Dne 5. května jsme si připomínali smutné první výročí úmrtí cestovatele, entomologa, kryptozoologa a autora mnoha poutavých knih a článků, pana inženýra Jaroslava Mareše. Jako malou poctu autorovi vpravdě již legendární Záhady dinosaurů věnuji kromě vzpomínky ve své nové knize Největší dinosauří záhady také tento článek. Pan Mareš se narodil na konci roku 1937, a právě v tomto roce byly popsány dva nové rody neptačích dinosaurů. Zatímco ale Jaxartosaurus aralensis z pozdní křídy Kazachstánu není příliš dobře známým lambeosaurinním hadrosauridem[1], kanadský neornithischian (vývojově vyspělejší zástupce ptakopánvých dinosaurů) druhu Parksosaurus warreni ano. Co o tomto malém zástupci čeledi Thescelosauridae kromě roku jeho formálního popisu ještě víme? Popravdě, ani s tím rokem popisu to není tak jednoznačné – první fosilie tohoto dinosaura byla objevena v roce 1922 v sedimentech souvrství Edmonton nedaleko Rumsey Ferry na břehu řeky Red Deer. O čtyři roky později popsal tento nález, nyní již uložený ve sbírkách Královského ontarijského muzea pod označením ROM 804, paleontolog William Parks.[2] Ten zařadil neúplnou lebku a části postkraniální kostry do rodu Thescelosaurus jako nový druh T. warreni. Až o 11 let později pak provedl revizi fosilního materiálu thescelosaurů a jejich příbuzných paleontolog Charles M. Sternberg, který dinosaurovi přidělil vlastní rodové jméno, představující poctu právě Williamu Parksovi.[3] Světlo světa tak spatřil Parksosaurus warreni, o kterém však ještě nikdo neměl správnou představu. Vědecká komunita předpokládala, že se jednalo o zástupce skupiny hypsilofodontů, tedy příbuzných evropského rodu Hypsilophodon a afrického rodu Dysalotosaurus.

 

Na další více než tři desetiletí pak tento taxon upadl takřka do zapomnění, než o něm na počátku 70. let minulého století znovu pojednal britský paleontolog Peter M. Galton v rámci své revize hypsilofodontidů z roku 1973.[4] Následovaly další výzkumy a publikované práce, které víceméně stále označovaly parksosaura za zástupce nyní již nepřirozené, parafyletické skupiny hypsilofodontů v taxonomické blízkosti rodu Thescelosaurus.[5] V roce 2002 byla sice stanovena čeleď Parksosauridae, dnes je ale spíše používána čeleď Thescelosauridae, přičemž taxon Parksosaurus spadá do její podčeledi Thescelosaurinae.[6] Zatím posledními významnými příspěvky k této problematice jsou dvě odborné práce, publikované v letech 2016 a 2019. První je studie Sebastiana Rozadilly, v níž je Parksosaurus warreni označen za blíže nezařaditelného zástupce kladu Iguanodontia, vývojově vyspělejšího než jsou členové skupiny Elasmaria (jako je například „polární“ australský druh Leaellynasaura amicagraphica).[7] V novější práci je pak parksosaurus zařazen mezi vývojově primitivní (bazální) ornitopody, a má být dokonce vývojově nejprimitivnějším známým ornitopodem vůbec.[8] Vlastně by tak byl malým a výrazně méně evolučně pokročilým příbuzným velkých kachnozobých dinosaurů, jako je například Hypacrosaurus, který sdílel s tímto pozdně křídovým dinosaurem stejné ekosystémy.[9] A když už o jejich přirozeném prostředí mluvíme, parksosauři byli součástí fauny geologického souvrství Horseshoe Canyon.[10] Tato formace s mocností vrstev až kolem 230 metrů zahrnuje sedimenty o stáří v rozmezí 74 až 67 milionů let, fosilie parksosaurů jsou přitom známé z úseku datovaného asi na 69,5 milionu let.[11] Současníky malého býložravce tak byli například ankylosaurid druhu Anodontosaurus lambei nebo hadrosaurid druhu Saurolophus osborni.

 

Potenciálními predátory parksosaurů byli menší troodontidi druhu Albertavenator curriei (zejména pokud měli schopnost koordinovat své útoky a lovit tak ve smečce)[12] a nepochybně pak i mnohem větší tyranosaurid druhu Albertosaurus sarcophagus.[13] Pro tohoto obřího teropoda dosahujícího délky až 9,6 metru a hmotnosti možná až 4 tuny (u největšího známého exempláře CMN 5600)[14] by ale parksosauři představovali jen velmi malé sousto. Předpokládané tělesné míry drobného ornitopoda totiž činí pouze kolem 1 metru na výšku v nejvyšším bodě hřbetu, délka dosahovala asi 2 až 2,5 metru[15] a hmotnost kolem 45 kilogramů[16]. Parksosauři tedy byli rychle běhající velikostní obdobou současných kasuárů přilbových. Nebyli vyloženě trpaslíky (jakými jsou někteří neptačí teropodi)[17], ale v ekosystémech obývaných mnoha druhy až několik tun vážících dinosaurů představovali spíše snadno přehlédnutelné zástupce tamní fauny. Je tedy jasné, že jedinou formou ochrany byly pro tyto obyvatele příbřežních nížin obezřetnost spojená se schopností rychlého běhu. Jak ukazují objevy fosilních zubů z jižních částí severoamerického kontinentu, parksosauři a thescelosauři byli patrně mnohem více zeměpisně rozšíření, než se dříve předpokládalo.[18] Dalším jejich blízkým příbuzným byl ostatně druh Notohypsilophodon comodorensis, žijící o nejméně 20 milionů let dříve až v daleké Argentině.[19] Je tedy zřejmé, že o parksosaurovi a jeho vývojových příbuzných toho stále mnoho nevíme. Až čas tedy ukáže, zda skutečně představoval potravního oportunistu, jehož dlouhé prsty na nohách byly adaptací pro pohyb na podmáčené a bahnité půdě a jehož silné přední končetiny umožňovaly vyhrabávání nor nebo alespoň potravy zpod pozdně křídové půdy pomalu končícího světa druhohorních dinosaurů.[20]

Napsáno pro Dinosaurusblog a OSEL.

 

Short Summary in English: Parksosaurus was a genus of small-sized ornithischian dinosaur described from the Horseshoe Canyon Formation of Alberta, Canada. This 2.5 meters long herbivore would have been a small, bipedal dinosaur. As a member of Thescelosauridae, it is one of the few described non-hadrosaurid ornithopods from the end of the Cretaceous in North America, living about 69.5 million years ago.

 

Odkazy:

https://en.wikipedia.org/wiki/Parksosaurus

https://www.prehistoric-wildlife.com/species/p/parksosaurus.html

https://dinodata.de/animals/dinosaurs/pages_p/parksosaurus.php

https://www.dinochecker.com/gallery/parksosaurus-warreni.php

https://www.fossilworks.org/cgi-bin/bridge.pl?a=taxonInfo&taxon_no=38739

 

---

[1] Riabinin, A. M. (1937). A New Finding of Dinosaurs in the Trans-Baikal Region. Ezhegodn. Vserossijskogo Palaeont. Obstcg. 11: 142–144.

[2] Parks, W. A. (1926). Thescelosaurus warreni, a new species of orthopodous dinosaur from the Edmonton Formation of Alberta. University of Toronto Studies (Geological Series). 21: 1–42.

[3] Sternberg, Charles M. (1937). Classification of Thescelosaurus, with a description of a new species. Geological Society of America Proceedings for 1936: 365.

[4] Galton, P. M. (1973). Redescription of the skull and mandible of Parksosaurus from the Late Cretaceous with comments on the family Hypsilophodontidae (Ornithischia). Life Sciences Contribution, Royal Ontario Museum. 89: 1–21.

[5] Butler, R. J.; Upchurch, P.; Norman, D. B. (2008). The phylogeny of the ornithischian dinosaurs. Journal of Systematic Palaeontology. 6 (1): 1–40. doi: 10.1017/S1477201907002271

[6] Buchholz, P. W. (2002). Phylogeny and biogeography of basal Ornithischia. In Brown, D. E. (ed.). The Mesozoic in Wyoming. Casper: Tate Geological Museum. str. 18–34.

[7] Rozadilla, S. (2016). A new ornithopod (Dinosauria, Ornithischia) from the Upper Cretaceous of Antarctica and its palaeobiogeographical implications. Cretaceous Research. 57: 311–324. doi: 10.1016/j.cretres.2015.09.009

[8] Herne, Matthew C.; Nair, Jay P.; Evans, Alistair R.; Tait, Alan M. (2019). New small-bodied ornithopods (Dinosauria, Neornithischia) from the Early Cretaceous Wonthaggi Formation (Strzelecki Group) of the Australian-Antarctic rift system, with revision of Qantassaurus intrepidus Rich and Vickers-Rich, 1999. Journal of Paleontology. 93 (3): 543–584. doi: 10.1017/jpa.2018.95

[9] Weishampel, D. B.; et al. (2004). „Dinosaur distribution“. In Weishampel, David B.; Dodson, Peter; Osmólska Halszka (eds.). The Dinosauria (2nd ed.). Berkeley: University of California Press. str. 517–606. ISBN 0-520-24209-2.

[10] Larson, D. W.; Brinkman, D. B.; Bell, P. R. (2010). Faunal assemblages from the upper Horseshoe Canyon Formation, an early Maastrichtian cool-climate assemblage from Alberta, with special reference to the Albertosaurus sarcophagus bonebed. Canadian Journal of Earth Sciences. 47 (9): 1159–1181. doi: 10.1139/e10-005

[11] Arbour, V. (2010). A Cretaceous armoury: Multiple ankylosaurid taxa in the Late Cretaceous of Alberta, Canada and Montana, USA. Journal of Vertebrate Paleontology. 30 (Supplement 2): 55A. doi: 10.1080/02724634.2010.10411819

[12] Evans, D. C.; Cullen, T. M.; Larson, D. W.; Rego, A. (2017). A new species of troodontid theropod (Dinosauria: Maniraptora) from the Horseshoe Canyon Formation (Maastrichtian) of Alberta, Canada. Canadian Journal of Earth Sciences. 54 (8): 813–826. doi: 10.1139/cjes-2017-0034

[13] Tanke, Darren H.; Currie, Philip J. (2010). A history of Albertosaurus discoveries in Alberta, Canada. Canadian Journal of Earth Sciences. 47 (9): 1197–1211. doi: 10.1139/e10-057

[14] Molina-Pérez & Larramendi (2016). Récords y curiosidades de los dinosaurios Terópodos y otros dinosauromorfos. Barcelona, Spain: Larousse. str. 266.

[15] Holtz, Thomas R., Jr.; Rey, Luis V. (2007). Dinosaurs: The Most Complete, Up-to-Date Encyclopedia for Dinosaur Lovers of All Ages (Aktualizovaný internetový dodatek, str. 43). New York: Random House. ISBN 978-0-375-82419-7.

[16] Paul, G. S. (2010). The Princeton Field Guide to Dinosaurs. Princeton University Press, str. 277

[17] Benson, R. B.; et al. (2018). Cope’s rule and the adaptive landscape of dinosaur body size evolution. Palaeontology. 61: 13-48. doi: 10.1111/pala.12329

[18] Rivera-Sylva, H. E.; et al. (2018). First occurrence of Parksosauridae in Mexico from the Cerro del Pueblo Formation (Late Cretaceous; Late Campanian) at Las Águilas, Coahuila. El Boletín de la Sociedad Geológica Mexicana. 70 (3): 779 ‒ 784. doi: 10.18268/BSGM2018v70n3a10

[19] Ibiricu, Lucio M.; Martínez, Rubén D.; Luna, Marcelo; Casal, Gabriel A. (2014). A reappraisal of Notohypsilophodon comodorensis (Ornithischia: Ornithopoda) from the Late Cretaceous of Patagonia, Argentina (PDF). Zootaxa. 3786 (4): 401–422. doi: 10.11646/zootaxa.3786.4.1

[20] Paul, G. S. (2016). The Princeton Field Guide to Dinosaurs (2nd Edition). Princeton University Press, str. 308.