Pro představení řádně zaběhlého, slavného a konsenzuálního kultu Dia je nejvhodnější Olympie. Není však od věci se napřed podívat po starších alternativách. Jednu z možností, jak představit značně dřevní podobu Diova kultu, nabízí okrsek v Dódóně. Leží v odlehlé končině, kde se toho moc neměnilo. Sice nespatříme unescové památky (asi nemohu přidat reklamní heslo „znáte z TV“), zato snad skrze tuto specialitu nahlédneme širší souvislosti, které už v Olympii nevystupují. Týkají se i Diova vztahu k Zemi, byť ne pod jménem Gaia.

Dódóda (alias Dodóna, starořecky Dódóné) se nachází v kraji Epirus na severozápadě pevninského Řecka, na konci tehdejšího obydleného světa, aspoň tímto pro Řeky neblahým směrem; navíc dost daleko od moře, asi 100 km směrem do vnitrozemí od proslulého Nekromanteia (viz článek Nekromanteion – Věštírna mrtvých.) Zde však nevěštili mrtví, nýbrž sám Zeus. Archeologický areál v Dódóně najdeme 20 km od krajského města Ióannina, silnice se musí přehoupnout přes mírný hřbet skoro kilometr nad mořem, pak už klesá k Dódóně na planinku 640 m vysoko, obklopenou horami o více než kilometr vyššími. Část nálezů odtud je v Archeologickém muzeu v Ióannině, část v Athénách a různě po světě.

Obětiny a věci související s věštírnou v Dódóně, od doby kolem roku 700 před n. l. do římské doby. Národní archeologické muzeum v Athénách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Obřadní kladivo z Dódóny. Bronz, 7. století př. n. l. Louvre, Br 1183. Kredit: Jastrow, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Našly se tady nějaké věci už z mykénské doby, a k Diovi, „vládci Dódóny“, se modlil už Achlleus v Illiadě. Neodehrává se tu žádný děj homérských eposů, zdejší Zeus však měl takovou moc, že se k němu bylo možno modlit i na značnou dálku. Na nálezech a textech můžeme slávu Dódóny souvisle sledovat od 8. století před n. l. do 4. století n. l. Mezi obětními dary je řada drobných plastik v řeckém geometrickém stylu (viz článek Řecké plastiky z doby vzniku homérských eposů), ale také ilyrské dary z vnitrozemí Balkánu. Časté jsou dary vojáků. Nečekejme majestátné chrámy. Ty nejdůležitější stavby tu jsou dost malé a přestavěné v helénistické době (3. století n. l.), naštěstí pro nás respektovaly starobylý charakter místa. Nynější přístupová cesta vede od západu, od parkoviště přes bývalý stadion. V antických časech byl přístup z opačné strany. Když chceme napodobit dojem antického poutníka, musíme napřed projít celý areál až na konec, ke zbytkům Héraklova chrámku u ruin křesťanské basiliky, a pak se obrátit. Tak budeme postupovat podle starých zvyků: Napřed posvátnosti, pak světské starosti, potom zábava.

Diovo temenos kolem dubu

Diův dub vidíme zdálky, i když není nijak veliký. On je totiž náhradní, vysadili jej francouzští archeologové. Ten „původní“ vzal za své koncem antiky, křesťané jej pokáceli a vykopali jeho kořeny, takže zbyla jen důkladná díra. Víme o něm z antické literatury a zbytků drobných kořenů. V Řecku roste obrovský počet různých druhů, od hodně drobných a ostře bodlinatých po duby docela podobné těm našim. Tohle je spíš ten druhý případ, protože jsme v horách a dost na severu.

 

Zeus duby miluje. Jsou mu podobné svou důkladností a výdrží, navíc se do nich může dobře trefovat blesky. Duby omlácené blesky jsou ve velkém k vidění v okolí Diových svatyň pod Olympem, např. kolem Dionu. Blesk je vlastně „skutečnou podobou“ Dia, ohnivým přímým spojením nebe a země. Ve své antropomorfní verzi bývá Zeus ozbrojen příručním bleskometem, hromoklínem. Zobrazují jej četné drobné bronzové plastiky, hlavně v raném 5. století před n. l., našly se i v Dódóně.

To, co kolem dubu vidíme, není chrám v obvyklém smyslu slova, nýbrž tzv. temenos, tedy sakrální prostor pod širým nebem, pouze vyznačený ohradou. To je velice starobylý zvyk, který má analogie i v řadě jiných kultur. V Řecku byla temena obvyklá hlavně na posvátných vrcholech, ale v dobách před chrámy byla na mnoha místech. Nějaké chrámy se sice v Řecku stavěly už v mykénské době, ale stavby, jaké si pod antickým chrámem obvykle představujeme, se objevují až v 8. a četněji až v 7. století před n. l.

Diovo temenos, 300 až 250 před n. l., pohled od zbytků křesťanské basiliky. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Diovo temenos od novějšího chrámu bohyně Dioné. Kredit: Jean Housen, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

V Dódóně se temenos uchovalo, přestože to, které vidíme, není nijak staré, pochází z raného 3. století před n. l. Kopíruje však mnohem starší stav. Novinkou let 250 až 200 před n. l. je možná vsazení „posvátného domu“, z něhož zbyly jen základy. Nejspíš souvisel s věštěním. Ohrada posvátného prostoru je přibližně čtvercová, 19 x 21 m. Jiná temena jinde ohraničovala spíše oltář. V širším smyslu slova se tento výraz užíval pro jakýkoli posvátný prostor, spíše venku.

Věštění v Dódóně

Na způsoby věštění můžeme usuzovat už z Achilleovy modlitby (Ilias XVI.233n):

„Zéve, ty Dódóny vládce a Pelasgů, bydlící v dáli, / Dódóny drsné zimou, kde v okolí Sellové bydlí, / věštcové tví, jimž lůžkem je zem, svých nemyjí nohou – / jako jsi vyslyšel dřív mou modlitbu…“

Nocování na holé zemi a přímý kontakt nohou se zemí svědčí nejen o drsnosti zdejších kněží, Sellů, ale také o tom, že věštná síla zde buď vycházela (přinejmenším také) ze země, nebo že k jejímu přijetí byl kontakt se zemí nutný.

Věštírna musela být slavná. Odysseia dvakrát opakuje verše (např. 19.327n): „Odysseus sám prý v Dódónu šel – chtělť z božího stromu, / z dubu s vysokým listím, se doslechnout Diovy vůle [spíše jeho úradek, búlé], / jak by se vrátil domů…“

V Aischylově tragédii Prométheus se říká (829-833): „Tys přišla do molosské krajiny, / k Dódónské strmé hoře v Épeiru, / kde Dia Thesprótského věštírna / a sídlo. Neuvěřitelný div / tam možno vidět: duby prorocké.“

Poslední slova by se dala přeložit i jako „mluvící duby“. Otázka je, v jakém smyslu slova ty duby mluvily. Šumění listů v horském větru? Sofoklés v tragédii Trachíňanky (171n) říká: „Jak kdysi starý Diův dub mu Dódóně / to hlasem zvěstoval dvou věštných holubic.“ Jenže slovo holubice zde označovalo také místní kněžky. Po Sellech sem prý „přišly“ věštit Plejády a Holubice.

V téže tragédii je naznačen i postup věštění (1165n): „Když v horský Sellů háj jsem vstoupil, kteří spí / jen na zemi, tu věštbu jsem napsal na desku / tam při otcově dubu mnohojazyčném.“

Míněna je spíše žádost o věštbu. Máme dokonce materiální doklady, že se tu žádosti o věštbu, přinejmenším některé, opravdu zapisovaly na destičky, většinou olověné. Ty se našly zakopané v zemi, kupodivu pod troskami křesťanské basiliky z 5. století, jen 35 m od Diova dubu. Nápisy jsou psané řecky. Díky nim víme, že zdejší věštírna, ač samotného Dia, přijímala také žádosti o věštby v poměrně všednodenních záležitostech, nebyla zdaleka tak vybíravá jako Delfy.

Nejasná je u Sofoklea ta mnohojazyčnost dobu. Že by vedle obvyklé řečtiny šlo o hodně odchylný okrajový řecký dialekt Thesprótů, možná i nějaký ilyrský jazyk západních sousedů, nebo dokonce zbytky předřeckého jazyka Pelasgů? Nevíme. Historik Hérodotos demytologizuje věštné hlasy holubic tak, že šlo o jazyk cizích věštkyň, který Řekům zněl jako štěbetání holubic. To je sice docela vtipné, leč při alespoň elementární kritičnosti vyvodíme z celé jeho zprávy (II,54-57) jen to, že v 5. století před n. l. měla dódónská věštírna i jistý mezinárodní ohlas díky svým kontaktům se Egyptem.

Olověná destička z Dódóny, na které je napsaný dotaz k věštírně, koncem 6. století před n. l. Archeologické muzeum v Ióannině M 12, 2941. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Ovčí kůstky z Dódóny. Takové jinde sloužily jako hrací kostky. Archeologické muzeum v Ióannině. Ostatně, od toho je slovo „kostky“. K čemu byly v Dódóně, to nevíme. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

V dalších zprávách se mluví o věštbách ze šumění listů dubu, nebo zase ze zvuku větru v kovových kotlících. Stávala tu i socha chlapce, držícího skutečný bič, který pohybem větru rozezníval velký kovový kotel, a z toho se věštilo. V různých výkladech vycházela věštná síla ze země, z kořenů dubu; z jasu horského vzduchu, sestupujícího na větve jako holubice; z vanutí, které přichází od hor. Vzduch a počasí jsou nástroji Diovy vlády, jsou tím, „co nás obklopuje“, co dýcháme. A Gaia je starší než Osud. Není zřejmé, zda tady k věštění sloužily i nalezené ovčí kůstky, nebo to byly jen hračky.

Ve většině řeckých věštíren věštil Apollón, prostřednictvím věštce nebo pythie. Často to bylo chápáno tak, že právě Apollónovi svěřil Zeus úplnou znalost osudu. Osud byl chápán jako úradek Diův. Vedle toho ovšem žila představa, že osud je instance ještě nad bohy, tedy jediná, vůči které jsou na tom nesmrtelní bohové podobně jako smrtelníci. Oba tyto koncepty fungovaly po dlouho dobu vedle sebe, viz článek Oidipús, komplex, náhoda a osud. Aby věštil Zeus rovnou, bez Apollóna, bylo v pozdější době méně obvyklé, ale ve starší antice to bylo časté. Diova vláda se přece může projevovat rovnou, často skrze meteorologické jevy; je přece také vládcem počasí, sesílá déšť i blesky. V druhém konceptu osudu (jako instance nad bohy) je Zeus jeho prvním prostředníkem, pokud jím není Apollón. V Dódóně byly Diovy věštby chápané asi v kontextu bohyně Themis, soudě dle jejího chrámku, k tomu se dostaneme.

Chrámy bohyně Dioné

K Diově ohrádce, temenu, z východní strany téměř přiléhá nevelký chrám bohyně Dioné, spíše jen jeho základy, z pozdního 3. století před n. l. Starší chrámek téže bohyně stával vedle, v těsném sousedství pozdější křesťanské basiliky, ale zachovalo se z něho pramálo.

Novější chrám bohyně Dioné v Dódóně, 250 až 200 před n. l. Kredit: ΣΟΛΑΚΙΔΗΣ ΣΩΤΗΡΙΟΣ, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Základy staršího chrámu bohyně Dioné v Dódóně. Vedle zbytky křesťanské basiliky. Kredit: DerHexer, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Co je to za bohyni? Slovně vzato je to prostě paní „Diová“. Dioné (česky někdy taky Dióna) je ženský tvar Diova jména. Není to však sám Zeus v ženské podobě, asi ani jeho první žena (tou byla Métis), ale spíše božská role Země ve vztahu k Diovi. Možná zde zastupuje Gaiu, už jaksi ochočenou Diovým vlivem (na rozdíl od vzpoury Gaie proti Úranovi, viz článek Gaia a Úranos).

Chrámek bohyně Themis, jedné z Diových žen

Asi 20 metrů západně od dubu najdeme základy chrámku bohyně Themis. To byla Diova druhá žena (po Métis a před Hérou), dcera Úrana a Gaie.

 

Themis je vskutku zvláštní a velice archaická bohyně. Dokonce i M. I. Finley říká, že její jméno se nedá přeložit, ani její působení nějak jednoznačně vyložit. Je spíše božským darem civilizované existence, tedy vhodných zvyků, řádu. To může odkazovat i k právu, byť okrajově (u latiníků bude mít podobnou leč mnohem právničtější roli Iustitia, bohyně práva, právního řádu), v Řecku Themis spíše vyjevuje Osud. Podle jedné verze dokonce založila věštírnu v Delfách.

 

Bodejť by Themis nevěštila, vždyť mytologicky je matkou Moir (sudiček) a taky Hór (dob, např. ročních a denních), taky Prométhea (který „myslí napřed“). V Aischylově tragédii Prométheus (210) je Themis nazývána také Gáia. Jakožto bohyně mnohem starší než Zeus může být Themis zdrojem řádu, jehož je Zeus interpretem a vykonavatelem. Zeus je aktivním dovršitelem možností, které Themis rozvrhla.

Jenom pozor na různé významové roviny příběhové a reálné diachronie. Není to tak jednoduché, že by mytické pořadí Diových žen rovnou odpovídalo časovým vrstvám jeho kultu, byť třeba srovnání Dódóny s Olympií tak vypadá (zatímco s Mykénami ne), i když zde není chrám Métis, Diovy první ženy. Spíš se v Dódóně lokální kult obešel bez úcty k Héře, protože ta nemá co dělat s věštěním; navíc zde neměli potřebu uhlazovat Diovy rodinné poměry, ani unifikovat mytologii. Nebylo to panhelénské (všeřecké) centrum. Konzervativní povaha Dódóny spočívá v uchování Diova věštění a temena.

Radnice, divadlo a akropole

Dál na západ jsou rozsáhlejší zbytky búletéria z 3. století před n. l., tedy radnice, pokud bychom zatoužili úřadovat. Hned za ní (směrem k novodobému vchodu) stojí téměř kompletní velké divadlo, prý pro 17 tisíc lidí. Je to raně helénistická stavba z téže doby, avšak v římské době přestavěná na cirkus, asi už v 1. století n. l. Přestavby divadel na cirkusy jsou pro římskou císařskou dobu naprosto typické. Naštěstí to byla snad jediná zdejší kulturní inovace. (Nutno vědět, že římské cirkusy neměly mnoho společného s novodobými. V „lepším“ případě v nich gladiátoři bojovali na život a na smrt se šelmami, jindy mezi sebou, někdy s odsouzenci nebo lidmi v nemilosti; případně se mohl naživo sehrát kousek nějaké slavné bitvy nebo pogromu, včetně realistického podílu padlých a raněných. Byla to zábava lidu i panstva, velice důkladná reality show.)

Búletérion (radinice) a divadlo v Dódóně. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Scéna divadla, přestavěného v římské době na cirkus. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Nad tím vším, co jsme si prohlédli, stávala na pahorku akropole a na svahu k ní opevněné město. Moc se toho tam nezachovalo. Město se vylidnilo, když se v 6. století n. l. stala novým centrem regionu Ióannina.

Literatura

Moses I. Finley: The World of Odysseus. New York: Viking Press 1978 (New York Review Books Classics 2002).

Stefan Oświecimski: Zeus daje tylko znak, Apollo wiesczy osobiście. Staroźytne wróźbiarstwo greckie. Ossolineum 1989.

Kategorie Dodona na Wikimedia Commons.