O většině řeckých bohů se vypráví mnoho příběhů, často velice barvitých a v mnoha verzích. Gaia a Úranos jsou z však z hlediska příběhů krajně chudí. Gaia je bohyně velice statická, naštěstí, takže vystupuje spíše na okraji příběhů svých potomků; a o Úranovi známe opravdu dějový příběh pouze jeden, a to krutý. Tomu odpovídá i nedostatek starých zobrazení těchto božstev.

Tradiční výklady Hésiodovy Theogonie, tedy básně o Rození bohů (viz článek Hésiodova Theogonie, považují Gaiu (Zemi) a Úrana (Nebe) za vládce první generace bohů. Takové pochopení dobře vystihuje, že touto dvojicí začíná strukturované působení božských i kosmických sil. Gaia sama se objevila až po Chaosu, možná je jeho dcerou, a má řadu povedených vrstevníků. Pak Erós svede Gaiu dohromady s Úranem, takže s ním zrodí další generaci bohů. Erós sám neplodí, zůstává přelétavým principem touhy po spojení a rození. Nečinní nezůstávají ani vrstevníci Gaie: Erebos (Temná propast v mužském rodě) a Noc, plodí spolu Jas (Aithér) a Den. To odpovídá obecné dávné představě, že den se rodí z noci, vždyť i kalendářní den začínal už v předvečer, soumrakem, teprve s koncem noci přinesl jakoby nově zrozené světlo.

Chaos a jeho temné potomky popsat neumím, tím méně je vysvětlit. Lze jen podotknout, že Chaos nikdy není nazýván bohem, že je středního rodu, že není žádnou entitou, nýbrž doslovně vzato tím, co dělá propast nebo jícen, když zeje. Nyní je třeba říci něco o Gaie a Úranovi, tedy o Zemi a Nebi. Problém je, že jde o dvojici tak samozřejmě přítomnou a zásadní, že teprve texty pozdější antiky zřetelněji rozlišují, kdy mluví o bohyni a bohu, a kdy o zemi nebo nebi v běžném smyslu slova. Ten je totiž běžný až pro nás. Řekové většinou nerozlišovali mezi bohyní Gaiou a zemí (i Zemí), podobně mezi Úranem a nebem. Gaia není ani tak bohyní (koho čeho) země, ale přímo zemí samotnou. Úranos podobně. Žijeme v prostoru mezi nimi, dokonce i ten prostor se teprve postupně ustavuje.

Gaia

Nejstarší řecké texty užívají tvar Gaia, resp. Gáia, brzy se však objeví také kratší podoba s týmž významem, Gé. Je to nejstarší bohyně, současně Země ve smyslu globálně vnímané pevniny (my bychom řekli planety), a také země, po které chodíme, kterou sedláci ořou a havíři kutají. Řečtí básnici občas spojují slova Gaia nebo Gé se žvatláním miminka – a ještě Sofoklés v raně klasické době nechává sbor v Antigoně (338-340) zpívat o moci člověka: „I Zemi, nejvyšší ze všech božstev, neúnavnou a nezmarnou, rok co rok sužuje pluhem, jejž obrací sem a tam.“ (Přeložil F. Stiebitz, viz Sofoklés: Tragédie. Praha: Antická knihovna 1975.)

Častým náboženským i poetickým tématem je sounáležitost plodnosti Země (i země), žen a dobytka. Není to tak, že by plodnost žen (a dobytka) byla druhotně přenesena také na Zemi, jde o tutéž vlastnost. Jindy si naopak historik stěžuje: „Země jim rodila jen kameny a hady.“ Když Anaxagorás v rané klasické době píše o obyvatelích jiných vesmírných tělesech, že „země jim rodí mnohé a rozmanité plody“ (zlomek B 4, viz článek Anaxagorás jako astrofyzik), tak tím myslí zemi jinde, nikoli Zemi. Dál to zkomplikuje Empedoklés, v jehož nauce se země stane jedním ze čtyřech živlů, „kořenů“ veškerenstva, což Aristotelés přeformuluje na zemi jako jeden z látkových prvků.

Hésiodos popsal Gaiu (116n) jako „širokoprsou“: má důkladnou hruď, je „bezpečné sídlo pro všechny“. Tartaros umístil do jejích „útrob“, doslovněji „dovnitř zemitosti (chtoničnosti)“. Poměrně časté bude slovní spojení „širá země“. Dotyčné adjektivum apeiros se v normálním jazyce užívá snad pouze ve vztahu k zemi, moři a vzduchu; až filosofové je přeznačí na abstraktní neurčito nebo bezmezno a matematici na nekonečno.

O něco málo starší homérská Ilias sice Zemi líčí jako „dárkyni plodů“ (XIV.201), avšak za „matku“ všeho považuje mořskou bohyni Téthys, která spolu s Ókeanem, nejplodnějším z bohů, zrodila všechny ostatní bohy. Ókeanos a Téthys zde jsou místo Chaosu. To koresponduje i s představou světa, která je zobrazena na Achilleově štítu (viz článek Achilleův štít jako symbol struktury světa).

Gaia je občas představována jako obří poklop na Chaos, zakrývá jej; podobně jako svým povrchem zakrývá vlastní hlubiny, svoji chtonickou povahu. Skály, orná půda, rostliny a místy i lidské stavby jsou jakýmsi pláštěm, který milosrdně zakrývá propastné hlubiny zemitosti. Alternativní verze řecké mytologie, např. Ferekýdova z 6. století před n. l., to přičítají působení Dia, který Chthonii daroval svatební plášť s vetkanou podobou povrchu země, a tím z ní učinil obyvatelnou Zemi, Gaiu.

Gaia je ctěna pro svou plodnost, přestože zemědělská dimenze plodnosti země se z největší části přesune pod patronaci bohyně Démétry. Dalším motivem úcty je Země jako místo uložení zemřelých, analogicky k Démétřině dceři, Persefoně, podsvětní vládkyni. Místy najdeme i oltáře Gaie, například v Athénách, ale stará zobrazení se hledají obtížně.

Země je velice plodná, je dokonce schopná rodit samoplozením. Schopnost samoplození je pro ni charakteristická, i když bývala také oplodňována Úranem, a později alespoň Diovým deštěm. Ráda by plodila sama a občas se jí to daří. Nejen z nouze, tedy před spojením s Úranem, v samoplození pokračuje i potom. Řádné bohy, jako třeba Rheu a Krona, však zrodí jen po spojení s Úranem. Zjevně Úrana vnímá jako omezení své schopnosti samoplození, proto reaguje nespokojeně, což vyvrcholilo ponouknutím Krona k likvidaci genitálií Úrana. Důvodem je také to, že chce získat místo pro své potomky, což chce Kronos taky. Spojení Gaie s Úranem je totiž problematické. Někdy je to líčeno tak, že svými návštěvami rušil místo (životní prostor) pro potomky Gaie, a navíc vnášel příliš dynamiky do jejího statického majestátu. Jindy dokonce tak, že šlo o nepřetržité spojení, při němž žádné místo mezi Nebem a Zemí vlastně nebylo. Pak by Kronův drsný čin měl také zásadní kosmogonickou roli.

Gaia podává Erichthonia Athéně, scénu jistí Héfaistos. Attický červenofigurový stamnos, 470-460 před n. l. Staatliche Antikensammlungen München, Inv. 2413. Kredit: Bibi Saint-Pol, Wikimedia Commons. Public domain.

Gaia podává Erichthonia Athéně. Attický červenofigurový kylix, 440-430 před n. l. Antikensammlung Berlin, Altes Museum, F 2537. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Kupodivu jsem přes značné úsilí nenašel žádné antické zobrazení Gaie spolu s Úranem. Gaia se vůbec zobrazuje velice vzácně. Někdy to snad bývá hlava ženy vyčnívající ze země nebo ženská postava stojící za některým potomkem Země. Nejstarším jednoznačně identifikovatelným zobrazením Gaie je patrně scéna z příběhu o zrození mytického athénského prince Erichthonia. Ten je v athénské královské linii synem bájného krále Kekropa, ale „ve skutečnosti“ je podle převažujících verzí synem Héfaista, jehož semeno po neúspěšném pokusu o násilí na Athéně dopadlo na zem a oplodnilo Gaiu.

Za zobrazení Gaie by snad bylo možné považovat i delfský omfalos, tedy „pupek“. S tímto „pupkem Země“ je řada zajímavých potíží, možná je to spíše „pupík“ ve smyslu falu, takže bych to nechal na Delfy. Tam byla Gaia ctěna spolu se svým synem Pythónem (hadodrakem), než Apollón Pythóna zastřelil šípem a tím také zdědil věštírnu, pokud ovšem toto vyprávění není jen aitiologickým (etiologický, dodatečně zdůvodňující) mýtem o této Apollónově věštírně.

Gaia, detail z gigantomachie na oltáři z Pergamonu, 184 před n. l. Antikensammlung Berlin, Pergamonmuseum. Kredit: Gryffindor, Wikimedia Commons. Public domain.

Zvětšit obrázek Gaia (vlevo dole), vedle ní prý Thalassa (moře), nad nimi Zeus, kolem kruh zodiaku. Medailon z 3. století n. l. Národní archeologické muzeum ve Florencii. Kredit: Sailko, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Samostatným tématem je zobrazování tzv. gigantomachie, oblíbené na průčelích chrámů i na jiných význačných místech, od archaické doby po skoro konec antiky. Gaia totiž zrodila Giganty, Obry, podle většiny verzí s Tartarem, tedy se svým propastným nitrem. Ti se pak vzbouřili proti Diově vládě a nastal lítý boj, nakonec Zeus samozřejmě zvítězil. Ani v tomto žánru jsem však nenašel žádné starší spolehlivé zpodobnění Gaie než až na oltáři v Pergamonu, tedy na ze samého konce helénistické epochy. To už je jen vzdálená ozvěna kdysi živého řeckého náboženského umění.

V pozdní antice pak jeden medailon zobrazuje Diovu vládu nad světem tak, že pod Diovým trůnem leží Gaia a Moře.

Gaia zobrazená jako Ísis na koptské textilii z 4. století n. l. Hermitage Museum St. Petersburg (fotka z výstavy v Amsterdamu). Kredit: Wikimedia Commons. Public domain.

Gaia v ráji. Románská hlavice sloupu v kostele kláštera v Maria Laach, Německo. Kredit: Arnoldius, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0

V závěru antiky se objevuje obliba míchání božstev, jedna bohyně je zpodobněná jako jiná bohyně, málem jako maškarní bál. Na jedné koptské textilní památce z Egypta konce antiky je Gaia zobrazená trochu jako Ísis.

Motiv Gaie přečkal i christianizaci. Objevuje se zvláště v románském umění, v 11. a 12. století.

Gaia v roli solnice. Benvenuto Cellini, 1543. Vídeň, Kunsthistorisches Museum. Kredit: Vassil, Wikimedia Commons. Licence CC 1.0.

Lesopark Gaia (Spirit park Gaia), Neumarkt, Rakousko, 2012. Kredit: Mayer Bruno, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0

Pak zažívá Gaia renesanci v podobě líbivé dámy. Nakonec revitalizaci v nové době. (V tomto případě se řecké motivy jen málokdy kombinují s Egyptem, tolik oblíbeným u alternativců. V Egyptě totiž byla dotyčná božstva pohlavně naopak. Většině feministek se egyptský Geb v roli Zemáka, ač pohledný mladý muž, málo líbí, nemohou se s ním identifikovat. Občas Gaiu zkombinují s Ísis, což je dost jiná bohyně.) Feminismus nepodceňujme, dobře odráží část atributů Gaie, v tom je velice ilustrativní.

 

Úranos

Úranos je synem Gaie, a přitom je nejvyšší bůh ve zcela doslovném významu. „Do nebe vysoko“. Nebe je výsostné, leč vzdálené, nedosažitelné. Základní představou je temné noční nebe s hvězdami. Všem se ukazuje, ale nepřijde mezi nás. Úranos je opravdu moc odtažitý bůh. Řekové ho ctí spíše jaksi teoreticky, reálně se k němu modlí jen když vše ostatní selhalo, aniž by moc doufali v jeho pomoc. Těžko najít nějaký jeho chrám.

Pro paradoxní statut nejvyššího boha skoro bez reálné úcty a role používá religionistika latinský termín deus otiosus, doslova „nečinný bůh“, málem lenošící bůh, významově spíše „bůh na odpočinku“, na vejminku. Má na svědomí základní strukturu světa, skoro jako stvořitel, ale nezasahuje do něj, to přenechává svým potomkům nebo nějakým zprostředkujícím nebo nižším silám. Co by se namáhal. Takový typ božství se přímo nabízí k racionální exploataci. Stačí vynechat minimum příběhů a antropomorfní představu, a získáme racionální koncept božství. V Řecku podal racionalizující výklad Úrana Xenofanés, a založil tím tradici, která pak pokračuje antickou metafyzikou, dále náhradou křesťanského boha takto extrahovaným metafyzickým, k Newtonovi, Zednářům a k metafoře Velkého hodináře. Vyústit může v ateismus – nebo v odpor prostřednictvím revitalizace plodných i vzdorných sil Gaie, což se dá i kombinovat.

Chudák Úranos. Mimo metafyziku nebo zase nebeskou mechaniku po něm zůstala jen vzpomínka na jeho dost svévolný vztah s Gaiou, a hlavně potupný příběh kastrace Kronem, spíše šlo o likvidaci genitálií kompletně. Starý alfa samec zbavený synem pohlaví na popud alfa samice je divným reliktem. Dávno zbavený konkrétní vlády, ale přesto vládnoucí jakožto abstraktní rámec všehomíra, dnes řekneme jako přírodní zákony. Bezpohlavně, racionálně, zbaven primordiální bujnosti, zato bez výjimek. To je něco úplně jiného než iracionální i sexuální neurčitost Chaosu, a taky něco jiného než Diova povaha rozšafného leč záletného nebo občas hněvivého hospodáře.

Úranos a tančící hvězdy. K. F. Schinkel, 1834. Architekturmuseum der TU Berlin. Kredit: Shuishouyue, Wikimedia Commons. Public domain.

Zmrzačení Úrana u nebeské mechaniky. Giorgio Vasari, 16. století. Palazzo Vecchio, Florencie. Kredit: Shakko, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Nenašel jsem starší spolehlivě identifikovatelné zpodobnění Úrana než až z gigantomachie na pergamonském oltáři. Ani později to není lepší. Přiložená romantizující nebo naivně neoklasicistní malba (na můj vkus značně kýčovitá) chce postihnout radostný a estetický aspekt Nebe, půvabný tanec hvězd. Zato pozdně renesanční freska z Florencie ukazuje brutalitu zbavení plodnosti v nahé podobě: Kronos Úranovi uřezává genitálie hned v blízkosti nebeské mechaniky. Ta zůstane, tedy spíš jako věda.

 

Mnohá zobrazení téže scény bývají spíše nechtěně komická nebo až trapná. V případě ukázky z francouzské středověké knihy morálních naučení ve věcech lásky je tragikomičnost možná záměrná. Novověké výtvarné reminiscence antických motivů bývají dost podivné, ale v tomto případě jim z nouze dávám prostor, zčásti z nouze, zčásti pro srovnání antické a novověké estetiky.

Literatura

Eliška Luhanová: Zrození světa: kosmologie básníka Hésioda. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2014.

Jean-Pieree Vernant: Počátky řeckého myšlení. Přeložil M. Rejchrt. Praha 1993, 2012².

Fotogalerie v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons: Gaia, Úranos.