Indonésii jsme si spojovali s objevy Homo erectus, které díky Eugénu Duboisovi znamenaly převrat v paleoantropologii, nebo s podstatně novějšími objevy Homo floresiensis, které rovněž otřásly našimi představami o evoluci člověka. V poslední době se ukazuje, že Indonésie byla dějištěm významných událostí, jež tam proběhly v režii člověka Homo sapiens. Názorným příkladem jsou nejstarší figurální malby světa z bornejské jeskyně Lubang Jeriji Saléh. Jejich stáří bylo určeno minimálně na 40 000 roků, ale nelze vyloučit, že je tu pravěcí lidé vytvořili už před 51 800 roky. Tyto malby tak předběhly do té doby nejstarší jeskynní obrazárny ze západní Evropy. Primát držela Chauvetova jeskyně ve Francii s malbami starými 35 000 až 39 000 roků. Nyní se paleoantropologům dostal do rukou další důkaz o zdatnosti pravěkých lidí žijících na Borneu. Dokládá nejen medicínskou zdatnost, ale vypovídá i o jejich životních hodnotách.
Nález uskutečnil začátkem roku 2020 tým australských a indonéských vědců při vykopávkách v jeskyni Liang Tebo v odlehlé, hustě zalesněné oblasti východního Bornea. Jeskyně patří k těm, kterým pravěcí lidé vyzdobili stěny malbami divokých turů a dalších zvířat. Na dně jeskyně narazili vědci na pozoruhodně zachovanou lidskou kostru pochovanou v klečící poloze. Nad hlavou a rukama umístili pravěcí hrobníci kameny, jako kdyby jimi chtěli označit místo hrobu. Nebožtík, jehož pohlaví nebylo možné z kostí určit, zemřel ve věku kolem dvaceti let. Poblíž jeho obličeje ležel maličký kousek okru, který možná padl do otevřeného hrobu, když lidé malovali na stěnu jeskyně. Z kostry chyběla spodní část levé nohy zhruba od poloviny holeně směrem dolů. Holenní kost byla na konci srostlá s kostí lýtkovou, což je neklamná známka po hojení závažného traumatického zranění.
Práce v jeskyni Liang Tebo zastavila pandemie covidu. Když se vědci na naleziště následující rok vrátili, všimli si, že konec kostí neúplné holeně je hladký, beze stop po rozdrcení nebo roztříštění. Kosti tedy nepřerazil třeba úder těžkého kamene. Podobně mohli vědci vyloučit i možnost, že poranění vzniklo po napadení člověka zvířetem. Kosti byly zjevně přeříznuty ostrou čepelí, kterou vedla jistá ruka. Pravěký chirurg pravděpodobně použil kamennou nebo kostěnou čepel. Tuto kostní pilu z doby kamenné vědci zatím v jeskyni Liang Tebo nenašli. Radiouhlíkové datování určilo stáří kousků dřevěného uhlí z vrstev sedimentů bezprostředně nad a pod hrobem na 31 000 let. Ke stejnému výsledku došli vědci také datováním zubu nebožtíka jinými metodami.
Amputace, anestezie, antisepse
Jak uvádějí autoři ve studii publikované ve vědeckém časopise Nature, pravěcí lidé z bornejské jeskyně Liang Tebo jsou autory nejstarší známé úspěšné amputace. Nejstarší doposud potvrzená amputace byla stará sedm tisíc let. Muži, jehož ostatky se našly ve Francii, amputovali jeho blízcí paži pod ramenem. Důvod amputace nohy člověka z Liang Tebo není jasný. Mohlo jím být onemocnění nebo zranění. Na základě stupně srůstu kostí se dá usoudit, že pacient žil po drastickém chirurgickém zákroku dalších šest až devět roků. Na co ve věku kolem dvaceti let zemřel, není jasné.
##seznam_reklama##
V tropech dochází velmi snadno k závažným infekcím jakýchkoli ran. Pacient proto nemohl operaci přežít bez toho, že by mu ránu někdo čistil a zároveň mu mírnil bolesti. Lidem zřejmě posloužila jako lékárna rozmanitá bornejská příroda. Domorodí obyvatelé Bornea vědí, že správným zpracováním lze z jinak jedovatých plodů stromu Pangium edule vyrobit účinné antiseptikum. Nelze vyloučit, že něco podobného zvládali už pravěcí obyvatelé Bornea před jednatřiceti tisíciletími.
„Někteří antropologové mají tendenci zavrhovat rané společnosti lovců a sběračů jako primitivní,“ říká v komentáři pro vědecký časopis Science antropolog Haagen Klaus z George Mason University. „Nálezy, jako je tento, ale dokládají, že tomu tak nebylo. Jejich životy a společnost byly mnohem složitější a sofistikovanější, než jsme si představovali. Platí to i o jejich znalostech medicíny a lidské anatomie."