy sinajští zkoumali?

V podstatě se dá říci, že se inspirovali v pokynech oblíbené diety nazývané jako „přerušovaná“, jindy jako „válečnická“ (warior diet). Tu definoval Ori Hofmekler. Původně byl vojákem, než se stal autorem bestselerů o dietě. K té se měl dopracovat při své službě ve zbrani. Jak s oblibou říká, tak celodenní hladovění s večerní hostinou mu dávaly v průběhu dne více energie na plnění úkolů. K obdobnému rozložení jídel měli podle něj přistupovat válečníci v Paleolitu, gladiátoři a „jeho“ dietu měli již doporučovat i starověcí léčitelé v Řecku a Římě.

 

Aby vědci zjistili, co v dietách doporučovaný půst, byť relativně krátký (trvající jen několik hodin) až po ten celodenní, provádí s tělem, připravili si dvě skupiny myší. Jedné dopřávali snídat hned po probuzení, druhé naordinovali půst. Následně oběma skupinám odebírali vzorky krve. K prvnímu odběru došlo hned po ranním probuzení. Druhý následoval po čtyřech hodinách a třetí po dalších osmi hodinách.

Rozbory krve vyjevily, že dieta dramaticky měnila počty tělem kolujících bílých krvinek (monocytů). Zatímco na začátku pokusu jich měly všechny myši stejně, po čtyřech hodinách u myší s vynechanou snídaní z krevního řečiště zmizelo 90 % buněk. Jejich počet se po osmi hodinách dále snižoval. Ve skupině, která se po ránu nadlábla, k popsanému poklesu monocytů nedocházelo.

 

Dalším bádáním vědci odhalili, kam se myším na dietě monocyty ztrácejí. Z oběhu se stěhují do kostní dřeně. A nejen to. Současně s přílivem „migrantů“ klesla v kostní dřeni produkce nových buněk schopných plnit si své funkce v krevním oběhu.

 

O monocytech v kostní dřeni je známo, že mají život krátký. I to se následkem diety změnilo. V dřeni „zaparkované“ monocyty žily déle. Když se myšky po naordinovaném půstu nažraly, buňky parkující v kostní dřeni se během několika hodin vyplavily do oběhu, aby se opět vrhly do víru dění. Na první pohled se tedy zdálo, že se vše vrátilo do normálních kolejí. Jenže ouha. Ony to už nebyly ty samé a dobré lymfocyty schopné chránit tělo proti vetřelcům. Během parkování u nich totiž došlo ke změně (transkripčním odlišnostem). Přestaly být těmi prospěšnými a staly se z nich jakési „popudlivé stařeny“, kterým vědci říkají pro-zánětlivé buňky. Jak jejich název naznačuje, místo toho aby zánět tlumily, zhoršují ho. Jinak řečeno, půst se tělu postaral o menší odolnost vůči infekcím.

Pokud je nám známo, je to první studie popisující koloběh imunitních buněk následkem půstu a odhalující, že toto dění je pod kontrolou specifické oblasti v mozku. Děje se tak v závislosti na uvolňování kortikosteronu. Tedy pod taktovkou osy hypotalamus-hypofýza-nadledviny (HPA) a zesilování účinku chemokinového receptoru CXCR4.

##seznam_reklama##

 

Vědci jedné z nejprestižnějších nemocnic světa svým článkem v únorovém čísle časopisu Immunity, uštědřili všeobecně tradované prospěšnosti půstu pořádný záhlavec. Nové poznatky imunologů by nám měly být varováním před tím, co je nám často prezentováno jako „zdravý životní styl“. Viz třeba dnešní oslavný článek na stránce Plnezdravi.cz propagující přerušovaný půst. Jak autoři studie upozorňují, něco jiného je snižování si nadváhy omezováním kalorické vydatnosti stravy a něco jiného oddávání se půstu. Vynechávání jídla je pro boj s infekcemi škodlivé a bonusem je i zvýšené riziko srdečně cévních a zhoubných onemocnění.

Autor tohoto textu si dovolil z poznaného formulovat následující závěr: Co je fyziologické a přirozené, se přerušovat nemá!

 

Literatura

Filip K. Swirski, Monocytes re-enter the bone marrow during fasting and alter the host response to infection, Immunity (2023). DOI: 10.1016/j.immuni.2023.01.024. www.cell.com/immunity/fulltext … 1074-7613(23)00036-5