Když se chceme v něčem vyznat, tak to krom jiného taky všelijak rozdělujeme a nálepkujeme. Někdy je to užitečné pro předběžnou orientaci, občas dokonce přijdeme na evolučně založený systém fylogeneze; jindy jen vytváříme pouhé zdání vědění, když to umíme všelijak nazvat. Školní filosofie je nadbytečným škatulkováním hojně poznamenána. Umanutost rozdělováním sahá do řecké klasické doby, ale drtivá většina školních „ismů“ je pojmoslovně zavedena až v 18. a 19. století.
Pojďme si teď pohrát s hypotézou Diogena Laertia o dvou větvích filosofie, málem o dvou začátcích. Zkusíme, co unese. Není tak bláznivá, jak vypadá, i když je taky jen jedním z příliš schematických jednoduchých dělení. Pro orientaci v nejstarší filosofii však patří k těm lepším. Hypotéza sama pochází z raného 3. století n. l., leč snaží se orientovat ve vývoji filosofie v 6. a 5. století před n. l. Dokonce ještě dál, ale tam už hodně drhne.
Hypotéza Diogena Laertia
O „dvou větvích filosofie“ píše Diogenés Laertios hned v předmluvě svého díla (alespoň jeho v tradičních překladech). Z obsáhlejší pasáže si ocitujeme začátek (I,13):
„Filosofie má od počátku dvě větve: jednu od Anaximandra, druhou od Pýthagory. Anaximandros byl posluchačem Thalétovým; Pýthagoru uvedl do filosofie Ferekýdés. První větev se nazývala iónskou, protože do ní Anaximandra uvedl Thalés, původem Ión, byl totiž z Mílétu. Druhá se nazývala italskou po Pýthagorovi, protože ji nejvíce pěstoval v Itálii.“
A máme to, dokonce i se zakladatelskými postavami! Není to naivní? V něčem ano, neboť u Diogena následuje podrobný výčet genealogií obou větví, což podezřele připomíná častou umanutost doxografů, totiž řazení autorů do „škol“ a vytváření linií škol. Význam škol bývá přeceňován, často jde spíš o skupiny autorů s některými společnými znaky. Výjimkou je samozřejmě pythagorejská škola, později Platónova Akadémie, Aristotelovo Lykeion a pak školy helénistické doby, to byly opravdu instituce ve službách studia a bádání. Zato třeba „škola mílétská“ spíše jen dodatečně sdružuje něčím podobné autory z téhož města v určité době, podobně a ještě volněji „škola elejská“ atd. Diogenés Laertios podobná prostá orientační dělení sice referuje, ale sám představuje ambicióznější hypotézu. Rozlišuje mezi skupinou iónských autorů na řeckém východě a skupinou autorů řecké Itálie na západě.
Východní (iónská) větev filosofie začíná Anaximandrem z Mílétu. Ten je dodnes považován za autora nejstaršího zachovaného filosofického textu. Jeho prekurzorem je Thalés, starší přibližně o 15 let, tradičně (tedy smluvně) považovaný za nejstaršího filosofa, ale v platónské tradici taky za jednoho ze Sedmi mudrců (viz článek Sedm mudrců), v legendách reprezentuje personální unii mudrce a filosofa.
Západní (italická) větev filosofie začíná Pythagorou, jehož prekurzorem je Ferekýdés. Časově jsou asi generaci po Míléťanech, i když datace nejsou přesné a v tomto případě ani spolehlivé. Řada antických autorů se pak velice nápadně snaží dodatečně připodobňovat Ferekýda Thalétovi, dokonce i co do astronomie, což je docela absurdní, jen aby nezaostával.
Hypotéza Diogena Laertia vzbuzuje dokonce pochybnosti o monofyletickém původu filosofie. Standardně se text překládá tak, že mluví o „dvou větvích“ filosofie. Ty by mohly vyrůstat z téhož kmene, nebo aspoň mít společné kořeny. Jenže v originálu nejsou žádné větve nebo lodyhy (fýly), ale je řeč o dvojím počátku, zdroji nebo původu (arché). Jako kdyby byly dvě filosofie, když vznikla dvakrát, izolovaně. Odkryli jsme nahlédnutím do řeckého originálu takovouto podvojnost vzniku dvou filosofií? Nejspíš ne, překladatelé se moudře řídí celkovým kontextem a nelpí na slovíčkách. Trochu tím ovšem oslabují kontrastní vyznění hypotézy. Diogenés Laertios kousek dál cituje legendy o tom, že filosofii zavedl Pythagorás. Ty jsou co do svého smyslu pěkné, leč jsou to průhledná dodatečná falza, pocházející od pythagorejců a pak od platoniků. Diogenovi nečiní problém napřed mluvit o dvojím počátku filosofie, tedy vlastně o dvou filosofiích, – a kousíček dál o unikátním původu filosofie od Pythagory, přestože dobře ví, že to koliduje s časovou sousledností. Nejspíš tak nečiní z nedbalosti. Důvodem může být jeho snaha seznámit čtenáře se základním rozsahem kolujících legend, a ty jsou samozřejmě různé, pluralitní. K nim přidává svoji hypotézu, ale nejspíš ji nechápe otrocky doslovně ve významu dvou filosofií; spíše tak, jako kdyby ty dva počátky realizovaly obecnější možnost, v metafoře překladatelů („dvě větve“) by mohlo jít o společné skryté kořeny na půdě řeckého myšlení pozdní archaické doby.
Geopolitické aspekty hypotézy
 Řecké kolonie na Sicílii (a v jižní Itálii). Kredit: Bukkia, Wikimedia Commons. Public domain.
|
 Iónie na západním pobřeží Malé Asie (zeleně). Kredit: Alexikoua, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
|
Hypotéza Diogena Laertia je podezřelá nejen svou mánií rozdělit a uspořádat, ale taky svým „geopolitickým“ aspektem. Trochu mi připomíná úvahy o koincidencích mezi geologickou mapou a volební mapou okresů (to by bylo zajímavé téma, ale ji né); dokonce i různé ideologicky schematické úvahy o Západu a Východu, ať už s takovými či onakými hodnotovými znaménky. Přesto působí hypotéza velice realisticky, navíc se dá rozumně testovat. Dokonce dobře odpovídá obecným kulturním diferencím uvnitř Řecka té doby, které jsou oproti očekávání většiny dnešního lidu z velké části stranově prohozené. Západ dopřával mnohem větší prostor zázračným „mužům božím“ a moralitám. Těžko najít lepší symbolické vyjádření rozdílů mezi italskou a iónskou mentalitou než odkazem na postavy, které Diogenés jmenuje v prvních generacích obou větví. Později se to zamotává.
Východní (iónskou) linii charakterizuje (I,14) postavami v pořadí: Thalés, Anaximandros, Anaximenés, Anaxagorás, Archeláos, Sókratés, Platón, (…) Aristotelés a skeptici. Od Sókrata vidí odbočku také ke stoikům.
Západní (italskou) linii představuje (I,15) těmito jmény: Ferekýdés, Pythagorás, jeho syn Telaugés, Xenofanés, Parmenidés, Zénón z Eleje, Leukippos, Démokritos, Nausifanés (…) a Epikúros.
První tři generace je to na obou stranách jasné jak facka, pak se to komplikuje. Diogenés kupodivu nejmenuje posledního a nejvýznamnějšího z iónských filosofů, Hérakleita. Nechává si ho na podrobné pojednání mimo linie „škol“. Po Anaximenovi následuje Anaxagorás, který příslovečně „přinesl filosofii do Athén“, a to z rodné Iónie, takže od jeho doby se Athény stávají jedním z center filosofie, brzy hlavním centrem, k čemuž přispěje i faktický zánik iónské kultury dílem Peršanů. Sókratem se to celé komplikuje mnohem víc, protože jde o filosofii v dost jinačím smyslu slova, přesněji řečeno počínaje Platónem, neboť Sókratés nepsal a obrázek o něm máme platónský. Možná vyústění u skeptiků a stoiků působí docela náležitě: skeptici jako opoždění dědicové nezaujatého iónského zkoumání a stoici jako dědicové řady jinde zapomenutých archaických myšlenek.
V západní větvi je problematické zařazení Xenofana, nejen proto, že je původem z Iónie, ale taky pro přírodovědná zkoumání a místy málem skeptické nálady. Buď převážilo jeho rozlišení mezi myšlením a vnímáním, nebo rozhodla legenda o jeho souvislosti s Parmenidem. Ten sám do této linie sedne jak zadek na hrnec a stejně tak i jeho následovník Zénon z Eleje. Problematické je přiřazení atomistů. Formální metodou práce patří k západní větvi, ale tématy i celkovou mentalitou nikoli, rolí náhody patří k Iónii. V Diogenovu výčtu italských autorů chybí lékař Alkmaión a také velice vlivní dědici elejského objevu formálních úvah, totiž sofisté, kteří by nás přivedli i k Sókratovi, Platónovi a Aristotelovi, přinejmenším jako dědicům jejich formálních dělení a definic. Platón je také dědicem pythagorejské tradice. (Diogenés vynechává Empedokla, ten je obtížně zařaditelný z jakýchkoli hledisek.)
Rozlišující znaky větví
Pokud se chceme v představených problémech rozumně zorientovat, musíme hledat formální rozlišující znaky. Diogenovu terminologii dvou linií filosofie pak můžeme používat spíše jako orientační pojmenování, tam kde se hodí, zatímco jinde raději ne.
Kdysi jsem ve volných chvílích sestavil 30 znaků pro orientaci v řecké literatuře v době od 8. do 5. století před n. l. (výsledkem je Tabulka 1 v knížce Mezi mořem a nebem, s. 53n) například zda píší veršem nebo prózou (tou především iónští autoři), zda používají dialog (jen na západě a pak hlavně v Athénách), jestli páchají vlivná falza textů (většinou na západě), zda zavádí jiné než v Řecku té doby obvyklé náboženství (většinou na západě), zda moralizují (taky hlavně zápaďáci), zda zavádějí nové technické termíny (opět hlavně na západě) a zda se mezi nimi vyskytují nová formalistní přeznačení pojetí pravdy a rozlišní mezi myšlením a vnímáním (jen na západě), zda pracují s převtělováním duše (jen na západě a pak platonici v Athíénách), jestli vědí o kulovém tvaru Země a časem také o její rotaci (jen na západě), jestli přisuzují náhodě význam pro výklad běhu světa i života (jen na východě, ovšem s velkou výjimkou Empedokla), nebo spíše očekávají nenáhodné působení (více na západě), byť samozřejmě ještě ne vzhledem k nějakému celkovému účelu nebo smyslu. Už z tohoto letmého výčtu je patrná „pokroková“ povaha západní větve: zavádí rozlišení mezi myšlením a smyslovým vnímáním, přisuzuje to člověku a tím jej povyšuje nad ostatní živáčky; zavádí formální myšlenkové postupy, které se stávají kritériem pravdy, zavádí i řadu nových pojmů, dokonce většinu z té doby převzatých filosofických termínů, činí zásadní astronomické objevy. Tatáž západní linie ovšem současně moralizuje a často je spojena s nezvyklými náboženskými proudy, včetně třeba reinkarnací. Východní linie se jeví méně křiklavě, myslí v obapolných diferencích („protikladech“), nikoli formálně, píše v próze, ale vyhýbá se zavádění nových termínů. Kontrast mezi Anaximandrem na východě a Pythagorou na západě je naprosto jasný, formálně i obsahově. Podobně pak mezi Hérakleitem a Parmenidem.
Pro účely formální analýzy jsem zmíněný seznam rozlišujících kritérií upravil a rozšířil na 126 znaků. Výsledkem je kladogram (Mezi mořem a nebem, s. 39). Jeho smyslem není „objektivní“ tj. počítačový „důkaz“ nebo naopak falzifikace Diogenovy hypotézy. Je jedním z možných modelů vzájemných relací mezi předsokratiky in silico, což je samozřejmě „západní“ pohled. Nemusí nutně zobrazovat historické větvení „škol“, nýbrž právě jen formální distance v souborech znaků podle pravidla maximální parsimonie, což bohatě stačí na jasné rozlišení velkých skupin, nejspíš jako specifických proudů literární tradice. Je to spíše fenogram, ukazující strukturu rozdělení fenotypů. („Vzdálenost“ mezi autory není úměrná jejich vzdálenosti na obrázku, ale počtu větvení mezi nimi, čísla před jmény jsou čísla v edici Diels-Kranz.) Je to jen pokus, jak daleko lze dojít sledováním formálních rozlišujících znaků. Případná evoluce poznání souvisí spíše s postupným zaváděním takových nových pojmů, které se stávají úspěšnými mémy (definice, logický důkaz, pravda ve formálním smyslu, duše nezávisle na těle, mysl…), tu pro blaho poznání, tu jako jeho ikonické zátěže. Většina toho pokroku reduktivního poznání proběhla na západě. Dědictvím Iónie zůstal „jen“ rozumný zvyk psaní v próze, stanovení základní geometrizace kosmu a pro menšinu filosofů pozdějších dob také role náhody v kosmu a téma diferencí.
Další dělení filosofie?
Diogenés Laertios samozřejmě dělí staré filosofy ještě všelijak jinak. Například podle toho, zda psali nebo nepsali, zda něco tvrdili nebo se vyjadřovali opatrně, zda patří do nějaké „školy“ nebo jsou solitérními postavami, jako třeba Hérakleitos. Samozřejmě nepoužívá novověké pojmosloví. Navíc třeba dělení na materialismus a idealismus, tak oblíbené v 19. a mnohdy ještě ve 20. století nedává pro ranou filosofii smysl. Mimo jiné už proto, že pojem nějaké hmoty nebo látky (hylé) zavede až Aristotelés. Přesto je zajímavé, že klasický novověk poměrně často považuje iónské autory za „materialisty“ (navíc prý „monisty“) a italské často za „idealisty“ (navíc často „dualisty“). Je to snad důsledek toho, že západní větev začala s myšlením sub specie aeternitatis, pod zorným úhlem věčnosti, v ní je možné hledat zdroje toho, čemu se později říká metafyzika. Souvisí to s novým, totiž formálně definovaným významem tradičního slůvka „vždy“ (aei). Tradičně znamená asi tolik, co „české“ slovo „furt“. Bylo to i před námi a bude nejspíš i po nás, takže se podle toho můžeme orientovat. Například hory, dokonce i řeka, přestože teče, navíc každý měsíc dost jinak. Najednou je to „vždy“ doslovné, je vyhrazeno formálním entitám, které jediné plně vyhovují tautologickým principům (princip kontradikce, formální identita vždy jsoucího, věčných objektů).
Dovětek – Diogenes Laertios jako autor a interpret
Diogenés Laertios svoje obsáhlé dílo sepsal v 3. století n. l., nejspíš v raném. Ač je samozřejmě poplatný své době, tak se projevuje jako velice sečtělý autor, schopný kritického myšlení víc, než v prvním náhledu vypadá. Zdání nekritičnosti totiž působí jeho snaha necenzurovat prameny a také pobavit čtenáře. Je natolik málo podjatý, že neumíme jasně určit jeho vlastní filosofické vyznání. Nejvlídněji se vyjadřuje o skeptické metodě, ale rozčlenění filosofických témat užívá stoické (fyzika, etika, logika) a metodou práce je blízký „milovníkům krásy a starobylostí“, což byli většinou „stření“ platonici. Zčásti už zvyky jeho doby, zčásti až překladatelé ovšem působí, že jeho dílo utvrdilo představu o jakýchsi „názorech“ těch či oněch filosofů, což je samozřejmě sekundární (ne)pochopení věci.
Příloha – moje články pro osel.cz v chronologickém pořadí filosofických témat
Iónská trojčata – zrození řecké filosofie a vědy v archaické době
Kam že to upadl Thalés z Mílétu?
Jak si Anaximandros pohrál s gnómónem
Ferekýdés ze Syru – muž boží, mytograf, prý učitel Pythagorů
Tlak, teplota, rosný bod a Anaximenés
Pythagorás – život a esoterní nauka
Země u Xenofanových nohou (a bůh nad ní)
Hérakleitos, diference a spojitosti
Hérakleitos – Svět jako hra náhody, jejíž vládě říkáme osud
Zénón z Eleje, želva, šíp a nekonečně bodů na úsečce
Jak člověk k adjektivu „moudrý“ přišel
Anaxagorás a infinitezimální veličiny
Hippokratés: Raději šťávy než filosofii
Byl Filoláos větší číslo než Pythagorás?
Byly všechny Sókratovy nápady moudré?
Démokritos: Jen atomy a prázdno
Literatura
Díogenés Laertios: Životy, názory a výroky proslulých filosofů; přeložil Antonín Kolář. Pelhřimov: Nová tiskárna 1995. (Praha: ČSAV 1964.)
Slovenský překlad díla Diogena Laertia: Miloslav Okál: Životopisy slávnych filozofov I, II. Bratislava: SAV 1954.
Marcel Detienne: Mistři pravdy v archaickém Řecku. Praha: Oikúmené 2000.
Z. Kratochvíl: Mezi mořem a nebem. Odkaz iónské archaické vnímavosti. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2010.
Z. Kratochvíl: Alternativy (dějin) filosofie. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2020.
Z. Kratochvíl: Řešené problémy a filosofické výkladové rámce fyziky předsokratiků (seminář MFF v Tróji 2021).