Život na aktivní sopce není vždycky legrace, zvláště na ostrově botanicky charakterizovaném jako polopoušť a klimaticky jako poušť. Přesto byla Théra osídlená už od neolitu, v rané době bronzové tu fungovala starokykladská civilizace, pak zde rozkvetla unikátní krétsko(minojsko)-kykladská kultura typu Akrotiri, kterou začátkem pozdní doby bronzové zničila gigantická sopečná erupce. V 9. století před n. l. osídlili ostrov řečtí Dórové. Později se ostrovu začalo říkat Santorini, podle zasvěcení starokřesťanského kostela (Agia Eiréné, Ag. Irini, Santo Irini) v Perisse.

Dórové si zbudovali město v okolí vrchu Vouni (366 m) nad sedlem Sellada. Tam měli systém cisteren, zadržující zimní dešťovou vodu, který fungoval až do byzantské epochy, něco z toho do nedávných výkopů. Nyní tam žádný zdroj vody není, jsou kvůli tomu zavřené i WC u vchodu do archeologického areálu. Balená voda se dá koupit v kiosku v sedle notně pod vchodem, kde končí silnička (a odskočit si tam lze za veliký kámen). Teď se ovšem nevypravíme k chrámům na vršku, ale půjdeme ze sedla Sellada dolů, k Prameni života.

Nekropole Antické Théry z pěší cesty do Kamari. Úplně nahoře vlevo stálo antické město, vpravo je sedlo Sellada. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Chodníček od nekropole k prameni života, dole je ves Kamari. Dál je okolí chodníčku sušší, skalnatější a strmější. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Nejprve musíme projít nekropolí. Je překvapivé, že Dórové si zřídili pohřebiště v jedné z mála větších oáz na ostrově, v severním svahu sedla. Navíc tudy vedla také cesta pro pitnou vodu. Aspoň si ve strmém terénu ušetřili stavění další cesty. Dnes jsou zbytky antické nekropole proťaté silničkou z obce Kamari, která je přestavěná na koupačku. Nebudeme se zdržovat s mrtvými, když jdeme k Prameni života, ale vzpomenout na ně máme. Právě tady se našly skvělé geometrické vázy a archaické sochy, které vystavuje Archeologické muzeum Théry ve Fiře, hlavním městě ostrova.

Necháme se vést pěší cestou č. 3, přes jeskynní pramen do Kamari. Jakmile na ni vstoupíme, tak už pro normální lidi není jiná možnost, než to dojít nebo otočit zpátky. (Komu vadí závratě víc než úpal ve stoupáku, může jít k Prameni života zezdola, je jen 200 m nad mořem, což tu platí doslovně.) Chodníček místy sleduje antickou cestu. Vyhlídkový traverz dost strmým skalnatým svahem míří k sousednímu masivu. Postupně opouštíme nejzelenější stráň na ostrově, což budí dojem, že se od možných zdrojů vody spíše vzdalujeme.

Pramen života se skrývá přímo pod cestou. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Jsme skoro na místě, u Pramene života. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Když už to vypadá, že dál to nepůjde, tak se ukáže důvod toho, proč pokračování cesty nebylo vidět, přestože je chodník najednou mnohem širší. Prudký klesák za skálou, ve své nejstrmější části se schodištěm, zídkou a zábradlím, se stáčí na stinný plácek u paty skal. Přilepený u skály tam stojí pěkný leč na pohled spíše jen tuctový kostelík a vedle něj je vchod do nitra skály. Místo je to nádherné, s několika stromy a s mohutnou vyhlídkou, ale napřed jdeme do jeskyně, která ukrývá pramen.

Vchod do jeskyně. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Lavice ve vchodu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Vchod do jeskyně byl asi upraven už v antice. V jeho stínu jsou dnes kamenné lavice, dodatečně betonované, nápisy na nich jsou novodobé. Možná se tu i pralo.

Vchod do vnitřní části jeskyně. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

V zadní části jeskyně. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

V jeskyni je něco krápníků, leč to není jejím hlavním lákadlem. Chodilo se sem pro vodu. Po řadu tisíciletí to byl jediný zdroj pitné vody pro antické město nahoře, ves Kamari dole a pro okolní část ostrova! Také zde odpočívali pocestní, při cestě zdola už měli většinu stoupání k sedlu za sebou. Tato funkce zůstala jeskyni a plácku před ní dodnes.

Voda vytéká z nitra masivu Profitis Ilias, který je nejvyšší horou ostrova (567 m). Je z druhé strany sedla Sellada, oproti vršku s antickou Thérou. Většina vody se do jeskyně dostává jakýmsi šikmým komínem, u jehož paty je několik větších krápníků. Pak přes přirozené misky pokračuje do mělkého jezírka velkého tak 2 metry.

Zdroj pramene. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Mísy a mističky. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Misky a mísy, velké decimetry až něco přes metr, bych laicky popsal jako travertinové. Z jezírka na dně jeskyně odtéká ponorný potůček. Vydatnost pramene odhaduji na několik málo litrů za sekundu.

Už v dost rané antice zde bylo vyhloubeno koryto, které vodu odvádělo také do přední části jeskyně, aby byla dostupnější a na denním světle. O vodu byla nouze, i když v raně antickém trochu teplejším a o dost vlhčím podnebí byl pramen snad trochu vydatnější.

Ponorný odtok. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Popis instalovaný u kostela, s reprodukcí nápisů. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Na stěnách jeskyně se našel i větší počet řeckých nápisů z 6. století před n. l. Často jsou to jen jména, vyrytá nejspíš při čekání ve frontě na vodu, ale prý také při dávných vodohospodářských pracích. Novodobé nápisy jsou taky jen řecké a není jich mnoho. Část z nich má apotropaickou povahu, což souvisí s pověstí o strašení v jeskyni a jejím okolí, mají je odvrátit.

Průhled do chodby jeskyně. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Výhled na Kamari i s eroplánem. Easy jet jde na přistání. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Pramen života není jen selanka. Pohodová nálada místa je narušena pověstí, že tady straší. A ne ledajak, jde o život. Rozhodně se sem nemá chodit v noci. Straší tu sám Moros! To je jeden z velice starých výrazů pro osud, pro smrtelný úděl. Poutník jde pro vodu, sedí u Pramene života, a přepadne ho Moros, verze Smrťáka. Nevíme, jak je ta pověst stará, možná pochází z pozdější antiky, která se ráda bála. Doma v pohodlí mohou takové příběhy budit i posměch; z druhé strany vzato však člověk tuší, že u zdrojů života nebývá vždy bezpečno. Moros je také postavou byzantských balad. Obecně platí, že antické motivy žily v řeckém folklóru přibližně do 50. let 20. století. Pak se už tradují jen vzpomínky na tuto dobu.

Dnes je dojem nezvyklosti místa mimo obvyklý běh věcí tvořen spíš tím, že z pohodové vyhlídky před jeskyní vidíme pod sebou létat dopravní letadla. Nedaleko od Kamari je velice rušné letiště.

Kostelík a zvonice před jeskyní. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Uvnitř kostela Zoodochou Pigis. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Vedle jeskyně s Pramenem života byl někdy v nové době postaven kostelík. Pod ním jsou prý zbytky nějaké starší stavby, ale nenašel jsem o ní nic dalšího. Kostel má samozřejmě zasvěcení U Pramene života, Zoodochou Pigis (foneticky Zoodochú), po staru Zóodochú Pégés. V prostředí řeckého pravoslavného křesťanství je to ovšem jeden z titulů Marie Bohorodičky, což manifestuje také ikona s tímto jejím zpodobením.

Teď bychom mohli otevřít debatu ve stylu, zda bylo dříve vejce nebo slepice. Na jedné straně platí, že dnešní pojmenování jeskyně je odvozeno od zasvěcení tohoto křesťanského kostela. Toto zasvěcení je v Řecku dost časté, na Kykladách zvláště. V typických případech bývá spojeno se zdroji pitné vody, často v pěkném prostředí. U těchto kostelů bývají i docela velké kašny, tradiční prádelny a umývárny, dokonce už od velice raného středověku. Na druhé straně je zřejmé, že tento mariánský titul navazuje na mnohem starší úctu ke zdrojům pitné vody, doslova pramenům života. A zrovna tady to je zvláště vyhrocené, protože kolem je příkrá skalnatá pustina a jiné zdroje vody jsou hodně daleko a jsou chabé.

Cesta dolů do Kamari. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Z cesty od Kamari k Prameni. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Hned u kostela je značená lezecká trasa kamsi nahoru. Cesta č. 3 však pokračuje dolů do Kamari dobře schůdně, kolem ní jsou další lezecké stěny. Místy jsou patrné zbytky byzantské úpravy cesty, nejspíš navazující na antiku. Už odedávna se po této cestě chodilo k moři, i když důležitější přístav byl možná v Perisse, na opačné straně sedla. Lidé z Kamari se cestou pro vodu pěkně protáhli, a ještě museli jen za světla, jinak by je ohrožoval Moros.

Jak jsme k tomu přišli

Napřed jsem chtěl jako něco aspoň trochu pozitivního do nového roku ukázat letošní zářiovou pouť k Prameni života na ostrově Anafi, což je křesťanské přeznačení chrámu Apollóna Aigléta (Zářivého), který tam zachránil Argonauty. Tamní klášter byl mírně přestavěn ze zbytků onoho chrámu. Anafi je naštěstí ještě dost špatně dostupná, takže po cestě z ní jsme na další spojení týden čekali na Santorini, a tam, na ostrově těžkého turistického průmyslu, jsme potkali tento Pramen života. Stačilo jít jinudy, než proudí davy.

Na Santorini to našinec nemá jednoduché, nechce-li přijít o nervy i peníze. Tak jsem narychlo přichystal program mimo excentrické „zážitkové“ atrakce a doporučované pozoruhodnosti, i když nějaké jsme taky navštívili. Vsadil jsem na „horochodecké“ cesty a byli jsme příjemně překvapeni, že nemnozí lidé, kteří se na nich potkají, jsou vesměs sympaťáci; navíc se časem ukázala zajímavá a poměrně skrytá místa, z nichž některá byla pro zdejší život po tisíciletí klíčová.

(Doufám, že jsem nezavdal příčinu k náboženským či ateistickým válkám, ty bych nechal na jindy.)

Místo literatury

Kategorie Hiking on Santorini, Route 3 na Wikimedia Commons.