Z odborných článků věnovaných příčině zalednění Antarktidy, potažmo hledání hlavního hybatele klimatu v dobách pradávných, snadno získáme dojem, že co výzkumnická parta, to kulantně řečeno, osobitý názor. Ten momentálně nejnovější je starý dva dny a ve všeobecnou známost ho dal tým badatelů z Nizozemska, Austrálie, Německa a Norska.
Ohledně klimatu se toho píše a mluví hodně a většinou se při tom osočuje oxid uhličitý. Jak ale nyní mezinárodní tým v časopise Nature Communications uvádí, jsou i jiní hráči, kteří do dění na naší planetě mocně promlouvali. Vědci tvrdí, že se jim podařilo rozluštit padesát let diskutovanou antarktickou ledovou záhadu. Vyjevila jim to až simulace oceánských cirkulací související s tektonikou mořského dna. V podstatě jde o to, že využili poznatky geologů, kterým je už nějakou dobu známo, že před 34 miliony let došlo k odlomení Antarktidy a že se tehdy propadly poslední pozemní mosty spojující Antarktidu s Amerikou.
Abychom si tu dobu dali do širších souvislostí, tak tu hovoříme o době zvané třetihory, konkrétně o konci eocénu, kdy u nás probíhalo Alpinské vrásnění a kdy ještě nebyli na světě hominidé a kdy se primáti rozcházeli dvěma cestami - opice Nového světa (ploskonosí) a Starého světa (úzkonosí).
Ale zpět k rozestupu a lámání kontinentálních ker. Při takové události není nouze o náhlou změnu hloubky oceánského dna. Jaká tehdy byla realita nevíme, nicméně je jisté, že nějakých 600 metrů při uvolňování úzkého hrdla brány vodního toku, je při takových gigantických dějích, jakými rozchod Antarktidy s Jižní Amerikou a Austrálií rozhodně byly, je rozměr takřka zanedbatelný. Tektonické osamostatňování kontinentů nejen, že zanechalo polární kontinent v izolaci, ale vedlo k reorganizaci mocných oceánských proudů. Antarktidu obklopily cirkumpolární mořské proudy a ty celý kontinent izolovaly. Na severní polokouli se otevřel průliv do Severního ledového oceánu, který v Atlantiku umožnil mísení s chladnými vodami. Simulace těchto dějů dala odpověď, proč k ochlazení Země došlo tak rychle. Hlavním viníkem se ukazují být turbulence a změna proudění vodní masy. Nejspíš tedy propadlé mořské dno bylo tím spouštěcím a rozhodujícím činitelem náhlého ochlazení povrchové vrstvy vody na 5° Celsia s průvodní přeměnou Antarktidy v ledovou masu.
Vedoucí kolektivu Isabel Sauermilch, vědkyně na University of Tasmánie a Utrecht University, se netajila překvapením, jak moc při modelování dějů v oceánu rozhodují maličkosti. Jak je výsledek simulace citlivý na minimální korekce v zadání (například ohledně hloubky mořských vodních cest) a jak pouhých několik set metrů změní charakteristiku celkového proudění. I malé turbulentní mořské proudy (menší než 100 km), se ukázaly být klíčovými faktory pro rozložení teplot v Jižním oceánu.
Laicky řečeno, propad mořského dna v oněch dávných dobách dovolil cirkumpolárnímu proudu bránit subpolárnímu transportu teplé povrchové vody k antarktickému pobřeží a proto Antarktidu sevřel mocný ledový krunýř a Země se vydala cestou chladu.
I když nad výše uvedeným závěrem mnozí řeknou, že nejde o nic nového a že jediné, co se výzkumníkům podařilo je, že předpokládané ověřili experimentálně.
Možná si v této souvislosti zaslouží zmínit závěry jiné výzkumnické party, vědců z Utrechtské univerzity. Ti se místo šťourání se v minulosti zaměřili na budoucnost. Stejnou metodou, označovanou jako „high resolution simulation“ (simulace vysokého rozlišení) modelováním oceánských dějů, dospěli až ke kritice prognózování klimatologů. Nárůst teploty oceánu prý nebude tak strmý, jak nás mnozí dnes straší. Podle prvního autora René van Vensena, spoluautora studie (vyšla v časopise Science), stávající modely jsou zatíženy chybou - neberou správně v úvahu záludnost chování oceánských proudů. Předpokládají například, že teplota vody kolem Antarktidy, se v důsledku změny klimatu bude všude jen zvyšovat. Simulace ale ukazují na něco jiného, což ostatně již také potvrzují i některá měření prováděná "in natura". Jde o to, že ne všechny lokality se budou oteplovat. Budou i takové, které se ochladí. Pochopitelně, že následně vyvolají efekt v opačném gardu, což se na celkovém výsledku oteplování rovněž podepíše. Tuto „chybu“ vědci vyčíslili na 25 %. Jinak řečeno, prognózované zvýšení hladiny moře během příštích sta let, by se mělo o 25 % mělo ponížit.
Je tak trochu ironií, že zatímco víry mořských mas záhadu minulosti rozmotaly, věštění věcí budoucích, zamotaly. A nejspíš ne o málo, když uvážíme, že pouhý jeden takový neznalostní kostlivec představuje opravu o celou čtvrtinu původně proklamované hodnoty.
Literatura
Isabel Sauermilch et al, Gateway-driven weakening of ocean gyres leads to Southern Ocean cooling, Nature Communications (2021). DOI: 10.1038/s41467-021-26658-1
René M. Van Westen and Henk A. Dijkstra.: Ocean eddies strongly affect global mean sea-level projections, SCIENCE ADVANCES,Vol 7, Issue 15, 2021DOI: 10.1126/sciadv.abf1674