Křída je slabě zpevněná pórovitá sedimentární hornina bílé nebo šedé barvy obsahující uhličitan vápenatý (nad 90 %). Je to „mateřská hornina“ pazourku. Pazourky tak mohly vznikat i na jiných místech, kde se v teplých mořích utvářely křídě podobné horniny a byl dostatek křemičitých organizmů. V jižní Evropě je takovým místem dnešní poloostrov Gargano v Itálii. Pazourek se zde jako kamenná surovina těžil již v době, kdy značnou část severu kontinentu pokrýval ledovec.

 

I pro mnohé z těch, kteří dobře znají pazourky z křídových útesů nebo z ledovcových sedimentů, může být překvapením, že na první pohled stejné pazourky se v Evropě vyskytují daleko na jihu za tzv. pazourkovou linií vymezenou nejzazší hranicí rozšíření kontinentálního ledovce. Na jihu Itálie je poměrně rovné pobřeží Jaderského moře narušeno sedmdesát kilometrů dlouhým výběžkem poloostrova Gargano v Apulii, jihovýchodní části Itálie. Jeho nejvýchodnější výspou je malé rybářské městečko Vieste ležící na bělostných skalách, které se při pohledu z moře nijak neliší od křídových útesů, jaké jsou například v Anglii nebo Dánsku. Garganský bílý měkký vápenec vznikal z drobných skořápek uhynulých mořských živočichů od jury až do eocénu.

 

Podobně jako na křídových útesech severní Evropy se i v měkkém vápenci z Gargana vytvářely dutiny vyplňované živočišnými houbami, mechovkami a jinými organismy. Tak se vytvářel křemičitý gel, z něhož vznikly pazourky. Stejně jako bílé křídové útesy přerušují vrstvy pazourku, prokládá tmavý pazourek i garganský vápenec.

Garganské pazourky (Gargano flint) ve vápenci u vchodu do příbojové jeskyně u Vieste, Foto: 2019 (commons.wikimedia.org).

Garganské pazourky (Gargano flint) ve vápenci na pláži u Vieste. Foto: 2019 (commons.wikimedia.org).

Ve středomořské oblasti byly pazourky z Gargana známé, avšak jinde je literatura o silicitech-pazourcích neuváděla. Nezmínil je ani Otto Wetzel ve své knize o pazourku z roku 1968 při podrobném výčtu oblastí, v nichž se baltskému pazourku podobné silicity vyskytují. Mohlo by se zdát, že se staly známými až někdy koncem 20. století. Ve skutečnosti se o nich vědělo již dávno, jak o tom svědčí článek z roku 1853 uveřejněný v časopise Německé geologické společnosti v Berlíně. Podle jeho autorů je v oblasti Gargana pazourek (Feuerstein) tak hojný, že je pro tamní vápenec charakteristický.

 

Díky své geologické minulosti je poloostrov Gargano mimořádně bohatý na silicit, který má –jako materiálová surovina pro výrobu nástrojů – vynikající vlastnosti. Je dobře štípatelný a svými vlastnostmi se nijak neliší od severských pazourků. Vnitrozemí poloostrova Gargano tvoří vrchovina (nejvyšší bod Monte Calvo, 1065 m n. m.). V centru poloostrova hustě pokrytém pozůstatkem starověkého lesa, který původně pokrýval celou Apulii, je Národní park Foresta Umbra (Foresta Umbra – Les stínů). Na poloostrově Gargano jsou archeologickým průzkumem doloženy pravěké pazourkové doly. Možná nejstarší doly na pazourek v Evropě. Pazourek se běžně nachází na pobřeží i ve vnitrozemí.

Pazourek z Gargana. Místo nálezu: vápencové sedimenty u Vieste. Foto: A. Uhlíř, 2022.

Pazourek z Gargana (cca 4 x 3cm). Místo nálezu: pláž u Vieste. Foto: A. Uhlíř, 2016.

Pazourek s chodbičkou byl nalezen na mořském břehu. Podobně jako „naše“ pazourky z ledovcových sedimentů je i on poznamenán vnějšími vlivy. Zde to byl zejména příboj. Podle nálezce se tam všude kolem nacházely pazourky velké „jako hlava“. Při sbírání je nutná opatrnost. Zatímco kupříkladu na německém mořském pobřeží lze kameny v rozumné míře sbírat, ve Středomoří nebývá sbírání kamenů na plážích a jejich odnášení vždy tolerováno. Proto jsou zde jako ukázky jen menší pazourky.

 

Podle hesla Gargano na italské Wikipedii pochází název poloostrova ze starořeckého gargaros – kamenná hora. Podle jiných názorů není název indoevropského původu a sahá daleko do prehistorie. Souvisí se starým předindoevropským názvem pro kámen „kar“. Etymologie založená na pouhé podobnosti slov je vstupováním na „tenký led“. Skutečností je, že na Garganu byl pazourek získáván v pazourkových dolech a v době těžby pazourku muselo jít o významnou lokalitu známou v širším okolí. Takovým způsobem získávané množství kamenné suroviny nebylo určeno jen pro místní využití. Kamenná surovina se distribuovala na kratší i větší vzdálenosti. O jaké vzdálenosti se mohlo jednat? Ve vrcholném období mladého paleolitu, magdalénienu, se schránky středomořských měkkýšů dostaly s putujícími lovci na sídliště v Neuwiedské pánvi na středním toku Rýna. To je vzdušnou čarou k pobřeží Středozemního moře přibližně 700 km. Pazourek z Helgolandu byl nejdál od místa svého původu nalezen na neolitické lokalitě ve Volkmarshausenu, 20 km jihozápadně od Göttingenu (cca 330 km vzdušnou čarou od Helgolandu). V neolitu byl Helgoland, dříve spojený s pevninou, ostrovem vzdáleným více než 60 km od ústí Labe. Součástí jeho distribuce byla námořní plavba.

 

Podle rozšíření různých kamenných surovin od míst jejich původu se atraktivní suroviny jako jsou pazourky distribuovaly na vzdálenost až 800 km. Teoreticky se k nám garganský pazourek jako kamenná surovina dostat mohl, avšak je to značně nepravděpodobné. V paleolitu a neolitu se k nám ostatně nedostaly ani schránky středomořských měkkýšů. Vzdálenost z jižní Moravy k bohatým zdrojům pazourku v moravskoslezské oblasti je šestkrát kratší, nehledě na komplikovaný terén ve směru na Středomoří. Ve střední Evropě lze uvažovat o jeho distribuci do míst, která jsou od zdrojů severského pazourku vzdálená (např. oblast Alpského Rýna). I to jsou spekulace, neboť podle druhu pazourku nelze artefakty ze severských křídových pazourků na pohled od artefaktů z garganského pazourku rozlišit. Muselo by se provést rozlišení podle jejich odlišného chemismu.

 

Přímo z Gargana pocházejí překvapivě dokonalé nálezy pazourkových pěstních klínů a velkoplošných čepelí kultury mousteriénu, jejímiž nositeli byli neandertálci. Mousteriénské pěstní klíny z pazourku byly nalezeny např. u vesnice Vico del Gargano v západní části poloostrova. Mousteriénská kultura byla ve středním paleolitu rozšířena v Evropě, Předním východě a severní Africe. Pazourek byl jednou z používaných kamenných surovin i v jižních oblastech rozšíření této kultury, která tak mohla využívat blízké zdroje pazourku z Gargana.

 

Literatura

BEUKER, J. – HARTZ, S. – JÖNS, H. – SEGSCHNEIDER, M. 2012: Helgoländer Flint – Ein exotischer Rohstoff in der nordischen Stein-, Bronze-und Eisenzeit. Niedersächsisches Institut für historische Küstenforschung. Wilhelmshaven.

Di Lernia, S. (1991): Gargano prehistoric flint mines project. The state of research in the neolithic mine of Defensola, Vieste (Italy). Origini: preistoria e protostoria delle civiltà antiche 15 (1990/91), Řím, s. 175-178.

PALMIERI, L. – SCACCHI, A. (1853): Ueber die vulkanische Gegend des Vultur und das dortige Erdbeben vom 14. August 1851, Zeitschrift der Deutschen geologischen Gesellschaft, V. Band, Berlin, s. 21-74.

PŘICHYSTAL, A. (2009): Kamenné suroviny v pravěku východní části střední Evropy, Masarykova univerzita, Brno.

SVOBODA, J. (1986): Mistři kamenného dláta, Panorama, Praha.

WETZEL, O. (1968): Feuerstein – der Stein der Steine, Wanderndes Museum Schleswig-Holstein, Heft 2, Neumünster.

ZURBUCHEN, M. (1991): Feuerstein als Rohstoff von der Steinzeit bis zur Gegenwart, Ferrum: Nachrichten aus der Eisen-Bibliothek, Stiftung der Georg Fischer AG, Schaffhausen, s. 9-11.