O.S.E.L. - Kolosální kúrové

Sochy kúrů se obvykle dělaly v rozsahu 0,75 až 1,40 životní velikosti. Viz článek Kúrové – sochy mladíků z řecké archaické doby. Vedle mnohem menších plastik, třeba v roli kovových držadel, však archaická doba znala také skutečně obří mramorové sochy, občas až přes 10 metrů vysoké. Mezi nimi převažují právě sochy kúrů. Přitom jde o produkci archaické doby, nejčastěji krátce po roce 600 před n. l., tedy něco zcela jiného než mnohem pozdější a úplně jinak stavění „kolosové“ helénistické a římské doby. Už jenom dopravit kamenný monolit váhy desítek tun z ostrovních podhorských lomů někam úplně jinam představovalo krajní technickou výzvu. K oslavě božstva i možností své obce však byli lidé schopní udělat leccos.

Takto obří kúrové bývají poněkud netypičtí po mnoha stránkách. Někdy jde možná opravdu o Apollóna, někdy nesou obětní dar, někteří jsou ozdobení bronzovými doplňky. Ukážeme si pozůstatky patrně největší z těchto soch, zvané dnes Kolos Naxijských, pak lépe zachovaného a přibližně polovičního kolosálního kúra na Samu a nakonec ještě „drobnějšího“ na Thasu. Všechno jsou to ostrovní práce.

(Vůbec největší řeckou sochu zachovanou v jednom kuse, dokonce ze 7. století před n. l., i když jako polotovar ležící v lomu, si ukážeme jindy. Měří 10,5 metru a váží kolem 50 tun.)

Naxijští Apollónovi

Snad nejslavnější kolosální socha řecké archaické doby stála na kykladském posvátném ostrově Délu. Do jeho rodiště ji Apollónovi věnovali Naxijští. Bohužel se z ní zachovaly jenom žalostné zbytky, navíc poznamenané opravou v klasické době. Na původním místě vidíme obří podstavec a přibližně 50 metrů severozápadně dva větší kusy sochy, v muzeu na Délu část levé ruky a Britské muzeum chová část prstů levé nohy.

Podstavec kolosální sochy kúra z Naxu hned vedle základů Domu Naxisjkých na Délu, 580-570 před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Dva velké fragmenty sochy, zanechané v areálu Artemidina chrámu na Délu. Vlevo záda, vpravo boky. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

V hlavním areálu na Délu stával kolem roku 600 před n. l. už tehdy prastarý chrám Artemidy a možná už taky starší verze chrámu Létó, k němuž vedla od jezera Lví alej. Apollón zde měl „jen“ temenos, tedy ohrazené kultovní místo, což je prastarý zvyk z dob před stavbami chrámů (kousek dál možná stál i jeho menší chrám, který se nezachoval). Centrem okrsku byl oltář zvaný Keraton (Kerateion), tam podle mýtů obětoval už Théseus. V těsném okolí Apollónova okrsku postavili Naxijští nějakou stavbu, nejspíš poutní dům, který pak kolem roku 570 před n. l. velkoryse přestavěli na tzv. Dům Naxijských, něco jako vyslanectví, zázemí pro poutníky a zázemí pro obřady. Naxos zde stavěl na obdiv nejen svou zbožnou úctu k Apollónovi, ale také své schopnosti a svoji moc. Bylo to ještě před athénskou dominancí na Délu, kdy zde o slávu a vliv soupeřily spíše jednotlivé ostrovy, v čele s Naxem. Athénští i iónští poutníci zde měli vidět, zač je toho na Kykladách loket, a kdo je tu pánem hned po Apollónovi.

V letech 580 až 570 před n. l. tady vztyčili také vskutku kolosální sochu, samozřejmě z naxijského mramoru. Nejspíš byla vysoká skoro 10 metrů (starší odhady uváděly 11 až 14 m, novější a opatrnické 8,5 až 10 m), plus podstavec. Dodnes zůstala na původním místě báze sochy, velká přibližně 3,5 krát 5,1 metrů a vysoká 70 cm. Je vidět dokonce i na Googlích satelitních mapách, hned vedle žulových základů Domu Naxijských, severně od nich. (Kousek západně postavili o dvacet let později ještě Stou Naxijských, aby i příchod od komerčního přístavu byl působivý, a aby poutníci měli kde odpočívat a užívat si výhledu.)

Báze kolosálního kúra s nápisem, pohled od východu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Fragment ruky. Archeologické muzeum na Délu, A 4094. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Socha převyšovala všechny tehdejší stavby na ostrově, včetně velikého Domu Naxijských. Byla to votivní socha, tedy dar božstvu, těžce nadživotní kúros, nejspíš zpodobňující samotného Apollóna. Nápis na bázi ovšem praví Ναξιοι Αππολωνι, „Naxijští Apollónovi“, nikoli, že to je Apollón. Na fotce není proto, že z té strany se tam teď nesmí. Stejně pochází až z 4. století před n. l., z doby opravy sochy. Původní věnování bylo nejspíš napsané na silně poškozené až chybějící části báze.

Na přiložených obrázcích je jasně patrný jiný z původních nápisů, který pochází z doby vztyčení sochy. Do slušnější alfabety (čte se zleva doprava) se dá přepsat jako [τ]ο̑ ἀϝυτο̑ λίθο̄ ε̄̓μὶ ἀνδριὰς καὶ τὸ σφέλας (to awuto litho emi andrias kai to sfelas), což znamená: „Jsem tentýž kámen, socha a podstavec.“ To je poněkud záhadné. Snad to neznamená, že socha i podstavec byly z jednoho kusu kamene, i když na Naxu i na Délu lze potkat leccos, před čím se rozum zastaví. To by se váha dostala určitě nad 50 tun, navíc by přečnívající báze tuze překážela při dopravě v poloze sochy naležato. I když předpokládáme sochu a bázi zvlášť, tak se váha polotovaru sochy pro dopravu z naxisjkého lomu na Délos pohybovala kolem 30 tun. Nápis nejspíš znamená, že socha a báze jsou každá z jednoho kusu kamene, že nejsou stavěné z dílů. Možná je to ale projev naxijské umanutosti vším, co je „celokamenné“, totiž ve smyslu: bez použití jiných materiálu. Takhle totiž rádi stavěli i chrámy, později také křesťanské. Sice z mnoha kusů kamene, ale z ničeho jiného.

Dnes vidíme zbytky sochy ve vícero kusech, dokonce nejen až následkem definitivní destrukce. Byly nějak smontované, navíc s bronzovými ozdobami. To však nejspíš nepatřilo k původnímu zjevu kolosa, vidíme následek oprav v klasické době.

Jedním z argumentů, proč se francouzští archeologové přiklánějí k identifikaci tohoto kolosálního kúra přímo jako Apollóna, je zachovaný fragment levé ruky, vystavuje jej Archeologické muzeum na Délu (včetně třetího až pátého prstu, na délku měří 60 cm a na šířku 40 cm). Pěst je trochu sevřená, prý s otvorem pro nějaký atribut, nejspíše luk, standardní výbavu Apollóna. Možná to tak je.

Kolosální pád a jeho náprava

Dva velké fragmenty sochy zanechané u Artemidina chrámu. Blíže je hruď, dále jsou boky. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Boky z boku. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Spolu s dalšími naxijskými stavbami u Apollónova temena na Délu přečkával i kúros postupný přechod k athénské hegemonii nad Délem. Osudnou se mu však stala „palma vítězství“, kterou roku 418 př. n. l. přivezl na Délos athénský vojevůdce a politik Níkiás a nechal ji vztyčit v jeho blízkosti, mezi ním a Stoou Naxijských. (Desítky metrů severovýchodně byl právě dostavěn Apollónův chrám Athéňanů a Athéňané mocně slavili.) Formálně šlo o zbožný dar, navíc navazující na dávný athénský slib poutí ke cti Apollóna, prý už z Théseových časů. Palma je jedním ze znaků Apollónovy přítomnosti, většinou ovšem výhonek palmy. Níkiova palma byla obří, navíc bronzová. Po nějaké době spadla a rozbila velikou naxijskou sochu, což je přímo symbol změny poměrů v klasické době. Úmysl to ovšem nebyl, palma měla kolosovi úspěšně konkurovat. Plútarchos, který fandí Níkiovi, píše (Níkiás 3,8): „Ta palma byla později poražena větrem, spadla na velkou sochu vztyčenou lidmi z Naxu a převrátila ji.“ Klasická díla už obecně vzato nemají tak dobrou stabilitu jako archaická.

V raném 4. století před n. l. Naxijští sochu opravili, i když už teď nemohla být z jednoho kusu, ba ani „celokamenná“. Podle renesančních nákresů měl kúros alias Apollón typický účes v podobě dlouhých spletených vlasů, část jejich pramenů vpředu visela k ramenům, zbylých osm pramenů splývalo až na záda. Měl prý nápadně dlouhý krk, na němž jsou stopy po nějaké ozdobě. Otvory v mramoru také ukazují, že prameny vlasů nebo nějaká ozdoba v nich moha být dodatečně udělána z bronzu. Patrně byly nějak nově přimontované i ruce. Kúros měl opasek, ale jinak byl nahý. Opasek mel možná už původně, ale teď byl bronzový a skoro 30 cm široký, což je opět vidět na otvorech v mramoru. Chodidla byla v jednom kuse s vnitřním podstavcem sochy, nikoli s celou velkou bází. V ní je patrná šestiúhelníková značka pro zasunutí tohoto vlastního soklu sochy.

Jak byl naxijský kolos na Délu rozházen

Kresba, kterou při své cestě na Délos roku 1672 pořídil Seger de Vries. Kredit: Kevin Stroup, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

V dobách renesance se cestovatelé spokojili poškozováním báze rytím svého jména. Baroko přitvrdí. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

V nové době o soše poprvé referuje Cristoforo Buondelmonti, františkán z Florencie, cestovatel zapálený pro šíření antické kultury, který také roku 1416 pořídil její náčrtek. Spatřil ji už zřícenou, i když ještě na původním místě, část v těsném sousedství, neboť už byla ve dvou velkých kusech. Podle nákresu, který roku 1445 pořídil Cyriacus z Ancony (Ciriaco de' Pizzicolli), italský obchodník a humanista, kúros stále ještě hleděl na sever. V archaické době totiž poutníci přicházeli Lví alejí ze zálivu Skardanas. Možná se díval na sever i proto, že podle části mýtů ho bohyně Létó porodila několik set metrů tím směrem, u posvátného jezera, odkud vede Lví alej, postavená Naxijskými už koncem 7. století před n. l. A kdesi moc daleko na severu prý žijí taky jeho oblíbení Hyperborejci.

Takovou situaci zachycuje ještě kresba, kterou při své návštěvě Délu roku 1673 pořídil Seger de Vries. Kolosální kúros je tu ve dvou velkých kusech, ještě s hlavou, ale už bez rukou, kolen a lýtek. Nevíme, nakolik za tuto zkázu můžou přírodní pohromy a nakolik slovanské a arabské plenění Délu kolem roku 800. Než začala na Délu soustavně pracovat Francouzská archeologická škola (1872), stačil kúros přijít ještě o hlavu a o stehna. Roku 1675 se zde totiž vylodil jakýsi britský kapitán nebo „benátský“ (francouzský?) guvernér ostrova Ténu (Tinosu), a pokusil se torza sochy odvézt. Skončilo to tím, že nechal odsekat hlavu, po níž pak mizí všechny stopy. Zbylé dva velké kusy zkusili odtáhnout, jenže byly moc těžké a zkřehlé erozí. Nechali je o kus dál, v prostoru ruin Artemidina chrámu, bohužel ještě víc poškozené. Fragment trupu je vysoký 2,3 m, fragment boků 1,2 m.

O tělesnou integritu a pohlaví připravily kúra přírodní živly nebo divoši, ale kapitán nebo guvernér se v 17. století zachoval ještě hůř, připravil kúra o hlavu a jeho zbytky roztahal. Často se dnes diskutuje, který odvoz antických památek mimo Řecko (nebo i jen do Athén) byl v 19. nebo v raném 20. století krádeží a který záchranou. Jednoznačně tristní jsou extrémy jako je tento, podobně i každé porušení zákonně daných pravidel od roku 1970.

Jedna z možných rekonstrukcí naxijské kolosální sochy, s vyznačením zachovaných částí. Například fragment prstů nohy v Britském muzeu je vpravo dole. Kredit: Kevin Stroup, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Fragmenty sochy v pohledu od moře. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Francouzští archeologové našli na místě, tedy před Domem Naxijských, ještě část ruky. Fragment chodidla s částí prstů byl z báze „odkloněn“ už dříve. Několik prstů, a to ne celých, zato v jednom kuse s částí podstavce, je od roku 1819 ve sbírkách Britského muzea (B 322, Museum number 1819,0213.), ale fragment se nevystavuje. Je dlouhý 35 cm. Jeho fotku a popis je možné vidět na muzejním webu tady. Předtím byl součástí některé soukromé sbírky kuriozit nebo trofejní sbírky. V popisu akvizice je uveden donátor „Capt J Murray“, to jméno je však dost časté. S příchodem nové vědy se do institucí dostává i část skrývaných pokladů ze starých hříchů, časem začnou některé znovu mizet. Kolem slavných soch jsou prostě nakupeny kontroverze, které ilustrují proměny doby.

Kouros ze Samu

Kúros ze Samu, rané 6. století před n. l. Archeologické muzeum na Samu, Vathy, 645. Kredit: Tomisti, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Při vykopávkách v areálu Héřina chrámu na Samu (Samosu) našel Německý archeologický ústav roku 1980 torzo velikého kúra, o několik let později i část hlavy. Socha je vysoká 4,80 m, různé zdroje ji datují mezi roky 590 až 570 před n. l. (Muzeum na Samu ji roku 2007 získalo z Mnichova.)

Kúros kdysi stál v řadě několika kolosálních soch, které lemovaly cestu k Héřině svatyni. Nápis na levém stehně zní: „Toto postavil Ischés, syn Rhesisův“. Většinou se to vykládá ve smyslu „nechal postavit“, ne jako sochařský podpis. Netušíme, kdo byl Ischés, ale musel být tuze zámožný. Pravděpodobně jde o dílo místní samské produkce, prý s vlivem egyptských vzorů. Na Samu je egyptských i fénických motivů, včetně drobných importů, kupodivu více, než v Řecku bývá.

Kouros z Thasu

Poslední z ukázek představuje jakýsi přechod mezi nadživotní a kolosální sochou. Má přibližně dvojnásobek životní velikosti. Stával až na řeckém severu.

Kúros nese beránka, 600 před n. l. Archeologické muzeum v Limenas na Thasu, 1. Kredit: Prof. Vlasis Vlasidis, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Detail beránka, s viditelnou prasklinou pod uchem kúra. Archeologické muzeum v Limenas na Thasu, 1. Kredit: Jean Housen, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Zpodobněn je mladý muž nesoucí beránka. Je vysoký 3,5 metru a pochází z let 600 až 580 př. n. l. Patřil k Apollónovu oltáři ve svatyni Apollóna Pythijského na Thasu (Thassosu). Dotyčná svatyně, druhotná připomínka Delf, stála na místní akropoli, v jejíž těsné blízkosti pak byla socha v pěti kusech použita ve zdivu středověkého opevnění, až se tam v době 1. světové války našla.

Muž je nahý, v kněžské pozici, levou nohu má vpředu, aniž by ji pokrčil. Vlasy má svázané stuhou. Možná je to obětník, který zvíře přináší, možná Apollón, jak je už drží. Nebýt těchto nálezových okolností, mohli bychom v soše vidět Herma, alias „Dobrého pastýře“, zpodobněného jako kúros. Občas to někdo vážně tvrdí, oproti některým jiným nápadům je to ještě v řádu možného. Mnohé popisy si všímají, že štíhlé tělo připomíná sochy z Kyklad. V místních poměrech je to zdaleka největší a taky nejstarší socha v širém okolí.

Kúros nese beránka. Archeologické muzeum v Limenas na Thasu, 1. Kredit: Jean Housen, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Detail vlasů a praskliny v mramoru. Archeologické muzeum v Limenas na Thasu, 1. Kredit: Jean Housen, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Socha není zcela dokončená. Nejspíš při práci na vlasech mramor prasknul od levého ucha směrem k zátylku i pleci, takže sochař dílo opustil před dokončením.

Literatura

Plánky zbytků staveb na Délu on line od Francouzské archeologické školy (ke kolosovi nutno srolovat na Plan of the Sanctuary of Apollo…).

Podkapitola Posvátnou cestou (v kapitole Délos) v mé volně přístupné webové publikaci Pouť na Kyklady.

Fotogalerie Colossus of the Naxians v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.

Malá fotogalerie Kouros of Thasos v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.

Malá fotogalerie Samian Kouros v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.