Tento den je nejkratší, noc nejdelší a v poledne je Slunce z celého roku nejníže nad jižním obzorem. Od tohoto okamžiku se den prodlužuje, noc zkracuje a Slunce je v poledne každým dnem výš a výš.

Zimní slunovrat je astronomický termín pro okamžik, kdy Slunce má vzhledem ke světovému rovníku nejmenší deklinaci. Slunce se při svém zdánlivém pohybu dostane do nejvyšších jižních zeměpisných šířek a „zastaví“ se  nad obratníkem Kozoroha a pak se začne opět vracet přes rovník k obratníku Raka (letní slunovrat). Na severní polokouli nastává zimní slunovrat obvykle 21. prosince, přičemž přesný čas se mírně mění.

 

Střídaní ročních dob, slunovraty i rovnodennosti souvisí se sklonem zemské osy vzhledem k ekliptice - rovině oběhu Země kolem Slunce (23,5°), nikoliv se vzdáleností Země od Slunce, jak je to často mylně interpretováno. Země je Slunci nejblíže (v přísluní - perihel) na počátku ledna (Vzdálenost Země od Slunce v perihel je 147,1 mil. kilometrů, nejdále (v odsluní - aféliu) v červenci ( 152,1 mil. km). Zimní slunovrat je tedy okamžik, kdy se sice Země na své oběžné dráze kolem Slunce nachází v nejmenší vzdálenosti, ale severní polokoule je nejvíce "odkloněna" od Slunce.

 

 

Ale jak s tím souvisí přísloví vztahující se k 13. prosinci: „Lucie noci upije, ale dne nepřidá“? Při vysvětlení se musíme obrátit k reformám kalendáře a zavedení přestupných roků. Významný byl juliánský kalendář (římský císař Gaius Julius Caesar, r. 46 př. Kr.), v němž juliánský rok trval 365,25 dne, ale proti skutečné době rotace se lišil o 11 minut a 14 sekund. Ve středověku se už sluneční a zavedený juliánský kalendář rozcházely natolik, že zimní slunovrat připadl na sv. Lucii (13.12.).

 

Když se v 16. století provedla změna kalendáře a zavedl se tzv. gregoriánský (papež Řehoř XIII, r. 1582) a provedlo se vypuštěním 10 dnů z kalendáře původního (5. až 14. 10.), zimní slunovrat se posunul na 21. prosince. Ale přísloví, i když zdánlivě neopodstatněné, zůstalo a cituje se s oblibou dodnes.

Sv. Lucie je uctívána jako patronka švadlen a kočích, český lid ji v minulosti považoval za ochránkyni proti čarodějnicím a proto v tento den docházelo k „pálení čarodějnic“ (např. na Radhošti).

Sledování pohybu Slunce po obloze vedlo už naše předky ke stanovení 4 významných dnů v roce:

- jarní rovnodennost. Slunce vstupuje ze souhvězdí Ryb do souhvězdí Berana
- letní slunovrat. Slunce vstupuje ze souhvězdí Blíženců do souhvězdí Raka
- podzimní rovnodennost. Slunce vstupuje ze souhvězdí Panny do souhvězdí Vah
- zimní slunovrat. Slunce vstupuje ze souhvězdí Střelce do souhvězdí Kozoroha

 

Každý rok se pak očekávaly rovnodennostní dny, ale zejména předmětem oslav byly slunovraty, protože dělily čas na roční doby a nejstarší civilizace ode dne jarní rovnodennosti odvozovaly počátek nového roku - probouzející se příroda, začátek zemědělských prací a budoucí úrody. Zimní slunovrat souvisí s motivem znovuzrození - Slunce umírá, aby se znovu zrodilo a s i ním i celá příroda. Proto i oslavy zimního slunovratu mají být radostné.

 

Naši předkové si všímali také hvězdného pozadí těsně před východem nebo po západu Slunce a tak zjistili, že se Slunce při východu v den jarní rovnodennosti (tzv. jarní bod) posouvá z jednoho souhvězdí zvířetníku (zodiak) do druhého. Objev příčiny tohoto pohybu - precese - je připisován řeckému astronomovi Hipparchovi kolem roku 130 př.Kr. Podle některých historiků však byla tato znalost začleněna do mýtů, které vznikaly již před více než 8.000 lety! A nejen všeobecná znalost posunu Slunce či nebeského pólu, ale také znalost délky trvání precese!

Precese zemské osy je pohyb zemské rotační osy. Zemské těleso není homogenní koule, ale je nepravidelně zploštělé (rotační elipsoid). Zemská osa při otáčení vykonává kývavé pohyby - opisuje kuželovou plochu jako roztočená „káča“. Sklon zemské osy je 23,5° a osa opíše celý kruh (perioda precese zemské osy) za 25.725 roků (tzv. platónský rok). Precese způsobuje zdánlivý posun jarního bodu na pozadí hvězd o 1° za 71,47 let. Precese má opačný smysl otáčení než zemská rotace, tzn. že rotační osa Země se stáčí k západu.
Dalším projevem precese, vedle postavení Slunce vůči hvězdnému pozadí, je pomalá změna polohy severního světového pólu. Dnes se hvězdy noční oblohy zdánlivě otáčejí kolem Polárky, ale za 12.000 let bude zemská osa  směřovat do souhvězdí Lyry - severní světový pól se bude nacházet nedaleko hvězdy Vega.

Historické zprávy o slovanských oslavách zimního slunovratu chybí, většinou se o nich dovídáme až na základě středověkých církevních zákazů.

 

U Římanů je svátek zimního slunovratu nazýván Saturnáliemi a je zasvěcen původně etruskému otci bohů, Saturnovi, který u Římanů získal atributy božstva hojnosti, polního hospodářství, sklizně a úrody. Saturnálie se vyznačovaly nevázaným veselím, radovánkami a hodováním, jako vzpomínka na „zlatý věk“ Saturnova panování, kdy bylo všeho dostatek, tedy na léto, a bylo pronášeno přání, aby se tento „zlatý věk“ na jaře opět vrátil.

 

Výklad původu českého slova vánoce a slovenského vianoce není jednoznačný. Jedni tvrdí, že se návrat Slunce oslavoval celých 12 dní a 12 nocí. Každý den tak symbolizoval jeden měsíc v roce, kterých je také 12 (naši předkové si zapisovali počasí v průběhu těchto 12. dnů a na základě toho usuzovali na počasí v následujících 12. měsících příštího roku). Den pomyslného příchodu jara - duben s označením "čtvrtý", se údajně později zkomolil na "štědrý" - tento den se oslavovalo zvláště bujaře. Celému tomuto období se říkalo "o dvanácti nocích", později "o dvánnocích" až z toho zbylo "o Vánocích". Tento výklad má ryze lidovou povahu a není podložen reálným etymologickým základem. Druhý výklad bere v úvahu možný vývoj z německého slova "Weihnachten", zřejmě odvozeného od středoněmeckého "zu den wîhen nahten" - "o posvátných nocích".

 

Protože už od dob našich pohanských předků bylo vánoční období zasvěceno oslavě slunovratu, nejdůležitějším den byl 21. a 22. prosinec. Oslavován byl nočním bděním a přísným půstem a prováděly se rozličné obřady, které měly zajistit bohatou úrodu, hojnost potravy a zdraví pro nadcházející rok. Ráno 22. prosince se vítalo Slunce, které se opět začalo přibližovat k Zemi. Pohanské obřady byly postupně vytlačovány svátkem církevním, oslavujícím narození Krista. Přestože se představitelé církve snažili pohanské zvyklosti vymýtit, je ještě dodnes oslava Vánoc prostoupena jak církevními, tak pohanskými zvyky - a často si to ani neuvědomujeme, když nějaký takový hluboce zakořeněný zvyk doma bezděky provádíme (například schovávání šupiny z kapra, kladení mincí pod talíře, rozkrajování jablek, pouštění skořápek se svíčkou, chození na půlnoční mši a na jesličky).

Různými přesuny v kalendářích došlo postupně k rozdělení původně jednotného svátku na dva - na Vánoce a na Nový rok. Ve 12. století dokonce došlo k jeho rozčtvrcení, mnozí v pravoslavných zemích oslavují jak západní Vánoce a Nový rok, tak pravoslavné Vánoce a Nový rok. To je však už záležitost ryze moderní.

 

Štědrovečerní večeře začínala po soumraku po zapálení „vánočního ohně“, slavnostním přípitkem, který pronášel hospodář, a který přál domu zdraví, štěstí, úrodu a blahobyt. Večeře bývala vždy postní, přísný půst se držel přes celý den až do večeře. Na stůl je přineseno vždy co nejvíce jídel, které dala zahrada, pole i les, aby tak byla zajištěna hojnost po celý rok. V Čechách se například vařil hrách, nikdy nesměla chybět jablka představující zdraví, ořechy symbolizující hojnost a česnek pro svoji ochrannou roli. Ústřední postavení hrálo pečivo, které se jedlo hned jako první po přípitku, a které lámal a rozděloval hospodář. U nás to byla staročeská calta, což byla vánočka nebo houska. Koláč se dělil vždy na tolik dílů, kolik je členů domácnosti, navíc se nechává jeden díl pro předky. Někde se ještě zvláštní díl dával dobytku a nosil na pole. Do koláče býval často zapečen stříbrný peníz nebo jiný magický předmět, kdo ho našel, ten bude mít štěstí po celý rok. S večeří bylo spojeno i mnoho dalších magických úkonů majících za úkol zajistit zdraví, úrodu a blahobyt po celý rok. Značně rozšířená je i věštba z ořechových jader. Dobré a zdravé jádro věštilo člověku zdraví a hojnost, scvrklé a špatné jádro pak znamenalo nemoci a bídu, kdo vylouskl černé vysušené jádro, mohl i umřít.

Další oblíbená věštba, známa již ze starých Čech, je z jádřince rozkrojeného jablka. Dobré znamení byl zdravý jádřinec ve tvaru hvězdy. Ze starých dob je známé i pouštění svíček po vodě nebo lití olova. Čas po večeři rozhodně nebyl žádnou dobou smutku a melancholie. Ve středověkých Čechách si církevní představitelé často stěžovali, že se muži i ženy po štědrovečerní večeři bujně veselí a hrají v kostky.

 

K jedním z nejstarších prvkům oslav zimního slunovratu patří koledování. Původně se jednalo o obchůzky mladých mužů po štědrovečerní večeři, kteří nosili masky nebo byli přestrojeni za různá zvířata. Masky se dělaly z kůry, dřeva nebo kůže, někdy se zdobily hady nebo úhoři, mohly mít rohy a vousy. Často se převlékali do ženských šatů, aby co nejvíce zmátli „zlé síly“. Jeden z koledníku nesl na tyči šesti nebo osmicípou hvězdu, která údajně znamenala betlémskou hvězdu, ale stejně tak dobře mohla představovat i nové zářící Slunce. Koledníci nesměli mít pět dnů před koledováním styk se ženou. Nesměl se jím také stát ten, v jehož rodině někdo v minulém roce zemřel. Koledníci chodívali po domech, kde je většinou přijala hospodyně. Oni zazpívali několik koled, které jednak oznamovaly fakt narození „mladého boha“, potom přáli domu zdraví, úrodu a blahobyt.

Koledníci dostávali od hospodyní dary, ať už v podobě jídla, pití nebo peněz. V Čechách si koledníci za obdržené peníze kupovali „pivo kolední“. Při jeho pití tropili nezbednosti, opíjeli se a prali se, což se stávalo předmětem výtek církve. Zbytek darů si dělili.

 

Neméně rituálů se vázalo i na první svátek vánoční - Hod boží vánoční. Pro nás má význam hlavní jídlo - v Čechách se obědvala husa. Na západě to byl krocan, kterýžto později pronikl i do slovanských oblastí. V jihoslovanském a východoslovanském prostředí se k obědu peklo prase, protože pro svou „kulatost“ je starobylým posvátným zvířetem některých slunečních bohů. Ne nadarmo se ještě dnes českým dětem říká, aby se na Štědrý den postily, jinak neuvidí „zlaté prasátko“.

Do tohoto období patří i Nový rok, kdy si příbuzní a známí chodí přát štěstí a zdraví, popř. se i obdarovávají drobnými dárky. Podle českého zvyku se ten den nesmí jíst drůbež ani ryby, aby neuletělo, popř. neuplavalo štěstí.

V Čechách se ustálil zvyk koledování na sv. Štěpána. Jasné pohanské elementy v maškarních průvodech koledování se staly trnem v oku církve, proto proti nim tvrdě vystupovala. V minulosti hojně dosvědčený rituál z celého slovanského světa postupně mizel, až někde zmizel docela, jinde se proměnil na „nevinnější“ dětskou koledu.

Na koledy se chodilo až do Tří králů (6. ledna), neboť chaos v přírodě trval až do tohoto dne. Slunce totiž bylo novorozenětem stále neschopným účinně zasáhnout. Pořádek do světa se vrací až se Třemi králi, kteří dělají na dveřích domů ochranné kříže. Tento zvyk je sice údajně křesťanského původu, přesto svým významem může stejně dobře zapadat i do předkřesťanského výkladu těchto zimních svátků.