Představa celého pravěkého světa zanikajícího pod úderem (doslova) astronomických rozměrů je samozřejmě velmi atraktivní pro literární i filmové zpracování. Atraktivním tématem pro veřejnost jsou ostatně i nejznámější oběti vymírání – tedy dinosauři – samy o sobě.[1] Není tedy divu, že i přes relativně malou obeznámenost veřejnosti s detaily těchto dávných událostí bylo o vymírání dinosaurů publikováno již poměrně velké množství knih a uvedeno nemálo trikových dokumentů.[2] Je snad pouze škoda, že se tematiky dopadu K-Pg dosud nechopila hollywoodská studia (osobně bych v tomto směru rád poradil). Vždyť na představě srážky s obřím asteroidem je něco krutě prostého, a přitom jednoduchým způsobem fascinujícího. S výjimkou ptáků po masivním dopadu vyhynuly v relativně krátké době všechny druhy dinosaurů od velikosti kočky až po monstra o hmotnosti několika autobusů, takže pro dinosaury to byla prakticky totální zkáza. Pod pojmem „asteroid“ nebo „meteorit“ jsme si však dosud spojovali spíše jiné obrazy. Asi jen málokomu se při vyslovení pojmu „srážka s asteroidem“ nevybaví film Armageddon z roku 1998 s americkým hercem Brucem Willisem v hlavní roli. Nyní už si jej musíme spojovat i s nebohým tyranosaurem a jeho současníky. Není proto divu, že vize pomalu a nudně vymírajících dinosauřích populací nedostává v knihách o dinosaurech za posledních dvacet let tolik prostoru jako znázornění do ruda zbarveného nebe, protnutého dráhou zářícího a následně drtivě dopadajícího tělesa z kosmu…

 

V současnosti žijeme ve zlaté době pro výzkum dinosaurů. V posledních dekádách výrazně vzrostl počet paleontologů zabývajících se touto skupinou, jejich geografický záběr se navíc značně rozšířil (výjimkou nejsou ani vykopávky na Špicberkách, v Antarktidě, na Aljašce, ruském Dálném Východě, v Laosu, Tibetu, Mali nebo v Uruguayi). Množství informací o evoluční historii dinosaurů, jejich funkční morfologii i anatomii a konečně i o jejich vzniku a zániku by bylo ještě před půl stoletím nejen nedosažitelné, ale dokonce i nepředstavitelné. Na dinosaury ale můžeme nahlížet nejen z čistě paleontologického úhlu pohledu, nýbrž i pohledem sociokulturní analýzy. Dopad dinosaurů na současnou lidskou kulturu můžeme považovat za výsledek procesu přenosu informací z vědeckého světa do obecného povědomí veřejnosti. K tomu dochází zejména aktivitou masmédií, novin, internetu, populární četby, komiksů, televize nebo filmové tvorby. Díky nim se dinosauři stali nedílnou součástí našich každodenních životů, a to navzdory nepřekonatelné skutečnosti, že je od nás dělí celých 66 milionů let geologického času.[3] Udělejme si tedy nyní alespoň stručnou přehlídku literatury a filmů, které pojednávají specificky o vyhynutí dinosaurů (nikoliv ale o „ztracených světech“ nebo cestách časem do druhohorní minulosti, což by bylo již zcela jiné, a ještě mnohem delší povídání).

 

Knihy

Dinosauři se v literatuře objevují relativně brzy po svém objevení a uvedení do povědomí široké veřejnosti, jak dokazuje úvod k dílu Ponurý dům (Bleak House) anglického romanopisce Charlese Dickense (1812 – 1870) z roku 1852. V tomto románu je hned v úvodu zmíněn Megalosaurus, první vědecky popsaný dinosaurus, ačkoliv se objevuje jen v krátké poznámce související se špatným anglickým počasím.[4] Knihy, ve kterých se již objevují přímé snahy o objasnění dinosauřího vyhynutí, se ale začínají objevovat spíše až v první polovině 20. století. Mezi ně patří například Tarzan at the Earth´s Core („Tarzan u Zemského jádra“, 1930) od Edgara Rice Burroughse (1875 – 1950). Autor zde nastiňuje možný obraz vyhynutí dinosaurů na konci křídy – masožravci podle něj nejprve sežrali všechny býložravce a posléze se jednoduše pozabíjeli navzájem. Je otázkou, nakolik v tomto případě vycházel Burroughs ze soudobých vědeckých teorií. Na motivy tohoto románu byl také natočen film, který měl premiéru roku 1976.

Mnohem propracovanější přístup už měl profesionální sovětský paleontolog a autor sci-fi literatury Ivan Antonovič Jefremov (1908 – 1972)[5], který v roce 1944 napsal a o čtyři roky později vydal pozoruhodný román s názvem „Hvězdné lodě“. V tomto vědecko-fantastickém románu se děj točí kolem nálezu dinosauří kosti se záhadným kulatým otvorem podobným průstřelu, naznačujícím, že zvíře někdo ulovil. Nedaleko je také objevena lebka mimozemské bytosti. Příběh odhaluje děsivou skutečnost, která je v různých obdobách používána i v mnoha dalších sci-fi příbězích. Stelární systémy jsou ve skutečnosti obrovské „vesmírné lodě“, transportující kosmem inteligentní bytosti na planetách obíhajících vhodné hvězdy. Mimozemšťané, hledající zdroje energie, zavítají na Zemi právě na konci druhohor, v době nám známé události K-Pg (nepřipomíná vám mimochodem zápletka například děj hollywoodského filmu „Den nezávislosti“ nebo dokonce románu Herberta G. Wellse (1866 – 1946) „Válka světů“ – tedy až na ty druhohory?). Výsledkem každopádně je, jak lze předpokládat, kompletní vyhubení dinosaurů technologicky vyspělými mimozemskými bytostmi. Zajímavé je, že Jefremov čerpal inspiraci pro tento román přímo z paleontologicky velmi bohatých lokalit pouště Gobi, kam vedl několik sovětských vědeckých výprav v průběhu 40. let. Fosilní nálezy z Mongolska totiž v jeho románu figurují jako jakýsi němý důkaz oné dávné zkázy, jsou vlastně masovým hrobem pozabíjených dinosaurů.

 

Postupujeme-li chronologicky, hned roku 1950 vychází další zajímavá kniha „Den lovců“ (Day of the Hunters) od amerického spisovatele a biochemika ruského původu Isaaca Asimova (1920 – 1992). I v tomto díle jsou dinosauři nakonec vyhubeni moderními zbraněmi, tentokrát ale ovládanými inteligentní rasou malých pozemských plazů. Poprvé se zde také objevuje myšlenka cesty do pravěku za účelem zjištění, co způsobilo vyhynutí dinosaurů. Tento román byl do značné míry ovlivněn obavami z tehdy velmi aktuální Studené války a možného nebezpečí vyhlazení lidstva zbraněmi nové generace. O rok později (1951) vychází román The Fog Horn amerického spisovatele Raye Bradburyho (1920 – 2012). V tomto díle se objevuje myšlenka, že dinosauři nevyhynuli na konci druhohor zcela, ale že někteří se mohli ukrýt v jakýchsi refugiích, například na dně oceánu, kde jejich obří a nebezpeční potomci čekají na svoji příležitost dodnes. Na základě tohoto románu bylo později natočeno i několik trikových filmů a v roce 1983 byl příběh zařazen do Bradburyho krátké sbírky The Dinosaur Tales („Dinosauří příběhy“).

 

V roce 1953 vydal americký spisovatel Arthur Porges (1915 – 2006) svou asi nejslavnější vědecko-fantastickou povídku s názvem The Ruum. „Typ H-9 Ruum“ je vyspělé robotické zařízení, zanechané na Zemi končících druhohor mimozemskou lodí, která je později v boji zničena i se svojí posádkou. Ruum má za úkol sbírat vzorky organismů o určité hmotnosti a udržovat je naživu. To skutečně činí, a tak když uranový prospektor o miliony let později otevře štolu v kanadských Skalistých horách, narazí na Ruuma i jeho poklad – prehistorické i současné živočichy, včetně mláděte stegosaura (což je mimochodem nesmyslné, protože stegosauři žili již v období pozdní jury před zhruba 150 miliony let). V knize však není přímo vysvětleno, jak dinosauři vyhynuli, Ruum má totiž omezený areál působnosti v okruhu 30 mil (asi 48 kilometrů) a navíc sbírá jen menší „vzorky“ s hmotností kolem 160 liber (asi 72 kg). Díky tomu nakonec pronásledovaný prospektor nezničitelnému robotovi unikne, při zoufalém útěku totiž postupně zhubne natolik, že již těsně nesplňuje Ruumovo hmotnostní kritérium pro „sběr“.

Zajímavější zápletkou oplývá děj francouzského díla s názvem Les Extra-Terrestres dans l´Histoire („Mimozemšťané v dějinách“) z roku 1970. Autor, kterým je francouzský spisovatel a chemik ruského původu Jacques Bergier (1912 – 1978) zde nechává dinosaury vyhubit inteligentní mimozemskou rasou z dalekého vesmíru, a to prostředkem hvězdné exploze – novy (že by inspirace teorií o supernově od Dalea Russella?). Důvodem nebyl v tomto případě zálusk na zdroje živin či energií, ale prostá touha zvýšit počet inteligentních bytostí ve vesmíru tím, že se sprovodí ze světa neúspěšná a „vývojově stagnující“ skupina. Dinosauři se zkrátka za 150 milionů let nedokázali nikam výrazně posunout, a tak museli udělat místo člověku. Protože se dinosauři nenacházeli na přímé vývojové linii domněle směřující od ryb přes obojživelníky až k lidem, byli odsouzeni k záhubě. Tyto představy jsou nicméně poplatné dávno překonaným teoriím o ortogenezi (směrovaném vývoji) z počátku 20. století.

Zajímavým způsobem se s problematikou vyhynutí dinosaurů popasoval také román Our Children´s Children („Děti našich dětí“) od amerického spisovatele sci-fi a novináře Clifforda D. Simaka (1904 – 1988) z roku 1974. Krvežízniví mimozemšťané podnikají v 25. století invazi na Zemi a vyděšení bezbranní obyvatelé musejí hledat spásu v tunelech času, kterými prchají do naší současnosti. Na závěr toto nebezpečí pomine, ale zmínění vetřelci procestují časem až na konec druhohor, kde způsobí právě vyhynutí dinosaurů. Podle jiného románu je pak za vyhynutí dinosaurů dokonce zodpovědné samotné lidstvo, a to z důvodu neopatrné manipulace se zbraněmi hromadného ničení. Takové vyústění má román nazvaný jednoduše Dinosaurs („Dinosauři“), od amerického spisovatele, vědce a zaměstnance NASA Geoffreyho A. Landise (nar. 1955) z roku 1985. Jistý útvar americké armády v něm využívá osoby s paranormálními schopnostmi, mezi nimiž je i jasnovidecký chlapec Timmy, který dokáže předpovídat budoucnost a přemisťovat objekty do jiného prostoru a času. Nakonec tak odvrátí zničení Spojených států, když nechá zmizet šest tisíc sovětských jaderných hlavic. Jak už asi tušíte, ty se objeví a vzápětí explodují právě na konci druhohor. Autora mohla ovlivnit i četná srovnání síly exploze impaktu planetky se silou uvolněnou atomovými zbraněmi, která se již v polovině 80. let často objevovala i v tisku.

V novější době (přibližně od 90. let minulého století) se množství titulů, které se nějakým způsobem otázkou vyhynutí dinosaurů zabývají, významně rozšířil, takže jejich kompletní výčet by již v rámci omezeného rozsahu knihy nebyl možný. Za zmínku však rozhodně stojí například snažení geniálního amerického spisovatele a „otce“ fenoménu Jurského parku Michaela Crichtona (1942 – 2008). K otázce vyhynutí dinosaurů se Crichton krátce dostal již ve svém prvním románu Jurassic Park („Jurský park“) z roku 1990, mnohem více se mu však věnuje v pokračování tohoto literárního díla z roku 1995, nazvaném The Lost World („Ztracený svět“). Debata o možných příčinách této události, včetně zvažování dopadu asteroidu, šíření nemocí, postupných změn prostředí nebo vulkanické činnosti, prostupuje prakticky celým textem a autor zde nechává zaznít ústy některých postav své vlastní názory na problematiku. V roce 1995 vyšel také román The Raptor Red (česky jako „Červený raptor“ v roce 2000), půvabný příběh samice „srpodrápého“ dravého teropoda utahraptora.[6] Autorem je nám již známý paleontolog Robert T. Bakker, zmiňovaný jako jeden z největších odpůrců impaktní teorie a Luise Alvareze v 80. letech. Bakker v závěru knihy popisuje, jak se na konci křídy propojením pevnin vytvořilo vhodné prostředí pro šíření pandemií, které nakonec dinosaury pomohly vyhubit.

Tematika vyhynutí dinosaurů je poměrně častým námětem i mnoha vědecko-fantastických románů na počátku 21. století. Autor blogu sám přispěl několika knihami se stejnou tematikou, ať už se jedná o vědecko-fantastický román Poslední dny dinosaurů (Radioservis, 2016) nebo faktografické publikace Velké vymírání na konci křídy (Pavel Mervart, 2017) a Poslední den druhohor (Vyšehrad, 2018). Množství literatury různé kvality na téma vymírání na konci křídy už je dnes však natolik velké, že není možné se mu zde podrobněji věnovat.

 

Filmy

Ve filmové tvorbě se setkáváme s tematikou vyhynutí dinosaurů jen výjimečně, obvykle se filmaři soustředí spíše na to, aby ukázali jejich životní projevy (nejlépe zabíjení a trhání kořisti, případně útěk a boj). Výjimkou může být animovaný snímek ze studia Walta Disneyho Fantasia („Fantazie“), který byl v roce 1940 pro jednu z památných scén zjevně inspirován tehdejšími teoriemi amerických paleontologů a nechal dinosaury zdlouhavě vymírat v horkém pouštním prostředí za zvuků skladby „Svěcení jara“ od Igora Stravinského. Tematika impaktů velkých kosmických těles (bez souvislosti s dinosaury) se ale ve filmech objevuje podstatně častěji – stačí zmínit filmy jako Armageddon nebo Deep Impact („Drtivý dopad“). Katastrofy globálního dosahu však zobrazují také filmy o explozích obřích sopek, deskové tektonice, zuřících monstrech typu Godzilly nebo prostě celosvětových katastrofách (například trikový hollywoodský snímek 2012, působivě zobrazující následky globální geologické katastrofy). Zejména s použitím moderních počítačových triků se tak můžeme alespoň částečně vizuálně přiblížit představě katastrofy podobného rozsahu. Za mnohé z filmů o dopadajících asteroidech vyberme alespoň jeden, pro české diváky poněkud méně známý.

V roce 1979 byl v hollywoodských studiích natočen film s příznačným názvem Meteor. Jednalo se o klasického zástupce poměrně brakových katastrofických snímků, vlastně pokračování oněch mnoha filmů s tematikou tsunami, tornád, požárů nebo zemětřesení. Scénář je poměrně jednoduchý. Planetka jménem Orfeus s rozměrem asi 8 km míří z hlavního pásu asteroidů rovnou k Zemi a rychlostí 30 000 mil za hodinu (48 300 km/h) padá přímo mezi mrakodrapy na Manhattanu. Ačkoliv herecké obsazení filmu (nechybí například Sean Connery nebo Henry Fonda) je zárukou poměrně dobré podívané, snímek zůstal hodně dlužen pověsti hrůzu zveličujících hollywoodských filmů. Místo toho, aby efekty dopadu věrně zpodobnil nebo jim dokonce tradičně trochu přidal, ve skutečnosti se možné realitě ani zdaleka nepřiblížil. Je možná škoda, že tvůrci filmu nepočkali ještě jeden rok a nepřečetli si výsledky studie týmu Alvarezových. Dopad tak velkého tělesa totiž překonává svými následky představivost i toho nejodvážnějšího scénáristy.[7]

Z filmové dokumentární tvorby s tematikou vymírání na konci křídy bychom mohli uvést mnoho kvalitních snímků, které již od 80. let referují o Alvarezově impaktní teorii. Například populární série BBC Walking with Dinosaurs („Putování s dinosaury“) z roku 1999 zobrazuje v poslední šesté epizodě s názvem „Konec dynastie“ vyhubení dinosaurů na území tehdejší Montany prostřednictvím efektů vyvolaných dopadem planetky Chicxulub. Dinosauři zde žijí již dlouhodobě pod stresem vyvolaným nadměrnou sopečnou činností a impakt je pro ně poslední (a nejzásadnější) ranou. Stejný scénář můžeme sledovat také v prvním díle seriálu Prehistoric Park („Prehistorický park“) z roku 2006 s přiléhavým názvem T-Rex Returns, kde přírodovědec a „sběratel“ pravěkých vzorků Nigel Marven zachrání se štěstím dvě osiřelá mláďata tyranosaura právě v kritickou chvíli, kdy se k nim blíží smrtící rázová vlna po dopadu asteroidu.

Z ještě novějších snímků stojí za zmínku například působivý trikový dokument od National Geographic s názvem Last Day of the Dinosaurs (česky bylo uvedeno jako „Poslední dny dinosaurů“) z roku 2010. V délce 50 minut je za pomoci počítačem vygenerovaných sekvencí zobrazen dopad planetky a následné zhoubné efekty, které měl ve třech hlavních lokalitách – na území dnešního jihozápadu Spojených států (v relativní blízkosti impaktu), dále přibližně na území dnešní Montany ve vzdálenosti asi 3000 kilometrů od dopadu, a nakonec i ve vzdálenějším Mongolsku. Tento dokument, ačkoliv se vždy neopírá o přímá vědecká fakta, patří k nejpřesvědčivějším ukázkám skutečného destruktivního potenciálu velkého impaktu. Podobně zajímavým a poutavým ztvárněním od National Geographic Explorer je také „Dopad Asteroidu: 24 hodin poté“ (v originále 24 Hours After Asteroid Impact) z roku 2009, který sice neoplývá tak zajímavými animacemi, zato zde ale přímo vystupují odborníci, jako je Daniel D. Durda, Peter H. Schultz nebo Kirk R. Johnson.

Význam impaktu pro vyhynutí dinosaurů je zdůrazněn také v poslední čtvrté části trikového dokumentu Dinosaur Revolution (česky „Dinosauří Revoluce“) z roku 2011. Po impaktu na konci křídy vidíme temný a mrazivý svět impaktní zimy, kde již velmi vzácní velcí dinosauři postupně umírají a poslední žijící opeřený dravec Troodon[8] nachází v ponuré scenérii svoji družku i se snůškou vajíček zcela zmrzlou. Dočasné, avšak beznadějné útočiště pak najde v rozevřených obřích čelistech mrtvého tyranosaura, čímž celá tato čtyřdílná série končí. Jedním z nejnovějších dokumentů je The Day the Dinosaurs Died („Den, kdy vymřeli dinosauři“) z produkce BBC, poprvé vysílaný v květnu roku 2017. Hodinový dokument shrnuje nejnovější poznatky získané výzkumem kráteru mezinárodní vědeckou expedicí z roku 2016, pokouší se odhadnout skutečné účinky dopadu asteroidu Chicxulub a odhalit tajemství „nejdramatičtějších 24 hodin v dějinách planety“. Děj se přitom neodehrává pouze na vrtné plovoucí soupravě Myrtle v Mexickém zálivu, ale také v německých Brémách (kde jsou v současnosti uloženy vzorky v podobě vrtných jader z kráteru), na území New Jersey nebo v Argentině. Závěr dokumentu vyznívá ve prospěch impaktní teorie coby hlavní příčiny vymírání na konci křídy, ačkoliv připuštěna je zde i role dalších činitelů (jako je enormní vulkanismus a ústup hladiny oceánů).

##seznam_reklama##

Z hlediska filmové tvorby poslední doby lze zmínit zejména dokument Dinosaur Apocalypse („Dinosauří apokalypsa“) z roku 2022, v němž diváky provází sám Sir David Attenborough, který zkoumá fantastické fosilie z lokality Tanis v souvrství Hell Creek. Dá se předpokládat, že s novým výzkumem a postupně se zlepšujícími znalostmi o podobě katastrofy na konci křídy bude přibývat i stále kvalitnějších trikových dokumentů, které pomohou široké laické veřejnosti učinit si lepší představu o této dávné katastrofě.[9]

Napsáno pro weby DinosaurusBlog a OSEL.

 

---

[1] Glut, D. F.; Brett-Surman, M. K. (1997). Dinosaurs and the media. The Complete Dinosaur. Bloomington and Indianapolis: Indiana University Press. str. 675–706.

[2] Stranou zcela nezůstal ani herní průmysl. Lokalita impaktního kráteru Chicxulub se dokonce objevila jako hlavní lokace v akční počítačové hře s názvem GTFO. Ekosystémy souvrství Hell Creek z pohledu jeho dinosauřích obyvatel lze zase obdivovat v počítačové hře zvané Saurian.

[3] Sanz, J. L. (2002). Starring T. Rex! Dinosaur Mythology and Popular Culture. Indiana University Press. (Introduction)

[4] V originálním znění: „London. Michaelmas term lately over, and the Lord Chancellor sitting in Lincoln’s Inn Hall. Implacable November weather. As much mud in the streets, as if the waters had but newly retired from the face of the earth, and it would not be wonderful to meet a Megalosaurus, forty feet long or so, waddling like an elephantine lizard up Holborne Hill.„

[5] Jefremov byl velmi zajímavou osobností, kromě profese paleontologa byl totiž také jedním z mála sovětských spisovatelů sci-fi literatury, zároveň sociálním myslitelem a jedním ze zakladatelů vědního oboru tafonomie (nauky o pochodech fosilizace organismů). Planetka (2269) Efremiana, objevená roku 1976, byla pojmenována právě po něm.

[6] Utahraptor ostrommaysorum byl obřím zástupcem skupiny tzv. dromeosauridů, dravých dinosaurů se zvětšeným zahnutým drápem na druhém prstu dolních končetin. Žil v období spodní křídy (před asi 126 miliony let) na území současného Utahu a při půltunové hmotnosti dosahoval délky až 7 metrů. Naproti tomu slavný Velociraptor mongoliensis ze svrchní křídy Mongolska dosahoval jen dvoumetrové délky a vážil asi třicetkrát méně).

[7] Z novějších snímků, zobrazujících osudný impakt v současnosti a následné vyhynutí lidstva, stojí za zmínku například Melancholia (2011), Seeking a Friend for the end of the World (Hledám přítele pro konec světa; 2012) nebo These Final Hours (2013).

[8] Troodontidi byli obvykle malí, opeření draví dinosauři, podobní svým příbuzným dromeosauridům. Stejně jako oni měli na druhém prstu dolní končetiny zvětšený zahnutý dráp, kterým si nejspíš pomáhali při lovu a porcování kořisti. Měli také jeden z největších mozků v poměru k velikosti těla mezi všemi dinosaury.

[9] Za zmínku zde také stojí, že na internetu jsou již delší dobu k dispozici i virtuální „simulátory“ impaktu, které umožňují učinit si lepší představu o účincích dopadu různě velkých těles za různých fyzikálních okolností. Příkladem může být webová stránka Purdueovy univerzity v Indianě s názvem Impact: Earth! Na adrese https://www.purdue.edu/impactearth/