Kromě mytologického díla Theogonie (viz článek Hésiodova Theogonie) se zachoval také Hésiodův druhý epos, Práce a dny (Erga kai hémera). Je skoro manuálem k životu na selské usedlosti, někdy se vydává pod titulem Báseň rolnická. Předjímá „lidové kalendáře“, jaké se vydávaly od 18. století do 2. světové války. Začínaly květnatě, pak přišel na řadu kalendář i s částí astronomických efemerid, doprovázený pokyny, co se v daný čas má dělat na poli, na zahradě, v dílně a v domácnosti, končily obecnými radami do života; mívaly také přílohu vtipů, což by se ale vážnému Hésiodovi nelíbilo. Znalec nejstarší literatury, M. L. West, popsal jeho povahu takto: „Obě Hésiodova díla nesou výrazné znaky jeho osobnosti: mrzutý konzervativní venkovan, nakloněný k úvahám, vnímající kolem sebe váhu přítomnosti bohů, nikoli milovník žen a života.“ Přesto je Hésiodovo dílo ještě květnatější než ony kalendáře, vždyť je to báseň, epos přibližně v osmi stech verších.

 

Abychom Hésiodovi rozuměli, je vhodné na chvíli jaksi uzávorkovat naše novodobé představy o práci a porozhlédnout se po starých kontextech. Oslava práce je totiž v řeckých poměrech poněkud překvapivá, protože vybočuje z časté hry „to není práce, to je jen takový šolíchání“. Mistr řemeslník rád zaujímá roli, že to dělá pro zábavu, podobně i atlet při tréninku. Představa řady Evropanů (už Římanů) o řecké nechuti k práci má původ v opačně nastavené společenské hře. Zatímco Zápaďák předstírá práci, i když zrovna odpočívá, tak Řek se cítí podoben bohům tím, že své činnosti vydává za zábavu, nakolik je to možné. Když je to však nutné, tak s jakýmsi hrdinským vzepětím podstupuje i těžkou dřinu, příslovečné „práce pro Řeka“. Cílem je ovšem volný čas, řecky scholé, tedy příležitost ke kulturním zábavám (než se toto slovo stane označením pro školu). Významnými výjimkami z takových představ o práci jsou kromě Hésiodova díla ještě příběhy o Héraklovi, dórském hrdinovi, který vykonal „dvanáct prací“, spíše hrdinských činů. Héraklés je mytický hrdina práce. Hésiodos je reálný sedlák, který se obejde bez hrdinství. Za práci rozhodně nepovažuje úkladné činnosti ziskuchtivého vykuka, jenže nemá příliš pochopení ani pro poctivější použití důvtipu, pokud není zaměřen k organizaci nebo oslavě práce na statku.

Pro Hésioda je práce součástí lidského údělu. Blažení bohové jsou nesmrtelní, smrtelníci pracují, to už tak je. Pro lyriky následujícího století bude lidská práce analogií schopnosti všech živočichů, jak alespoň krátkodobě kompenzovat svoji smrtelnost díky lokálně účelovému jednání. Hlavním cílem práce není zisk, nýbrž poctivá obživa v kontextu působení bohů, okolní přírody i lidské společnosti. Příkladem je práce na zemědělské usedlosti. Ta byla Hésiodovým údělem, navíc je vhodnou ukázkou konceptu, který prezentuje.

 

Od desíti k pěti – lidské bědy a koncept upadajících věků

Epos začíná opět od múz a Dia. Pak vypráví příběh o přemýšlivém Prométheovi, jak ukradl nebeský oheň a dal jej lidem. Následuje krutá Diova pomsta: Na jeho příkaz zhotovil Héfaistos podobu půvabné dívky, Pandoru (59-89), kterou Prométheův nepřemýšlivý bratr Epimétheus přijal. Pandora u sebe měla zásobnicovou nádobu (pithos), do které bohové „darovali“ všechno, čeho se chtěli zbavit. Toť ona pověstná Pandořina skříňka. Z ní na svět vyskočily všechny bědy. Pak už to jde od desíti k pěti.

 

Původně lidé žili blaze, v jakési analogii ráje (90n): „Neboť na počátku si lidská plemena žila / na zemi bez čehokoli zlého a bez krušné dřiny, / bez chorob bolestivých…“ (Ten „počátek“ je překladatelská koncese, v originále je „dříve, před tím“, prin). Pak ovšem Pandora otevřela nádobu, všechno zlé vylétlo, jen naděje zůstala přivřená na dně.

Potom Hésiodos vypráví „zkazku“ (kupodivu logos ve významu příběh) o „podobném rození bohů a lidí“ (106n), tedy o periodizaci lidských věků, tentokrát na pět epoch:

Prvním je zlatý věk, analogie ráje a podobných romantických představ o pradávných dobách. To bylo dávno před Pandoru, dokonce už v době, kdy „na nebi kraloval Kronos“. Tehdy lidé žili bezstarostně a bezpracně; země jim všechno plodila a „oni se chutě dělili“ (119). Následující epochy přinášejí postupující úpadek. To se v mýtu dá čekat, u Řeků navíc díky vzpomínkám na slávu doby bronzové, leč oběma těmto hlediskům dominuje Hésiodův pesimismus vůči všemu, co není získáno poctivou dřinou. Každé další lidstvo je ovšem nově vzniklé (obvyklý překlad říká „stvořené“, leč v textu je „vyrostlé“).

Stříbrné pokolení je charakterizováno také tím, že „celých sto let se veliké nemluvně, nezbeda synek, nechával živit v otcovském domě svou pečlivou matkou“ (130n). Zeus je vyhladil.

Bronzové (alias měděné) plémě je silácké a násilné, má bronzovou zbroj a nezná železo. Jenže se navzájem pobili.

Pak Zeus vytvořil vznešené pokolení héroů. Tito hrdinové se vymykají z úpadku, odpovídají dobové představě o mykénské kultuře. Jenže se pobili vzájemnými spory a válkou o Tróju. Přesto jim Zeus přichystal skvělý posmrtný život na ostrovech blažených, blízko okraje Země, při vírech Ókeanu. Tato analogie zlatého věku, určená hrdinům místo obvyklého pobytu v Hádu, se stane alternativní eschatologií, málem jako „nebe“. Něco hodně podobného zmiňovala už Odysseia (IV.563) jako úrodnou „Elysejskou rovinu“ s teplejším podnebím, daleko na západě.

„Teď je tu železné pokolení; to oddechu nezná od běd a lopot za dne, a nemá pokoje v noci“ (177n). Vytratila se úcta, přátelství a věrnost; převažuje násilí a svévole; ctěn je spíše zločinec a lhář, všem vládne závist. Poměry doby líčí Hésiodos tvrdě pesimisticky (skoro jako kdybych referoval zpravodajství, a to nejen české). Když se nabaží nářků, tak se konečně obrací k naději, jejím předpokladem je odmítnutí zpupnosti (213n). Naději nachází v rodinných poutech a v zemědělské práci, ne ve vykročení z lokálních poměrů (236: „neplují s loďmi nikam, protože zrno jim dává plodistvá země“).

Analogické popisy, zvláště hrůz železné doby, známe také z Indie, Hésiodovou novinkou je oslava práce jako léku na tuto situaci. Na světě je čím dál tím hůř, tím se Hésiodův diachronický popis liší od osvícenského. I v takovém světě se však dá žít, díky úctě k bohům a rolnické práci v sepětí s přírodou; díky tomu, že věrné rodinné svazky jsou více než všechno hrdinství a důstojenství. K tomu se hodí četná ponaučení, ať už se týkají zemědělství nebo pití vína; kupodivu i mořeplavby, tu v Řecku nemůže vynechat ani Hésiodos.

 

Práce

Práce zde není matkou pokroku, nýbrž způsobem, jak poctivě přežít uprostřed železného věku (311n): „Práce, ta není k necti; to zahálka přináší hanbu. Budeš-li pracovat, brzy ti bude závidět lenoch, bohatému, a za bohatstvím jde úcta a vážnost.“ Bohatství má pocházet pouze z práce, takže je samozřejmě limitované, zato hmatatelné, je to bohatý statek, bohatý ve smyslu dobře vedený, kvetoucí. Lenoši se podobají trubcům. Lenoch je charakterizován také tím, že si ani neumí zhotovit pluh z tvrdých křivých dřev, která by našel v lese. „Bozi i lidé se na toho horší, kdo nečinně žije“ (303). (Hésiodovi by se líbil úmysl zákona proti zahálce, který platil v Rakousku v 19. století, u nás byl v roce 1918 pozměněn a roku 1950 formálně zrušen, spíše předělán do podoby povinného práva na práci. Není jasné, zda by se mu líbil taky institut úředně zvaný „donucovací pracovna“, který k onomu zákonu patřil.)

Kdyby někdo Hésiodovi vykládal o nějakém „odcizení“, nechápal by, jak by mu mohl někdo odcizit rodinu, svět a bohy, pokud by se jim neodcizil on sám. Na rozdíl třeba od Hegela totiž nepovažuje vztah ke světu za součást své individuality, ale naopak sebe za naprosto nepatrnou součást světa. V úvahu nepřipadá ani odcizení v Marxově smyslu, neboť nepracuje pro zisk ani na majetku jiných. Pracuje pro udržení sebe, své rodiny a svého statku; odpovídá se bohům, občas taky svým blízkým. Chce se důstojně uživit a předat tuto možnost příští generaci. Místo hrdinství nastupuje chuť obstát v těžké práci, skoro bez vyhlídky na jakékoli zlepšení.

 

Rady k práci i do života

Typické Hésiodovy rady je nejlépe ocitovat:

(433n) „pluhy si pořiď dva (…), vždyť tak je to o mnoho lepší; když se poláme jeden, lze k druhému přepřáhnout voly.“

(435) „Odolá červotoči oj z vavřínu nebo z jilmu, náhlaví z dubu…“

(721) „Pakliže proneseš slovo zlé, brzy uslyšíš horší.“

(724) „Ne abys Diovi uléval jiskrné víno rukama nemytýma…“

Hésiodos je veskrze slušňák, přitom v hospodářství občas nudista. Setbu, žně, dokonce i pohánění volů má hospodář provádět nahý, pokud se chce dočkat zdárného výsledku (391n). Nikdy ovšem nemá močit směrem ke Slunci – a taky se nemá močit hned u cesty. Asi šlo jak o hygienu, tak o vyvarování se zpupnosti. A po noční sexuální aktivitě se má umýt.

Kalendářní rady

S kalendářem to v Řecku nebylo nijak jednoduché. Různé obce měly rozličné kalendáře, navíc v takto staré době ještě nebyl pořádně sladěn rytmus solární s lunárním. Názvy měsíců proto poskytují jen přibližnou orientaci a ne vždy jim rozumíme. Na rozdíl od mnohem pozdějšího Říma za kalendářem ještě nestál jednotný stát, ba ani pohledávky bankéřů. Od nich přece máme latinské slovo pro kalendář: slovo calendaria původně označovalo soupisy soudně vymahatelných pohledávek římských bankéřů. V Řecku archaické doby bylo spolehlivější datovat podle ročních proměn hvězdné oblohy, to bylo prostému lidu dobře srozumitelné. V dobách před veřejným osvětlením a televizí byla zkušenost hvězdné oblohy samozřejmá nejen mezi amatérskými astronomy, navíc byla spojená s řadou mýtů, které zrakovou estetiku hvězdného nebe propojovaly s poezií slov.

(383n) „Plejády Atlantovny když stoupají po nebi vzhůru, nastává k žatvě čas, a začnou-li zapadat, k orbě.“

Astronomie řecké epiky stojí za samostatné téma. Kalendářní roli ovšem mají i jiné přírodní jevy. Třeba hlas jeřába, ten dává znamení k podzimní orbě a zahnání dobytka z pastvin (448n).

Některé popisy a rady se přece jenom přidržují kalendářních měsíců, častěji však jen cyklu měsíčních fází.

(504n) „Měsíce lénaióna (přibližně leden), dnů zlých, že by ubily vola, těch se chraň, i kaluží zledovatělých, co zemi pokryjí nemilosrdně, když začne Boreás (Severák) fičet.“

(810n) „Devátý (den) po úplňku je pro lidi šťastný až večer…“, ale ani „časně z rána je nepotká nic zlého (…) a není to den tak venkoncem špatný.“

Mezi kalendářními radami se objevuje taky řada pověr, spojených s představou vhodných nebo naopak nešťastných dnů. Podle řady interpretů jde většinou o dodatky z pozdější doby, kdy pověr mocně přibude, zčásti úpadkem náboženství, zčásti importem z Východu. Jiní vykladači zase míní, že takové pověry mohly být v Řecku rozšířené už v archaické době. Přinejmenším část z nich zmiňuje jako důvod své kritiky Hésioda už koncem archaické doby Hérakleitos.

Bude letošní Silvestr šťastným dnem pro pití?

Mnohé lidi nezajímá ani tak meteorologie jakožto věda, ale spíše předpověď počasí na víkend. Přejděme tedy k praktickému užití Hésiodova díla! (Nabádá k tomu i výzva Platónova dialogu Symposium 176a: „Tak tedy, mužové athénští, kterým způsobem bychom si nejlépe popili?“)

Oinochoé (nádoba na víno) tvaru sudu. Tiryns, 750-730 před n. l. Archeologické muzeum v Naupliu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4. 0.

Recentní venkovský vinný sklípek u Apollonas na Naxu, postavený z místního mramoru a zbytků antických staveb. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4. 0.

Předběžně vyjdeme z veršů 819n: „Sud lze načít i čtvrtého po dvacátém; ten den je veskrze svatý; leč na dny po něm jen zřídkakdo věří, když se rozednívá, a odpoledne tím méně.“ Z kontextu lze předpokládat, že jde o 24 dnů po novoluní. Novoluní letos bylo 4. prosince, takže 28. 12. bylo možno sud načít, i když výhled na následující dny nepůsobí příznivě. Patrně se však nemusíme bát o sud a jeho obsah, neboť verše 814n říkají: „Málokdo ví, jak šťastná je v měsíci devítka třetí, má-li se otevřít sud nebo vložit na šíji jařmo koním (...); málokteří ti o tom povědí pravdu.“ Jelikož 4 + (3 x 9) = 31, tak to vychází! Letos načít na Silvestra! A Hésiodos sám napsal, jak je toto sdělení vzácné, málokdo je sdílí.

Optimista předpokládá, že pro otevření lahve bude platit přibližně totéž, co pro načetí sudu. Nejspíše tedy bude pití dobré, ale odpoledne a později máme postupovat opatrně. Zapřisáhlým skeptikům může poněkud kazit radost, že dotyčné verše pocházejí z míst blízko závěru eposu, o jejichž pravosti někteří filologové pochybují.

Limitovaný důvtip bez pokroku? Nešlo by to veseleji?

Cynická průpověď říká, že poctivou prací ještě nikdo nezbohatnul. Optimističtěji: Poctivou prací těžko zbohatnout tak, aby to stálo za řeč. Na to by Hésiodos odvětil, že netouží po jiném zbohatnutí, než aby jeho statek dál rozkvétal, ale vlastně mu stačí, když nezchudne do té míry, aby neměl důstojnou obživu a respekt. Hésiodův minimalistický koncept „udržitelného hospodaření“ má samozřejmě svá úskalí a pro naši civilizaci na baterky, navíc pod mocí reklamy, marketingu, influencerů a „názorů“, se zrovna nehodí. Ekonomové by asi namítli, že bez tvorby a akumulace zisku a bez obchodu není prosperita možná, hlavně není možný pokrok. Nechme teď tyto starosti jim a podívejme se, jak je zmíněná limitace přítomná už v náboženském kontextu Hésiodova eposu.

Symptomatické je zařazení mýtu o Prométheovi a Pandoře, který se tím stal obecně slavným a zastínil jiné tradice o získání ohně. Prométheova krádež nebeského ohně ve prospěch lidí popudila bohy, chtějí si taky polepšit, pro změnu na úkor lidí, hodili na ně všechno nepříjemné. Jako kdyby lidský pokrok byl možný jen za cenu loupeže něčeho božského, která bude samozřejmě pomstěna. Má v rámci řeckého náboženství Hésiodův pesimistický pohled na lidské možnosti nějaké optimističtější alternativy?

Má, ale samozřejmě opět za cenu rizik, i když jiných. Široká popularizace mýtu o Prométheovi zastínila např. Hymnus na Herma, podle nějž první oheň na zemi rozdělal právě Hermés. Kupodivu ho neukradnul, ani nečekal na zásah stromu bleskem, nýbrž učinil tak způsobem, který je i pro lidi dobře schůdný, „třením klůcku“ z tvrdého dřeva na podložce z měkčího. Hermovská vynalézavost (jemně sexuálně inspirovaná) ovšem bývá doprovázena neméně důvtipnou zlodějnou, každopádně nečekanými proměnami kontextů, objevnými i podvodnými. Také lidský důvtip se ne vždy rozpozná od podvodu a od přechodu k realitě spíše virtuální.

Další řeckou náboženskou možností otevřenou pokroku je napodobování Apollóna, k němuž v Delfách sám vyzývá. Tedy náležité úměry, racionalita, upřednostňování trvalých hodnot… Rizikem může být apollónské sucharství a trochu zásvětnost.

Nejběžnější možností otevřenou pokroku je pěstování techné, tedy zručnosti a řemeslné dovednosti, kterou dává Athéna.

Řecká kultura většinou žije všemi těmito i jinými možnostmi a na Hésioda si vzpomene buď pro mravoličné poučení dětem, nebo v maléru. Obecným rysem všech řeckých konceptů udržitelnosti i pokroku je ovšem zřeknutí se zpupnosti (hybris). V tomto punktu s Hésiodem plně souhlasí i filosofové, kteří si jinak z jeho rad dělají šoufky.

Literatura

Hésiodos: Zrození bohů, Práce a dny; v Zpěvy železného věku, přeložila Julie Nováková. Praha: Antická knihovna 1990.

Hésiodos: Báseň rolnická, přeložil Antonín Salač. Praha: Společnost přátel antické kultury 1929.

Eliška Luhanová: Zrození světa: kosmologie básníka Hésioda. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2014.