Uvědomujeme si, jak plyne čas a s ním i naše bytí. Zatímco nad smrtí jiných živočichů se zamýšlíme jen zcela výjimečně, naše pomíjivost a s ní související otázky patří mezi největší filozofická témata. Akceptovat smrt jako úplný zánik fyzického těla i „duše“ - tedy všech jeho myšlenkových i emocionálních projevů – bylo, je a nadále zřejmě i bude pro většinu lidí mnohem náročnější a méně přijatelné, než naději skýtající představa nějaké formy posmrtné existence. Buď v podobě znovuzrození, nebo přechodu do jiného, zpravidla neporovnatelně lepšího, často jenom nehmotného světa „duchů“. Projevem víry v nějakou formu posmrtné existence byl i vznik s náboženstvím spjatých pohřebních ritů, jimiž pozůstalí doprovázejí zesnulého z tohoto na „onen“ svět. Ač má tento přechod v představách té – které kultury, v tom – kterém čase jakoukoli formu, lidé si do něj promítali, promítají a promítat budou také svou touhu po vyšší spravedlivosti, jež po zásluze posuzuje morální stránku života zesnulého, odměňuje ho, případně trestá za činy a přečiny, jichž se dopustil.

 

Výjimkou nebyli ani staří Egypťané. Jsou příkladem, jak se představa o posmrtné pouti dokáže časem rozvinout v složitý, barvitý příběh o trojjediné duši, jejíž tři aspekty – Ka, Ba a Ach (Oh) – měly v různých fázích pozemského i posmrtného bytí odlišný význam i funkci. Duše Egypťana musela k nesmrtelnosti překonat dlouhou cestu. Aby ji mohla vůbec započít, muselo být tělo co nejlépe uchováno a náležitě pohřbeno. Až pak se vydala do rákosového pole v říši boha Osirise. Pouť plná nástrah vedla do síně pravdy, kde ji čekal Osiridův soud. Duše postupně jménem oslovila každého z přísedících 42 božských sudí a u každého vyslovila krátké prohlášení týkající se některé morální stránky jejího pozemského života. I když kněží tyto krátké formule sepisovali na míru pro každého zesnulého, v hlavních rysech se nelišily a lze v nich najít analogie s pozdějším křesťanským desaterem. Duše Egypťana se sudím prezentovala výroky jako: „Buď zdráv, Fenti, který vycházíš z Khemenu, nekradl jsem“ nebo „Buď zdráv, Uamenti, jenž vycházíš z komnaty Khebt, nezneužil jsem manželky jiných mužů“ apod.

Nakolik byla tato tvrzení pravdivá, prokázalo vážení srdce, jež Egypťané považovali za sídlo duše. Protizávažím na druhé misce dvouramenných vah bylo lehké pštrosí pero bohyně pravdy Maat. Jestli ho lží obtížené srdce převážilo, bylo hozeno k sežrání Amemaitu (někdy označován jako Ammut) – příšeře s tělem ze třetin lva, hrocha a krokodýla. Tím duše nehodného zemřelého nadobro zanikla, což byl ten největší, definitivní trest. Naopak, srdce lehčí pírka bylo propustkou k věčnému životu bez utrpení, v říši boha Osirise, kde vládlo jaro, rostla bujná vegetace a bohatou úrodu na žírných polích sklízeli spokojení „zesnulí“, jejichž duše se opět sjednotily s těly.

 

Náležitou, asi 70 dnů trvající mumifikaci, kněze odříkávající při určitých úkonech příslušné posvátné formule, pohřební rituály, zdobenou rakev v kamenném sarkofágu a hrobku vybavenou vším potřebným včetně nezbytných posvátných textů, jež pomáhaly duši nezabloudit – to vše si mohli dovolit pouze nejmajetnější Egypťané. V zájmu vlivných a bohatých kněží bylo tento kult udržovat, víru všemi způsoby podporovat a bránit. Časem se záhrobní příběh zdokonaloval a s ním i samotný mumifikační proces.

 

Umělé mumifikace si tedy vyžadovalo náboženské přesvědčení, že duše, která uspěje při božím soudu, se vrátí do těla, přesněji do srdce, které jako jediný vnitřní orgán bylo do vykuchané tělesné schránky vráceno. Samotná víra je ale starší, možná její kořeny sahají do období neolitu, kdy obyvatelé severovýchodní Afriky zjistili, že suchý a horký pouštní písek s obsahem solí uchová tělo zesnulého v dehydrovaném stavu i s původně měkkými tkáněmi. První stopy balzamování sahají až do 5. tisíciletí před našim letopočtem. V roce 2014 mezinárodní tým egyptologů zjistil, že pouštními podmínkami mumifikovaná těla, která byla objevena v jednoduchých jámových hrobech nejstarších staroegyptských hřbitovů u města El Badari v Horním Egyptě, byla původně zabalena do lněného plátna napuštěného borovicovými pryskyřicemi smíchanými s extrakty aromatických rostlin, živočišným tukem nebo rostlinným olejem, případně i dehtem. (Zdroj). Zbytky podobně impregnované tkaniny byly potvrzeny i u mumie, která „odpočívá“ v turínském muzeu. Je jí asi 6 600 let ( z doby 4 600 let před naším letopočtem) a do roku 2018 nikdo nepochyboval, že před rozkladnými procesy ji ochránil pouze písek pouště.

Na ten se ale nedalo spoléhat, jakmile se nejmocnější Egypťané rozhodli pro hrobky uvnitř vystavěných pyramid, nebo vytesaných do skal Údolí králů u Luxoru. Umožňovaly mít na dosah vše potřebné k úspěšné cestě na věčnost, ale také byly podnětem pro novou profesi – vykrádače hrobek. A samozřejmě přispěly k rozvoji egyptologie. Hrobky vyžadovaly sofistikovanou, doslova profesionální mumifikaci.

 

Její základní látkou, která nahrazovala působení pouštního písku byl suchý natron – přírodní směs uhličitanových sodných solí. Povrchové, dobře dostupné ložisko natronu se nachází například v severním Egyptě, v korytu vyschlé řeky známém jako Údolí Natrun (Wádí al Natrun). Takže také tomuto nezpevněnému sedimentu vděčíme za jeden z divů světa – pyramidy.

Stručný popis mumifikace srozumitelně podává video na konci článku. Pod ním je text překladu mluveného slova. Celý proces prý trval kolem 70 dnů, přičemž asi polovinu tohoto času, jak se ve videu uvádí, bylo tělo, z něhož balzamovači odstranili rychle se rozkládající vnitřnosti a mozek, doslova zevnitř i zvenčí naloženo v suchém natronu. Pak došlo k dalším procedurám, při nichž se používaly rozmanité vonné, bakteriocidní, konzervační a seschlou kůži zvláčňující látky.

 

Začátkem února se na stránkách časopisu Nature objevil článek, v němž vědci Mnichovské univerzity, Univerzity v Tübingenu a Národního výzkumného centra v Káhiře zveřejnili výsledky zajímavých analýz, které odhalují nejen mnohá tajemství pokročilého balzamovacího procesu, ale i překvapivě velký rozsah obchodních spojení, které zajišťovaly dodávky některých, v té době jistě vzácných ingrediencí pocházejících ze vzdálených míst. Na začátku studie byl objev balzamovací dílny odkryté v roce 2016 v severní Sakkaře, nedaleko malé pyramidy faraona Venise (v angl. Unas), posledního panovníka 5. dynastie v období Staré říše.

 

Dílna je však mnohem mladší, pochází z období 26. dynastie, z let mezi 664 až 525 př. n. l. Egyptologové v ní našli 31 keramických nádob se zbytky organického obsahu. Staroegyptské popisky na nádobách označují obsah, použití, případně obojí. Německo – egyptskému týmu se tak naskytla jedinečná možnost ověřit, upřesnit případně správně přiřadit egyptské názvy k příslušným organickým látkám a lépe pochopit konkrétní balzamovací postupy, při nichž se pro různé části těla používaly k úkonům specifické látky.

 

Chemické analýzy, jako plynová chromatografie nebo hmotnostní spektrometrie, odhalily v minimálně 2,5 tisíce let starých zbytcích různých přírodních produktů a jejich směsí, které nádoby obsahovaly, že egyptský pojem antiu, který je spojován s myrhou (vysušenou pryskyřicí stromu myrhovníku), nebo kadidlem (pryskyřicí z kadidlovníku), mohl označovat rozmanitější směsi odlišných složek. Například v Sakkáře antiu byla směsí olejů z cedru, jalovce, nebo cypřiše a živočišných tuků.

Upřesnění se dostalo i pojmu sefet, kterým byl doposud označován neidentifikovaný olej, jeden ze „sedmi posvátných olejů", které se používaly při konkrétních rituálech balzamovacího procesu. Ve třech nádobách s označením „sefet" vědci identifikovali zbytky živočišných tuků (tělesný nebo mléčný tuk přežvýkavců), které byly smíchány s olejem nebo dehtem z jalovce případně cypřiše, nebo „elemi“. V našich končinách název elemi znají jen někteří příznivci éterických přípravků jako olejovitý destilát pryskyřice stromu kanárniku Canarium luzonicum. Tento druh však pochází od Egypta hodně vzdálených Filipín (vzdušnou čarou asi 10 000 km). Proto je pravděpodobnější, že strom „elemi“, jehož pryskyřici používali staroegyptští balzamovači, je jiný kanárnik, Canarium schweinfurthii, z oblastí tropických lesů Afriky (např. Nigérie, Angola, Uganda), vzdálených od Sakkáry přes půl afrického kontinentu.

##seznam_reklama##

Další odhalenou konzervovací ingrediencí byla pryskyřice damara (angl. dammar), z damarovníků (rod Shorea), stromů z deštných pralesů Indie, Malajsie a Indonésie. A to od Egypta také není jen „na skok“. Zejména tyto dvě látky – pryskyřice damara a elemi – prozrazují kromě účelu použití také rozsáhlou obchodní síť. K jejímu rozšíření přispěly také požadavky nákladného a složitého procesu balzamování. Získat tyto exotické ingredience v dostatečném množství si jistě vyžadovalo nemalé úsilí. Odkud se do Egypta mohly dopravovat, odhalují mapky s pravděpodobnými lokalitami zdrojů pro balzamovací směsi (odkaz na obrázek v článku v časopisu Nature).

 

Video: Jak vyrobit mumii. (Kredit Len Bloch)

 

Překlad textu:

Neurony umírají rychle, takže mozek byl pro staroegyptské mumifikátory ztraceným případem, proto podle řeckého historika Hérodota, proces zahájili zatlučením hrotu do lebky, mozek rozmačkali a vyplavili ho nosem. Do lebky pak nalili pryskyřici stromů, aby zabránili dalšímu rozkladu.
Mozek se může rozkládat jako první, ale hnijící vnitřnosti jsou mnohem horší. Játra, žaludek a střeva obsahují trávicí enzymy a bakterie, které po smrti začnou požírat mrtvé tělo zevnitř.

Kněží tedy nejprve odstranili plíce a břišní orgány. Bylo obtížné odstranit plíce, aniž by se poškodilo srdce, ale protože se věřilo, že srdce je sídlem duše, zacházelo se s ním se zvláštní péčí.

Vnitřní orgány uložili do nádob naplněných přírodní solí zvanou natron. Stejně jako každá sůl, i natron může zabránit rozkladu tím, že ničí bakterie a zabraňuje působení přirozených trávicích enzymů v těle. Ale natron není jen tak ledajaká sůl. Je to především směs dvou zásaditých solí, uhličitanu sodného a jedlé sody. Alkalické soli jsou pro bakterie obzvláště smrtící. A mohou změnit tukové membrány v tvrdou mýdlovou hmotu, a tím zachovávají strukturu těla nebožtíka.

Po vypořádání se s vnitřními orgány, kněz tělesnou dutinu vymyl a vyplnil váčky s natronem, tělo omyl, aby vydezinfikoval kůži. Pak ho na dobu asi 35 dní uložil do většího množství natronu, aby se zachovaly vnější tkáně. Alkalické soli vysály z těla tekutinu a vytvořily tvrdé hnědé shluky.
Po vyjmutí z natronového lůžka tělo sice nehnilo, ale i tak zrovna příjemně nevonělo. Kněží ho proto potřeli stromovou pryskyřicí, aby ho „zatavili“, masírovali ho voskovou směsí, která obsahovala cedrový olej, a pak zabalili do plátna.
Nakonec mumii umístili do řady do sebe vsazených rakví, někdy pak nakonec vložených do kamenného sarkofágu. Jak úspěšní tedy staří Egypťané v zamezení rozkladu byli? Na jedné straně mumie rozhodně nejsou neporušená lidská těla. Jejich mozky byly rozdrceny a vypláchnuty, jejich orgány byly odstraněny a nasoleny jako salám, a asi polovina jejich zbývající tělesné hmoty byla vysušena. Přesto to, co přetrvává, je úžasně dobře zachováno. I po tisících letech vědci mohou provádět pitvy mumií, určit příčiny smrti a případně i izolovat vzorky DNA. To nám poskytlo nové informace. Například se zdá, že ve starověkém Egyptě bylo vážným problémem znečištění ovzduší, pravděpodobně kvůli ohni ve vnitřních pecích, které se používaly k pečení chleba. Častá byla také kardiovaskulární onemocnění stejně jako tuberkulóza. Staří Egypťané se tedy dokázali do jisté míry úspěšně vyhnout rozkladu. Stejně jako smrt, jsou nevyhnutelné také daně. Když byly některé mumie převáženy, byly daněny jako solené ryby.

 

Video: Egyptská kniha mrtvých: průvodce podsvětím Kredit: Tejal Gala

 

Literatura: Universität Tübingen Pressemitteilungen, Nature (volně přístupný článek), National Geographic