Nárok „Poznej sebe sama“ je nejslavnější z výroků, které jsou připisované některým ze „Sedmi mudrců“ (viz článek Sedm mudrců). Problém ovšem je, co se tím myslí. Novodobý člověk si nejspíš představí introspekci, někdo vyznání vin, někdo dokonce objevení své identity. Proto může být překvapen, že antičtí autoři přinejmenším do 2. století n. l. chápou tento nárok dost jinak. Abychom mohli sestoupit k antickému porozumění, musíme si popsat prameny, okolnosti a souvislosti.

 

Podle pozdější legendy výroky Sedmi mudrců uchovávala a šířila delfská věštírna. Nárok „Poznej sebe sama“ jim vévodil. (V řeckých textech potkáváme dva nepatrně odlišné tvary se stejným významem: Gnóthi sauton, Γνῶθι σαυτόν, resp. Gnóthi seauton, Γνῶθι σεαυτόν.) Text prý byl na stěně Apollónova chrámu vyveden ve zlatě, bronzu a dřevě.

Ze stěn chrámu se mnoho nezachovalo, zato mohutná polygonální zeď jeho opěrné terasy je popsaná na mnoha místech, což probouzí optimismus. Nápisy jsou dost drobné, protože jich je hodně. Pocházejí asi z 3. století před n. l. Jejich text je ovšem o něčem jiném, totiž o propouštění otroků, což byla také jedna z funkcí Apollóna; propouštění na svobodu se dělo pod jeho patronací.

 

Skoro všechna antická svědectví dávají výrok „Poznej sebe sama“ do spojitosti s kultem Apollóna v Delfách (viz článek Delfy v době své největší slávy, tedy v 6. století před n. l.), ale pokaždé malinko jinak. O původu i významu tohoto výroku byly už tenkrát vedeny dlouhé diskuze. Z nich se dovídáme také adekvátní reakci na tuto Apollónovu výzvu, kýženou odpověď poutníka.

Princip poznání sebe sama má sice také etickou stránku, zdaleka však není pouhou moralitou. Je to podstatný odkaz jinam, než kam směřuje lidská zvědavost a takový vztah k věcem, který je vedený každodenní praktickou potřebou. Je to odkaz k autenticitě, kupodivu ne k vlastní identitě, nýbrž k uvědomění si vlastní nicotnosti.

Poznej sebe sama podle Platóna

Nejstaršími texty, který se tímto výrokem zabývají, jsou dvě místa ze dvou Platónových dialogů, Prótagorás a Charmidés, z raného 4. století před n. l. V dialogu Prótagorás Platón vytváří legendu o Sedmi mudrcích a uvádí příklady jejich výroků (343b):

Ti také, když se společně sešli, věnovali Apollónovi do chrámu v Delfách prvotiny své moudrosti, napsavše ta slova, která opakuje celý svět: Poznej sám sebe a Nic příliš.

Souvislost s Apollónem je zde „jen“ v tom, že Sedm mudrců na jakési společné schůzce tyto své výroky věnovalo do jeho delfského chrámu, v podobě votivních nápisů, jako „prvotiny své moudrosti“.

Představa, že oněch sedm mužů se sešlo ve stejný čas na stejném místě, je trochu zvláštní, neboť pobývali v dost různých končinách egejského prostoru a měli každý své vlastní starosti. Technicky by to snad šlo někdy v raném 6. století před n. l., kdy starší z nich mohli být ještě při síle a mladší už docela dospělí. Není však nejmenší důvod, proč by to dělali. Jakési téměř kolegium z nich udělal právě až Platón. Na to později navazuje řada legend o jejich schůzkách, které vyústí ve spíše komickou představu, že se scházeli v Delfách a podobni sprejerům tam psali svá moudra na chrámové zdi. Někteří z nich možná Delfy opravdu navštívili, ale dost jistě se tam nescházeli. Lidé sice tehdy dost cestovali, přátelé se navštěvovali a významní mužové se občas setkávali nehledě na přátelství, ale jednotlivě. (Jakákoli grémia byla omezena na politickou nebo soudní úroveň v rámci jedné obce. Ani k vazbám metropolí, mateřských obcí, a jejich kolonií nepatřila společná setkání vícero jejich představitelů.) Legendy o setkáních Sedmi mudrců jsou asi výrazem snahy, jak ukázat jednotu řecké moudrosti napříč regionálními, dialektovými, politickými a ekonomickými rozdíly. (Thalés sice navrhoval, aby byla vytvořena Iónská federace, Aristotelés dokonce uvažoval o Řecké federaci městských států, ale nic z toho se nikdy neuskutečnilo ani v náznaku.)

Vraťme se ještě k Platónovi. Význam slov „Poznej sebe sama“ vysvětluje v dialogu Charmidés (164d-165a):

Jistě totiž já myslím, že právě to je rozumnost, poznávat sám sebe, a souhlasím s tím, kdo věnoval do chrámu v Delfách takový nápis. Podle mého mínění totiž ten nápis znamená, že jím bůh jakoby vítá příchozí místo obvyklým „buď zdráv”; soudě, že pozdrav „buď zdráv” není správný a že si lidé nemají navzájem přát toto, nýbrž zdravou mysl. Bůh tedy takto oslovuje příchozí do svatyně odlišně než lidé, jak – podle mého mínění – uvažoval autor věnovaného nápisu. Každému příchozímu neříká nic jiného než vždy cosi jako „Buď rozumný”. Coby věštec mluví ovšem poněkud záhadně. Vždyť „Poznej sebe sama” a „Buď rozumný” je sice totéž, jak tvrdí ten nápis i já, snadno by si však někdo mohl myslet, že to je různé, což se podle mého mínění stalo i těm, kteří věnovali pozdější nápisy: „Nic příliš” a „Ručení je blízko neštěstí”. Domnívali se totiž, že „Poznej sebe sama“ je rada, a ne uvítání příchozích od boha. Tu pak, aby také oni věnovali rady neméně užitečné, věnovali tyto nápisy.

Oslavované „věnování nápisu do chrámu“ mohlo znamenat, že někdo na své náklady nechal zhotovit reprezentativní nápis, podobně jako jindy sochu. Takový nápis citoval spíše delfský rituál než výrok dárce, podobně jako jindy votivní socha zpodobňovala boha nebo nějaký mytický děj, nikoli dárce. Později je ovšem textům rozuměno z hlediska autorství, i když původně šlo o symbolický citát z obřadní tradice.

Platón míní, že slova „Poznej sebe sama“ jsou Apollónovým pozdravem poutníkovi. Můžeme předpokládat, že Platón byl s delfskými zvyky dobře obeznámen.

 

Původ výroku „Poznej sebe sama“ podle Diogena Laertia (vsuvka pro puntičkáře)

Diogenés Laertios v 3. století n. l. (Životy a názory filosofů I, 40) referuje legendy o setkáváních Sedmi mudrců docela opatrně, prostě jako pouhé legendy. Mudrci se prý setkali například u lýdského Krále Kroisa, ale taky leckde jinde, třeba v Korintu – a samozřejmě v Delfách. Pak opatrně dodává (I, 41), že se různí také podání o jejich výrocích, které se připisují tomu či onomu. A hned udává významný příklad:

Od něho [Thaléta] je [výrok] „Poznej sebe sama”, který Antisthenés v Nástupnictvích filosofů připisuje Fémonoé, od níž jej prý převzal Chilón.

Démétrios z Faléru v 3. století před n. l. tento výrok připsal Chilónovi z Lakedaimonu (ze Sparty). Sparta sice také navýsost ctila Apollóna, ale s Delfami provazuje jejího mudrce Chilóna až zmínka o Fénomoé. To byla první delfská pythie, snad Apollónova dcera nebo sestra.

Diogenés Laertios dává přednost verzi, že výrok „Poznej sebe sama“ pochází od Theléta z Mílétu, tedy nejspíš bez vazby na Delfy nebo jiné náboženské centrum. Takže si můžeme vybrat. Jeho verze je civilnější, zatímco „delfská stopa“ je emočně zajímavější, takže literárně rozvinutější. Kupodivu se za ni přimlouvají i některá snad fakta, i když hodně záleží na jejich interpretaci.

 

Správná odpověď podle Plútarcha

Plútarchos, Apollónův kněz v Delfách v době kolem roku 100 n. l., byl v této funkci také šéfem delfských průvodců památkami. Navíc byl na slovo vzatý znalec nejen těchto památek, ale taky řecké literatury a platónské filosofie. V jeho obrovském díle najdeme krátký spis s poněkud zvláštním názvem O delfském E, titul by se dal přeložit také O nápisu E v Delfách.

V Delfách, nejspíše opět na stěně Apollónova chrámu, totiž bylo napsáno také E, prostě velké E, což probouzelo zvědavé otázky po významu takového nápisu. Plútarchos to písmeno chápe jako grafický symbol, který skrytě zjevuje tajemství Apollónova kultu; tedy jen těm, kdo chápou, kdo prošli obřadem. Pro ty je připomínkou, zatímco ostatní nechápou. Přitom přijít mohl téměř kdokoli.

Plútarchos nejprve probírá zdánlivé kandidáty na význam, např. číslo 5. Řekové totiž zapisovali cifry pomocí znaků alfabety. To by umožňovalo řadu významů, od numerologie po astrologii. Toto číslo by se našlo i v delfském rituálu, vždyť „před věštěním pythie nejprve losuje z pěti losů“ (O delfském E 16, p. 391e). Pak Plútarchos takové domněnky zavrhne a odkryje karty. Nutno vědět, že když písmeno E (epsilon) řecky hláskujeme, tak říkáme „Ei“; zatímco jako česky hláskujeme písmeno E zvukem „É“. Řecké slovo ei znamená „jsi“. Prostě stačí to písmeno hláskovat, přečíst je jako znak, a máme náležitou odpověď Apollónovi na jeho pozdrav Poznej sebe sama: „Jsi.“ Poznáváme, že my vlastně tak moc nejsme, že pořádně je pouze bůh, pouze jemu náleží naše odpověď „Jsi“.

O delfském E (17-18, p. 391f-392e):

Domnívám se, že onen nápis (E) neznamená žádné číslo (…) ani nějaký slovní druh (ei = jestliže"), nýbrž že je pozdravem a oslovením boha, který je úplný sám o sobě, a že je navíc i výrokem, jenž přivádí každého, kdo jej pronesl, k zamyšlení nad boží mocí. Neboť tento bůh každého z nás, kdo sem přicházíme, vítá pozdravem „Poznej sebe sama" (Gnóthi seauton), jenž není o nic menší, než běžné „Buď zdráv" (Chaire). Když pak my bohu odpovídáme, pravíme: „Jsi" (Ei). Tak odevzdáváme pravdivý, neklamný, jediný a jedinému příslušející pozdrav bytí.

18. Neboť my ve skutečnosti na Bytí žádnou účast nemáme. Každá smrtelná přirozenost je totiž zrozená uprostřed vzniku a zániku a poskytuje jen nejistý zjev a nezřetelné zdání sebe samé. A i když napneš celý svůj rozum ve snaze něco pochopit, je to jako kdybys prudce chmátnul do vody, stiskl ji a mačkal, takže by protekla mezi prsty a zmařilo by se vše, co jsi zachytil. A stejně tak, když se řeč honí za přílišnou zřetelností všeho nestálého a proměnlivého, bývá zmatena tím, jak to zároveň vzniká i zaniká, a nedokáže se chopit ničeho stálého a vskutku jsoucího. Vždyť podle Hérakleita „nelze dvakrát vstoupit do téže řeky" (B 91), ani se nelze dvakrát dotknout smrtelné bytosti v témže stavu, neboť ta se „rozptyluje a znovu spojuje" rychlou a hbitou proměnou. A vlastně se nespojuje ani „znovu" či někdy později, ale spíše se zároveň spojuje i opouští, „přichází i odchází".

Proto také to, co se z této bytosti zrodilo, nikdy nedosahuje bytí, neboť její vznikání nikdy neustává ani neslábne a ta se proto stále proměňuje: ze semene tvoří zárodek, potom novorozeně, pak dítě, jinocha, mladíka, muže, starce a kmeta. První zrody a období se ruší těmi, které se rodí po nich. A my se zatím směšně bojíme smrti, když jsme přitom již několikrát zemřeli a stále umíráme. Neboť nejenže je „smrt ohně vznikem vzduchu a smrt vzduchu vznikem vody", jak řekl Hérakleitos (B 76 var), nýbrž totéž je ještě jasněji vidět na nás samých: stařec totiž vzniká, když pomíjí muž, ten zas vznikl zánikem mladíka, mladík pak chlapce a chlapec nemluvněte. Včerejšek zemřel v dnešek, dnešek zemře v zítřek. Nikdo netrvá a není jedinou osobou, nýbrž se stáváme mnohými, neboť látka se prohání a klouže kolem jednoho zjevu a společného vzoru. Vždyť jestliže zůstáváme stejní, pak jak to, že máme v něčem jiném zálibu nyní a v něčem jiném jsme měli dříve, že milujeme či nenávidíme a obdivujeme či zatracujeme opačné věci, že užíváme jiných slov a máme jiné prožitky, a že už nemáme týž vzhled, tvar a smýšlení? Že by někdo prožíval něco jiného, aniž by se měnil, není příliš pravděpodobné; pakliže se ovšem mění, nezůstává stejným.

 

Jenom pozor na to, že Plútarchos možná občas následuje Platóna i v jeho roli mýtotvorné. (Platón byl zdatný tvůrce mýtů, navíc byl sám už hned při pohřbu opředen mýtem o původu od Apollóna, viz článek Blahopřání k výročí, které někteří z nás oslaví 7. listopadu.) Plútarchovy úvahy možná přestavují pokus o filosoficky založenou náboženskou reformu.

Podle Plútarchova výkladu delfského obřadu je výsledkem našeho poznání sebe sama to, že se spíše jen stále proměňujeme, než že bychom byli nějak stálí a identičtí. Stálost identity patří jen Apollónovi, proto se zobrazuje vždy mladý. Náš úděl je podobný spíše Dionýsovi, ale ten má k Apollónovi zřejmý vztah, viz O delfském E (9, p. 388e-389b):

Pokud se nyní někdo ptá, co to má co dělat s Apollónem, pak odpovídáme, že nejen s ním, nýbrž i s Dionýsem, který nemá v Delfách o nic menší podíl než Apollón. Jak totiž můžeme slyšet, vyprávějí a pějí ve verších i v próze teologové, že je bůh nezničitelný a svou přirozeností věčný, avšak že má díky jakémusi úmyslu a záměru Osudu potřebu podstupovat proměny sebe sama. Tu se svou přirozeností vznítí v oheň a činí vše podobné všemu, tu se zas ve svých tvarech, prožitcích a rozličných schopnostech stává rozmanitým, asi tak jako nyní kosmos. (…) Ti moudřejší jeho proměnu v oheň nazývají Apollón Jasný (Foibos)… A co se týče jeho přeměny a rozvržení ve vanutí, vodu, zemi, hvězdy a rody rostlin a zvířat, hovoří o tomto (jeho) prožitku a proměně v hádankách jako o jakémsi roztrhání a rozkouskování. Nazývají ho pak Dionýsos… Apollóna představují na obrazech a sochách jako nestárnoucího a věčně mladého, Dionýsa však v mnohých tvarech a podobách.

Identita je hájemstvím Apollóna – a pro všechno i všechny ostatní vede cesta k ní skrze četné proměny, navíc v mnohosti. Jakákoli předem naordinovaná nebo vyspekulovaná identita by byla jen nefunkční nápodobou, která by se zle vymstila. Hérakleitos by měl radost. (Ostatně, Plútarchos má největší podíl na zachování zlomků jeho díla, cituje skoro 40 míst jeho spisu a další parafrázuje.)

 

Ohlasy výroku v dalších epochách

Daly by se napsat celé dějiny výkladů tohoto výroku, poznamenané přesuny akcentu jeho chápání. V pozdní antice jej novoplatonik Plótínos pochopí jako obrat schopností duše směrem k intelektu, jako koncentraci; obrat směrem „do centra“, z čehož povstane výraz meditace. Křesťan Aurelius Augustinus spojí plótínovskou niternost s vyznáním vin a rozvine ji do té míry, že někteří jeho středověcí následovníci nejprve nalézají boží působení v sobě, aby pak v něm mohli poznávat svět. „Chci poznat sebe a Tebe (Boha)“, Noverim me noverim Te. Mistr Eckhart najde na dně duše božskou jiskru. Descartes to vezme zgruntu, oprostí se od úvah o jiných než formálně racionálních problémech, a na evidenci jistoty sebe sama postaví jistotu inženýrského stylu poznávání světa (zatím včetně jistoty boží existence a důkazu nesmrtelnosti duše). Jistota sebe jako východisko ostatních jistot je přímo opak delfského významu. Romantismus znovu ctí niternost (innerlichkeit)… Takhle zkráceně popsáno působí náčrt dějin těchto výkladů málem jako karikatura, přesto jde významné a vlivné myšlenky. Na výkladech nároku „Poznej sebe sama“ můžeme dobře sledovat proměny kultury v průběhu epoch, takže si každý může vybrat podle svého gusta, jen by měl vědět, do čeho tím leze.

Tato výzva patří k velice oblíbeným i v naší době. Její mnohovýznamovost působí tajemně. Nárok je to veliký a dá se z něj udělat i kvetoucí byznys. Možné konce ukazuje „osobní management“, pojatý např. takto: „Poznání sebe sama nám může odhalit spoustu nových a zajímavých informací o nás samých. Je ale také klíčem k úspěchu, radostnému, spokojenému a vyrovnanému životu – a kdo by si něco takového nepřál?“ Poměrně rozsáhlá je na webu i nabídka kurzů, takže se netřeba trmácet do Delf, natož trapně uvažovat o své pomíjivosti.

Literatura

Plútarchos: O delfském E, přeložil Radek Chlup. Praha: Herrmann a synové 1995.

Platón: Charmidés, Lachés, Lysis, Theagés. Přeložil františek Novotný. Praha: Oikúmené 2019.

Sedm mudrců na mém starém webu www.fysis.cz (antická svědectví o nich a výroky jim připisované).

Apokryfní verze, jak se mudrci vypravili do Delf.