Ke středoškolským stávkám za klima jsem napsal několik textů (zde, zde, zde, zde a zde). Dokonce jsem besedoval se zástupci stávkujících studentů v diskuzi vědců se studenty v Paralelní polis v rámci cyklu Enviro meetup. Zde jsem se poprvé setkal i s Petrem Doubravským, který byl nyní jedním z hlavních organizátorů okupační stávky v Brně. Proto jsem se zajímal i o současné stávky.

Zásadní je, že nyní šlo o vysokoškolské studenty, tedy třeba i budoucí vědce. V každém případě však o lidi, u kterých by člověk předpokládal, že mají danou problematiku nastudovanou, rozumí ji a jasně ví, za co stávkují. Bohužel je však realitou opak. Lze to dokumentovat na celé řadě vystoupení studentů a jejich zástupců. Esencí je například prezentace mluvčích stávkujících studentů Matěje Moravanského a Kryštofa Tymiánka v DVTV. Dalo by se předpokládat, že za mluvčí studentů budou vybráni ti špičkoví, kteří mají problematiku v malíčku. Z jejich odpovědí na otázky Daniely Drtinové je však jasné, že o problematice přechodu k nízkoemisnímu mixu nevědí vůbec nic. Jestliže středoškoláci pro svou neznalost použijí výmluvu, že oni nejsou vědci, dá se to ještě brát. U vysokoškoláků, kteří by už měli mít v principu i schopnosti vědecké práce, už opravdu není na místě. Doporučuji všem se na vystoupení mluvčích studentů v DVTV podívat a posoudit můj názor, že studenti nedokáží obhájit smysl a cíle své stávky.

 

Hlavní výtkou stávkujících vůči vládě je, že se dostatečně razantně nezasazuje o rychlý přechod k nízkoemisní energetice. Vzhledem k tomu, že máme vysoké školy přes širokou škálu oborů, mohli studenti předložit základní vize, co reálně po vládě chtějí a jak je možné reálně k nízkoemisnímu mixu dospět. Jasně by tak mohli ukázat, co po vládě chtějí. Zároveň by veřejnost mohla posoudit, jak jsou jejich představy reálné a lepší, než je koncepce vládní. V současné době vláda deklaruje intenzivní snahu rozvíjet jadernou energetiku a obnovitelné zdroje, tedy cestu k nízkoemisnímu mixu. To, že opravdu nelze zavírat uhelné elektrárny před tím, než je za ně nízkoemisní náhrada, se velice intenzivně přesvědčujeme právě nyní. A ta nízkoemisní náhrada musí fungovat v každé době, tedy i během zimní inverze a bezvětří. Studenti by měli ukázat, že mají ideu, jak to udělat rychleji než do roku 2033.

 

Požadavky stávkujících univerzitních studentů

Podíval jsem se na požadavky stávkujících a vůbec mě nepřesvědčily o tom, že studenti ví, co chtějí. První tři jsou ve stylu, když nevím, jak něco řešit, zřídím komisi a nové ministerstvo. Zajímalo by mě, jak zajistí, aby bylo nezávislé na lobby zájmových skupin, tedy i těch spojených s obnovitelnými zdroji a ekologickými aktivistickými organizacemi. Další požadavek je, že vláda musí do konce roku 2022 vytvořit energetickou koncepci státu. Takový požadavek je v polovině listopadu, kdy do Vánoc chybí jen o pár dní více než měsíc, opravdu nesmyslný. Navíc, když má vláda ve svém vládním prohlášení, že aktualizaci energetické koncepce předloží v roce 2023.

 

Nejsem si jistý, zda půjde uhlíková daň realizovat bez toho, aby se to přeneslo do ceny výrobků. Vláda má ve svém programovém prohlášením odchod od uhlí do roku 2033. Vyzývat ji k tomu je tedy dost zbytečné. Jinou otázkou je, zda je toto datum reálné. Jak jsem zmínil, uhelné zdroje lze odstavovat až poté, když je za ně rovnocenná nízkoemisní náhrada. Zmínění klimatické žaloby a pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze se připojuje k nesmyslné představě, že fyzikální a technologické zákonitosti lze měnit rozhodnutím soudu.

Po vládě se také žádá urychlené odstoupení od Energetické charty. Připomínám, že v tomto případě jde o ochranu investic do energetiky. Pokud od ní, a tedy možností arbitráže, odstoupíme, netýká se to již realizovaných projektů. Ty jsou chráněny až dvacet let po odstoupení. Odstoupení by se tak týkalo nových projektů. Vzhledem k tomu, že se už fosilní projekty plánují v omezené míře, tak by to nejvíce zasáhlo investice do nízkoemisních zdrojů. Je tak otázka, jestli je právě takový bod nezbytně nutný.

Poslední soubor požadavků ukazuje, že tvůrcům požadavků jde více než o klima o celospolečenskou debatu o alternativních modelech práce, trhu a státu. Předtím zmíněné body jsou totiž v programu vlády předpokládány nebo jsou již projednávány parlamentem. Je pochopitelně možné diskutovat, jaké bude konkrétní nastavení konkrétních zákonů, ale to je věc jiná.

 

Jak je vidět z předložených požadavků i vystoupení mluvčích, stávkující se více zajímají o politickou a sociální transformaci než o to, jak efektivně realizovat přechod k nízkoemisního mixu. Do značné míry je to dáno tím, že zapojené fakulty jsou dominantně humanitní a umělecké. Z technik byla zapojena pouze Fakulta výtvarných umění VUT. Zapojení studenti se spíše zajímají a zaměřují na organizaci aktivistických akci, realizaci performancí a různých kampaní. I program akcí na jednotlivých fakultách je zaměřen na aktivistické, sociální a umělecké aspekty dané problematiky. Neobjevují se tu témata spojená s reálnými úvahami o řešení technických problémů s přechodem k nízkoemisnímu mixu, reálným výsledkům klimatických měření a klimatických modelů nebo možnostmi, jak klimatickým změnám čelit, ať už jsou z jakýchkoliv důvodu.

 

Co je prioritou?

Největší ohlas nakonec dostal střet mezi organizátory okupační stávky na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně a děkanem této fakulty Stanislavem Balíkem kvůli přenocování v budově fakulty. Zde byl hlavním organizátorem zmíněný Petr Doubravský, se kterým jsem diskutoval v rámci středoškolské stávky za klima v Paralelní polis. Už tehdy bylo vidět, že fakta okolo klimatických změn a možností přechodu k nízkoemisnímu mixu ho moc nezajímají, ale téma je pro něj spíše prostředek k cestě ke kariéře politického aktivisty a revolucionáře, v daném případě silně levicového. Další jeho dráha a jeho činnost v rámci současné stávky za klima tento můj odhad plně potvrdily. V takovém případě může pro reálný přechod k nízkoenergetickému mixu a ochranu životního prostředí udělat více škody než užitku.

 

Podobnou dráhu realizoval Martin Bursík, který nyní také podpořil stávkující studenty. Z egyptského jednání COP27 píše, že by měly být uhelné elektrárny co nejrychleji nahrazeny fotovoltaikou: „Rok 2033 je strašně pozdě a v rozporu s vědou. Ať je to do roku 2030, myslím, že výrobu elektřiny z uhlí dokážeme nahradit fotovoltaikou.“ Martin Bursík už ovšem neříká nic o tom, jak se bude vyrábět elektřina z fotovoltaiky v zimním období, jako je nyní. Připomeňme, že Martin Bursík je dlouhodobý a jeden z nejvýznamnějších bojovníků proti jaderné energetice. Je jeden z těch, kteří na vysoké vládní pozici dosáhli toho, že v Temelíně jsou jen dva bloky. A udělal vše pro to, aby se nepostavil ani jeden. A málem se mu to povedlo. Kdyby bylo po jeho, neměly bychom dnes Temelín a ani Dukovany, které by se zavřely po třiceti letech provozu. Jak by to u nás vypadalo s nízkoemisní energetikou bez jaderných zdrojů si může každý odpovědět sám. Jako poradce ministra životního prostředí prosazující fotovoltaiku za každou cenu stojí za zákonem, který způsobil náš solární průšvih, který nás stojí ročně miliardy. Martin Bursík tak sice realizuje úspěšnou politickou a aktivistickou karieru, ale jeho aktivity měly na naše životní prostředí a cestu k nízkým emisím značně negativní dopady.

 

Přednáška „Jaderná energetika a demokracie“ pro FHS UK

I na humanitních oborech se najde řada studentů, kteří se zajímají o reálná fakta kolem energetiky. Nedávno mě vyučující na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy požádali o přednášku v rámci jejich semináře „Budoucnost demokracie“. Tomáš Mašek a Ivan Rynda si v průběhu kurzu zvou odborníky z různých oblastí, aby přednesli přednášku o souvislosti oblasti svého odborného zájmu s daným tématem a diskutovali se studenty. V mém případě šlo o oblast jaderné energetiky.

 

Můj mladší syn studoval jako hlavní školu psychologii na Pražské vysoké škole Psychosociálních studií, paralelně s tím absolvoval bakalářské studium právě na Fakultě humanitních studií UK. V jeho rámci navštěvoval i zmíněný seminář. Jeho pozitivní hodnocení vedení semináře i celého jeho průběhu mi značně usnadnilo rozhodování, takže jsem s potěšením pozvání přijal. Předpokládala se necelá hodina na přednášku a téměř půl hodiny se rezervovalo pro následnou diskuzi.

Připravil jsem si tak přednášku rozdělenou na dvě části. První byla přehledem současného stavu jaderné energetiky a výzev, které před tímto zdrojem energie patřícím k těm nejdůležitějším nízkoemisním jsou. Při vysvětlování jsem měl jednodušší situaci, než bych měl třeba před dvěma lety. Nyní nejen na příkladu Německa jasně vidíme, že se bez jaderných zdrojů k nízkoemisní elektroenergetice bez velmi specifických geografických podmínek, jako jsou třeba v Norsku, dospět nedá. Zatímco Francie, Švédsko i Slovensko si pomocí kombinace jaderných a obnovitelných zdrojů zajistily nízkoemisní elektroenergetiku, Německo má stále velmi silnou závislost na fosilních zdrojích. Celá řada evropských zemí se tak k jaderné energetice vrací, prodlužuje využívání stávajících jaderných bloků a plánuje výstavbu nových. Znamená to také nutnost obnovení kompetencí západu v jaderných technologiích. Jaderná energetika řeší v současnosti tři hlavní výzvy. První je přechod k reaktorům III. generace, které se v současné době budují a tvoří již téměř deset procent fungujících reaktorů. Druhou výzvou je zavedení malých modulárních reaktorů, které by měly umožnit proniknutí jaderných zdrojů do decentrální energetiky a teplárenství. Třetí je budoucí uzavření palivového cyklu a efektivního využití zásob uranu a thoria i zmenšení objemu jaderného odpadu pomocí reaktorů IV. generace. Česká republika se při cestě k nízkým emisím bez jaderných zdrojů neobejde. Pokud má splnit výzvu, ke které se hlásí i studenti stávkující za klima, musí co nejdéle provozovat současné jaderné bloky a postavit dva nové velké bloky III. generace v Dukovanech, které nahradí ty stávající, a dva nové reaktory v Temelíně. Bude také třeba vybudovat větší počet malých modulárních reaktorů. Přednášku o současnosti a budoucnosti jaderné energetiky, která přibližuje danou problematiku, jsem měl před více než rokem pro Pátečníky.

Druhá část přednášky byla věnována vztahu mezi jadernou energetikou a demokracií. Zaměřila se hlavně na některé chybné legendy, které kolují právě v humanitně zaměřených komunitách. Zásadním faktem je, že bez dostatku energie demokracie v našem pojetí nefunguje. Společnost, která nedokáže zajistit dostatek energie a tím i potravy a dalších potřeb pro všechny své obyvatele, nemůže být demokratická. Mluvíme sice o demokracii ve starořeckých Athénách. Ta se však týkala jen velmi úzké skupiny obyvatel a zásadně se liší od toho, co máme na mysli pod pojmem demokracie nyní.

Ve svém vystoupení jsem studentům připomenul, že o fyzikálních zákonech se nedá hlasovat a platí, ať se nám to hodí nebo ne. I demokraticky prosazená pravidla, která to neberou v úvahu, musí nakonec narazit na tuto realitu. Pokud fyzikální realita nedovoluje zajistit z fotovoltaiky energii v době zimní inverze, nelze to hlasováním v parlamentu změnit.

 

Aktivisté velice často hlásají, že jaderná energetika, která je dominantně postavena na velkých zdrojích, je nedemokratická. Naopak obnovitelné zdroje jsou decentrální, a tedy demokratické. To, že tato představa je hodně vzdálená od reality, ukazuje jasně německá Energiewende. V Bavorsku nahrazují jaderné bloky v této spolkové zemi velké větrné farmy na severním pobřeží Německa a velké plynové bloky v samotném Bavorsku. Centralizace výroby a vzdálenosti, na které se elektřina přepravuje, jsou tak ještě větší. Stejně tak je i značná část solární energie produkována ve velkých solárních farmách. Je pravda, že se budují i decentralizované fotovoltaické a větrné zdroje, ty se ale realizují i v případě využití jaderných zdrojů. Německá kombinace fosilních a obnovitelných zdrojů není o nic více decentralizovaná, než je tomu u francouzského energetického mixu založeného na kombinaci jaderných a obnovitelných zdrojů.

 

Další rozšířenou nepravdivou legendou je, že jsou jaderné elektrárny nebezpečnější a mají horší ekologické dopady, než je tomu u jiných zdrojů. Stejně jako u velkých hydroelektráren nebo fosilních zdrojů, může u jaderného reaktoru nastat velká havárie s dramatickými dopady na své okolí. Ovšem v jaderné energetice byly takové události pouze dvě, Černobyl a Fukušima, a u té druhé nebyli žádné přímé oběti. Jaderná energetika je pod extrémně přísným dohledem. a i to je důvod, že v reálu patří k těm nejbezpečnějším průmyslovým odvětvím. Ve skutečnosti se po započtení celého životního cyklu ukazuje, že dopady a oběti na jednotku vyrobené energie jsou srovnatelné nebo dokonce nižší, než je tomu u solárních nebo větrných zdrojů. Pokud se týká environmentálních dopadů, tak je tomu podobně.

##seznam_reklama##

Právě vývoj v energetice ukazuje, jak dramatický negativní dopad má ideologizace přírodovědné a technické reality. Studentům jsem zdůraznil, že je nutné, pokud se chtějí pustit do ideologického střetu nebo za něco demonstrovat, aby se s danou problematikou podrobně seznámili a rozuměli ji. I proto jsem přijal pozvání na jejich seminář. Nechci, aby prezentované názory brali jako dané a pochopitelně s nimi nemusí souhlasit, ale aby nad nimi přemýšleli. Mohu se pochopitelně mýlit, ale přece jen mám v oblasti fyziky a technologií souvisejících s energetikou dost velké odborné znalosti, kvůli kterým není od věci mě vyslechnout. A podle následné intenzivní a zajímavé diskuze si myslím, že to takto vzali. Přednáším většinou na technických a matematicko-fyzikálně zaměřených školách, kde je také genderově nevyrovnané publikum, i když v opačném směru. Potěšilo mě, že i zde panovalo stejně podnětné, kritické a zajímavé prostředí se zájmem o problematiku.