Začátek roku 2021 s rozpadem evropské energetické sítě 8. ledna, která tak nebyla daleko od blackoutu, a podzim a zima, kdy se dá bez přílišného přehánění mluvit o energetické krizi, jasně ukázaly, že bez jaderných zdrojů nelze zajistit přechod k nízkoemisnímu energetickému mixu. Řada států Evropské unie tak mění názor na využívání jaderné energetiky a uvažují i o výstavbě nových jaderných zdrojů. Jedná se například o Francii, která má díky jaderné energetice nízkoemisní mix už nyní a nejmenší emise oxidu uhličitého na vyrobenou jednotku elektřiny. Vzhledem k tomu, že velká část Francouzů vytápí elektřinou, jsou zde emise z vytápění také velmi nízké. Nyní je Francouzům jasné, že pro udržení nízkých emisí, energetické bezpečnosti a sociálně únosné ceny energie se nemohou jaderných zdrojů vzdát a musí stavět nové. To je důvod, proč prezident Macron zrušil rychlé snižování podílu jádra a nedávno vyhlásil plán výstavby šesti nových bloků.
Byl to právě silný tlak Francie i dalších států, kterým je jasné, že se bez jaderné energetiky při snižování emisí neobejdou, který vedl k tomu, že Evropská komise zařadila jádro ve své taxonomii mezi zelené udržitelné zdroje. Stalo se tak i přes obrovský protijaderný tlak hlavně Rakouska a Německa. Je však třeba zdůraznit, že u jádra je zmínka o jeho přechodnosti a jeho podpora je omezena podmínkami, které mohou vypadat až tragikomické, pokud se vezmou doslova. I tato část taxonomie, a hlavně diskuze okolo ní, ukazuje v celé nahotě její základní problém.
Není postavena na fyzikálních, technických a přírodovědných zákonitostech, ale dominantně se řídí ideologickými představami a politickými kompromisy. Omezeně počítá s vývojem našich znalostí, rozvojem technologií. Řadu z nich má označenu nálepkou, která je likviduje bez ohledu na realitu. Velice často tak nemusí vést ke snížení emisí, dopadů na životní prostředí a snížení rizika, ale směrem právě opačným. Navíc svou složitostí, nejednoznačností a nutností neustále každou věc posuzovat úředníky vede k prodlužování realizace libovolného projektu a silnému potenciálu korupce.
Podívejme se na konkrétní případ právě zveřejněné taxonomie v oblasti jaderné energetiky. Dopředu upozorňuji, že v řadě případů není jasné, jak přesně to tvůrci mysleli a co konkrétní formulace reálně znamenají a jak budou v praxi interpretovány. Takže i následující rozbor je předběžný a spíše k otevření diskuze.
Podle mého názoru časové limity 2040 pro stávající bloky a rok 2045 pro nově budované neznamenají, že by se po roce 2040 a 2045 něco pro ně muselo změnit. Tak to interpretovali někteří komentátoři u nás. Ani to, že by jaderná energetika v Evropské unii v té době končila jako zelený zdroj. Podle mě, současně nastavená taxonomie bude pravidelně posuzována, a pokud se ve zmíněné době zjistí, že některé ze stanovených parametrů nebyly nastaveny správně či se objevila nová lepší jaderná technologie, tak se taxonomie upraví. Následující text tak nereflektuje reálný význam stanovených podmínek, ale jen důsledek jejich dogmatické interpretace.
Předpokládejme doslovnou platnost tvrzení, že stávající jaderné zdroje budou považovány za zelené (udržitelné) pouze do roku 2040 a nově budované jen v případě, že budou mít do roku 2045 stavební povolení. To znamená konec rozvoje jaderné energetiky v Evropské unii. Znamenalo by to, že v Evropské unii nemá smysl výzkum v oblasti jaderně energetických technologií. Vývoj nových reaktorů trvá řadu let i desetiletí a nemá smysl, pokud region před jeho dokončením jadernou energetiku vyřadí ze svého energetického mixu.
Znamenalo by to například, že vývoj pokročilých malých modulárních reaktorů v ÚJV a.s. nemá smysl, protože ty určitě nebudou k dispozici před rokem 2045. Obecně platí, že jakékoliv malé modulární reaktory, které by se v Evropské unii mohly uplatnit, zde budou nejdříve v třicátých letech. Pokud mají mít ekonomický smysl, tak se musí budovat v dostatečně velkých sériích. To však při podmínce, že se postaví jen ty, které budou mít stavební povolení před rokem 2045, nelze splnit. Už z toho důvodu, že ekonomicky budou mít malé modulární reaktory smysl pouze v případě, že se vytvoří licencování odpovídající jejich bezpečnostním parametrům a vlastnostem A to opravdu nebude rychlý proces. Při doslovné interpretaci dané podmínky se tak malé modulární reaktory v Evropské unii nebudou realizovat vůbec nebo jen v minimálním počtu.
U velkých reaktorů třetí generace je situace zdánlivě lepší. Pokud by ale opravdu měl jaderný průmysl a výstavba bloků končit ve čtyřicátých letech, tak by ztrácelo smysl v Evropské unii tento průmysl rozvíjet. Vzhledem k tomu, že nejen v Číně očekávají v této oblasti průlom a intenzivně na něm pracují, bylo by toto zaostávání pro Evropskou unii katastrofální. Jak už jsem se zmínil, tak považuji takovou doslovnou interpretaci těchto termínů za nesmyslnou. Podle mě to neznamená, že by jaderné zdroje po roce 2045 nebylo možné stavět a vylepšovat stávající po roce 2040. Jde o to, že se průběžně posoudí technologický rozvoj a naše znalosti environmentálních dopadů různých technologií a nastavení taxonomie se pro další desetiletí případně upraví. Z tohoto hlediska tak nevidím v dané taxonomii problém.
Trochu problematičtější může být požadavek realistického projektu úložiště, které by v principu mohlo být k dispozici v roce 2050. Ale i zde to lze realizovat ve formě připraveného projektu. Právě tato podmínka může být jednou z těch, která se v taxonomii před tím rokem 2045 změní. Pokud se ukáže, že je ekologičtější uzavření palivového cyklu a odstoupení od rychlé realizace hlubinného úložiště, tak tato podmínka v budoucí taxonomii může zmizet. Jak jsem zmínil, realita okolo taxonomie bude velmi silně záviset na její interpretaci a uvádění do praxe. Ale podle mě současné znění není z našeho hlediska kritickým způsobem omezující. Právě pro vyloučení chybných interpretací by v textu taxonomie neměly být ani náznaky toho, že jsou jaderné zdroje pouze přechodnými. Jiné kafe jsou podmínky okolo plynu. V tomto případě je to i podle mého názoru pro naše teplárenství katastrofou. V oblasti jaderné energetiky bych tak doporučoval konzultovat s tvůrci taxonomie správnou interpretaci a pokud je to tak, jak si myslím, tak ji můžeme bez obav podpořit. Navíc je tam i řada velmi smysluplných doporučení, jako je třeba důraz na recyklaci paliva a zmenšení objem jaderného odpadu, který jde do hlubinného úložiště.
Přehled statistiky
Už třináctý přehled vývoje jaderné energetiky za uplynulý rok navazuje na články z minulých let. Poslední část je z roku 2020. Na konci roku 2020 bylo 442 reaktorů s výkonem 393,5 GWe a na konci roku 2021 pak 440 s výkonem 393,2 GWe (údaje ze stránek World Nuclear Association a database PRIS). Ve výstavbě je 56 bloků. Je však třeba zdůraznit, že jde o hodnoty ze začátku prosince, kde některé z dále jmenovaných odstavených a spuštěných reaktorů ještě nebyly započteny.
V minulém roce byl počet dokončovaných bloků zhruba vyrovnaný s počtem těch odstavovaných. A to i v situaci ukončení provozu více reaktorů v Německu a Velké Británii. Provoz skončilo deset bloků a další bude odstaven brzy v lednu. O odstavení švédského varného reaktoru Ringhals 1 dne 31. prosince 2020 se psalo už v minulém přehledu. Ten se přidal k obdobnému bloku Ringhals-2, který byl odstaven už dříve. Ztráta těchto jaderných zdrojů měla značný vliv na zásobování jihu Švédska elektřinou a vedla ke zvýšení ceny elektřiny. Ve Švédsku je tak nýní v činnosti šest jaderných reaktorů.
Poslední den roku 2021 byly odstaveny tři reaktory v Německu, šlo o Brokdorf ve Šlesvicku-Holštýnsku, Grohnde v Dolním Sasku a Gunremmingen C v Bavorsku. Odstavení německých bloků je opravdu škoda. Jde o velmi kvalitní a spolehlivé reaktory s velkým výkonem. Například blok Grohde má výkon 1400 MWe a drží rekord ve výrobě elektřiny za dobu provozu reaktoru. Celkově vyprodukoval přes 400 TWh elektřiny. Dodávat elektřinu začal v roce 1984 a mohl by být v provozu ještě deset i dvacet let.
Tři bloky byly odstaveny během roku 2021 také ve Velké Británii. Jednalo se o plynem chlazené reaktory AGR. První skončily provoz bloky Dungeness B-1 a Dungeness B-2. Na konci listopadu 2021 se pak odstavil reaktor v elektrárně Hunterston B. Jde o třetí blok elektrárny Hunterston, čtvrtý blok této elektrárny by se měl odstavit v lednu 2022.
Na Tchaj-wanu byl v polovině roku 2021 odstaven blok Guosheng-1. Jde o varný reaktor s výkonem 985 MWe, který byl uveden do provozu v roce 1981. V Pákistánu byl 1. srpna 2021 odstaven nejstarší blok KANUPP-1, známý také jako Karáčí 1. Šlo o těžkovodní reaktor CANDU, který byl do provozu uveden v roce 1972. Jeho počáteční výkon byl 137 MWe. Postupně se však snižoval a zhoršoval se i jeho koeficient využití. V USA byl odstaven třetí blok v Indian Point, celá elektrárna tak po šedesáti letech skončila s produkcí elektřiny. Dne 19. prosince 2021 pak byl odstaven první blok Kurské jaderné elektrárny. Jde o reaktor RBMK.
Nově se v roce 2021 do provozu dostalo osm bloků. K síti se připojil a postupně byl uveden do komerčního provozu indický těžkovodní reaktor PHWR-700 jako blok Kakrapar 3. V Číně byl spuštěn reaktor ACPR1000 jako blok Tchien-wan 6 (Tainwan), stejný reaktor se dostal do provozu jako blok Chung-jen-che (Hongyanhe) 5, v polovině roku se u něj rozběhla štěpná řetězová reakce. Do provozu se také dostaly dva bloky Hualong One (HPR1000). Ke konci roku 2021 se rozběhla štěpná řetězová reakce u bloku Fu-čching (Fuquing) 6, který je druhým reaktorem tohoto typu v této elektrárně. Stejný reaktor se v roce 2021 rozběhl i v Pákistánu jako blok Karáčí 2. V Číně začal pracovat malý modulární reaktor HTR-PM200. Do provozu se dostaly také dva jihokorejské reaktory APR1400. Jednalo se o první blok v elektrárně Sin Hanul (Shin Hanul) v Jižní Koreji a druhý blok v elektrárně Barakah ve Spojených arabských emirátech. Ke spuštění mají také velice blízko další dva reaktory. Jde o blok Olkiluoto 3 a Ostrovec 2. V prvním případě jde o blok EPR a v druhém VVER1200.
Budovat se začalo jedenáct reaktorů a další pak hned v prvních dnech lednu 2022, i to je číslo podobné těm u reaktorů odstavovaných a spouštěných. První blok Hualong One se začal na přelomu roku 2020 a 2021 budovat v čínské elektrárně Sanao (Sanaocun-1), betonáž jaderného ostrova druhého bloku této elektrárny byla zahájena v prvních dnech ledna 2022. Výstavba dalšího reaktoru tohoto typu pak začala v březnu jako Čchang-ťiang (Changjiang) 3 a na konci roku následoval Čchang-ťiang 4.
Dalšími zahájenými stavbami byly dva ruské reaktory VVER1200 v Číně, šlo o Tchien-wan (Tianwan) 7 a Sü-ta-pao (Xudabao) 3. V turecké elektrárně Akkuya, která využívá stejný typ reaktoru, se pak začala začátkem března 2021 betonáž jaderného ostrova třetího bloku. V polovině roku 2021 začala betonáž bloku Kudankulam 5 a 20. prosince pak betonáž jaderného ostrova bloku Kudankulam 6. Zde se využívají reaktoru VVER1000.
Pokročilo i budování prototypů rychlých množivých reaktorů. V Rusku byla v roce 2021 zahájena betonáž jaderného ostrova u rychlého reaktoru chlazeného olovem BREST-OD-300. Pravděpodobně se začal budovat také druhý rychlý sodíkový reaktor CFR-600 v Číně.
Začátkem července 2021 začala také výstavba čínského malého modulárního reaktoru ACP100 (Linglong One) s výkonem 125 MWe.
Produkce elektřiny z jádra dosáhla v roce 2020 hodnoty 2 553 TWh. Oproti roku 2019, kdy se vyrobilo 2 657 TWh klesla o 104 TWh. Je to poprvé od roku 2012, kdy nestoupala. Velký vliv na to měla epidemie koronaviru, ekonomický pokles a snížení spotřeby elektrické energie.
Dá se očekávat, že už v roce 2021 opět poroste. Předběžné výsledky tomu nasvědčují.
Doma se Rusku daří nahrazovat stárnoucí bloky
Nejvíce nových bloků staví Rusko a Čína, podívejme se nejdříve na vývoj u Rosatomu. Po dokončení prvních dvou bloků VVER1200 druhé fáze Leningradské elektrárny, druhý blok byl do komerčního provozu uveden v březnu 2021, se v tomto roce dokončilo i posílení vedení, které vyvádí výkon z elektrárny, aby odpovídalo zvýšené kapacitě. Pracuje se také na zapojení nových bloků do dodávek tepla. Velmi intenzivně probíhá příprava výstavby dalších dvou bloků této fáze. V roce 2022 by se už mělo připravovat staveniště a stavební jáma. Do provozu by se třetí blok této fáze měl dostat v roce 2030. Tím by se nahradily všechny čtyři bloky RBMK z první fáze této elektrárny.
Další dva nové bloky VVER1200 se plánují také v Novovoroněžské jaderné elektrárně. Do provozu by se měly dostat v polovině třicátých let. Jejich příprava by tak měla začít v nejbližších letech.
Počet pracovníků na druhé fázi Kurské elektrárny dosáhl už 10 000. Zde se začala budovat nejvyšší chladící věž na světě s výškou 179 m. Dokončit by se měla v roce 2024. V roce 202I se připravilo vše pro montáž samotného reaktoru u prvního bloku, která se bude realizovat v roce 2022. V polovině září na staveniště dorazila reaktorová nádoba. Uzavřela se také vnitřní kopule tohoto bloku. Začátkem roku již byla připravena i samotná reaktorová nádoba. Pro druhý blok se v tomto roce zhotovily důležité části samotného reaktoru. První blok by měl být do provozu uveden v roce 2025.
Pokračuje příprava výstavby druhé fáze elektrárny Kola, zde by se měly využít předpokládané středně velké bloky VVER600. Budování by mělo být zahájeno v roce 2028 a do provozu by se měl první blok uvést v roce 2034.
V případě zájmu, který by mohl vzrůst v situaci nedostatku nízkoemisních zdrojů v Evropské unii, je Rosatom nakloněn možnosti realizovat dokončení Baltické elektrárny v Kaliningradské oblasti. Takovou možnost zvažují i někteří polští investoři. V takové situaci by bylo nutné řešit i propojení této elektrárny do systému sítě EU. Zde to naráží hlavně na současné politické klima.
Řadu bloků staví Rosatom v zahraničí
V polovině ledna začal první blok běloruské jaderné elektrárny Ostrovec pracovat na plný nominální výkon. U druhého bloku byly koncem července zahájeny horké zkoušky, které skončily na začátku října. Na konci roku 27. prosince 2021 do něj bylo zavezeno palivo a začátkem roku 2022 se uvede do provozu. Na první běloruské jaderné elektrárně proběhlo několik inspekcí zahraničních odborníků. Vydali řadu doporučení pro zlepšení, ale celkově potvrdily, že elektrárna má vysokou úroveň bezpečnosti.
I přesto pobaltské státy, zvláště Litva, velmi silně proti této elektrárně vystupují. Snaží se realizovat zákaz importu elektřiny z tohoto zdroje. Na druhé straně jsou však na dovozu této komodity závislé, importují tak elektřinu z jiných zdrojů, které však jaderná elektřina nahrazuje u jiných odběratelů. Zvýšily tak na úkor Běloruska odběr elektřiny z Ruska. Nákupem elektřiny z Ruska a Běloruska musela v kritických zimních obdobích nedostatek této komodity řešit i Ukrajina.
V současné době se také pokračuje ve výběru vhodného místa pro druhou jadernou elektrárnu v této zemi. Uvažuje si o třetí.
Dobře probíhá i výstavba dvojice bloků VVER1200 v bangladéšské elektrárně Rooppur. U prvního bloku se začátkem srpna usadila kopule kontejnmentu. U druhého bloku se do konce roku podařilo dokončit budováni pátého prstence kontejnmentu reaktoru a vše je připraveno k umístění kopule. K tomu by mělo dojít v první polovině roku 2022. Zároveň se podařilo dokončit reaktorovou nádobu pro tento blok, a i s parogenerátory ji dopravit na staveniště. V elektrárně byl instalován plnohodnotný trenažér velínu bloku. Zajímavostí je, že komponenty vyrobené v Petrohradě byly do Bangladéše přepravovány Severní mořskou cestou přes Vladivostok. Využila se k tomu jediná existující atomová nákladní loď Sevmorpuť. Bangladéš počítá s Rosatomem i pro stavbu druhé jaderné elektrárny na jihu země.
Výstavba první turecké elektrárny Akkuya pokračuje také podle plánu. U prvního bloku se v květnu 2021 podařilo osadit reaktorovou nádobu. V Rusku se připravují komponenty již pro třetí blok. Začátkem roku 2021 proběhla první betonáž jeho jaderného ostrova. Pro čtvrtý blok se kopala jáma pro základy, na přelomu října a listopadu 2021 obdržel Rosatom povolení od tureckého úřadu pro jadernou bezpečnost a betonáž jaderného ostrova u něj bude zahájena na začátku roku 2022. V současné době zde pracuje okolo 8000 pracovníků, v maximu by jich mělo být 12 000. Čtyři jaderné bloky by se měly dostat do provozu v letech 2023 až 2026. Pro obsluhu hotové elektrárny bude potřeba okolo 4000 pracovníků. Na ruských vysokých školách se nyní připravuje budoucí personál. Rosatom realizuje v blízkosti elektrárny i výstavbu městečka pro její budoucí pracovníky. Turecko připravuje i staveniště druhé turecké elektrárny Sinop, v roce 2023 by měla být vybudována potřebná infrastruktura. Třetí elektrárna by měla být v Ignaeda. Dodavatel reaktorů není v těchto případech ještě stanoven.
Příprava výstavby čtyř bloků VVER1200 v první egyptské elektrárně El Dabaa se vlivem pandemie zdržela. Na přelomu června a července 2021 byla zaslána žádost o povolení realizace prvních dvou bloků této elektrárny k egyptskému úřadu pro jadernou bezpečnost. Obdržení povolení se předpokládá v polovině roku 2022 a poté by mohla být zahájena příprava betonáže jaderného ostrova prvního bloku.
O výstavbě nových jaderných reaktorů uvažuje i Arménie, která zároveň prodlužuje provoz elektrárny Mecamor. U bloku v této elektrárně se podařilo dokončit vyžíhání reaktorové nádoby. S největší pravděpodobností by se jednalo o bloky VVER. Poměrně daleko je v přípravě výstavby nových bloků Uzbekistán. Ten pokračuje v přípravě stavby dvou bloků VVER1200.
V Iránu pokračuje výstavba bloků VVER100 Bušehr 2 a 3. Velmi důležité je, že Iránu se povedlo sanovat dluhy spojené s výstavbou a dodávkami paliva u prvního bloku.
Čína má sice velké kapacity pro výstavbu jaderných bloků, ale i tak nestíhá. Proto u ní buduje nové reaktory i Rosatom. Pokračovaly tak práce na dvou reaktorech VVER1200 jako blocích Tchien-wan 7 a 8. Betonáž jaderného ostrova byla u bloku Tchien-wan zahájena 19. května 2021. Do provozu by se měly dostat v letech 2026 až 2027.
V Rusku se v roce 2021 vyráběly komponenty pro bloky Sü-ta-pao 3 a 4. Betonáž bloku Sü-ta-pao 3 začalo začátkem srpna 2021. Reaktory VVER1200 by se měly dostat do provozu v letech 2027 a 2028.
Rosatom pracuje na uzavření palivového cyklu a efektivní využití uranu
K recyklaci lze využít i klasické reaktory. Pro reaktory VVER1000 byly vyvinuty palivové soubory REMIX, které využívají materiál získaný z recyklovaného vyhořelého paliva. Ty úspěšně absolvovaly plný pětiletý cyklus v aktivní zóně reaktoru v Balakovské elektrárně.
Toto palivo vlastnostmi odpovídá čerstvému palivu a pro jeho využívání není potřeba žádné modifikace aktivní zóny reaktoru VVER1000. Recyklace u tohoto paliva může proběhnout až pětkrát. V současné době se realizuje test většího množství paliva tohoto typu v této elektrárně.
Rychlý sodíkový reaktor BN-800 v roce 2021 postupně přešel na palivo MOX. V únoru 2021 byla třetina aktivní zóny inovativním MOX palivem, po další výměně paliva už to bylo 60 %. V roce 2022 pak již bude zóna při další výměně paliva plně složená z palivových souborů typu MOX. Reaktor BN-600, který je starším sodíkovým reaktorem na této elektrárně, by chtěla Bělojarská elektrárna provozovat 60 let.
V únoru 2021 bylo uděleno povolení od úřadu pro jadernou bezpečnost pro konstrukci prototypového rychlého olovem chlazeného reaktoru BREST-OD-300. Betonáž jeho jaderného ostrova pak začala před polovinou roku 2021. Dokončuje se vývoj paliva pro tento reaktor. V místě bude kromě samotného reaktoru i zařízení pro výrobu paliva a pak i pro jeho přepracování. Tento reaktor nevyužívá moderaci neutronů. Chlazení bude zajišťovat tekuté olovo. U samotného Brestu bude z materiálových důvodu pracovní teplota okolo 500°C. V budoucnu by tento typ reaktoru mohl mít teploty vyšší, i hodně přes 1000°C. Turbína tak v takovém případě může v principu pracovat třeba v superkritickém režimu při teplotě páry 600°C a s účinností konverze tepla na elektřinu 40 - 45 %. U budoucích reaktorů, které by fungovaly jako vysokoteplotní, by se dala využívat plynová turbína nebo by přímo produkovaly vodík či průmyslové teplo. Výhodou olova proti sodíku je jeho stabilita a to, že nedochází k prudkým chemickým reakcím s vodou a kyslíkem. Při netěsnostech primárního okruhu tak nehrozí problémy, které přináší riziko u sodíkových reaktorů. Aktivní zóna bude umožňovat konfiguraci s množivým faktorem až 1,2. Zkušenosti s provozem tohoto demonstračního reaktoru by měly umožnit naprojektovat komerční model.
Atomové ledoborce a plovoucí jaderné elektrárny
Rusko předpokládá stále intenzivnější využívání severských oblastí. Proto buduje rozsáhlou flotilu atomových ledoborců. Značně pokročilo dokončování nové jejich série v rámci projektu 22220 se dvěma reaktory RITM-200. U prototypového modelu Arktika proběhla oprava elektromotoru a mohl se opět zařadit do standardní práce na Severní ledové cestě. První sériový ledoborec Sibiř obdržel povolení úřadu pro jadernou bezpečnost pro zahájení provozu. V druhé polovině listopadu 2021 u něj proběhly studené zkoušky. Svoji kariéru začne v Karském moři začátkem ledna 2022.
U druhého sériového ledoborce Ural, třetího celkově, se začalo s instalací horních částí lodi. Do provozu by se měl dostat také v roce 2022. Další ledoborec Jakutsko by se měl na moři objevit v roce 2024. Čtvrtý sériový ledoborec Čukotka by měl začít provoz v roce 2026. Uvažuje se ještě o případné výstavbě dvou dalších takových atomových ledoborců.
Intenzivně pokračuje příprava zahájení budování nové série atomových ledoborců Lider s reaktory RITM-400. Subdodavatelé připravují výrobu jednotlivých komponent i celků. Většinou jde o firmy zapojené již do projektu ledoborců 22220. Pro jejich nové výkonnější reaktory se připravuje nové palivo. Jejich výhodou bude i to, že jeho výměna bude probíhat jednou za deset let. U současných ledoborců je to jednou za pět až šest let.
V roce 2021 přešel Pevek plně na vytápění z plovoucí jaderné elektrárny Akademik Lomonosov. Zkušenosti s ní pomáhají při práci na optimalizované plovoucí jaderné elektrárně, která by byla schopna pracovat v chladných oblastech Sibiře i horkých rovníkových oblastech. Rosatom by ji tak mohl nabízet i na vývoz do těchto horkých oblastí. U tohoto projektu by se využily zmíněné reaktory RITM-200. Pro rozvoj Čukotky se plánuje pět takových plovoucích elektráren. Uplatní se hlavně v Baimském těžebním kombinátu. Pro první dvě z nich dodají lodě čínské loděnice. Příslušná přístavní infrastruktura ve vybraných místech by se měla začít připravovat v roce 2023. První dvě elektrárny by se měly dostat do provozu u mysu Nagljojnyj v letech 2026 až 2027. Další pak v roce 2028 a 2031. Stejně tak se v Usť-Janskom regionu plánuje pozemní malý modulární reaktor využívající tento typ reaktoru.
Čína přechází na bloky Hualong One
Jak už bylo zmíněno, Čína využívala a využívá i zahraniční dodavatele reaktorů. V činnosti jsou v Číně i francouzské reaktory EPR. Začátkem roku zaznamenal provozovatel u prvního bloku EPR na elektrárně Tchaj-šan (Taishan) zvýšenou koncentraci inertních plynů vznikajících při štěpení v primárním okruhu. Podrobná analýza ukázala, že jde o důsledek mírného poškození pokrytí některých palivových proutků. Takové věci se stávají poměrně běžně a míra poškození byla hluboko pod bezpečnostními limity stanovenými pro normální provoz. Reaktor se tak po důkladné analýze mohl opět vrátit do normálního provozu. Důkladný rozbor události je velmi důležitý hlavně proto, že se jedná o první provozované reaktory tohoto typu.
Do provozu se dostávají i čínští předchůdci reaktorů Hualong One. V roce 2021 se rozběhl reaktor III. generace ACPR1000 jako blok Tchien-wan 6. V dubnu se do něj zavezlo palivo, 11. května 2021 už dodával do sítě první elektřinu a 2. června zahájil komerční provoz. Dne 17. června 2021 se pak rozběhla štěpná řetězová reakce v bloku stejného typu Chung-jen-che 5, již koncem června pak začal dodávat elektřinu a v prvních dnech srpna přešel ke komerčnímu provozu. Blok Chung-jen-che 6 by se měl rozběhnout v první polovině roku 2022.
Během roku 2021 se podařilo spustit druhý jaderný reaktor Hualong One (HPR1000) v elektrárně Fu-čching jako šestý blok této elektrárny. Studené zkoušky byly dokončeny v lednu 2021, testy integrity a těsnosti se dokončily v červenci, začátkem listopadu bylo zavezeno palivo, štěpná řetězová reakce se rozběhla v první půli prosince 2021 a 1. ledna 2022 začal dodávat elektřinu do sítě. Blok Fu-čching 5 se rozběhl už v roce 2020, ale do komerčního provozu se dostal až v únoru 2021.
V roce 2022 by se měly spustit dva bloky Hualong One v elektrárně Fang-čcheg-kang (Fangchenggang). V únoru 2021 se i na druhém z nich, který je čtvrtým blokem této elektrárny, umístila kopule kontejnmentu.
První beton jaderného ostrova byl v první polovině ledna 2021 realizován u prvního bloku elektrárny San´ao. Psalo se o tom už v předchozím přehledu. Betonáž jaderného ostrova druhého bloku se realizovala v prvních dnech roku 2022. Celkově by se v této elektrárně mělo postavit šest reaktorů Hualong One.
V elektrárně Čchang-ťiang se v roce 2021 začaly budovat dva reaktory Hualong One jako bloky 3 a 4. Na konci března 2021 se začala betonáž jaderného ostrova třetího bloku. V této elektrárně jsou již dva reaktory CNP-600. Ve výstavbě tam je malý modulární reaktor ACP100 (Linglong One). Ten se také začal budovat v roce 2021.
Další dva bloky se od roku 2020 budují v elektrárně Čang-čou (Zhangzhou). První blok začal betonáž jaderného ostrova v říjnu 2019 a druhý pak září 2020. Pro první blok se v polovině roku 2021 vyrobila reaktorová nádoba a v říjnu byla umístěna na své místo. Do provozu by se tento blok měl dostat v roce 2024.
Na základě zkušeností s výstavbou a provozem bloků Hualong One se chystá jeho vylepšenou verze Hualong Two. Kromě výstavby nových zdrojů elektřiny se Čína současně stále více snaží využívat už postavené jaderné elektrárny k vytápění. V roce 2021 se systém pro centrální vytápění realizoval u elektrárny Qinsah, která patří se svými sedmi reaktory k těm největším.
Do komerčního provozu byl uveden i první reaktor tohoto typu v pákistánské elektrárně Karáčí. V této elektrárně je to druhý blok. Jeho výstavba začala v roce 2015, třetí blok je stejného typu a jeho výstavba byla zahájena v roce 2016. Začátkem března se u bloku Karáčí 2 rozběhla štěpná řetězová reakce, 18. března začal dodávat elektřinu do sítě a v květnu zahájil komerční provoz. U bloku Karáčí 3 proběhly v dubnu 2021 studené zkoušky, horké zkoušky byly dokončeny 4. listopadu 2021.
Reaktor HPR1000 se plánuje i pro jadernou elektrárnu Bradwell C, v roce pokračovalo posuzování tohoto typu reaktoru u britského úřadu pro jadernou bezpečnost a také ministerstva pro životní prostředí z hlediska obecného využití tohoto modelu ve Velké Británii. Skončit by mělo v roce 2022.
Do provozu se v roce 2021 dostal malý modulární reaktor HTR-PM200 v elektrárně Š‘-tao-wan (Shidaowan), který se skládá ze dvou modulů se společnou turbínou. Jde o vysokoteplotní reaktor chlazený héliem, který využívá palivo TRISO v grafitové kouli. Na začátku roku proběhly horké zkoušky tohoto reaktoru. Dne 21. srpna se začalo navážet palivo a 12. září se u prvního modulu rozběhla štěpná řetězová reakce. Řetězová reakce u druhého modulu se rozběhla 12. listopadu. V polovině prosince 2021 pak reaktor začal dodávat elektřinu do sítě. V tomto případě jde opravdu o velký skok, jedná se o velmi pokročilý typ malého modulárního reaktoru. Pokud se osvědčí i ekonomicky, bude to skvělé.
Rychlý sodíkový reaktor CEFR začal po výměně paliva druhý cyklus testování. Ten by měl probíhat na vysokém výkonu. Palivo pro prototypový rychlý sodíkový reaktor CFR-600 bude nejméně na prvních šest let provozu dodávat Rusko.
Jižní Korea spouští bloky doma i v zahraničí
V první půli července 2021 obdržel povolení k zahájení provozu reaktor Sin Hanul 1. Palivo do něj bylo přivezeno 14. července a v polovině října byla zkompletována aktivní zóna. Firma KHNP se stále snaží udržet otevřenou možnost pro výstavbu bloků Sin Hanul 3 a 4 v případě, že se politické rozhodnutí odchodu od jádra v této zemi změní.
První blok elektrárny Barakah zahájil na začátku dubna 2021 komerční provoz. Zde jde také o korejský reaktor AP1400, který první elektřinu dodal už v předchozím roce. V roce 2021 začal pracovat i druhý blok této elektrárny ve Spojených arabských emirátech. Povolení ke spuštění dostal blok od úřadu pro jadernou bezpečnost na začátku března 2021, 27. srpna se pak u něj rozběhla štěpná řetězová reakce a 14. září začal dodávat elektřinu do sítě. Třetí blok byl dokončen na podzim roku 2021 a začal se připravovat ke spuštění, které se realizuje v roce 2022.
Indie staví vlastní bloky i ty zahraniční
V minulém přehledu se psalo o rozběhnutí štěpné řetězové reakce v prvním indickém těžkovodním reaktoru s výkonem 700 MWe jako třetího bloku elektrárny Kakrapar. Ten začal v první půli ledna 2021 dodávat elektřinu do sítě. Dalšími rozestavěnými reaktory tohoto typu jsou Kakrapar 4 a Rajasthan 7 a 8. Indická vláda schválila výstavbu dalších deseti bloků tohoto typu. Mělo by jít o bloky Kaiga 5 a 6, Gorakhpur 3 a 4, Chutka 1 a 2 a čtyři bloky v nové elektrárně Mahi Banswara. V polovině roku 2021 byl vybrán dodavatel pro jejich parogenerátory. Bude to firma BHEL (Bharat Heavy Electrics Limited).
Postupně se po řadě odkladů dokončuje rychlý sodíkový reaktor PFBR-500 v Kalpakkamu. Zavezení paliva a spuštění řetězové štěpné reakce by mělo proběhnout v roce 2022. Spolu s těžkovodními reaktory by měl umožnit postupný přechod k thoriovému cyklu.
Ruské reaktory VVER1000 se budují v indické elektrárně Kudankulam, bloky 3 a 4 jsou ve výstavbě již od roku 2017. V dubnu 2021 se u čtvrtého bloku instaloval lapač koria. U bloku 5 byla zahájena betonáž jaderného ostrova v květnu 2021 a u bloku 6 se s touto betonáží začalo 19. prosince 2021. Pro všechny budované reaktory se připravují potřebné komponenty
Pokračují jednání o výstavbě šestice bloků EPR v elektrárně Jaitapur. V dubnu 2021 zaslala společnost EDF konkrétní nabídku. V případě realizace půjde o největší elektrárnu, zároveň by znamenala zvrat v zavádění reaktorů EPR a přechod k sériové výstavbě, která by umožnila využít potenciál tohoto reaktoru III. generace.
USA a Latinská Amerika
Ve Spojených státech se budují jen dva nové jaderné reaktory. Při výstavbě dvojice bloků AP1000 v elektrárně Vogtle stále přetrvávají problémy. Spuštění třetího bloku se i vlivem pandemie posunuje blíže ke konci roku 2022. Je také třeba odstranit všechny problémy, které se objevily během horkých zkoušek, které proběhly v polovině roku 2021. U čtvrtého bloku byla spuštěna jeho energetická síť, jeho budovy tak jsou již stabilně pod napětím. Spustit by se měl v roce 2023.
Klíčové je tak dosažení co nejdelší životnosti existujících jaderných reaktorů. Zajímavé bude sledovat například provoz dvojice tlakovodních bloků v elektrárně Surry. Ty v roce 2021 dostaly povolení k provozu 80 let. Dalších devět bloků o takové prodloužení licence žádá. V tomto roce doba jejich provozování překročí padesát let. Dostávají se tak do šesté dekády, kde jsou zatím zkušenosti velice malé. Poučné to bude i pro nás v souvislosti s úvahami provozovat 60 let stávající Dukovany.
V Brazílii pokračuje snaha o dokončení bloku Angra 3 s výkonem okolo 1400 MWe. Zde se hledá vhodný finanční model a zajištění realizace projektu. Zahájení provozu se plánuje v roce 2026.
V Argentině obnovili práce na výstavbě prototypu malého modulárního reaktoru CAREM-25 s tepelným výkonem 32 MWt. Betonáž jeho jaderného ostrova byla zahájena v roce 2014. Problémy s financováním však několikrát výstavbu pozastavily. Na základě zkušeností s prototypem by chtěla Argentina realizovat větší komerční model.
Evropa – snaha o dokončení dlouhodobých restů
V Evropě je pouze minimum projektů, které mají navíc většinou velké zdržení. Konečně se zavezlo palivo do reaktoru EPR v elektrárně Olkiluoto, na začátku prosince 2021 se provozovatel obrátil na finský úřad pro jadernou bezpečnost o povolení rozběhnout řetězovou štěpnou reakci, toto povolení obdržel 16. prosince. Řetězová štěpná reakce se rozběhla 21. prosince. V únoru by měl blok začít produkovat elektřinu a v červnu by měl přejít do komerčního provozu.
Dokončování bloku Flamanville 3 se už také dostává do konečné fáze. Problémem mohou být anomálie objevené na svarech v kontejnmentu, které je potřeba upravit. Tyto úpravy schválil francouzský úřad pro jadernou bezpečnost v říjnu 2021. Potřebné změny by měly být provedeny v roce 2022 a i zde by se na přelomu roku 2022 a 2023 mělo zavést palivo.
Velmi důležité je pro Francii udržení flotily 56 existujících bloků. Je tak dobře, že úřad pro jadernou bezpečnost povolil prodloužení provozu reaktorů s výkonem 900 MWe o dalších deset let, tedy celkově na 50 let využívání. Na základě zkušeností z letošní zimy se Francie vrátila k plánu postavit nové jaderné reaktory. Zatím se předpokládá šest nových bloků, půjde o vylepšenou variantu EPR2. Zájem o první dvojici z nich je v Penly v Normandii. Zde se výstavba EPR bloku uvažovala už před lety společně s blokem Flamanville 3.
Bloky EPR se budují i ve Velké Británii. Výstavba Hinkley Point C byla ovlivněna pandemii. V roce 2016 se předpokládalo zprovoznění prvního bloku na konci roku 2025. Nyní je jasné, že k němu nedojde před červnem 2026. Pozitivní je, že se ukazuje rychlejší postup prací u druhého bloku, kde se projevují zkušenosti získané při stavbě toho prvního. Například instalace druhého prstence kontejnmentu, ke které došlo v závěru roku 2021, trvala u druhého bloku o 25 % kratší dobu. Prstenec má průměr 47 metrů, je 17 metrů vysoký a váží 575 tun. Na místo jej usadil největší jeřáb Big Carl, o kterém se psalo v předchozích přehledech.
Pokračují přípravy k výstavbě dvou bloků EPR v elektrárně Sizewell C. Zde bylo klíčovou otázkou rozhodnutí o způsobu financování projektu. Pokud by se vybral vhodný finanční model, mohl by být využit i pro výstavbu dalších jaderných bloků. Vyřešení tohoto problému a rychlého zahájení výstavby bylo stále aktuálnější. Zvláště po odstavení elektrárny Dungeness B a stanovení termínu odstavení i dalších plynem chlazených reaktorů AGR. Ty by měly být všechny uzavřeny do deseti let. Na konci října tak britská vláda schválila model financování jaderných projektů známý pod označením RAB (Regulated Asset Base), který by měl snížit náklady na zajištění financí a přitáhnout soukromé investory. V tomto modelu přispívají budoucí spotřebitelé na financování projektu už ve fázi jeho výstavby. Zároveň začala britská vláda vyjednávat s EDF o konkrétním projektu Sizewell C.
Pokračuje příprava výstavby jaderné elektrárny Hanhikivi ve Finsku. Zde jde o ruský reaktor VVER1200. Ovšem dodavatelé jsou z celého světa. Velmi silně bude do projektu zapojena například francouzská firma Framatom. Česká firma MICo Group dodala v roce 2021 pro tuto stavbu kontejnerové kotelny pro podpůrné provozy stavby. Povolení k zahájení budování jaderného ostrova by měla dostat v roce 2022. Předpokládaný rok spuštění se posunul na rok 2029.
Rozhodnutí o vydání licence pro výstavbu dvojice reaktorů VVER1200 v elektrárně Paks II bylo na přelomu září a října odloženo. Maďarský úřad pro jadernou bezpečnost potřebuje více času pro posouzení všech materiálů. Povolení pro betonáž jaderného ostrova a zahájení výstavby by tak mohlo být k dispozici v roce 2022. Dokončení tak nyní cílí také na rok 2029.
Dokončení restu v podobě dvou bloků VVER440 v jaderné elektrárně Mochovce se čeká i v sousedním Slovensku. Rozběhnutí štěpné řetězové reakce v bloku Mochovce 3 se neočekává dříve než v únoru 2022.
Rumunsko postoupilo v přípravě dokončení třetího a čtvrtého těžkovodního bloku v elektrárně Černá voda. Konečné rozhodnutí o financování by mělo proběhnout v roce 2023 a do provozu by měly být bloky uvedeny za deset let. Dostavba by měla být realizována ve spolupráci Rumunska, USA a Kanady. Na základě současných problémů uvažuje Rumunsko o výstavbě další jaderné elektrárny v blízkosti hranic s Moldávií. Pro ni se spíše uvažuje o malých modulárních reaktorech.
Polsko pokračuje ve výběru místa pro svoji první jadernou elektrárnu. Dlouhodobě se předpokládá, že bude na severu v Pomoří. Nyní se preferují místa v blízkosti vesnic Kopalino a Lubiatowo nebo v Žarnowci. První varianta se zdá být preferovanou. Polsko doufá, že první blok dokončí do roku 2033. Celkově by chtělo instalovat 6 až 9 GWe jaderného výkonu ve velkých blocích a také malé modulární reaktory. I Slovinsko připravuje výstavbu nového bloku v elektrárně Krško.
V Bulharsku stále nerozhodli, kdy a kde začnou stavět nové bloky, jestli to bude v elektrárně Belene nebo v Kozloduji. Je snaha využít vybavení, které bylo již dodáno při předchozí snaze o výstavbu dvou bloků jaderné elektrárny Belene. Takový postup navrhuje firma Westinghouse. S největší pravděpodobností by však bylo asi jednodušší a rychlejší dokončit výstavbu v Belene, než zahájení a realizace bloku v Kozloduji. V tomto případě jde o stejný problém jako u nás. Intenzivní politické spory a dominance ideologie v řešení toho, kde a jak stavět, vedou k tomu, že se reálně nedělá nic konkrétního. Poslední úvahy ovlivněné průběhem letošní zimy dospěly k rozhodnutí postavit bloky v Belene i Kozloduji.
Ukrajina stále předpokládá dostavbu dvou rozestavěných bloků v Chmelnické jaderné elektrárně. V současné době se plánuje spolupráci s firmou Westinghouse a využití komponent bloků AP1000 ze zrušené výstavby v elektrárně VC Summer. Uvažuje také o výstavbě pátého bloku v Rovenské jaderné elektrárně, případně dalších reaktorů. Zároveň se pokračuje v realizaci propojení a synchronizace energetické soustavy Ukrajiny s tou Evropské unie právě přes Chmelnickou jadernou elektrárnu. Od synchronizace s východní soustavou Ruska a Běloruska plánuje přejít v roce 2023 na synchronizaci se soustavou EU.
Nejen pro Evropu je důležitá diverzifikace zdrojů paliva. Rozšiřuje se vějíř dodavatelů palivých souborů pro reaktory. Na jedné straně Rosatom dodává palivo pro západní typy elektráren, Westinghouse naopak dodává palivo pro ukrajinské reaktory VVER1000, kde už se využívá v šesti blocích. Tento typ paliva nabízí i do Bulharska a Česka. Zároveň vyvinul i palivo pro bloky VVER440, které se začne využívat od roku 2024 v ukrajinském bloku Rovno 2. Tato možnost diverzifikace dodavatelů paliva může být zajímavá i pro naše Dukovany a slovenské Mochovce či Jaslovské Bohunice. Naopak Švédsko začíná využívat zmíněné palivo pro západní reaktory od firmy Rosatom.
Malé modulární reaktory
V roce 2021 došlo k razantnímu průlomu i v oblasti malých modulárních reaktorů. Zkušenosti z provozu plovoucí jaderné elektrárny Akademik Lomonosov vedly k reálným krokům k výstavbě dalších malých modulárních reaktorů založených na ruských reaktorech určených pro ledoborce, ať už plovoucích nebo na pevnině. Zdá se ta, že by se opravdu mohly realizovat ve větších sériích.
Stejně tak je zlomovou událostí zahájení provozu vysokoteplotního malého modulárního reaktoru HTR-PM200 v Číně. Pokud se osvědčí, jeho moduly se začnou produkovat sériově a bude úspěšný i ekonomicky, může být ideální řešení i pro produkci průmyslového tepla.
Stejně tak bude zajímavé sledovat v Číně vývoj okolo malého modulárního reaktoru ACP100 (Lionglong One), který se v tomto roce začal budovat a jehož dokončení se čeká v roce 2026.
Tyto projekty a zkušenosti s nimi mohou být inspirací i pro další realizace malých modulárních reaktorů, které se vyvíjí na řadě míst. Je třeba přiznat, že zatím jsou ve stádiu papírových projektů a předběžného licencování. Je třeba připomenout, že nejenom u nás se velmi intenzivně o jejich budoucím využití uvažuje.
Jde například o Holandsko, Belgii, Švédsko, Bulharsko, Rumunsko, Polsko, Pobaltské státy a další. Zatím však jde o předběžný výběr vhodných lokali, diskuze vhodného postupu při licencování, hledání vhodných finančních modelů a případných dodavatelů. Asi nejčastěji se uvažuje o americkém reaktoru NuScale, u kterého je i silná podpora americké vlády. Dalším je britský malý modulární reaktor firmy Rolls-Royce. Podrobněji se k situaci v této oblasti podrobněji vrátíme někdy příště.
Závěr
I u nás průběh letošní zimy jasně ukázal, že se bez jaderných zdrojů neobejdeme. České jaderné elektrárny vyrobily v roce 2021 celkově 30,73 TWh, což je druhá největší výroba po roce 2013, kdy dodaly 30,75 TWh. Dne 12. listopadu 2021 také vyrobily prozatím nejvíce elektrické energie za jeden den 100,8 GWh. V té době bylo v provozu všech šest bloků a byly nízké teploty, které zvyšují účinnost konverze tepla v elektřinu.
Kromě produkce elektřiny je stále důležitější, aby se využily jaderné bloky jako zdroje tepla při přechodu od využívání uhlí v teplárenství. Nepříjemné tak je, že vzhledem ke krachu společnosti Tenza se zdrží projekt horkovodu z Temelína do Českých Budějovic. Z 26 km se podařilo dokončit 17 km a rozpracovaných je 2,5 km. Horkovod by měl zajistit 30 % dodávek tepla pro toto město. Připomeňme, že již dvacet let zásobuje teplem Temelín Týn nad Vltavou.
Zlom nastal v přípravě výstavby nového bloku v Dukovanech. Zde došlo k vyřazení čínských a ruských dodavatelů z připravovaného tendru. Na jedné straně se vyřadily potenciálně nejkvalitnější nabídky, na té druhé to byla jediná možnost, jak dosáhnou dostatečně široké politické shody na realizaci výstavby. To, k čemu toto ideologické rozhodnutí našich politiků povede, budeme moci posoudit na srovnání výsledku u nás a v Maďarsku nebo Finsku. Nyní je důležité, aby se tendr co nejdříve vyhlásil, co nejkvalitněji realizoval a konečně se alespoň jeden blok začal stavět. V březnu 2021 obdržel ČEZ od SÚJB povolení pro umístění dvou nových bloků v lokalitě Dukovan. Je zároveň velmi důležité, aby se připravil finanční model pro stavbu dvojice bloků v Temelíně, a i tato stavba se co nejdříve zahájila.
Je třeba zdůraznit, že současná neutěšená situace jde plně za celou naší politickou scénou, která nedokázala v oblasti energetiky spolupracovat, vyjednat realistické kompromisy a ty pak jednotně realizovat. Místo toho dali naši politici přednost politickému a ideologickému boji za každou cenu. Hlavně na evropském kolbišti si místo jednotného postupu v zájmu české energetiky a společnosti vyřizovali osobní domácí spory. To způsobilo, že už jsme ztratili nejen roky, ale pomalu desetiletí. Nyní už není možné dále lavírovat a zdržovat řešení energetiky.
Je však třeba říci, že v tom nejsme osamoceni. Čína a Rusko budují stále více reaktorů III. generace doma i v zahraničí a zásadní pokrok se těmto zemím daří i v oblasti malých modulárních reaktorů a uzavření palivového cyklu. Evropa a USA pouze dokončují pár dlouho rozdělaných restů. Doufejme, že poučení této zimy bude dostatečné a příští roky budou klíčovými. Po Olkiluoto 3 se rychle dokončí Flamanville 3 i Mochovce 3 a 4 a začnou se budovat nové reaktory v Evropě. Jak jsem psal, pro reaktor EPR se zdá současný vývoj zlomový. Pokud se schválí Sizewell C a výstavba nových bloků tohoto typu ve Francii, případně i v Indii, tak je o úspěšném osudu tohoto reaktoru nejspíše rozhodnuto a přiřadí se tak k blokům VVER1200 a Hualong One. Osud reaktoru AP1000 je stále otevřený, u něj by mohl být rozhodující úspěch na Ukrajině, případně i v Polsku či jinde v Evropě. Znovu se začíná diskuze o jeho uplatnění ve Velké Británii. Jeho budoucnost je však stále velmi nejistá. Doufejme však, že nyní nastává v Evropské unii rozhodující zlom.
Velmi pozitivní je internacionalizace jaderného průmyslu a dodavatelských řetězců. I naše firmy tak dodávají komponenty pro širokou škálu různorodých projektů. Ať už jde o známou Škodu JS, UJV a.s., Nuviu s jadernými dodávkami, nebo méně známé firmy Arako, Armatury Group, MSA Dolní Benešov, MPower Engineering, Mostro, dodávající armatury, Kabelovnu Kabex se svými kabely, ZPA Pečky se servopohony, Sigma Group s čerpadly, Lavimont Brno s potrubím a řadu dalších. Doufejme, že budou mít v následujících letech hodně práce i u nás.
Poznámka redakce
Přikládáme loňskou autorovu přednášku o stavu jaderné energetiky pro pátečníky: