Deset let trvala válka o Tróju a dalších deset let Odysseus bloudil po mořích, protože urazil Poseidóna, zatímco mnozí z ostatních hrdinů už byli dávno doma, pokud ovšem doma přežili svůj návrat (např. Agamemnón ne). Odplutí vítězů od Tróje působí spíše jako útěk než začátek triumfální cesty domů. Tím spíš pro Odyssea. Jeho 12 lodí zahnal vítr ke vzdáleným a tuze podivným ostrovům, při rozličných dobrodružstvích se jeho družina postupně tenčila. Epos Odysseia (viz článek Homérské eposy) využívá četné námořnické zkazky o podivuhodných bytostech moře a vzdálených ostrovů. Jen pár příkladů: V okolí ostrova čarodějnice Kirké, kdesi daleko na západě, ohrožovaly námořníky Sirény (ony to prý dělávaly i jinde). Lákaly je svým krásným zpěvem. Odysseus se ovšem nechal přivázat ke stěžni a ostatním poručil, aby si zalepili uši voskem. A příslovečným se stalo proplutí mezi Skyllou a Charybdou. Těžko ty dvě nestvůry identifikovat s nějakou známou mořskou úžinou, leda až v latinském Vergiliovu přepracování, ve starém eposu to vypadá spíš na skálu a vír.

Siréna, drobný bronz, 700 před n. l. Archeologické muzeum v Delfách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Skylla, plochá terakota z Mélu (Milosu), 460 až 450 před n. l. Louvre, GR 1867.5-8.673 (Cat. Terracotta 621). Kredit: Jastrow, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Odysseia ovšem líčí děj v důmyslných významových propojeních, nikoli chronologicky, mnohé se dovídáme z vložených vyprávění. Začíná na Odysseově Ithace, malém hornatém ostrově, který bývá občas ztotožňován s dnešní Ithakou, západně od řecké pevniny. Odysseova žena, královna Penelopé (Penelopeia) stále marně čeká, synovi Télemachovi, který se narodil v den, kdy byl Odysseus povolán do války, je 17 let. Pod ochranou Athény vyráží hledat otce, navštíví Nestora v Pylu a Meneláa ve Spartě, ale zatím nic nezjistí. Odysseus zrovna dlí na mytickém ostrově Ógygii u krásné nymfy Kalypsó. Nebudeme vyprávět děj eposu, omezíme se na několik významných detailů.

 

Na ostrově nymfy Kalypsó (Odyss. V)

Odysseus už přišel o všechny druhy i lodě, z posledního trámu uprostřed vln ho zachránila právě Kalypsó, která tím získala milence a zajatce na své výspě hojnosti a nesmrtelnosti. Odysseus každou noc lehává s Kalypsó, „s chtějící nechtě“. Kalypsó je krásná a navíc nesmrtelná, její krása není pomíjivá. Přesto Odysseus myslí na domov, na svou smrtelnou ženu a na syna, sedává na pobřeží a pláče, slzami z něho uniká život.

Po poradě bohů Zeus rozhodl, že Odysseus má být propuštěn a plout na ostrov Scheria, kde už se o něj Faiákové postarají. Příkaz k tomu přináší nymfě Hermés. Kalypsó po počáteční neochotě příkaz plní, ale ještě zkouší, jestli by Odysseus nezůstal dobrovolně. Ten vyzná, že nymfa je sice krásnější než Penelopé, navíc nestárne, ale že natrvalo není takovýto život k ničemu. (On i Mácha kdesi napsal: „Miluji růže, protože vadnou.“) Kalypsó mu tedy přinese nářadí pro stavbu voru a vybaví ho vším potřebným na plavbu.

Hostem u Faiáků (Odyss. VI)

Plavba na Scherii skončila zkázou voru v bouři, leč Odysseus doplaval a skryl se před studeným větrem v křoví, neboť přišel i o všechno oblečení. Usnul vysílením. Mezitím se bouře uklidnila a Athéna ponoukla princeznu Faiáků, jmenovala se Nausikaá, aby s družkami jela prát svá roucha do řeky, blízko ústí do moře. „Odysseus se vzbudil a spatřil spanilou dívku.“ Poprosil ji o oděv a posléze se mu od Faiáků dostalo rozsáhlého pohostinství, včetně dopravy domů, na Ithaku. Velká část eposu pak líčí příběhy vyprávěné při faiácké hostině.

Odysseus, Athéna, Nausikáa a její družka. Atická červenofigurová amfora, 440 před n. l. Staatliche Antikensammlungen (München). Kredit: Carole Raddato, Flickr via Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.

Myší ostrov alias Zkamenělá loď Faiáků. Korfu (Kerkyra), za vzdálenějším koncem letištní dráhy. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Ostrov Faiáků, Scheria, se prý nacházel „daleko stranou lidí, na samých hranicích světa“. Někdy bývá ztotožňován s dnešní Kerkýrou (Korfu), kousíček od albánského pobřeží. Každopádně se tam ukazuje ostrůvek zvaný Myší ostrov, který tamní pověst považuje za zkamenělou loď Faiáků. (Dnes se najde přes 4 km jižně od města, v ose dráhy letiště. O další 3 km jižněji nechala rakouská císařovna Alžběta, zvaná Sisi, roku 1891 postavit zámek Achillion, kam se při svých výstředních vyjížďkách utíkala jako „do Scherie, nejkrásnějšího místa na zemi“. Teď je tam jedno z muzeí.)

Vyprávění o Kyklopovi (Odyss. IX)

Kyklop (Kyklóps) Polyfémos je synem Poseidóna, možná všichni Kyklopové. Má jediné vidoucí oko uprostřed čela, velké a kruhové. Žije v jeskyni, kde má taky ustájené ovce a zásobu dřeva. Je naprosto bezcitný, nectí ani bohy, spoléhá na svou hrubou sílu. Ještě v Eurípidově satyrském dramatu Kyklopové je líčen jako obžerný a opilý obr ohavných způsobů (verš 328): „I Diovy hromy přivádí k závisti, když zahřmím!“ Euripidés ho situuje na Sicílii, ostrov řeckých zbohatlíků, a v duchu žánru pojednává cynicky vesele jako v grimmovské pohádce.

Odysseus s kamarádem vypichují obrovi Polyfémovi v jeho jeskyni jeho jediné oko, na pozdně geometrické (nebo raně archaické?) vázové malbě, 670 před n. l. Archeologické muzeum v Argu. Kredit: Mary Harrsch, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Odysseus oslepuje Polyféma. Velká proto-atická amfora, 650 před n. l. Pohřební nádoba malého dítěte ze západního pohřebiště v Eleusině. Archeologické muzeum v Eleusině, 2360. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Odysseus a jeho druhové jsou zrovna zajatci Polyféma, který se už těší, jak si je všechny opeče místo jehněčího. Dva už sežral zasyrova i s vnitřnostmi a usnul. Odysseus by ho nejradši kuchnul mečem do jater, jenže z jeskyně by se stejně nedostali, protože balvanem ve vchodu dokáže pohnout jenom obr. Když Kyklop posnídal další dva muže a vyrazil s ovcemi na pastvu, připravil Odysseus lest: Kus kmene z obrovy hole zašpičatil, nažhavil v ohni a ukryl v množství ovčího hnoje. Když se obr s ovcemi vrátil a povečeřel další dva muže, nabídl mu Odyseus víno, předstíral vyjednávání, při něm se mu představil jako Nikdo (řecky Údeis, latinsky pak Nemo). Polyfémos dokonce slíbil, že jako dar své pohostinnosti sní Nikoho až naposled. Totálně zpitému Kyklopovi pak Odysseus se svými muži vrazil žhavý konec hole hluboko do oka „jako nebozez“. Řev obra přivolal všechny Kyklopy z hor, ale tvrzení opilce, že mu ublížil Nikdo, nevzali vážně.

Odysseus pod břichem berana. Drobný bronz z aplikace, 550 až 500 před n. l. Archeologické muzeum v Delfách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Hlava Kyklopa Polyféma z římské doby, takže vypadá jinak než staré podoby. Kredit: Steven Lek, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Ráno oslepený obr odvalil kámen ve vchodu a při vypouštění ovcí je všechny ohmatával, aby mezi nimi neunikl Nikdo a jeho druhové. Ti však byli uvázaní pod břichem ovcí. Stádo skončilo na lodi, po které Kyklop ještě házel kusy skal, ale naštěstí netrefil. Odysseus neovládnul svou hrdost a představil se mu, za což mu Kyklop slíbil důkladný „doprovod“ svého otce, Poseidóna.

Jako možný zdroj podoby Kyklopů se uvádí nálezy lebek malých ostrovních slonů. Jsou větší než lidská hlava a mívají uprostřed čela otvor.

Jeden z vícera Kyklopových balvanů v blízkosti jeho jeskyně na ostrově Irakleia. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Kyklopova jeskyně na ostrově Irakleia. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Legendy i turistické reklamy situují Kyklopovu jeskyni na různá místa Středomoří. Zvlášť hezky působí „Kyklopovy balvany“ kolem cesty ke „Kyklopově jeskyni“ na ostrově Irakleia na Malých Kykladách. (Ostrov má 120 obyvatel, přitom není zas tak moc malý, navíc překvapivě živý, hlavně pokud jde o hady, štíry a pavouky. V Kyklopově jeskyni je dokonce zásoba dříví a ovčí trus, nejen, protože ji používají pastýři a o pouti do sousední jeskyně Sv. Jana Prodroma taky poutníci.)

Vyprávění o čarodějnici Kirké (Odyss. X.135n)

Na ostrově, jehož polohu ani sami neznají, se Odysseovi druhové stanou zajatci čarodějnice Kirké. Ta část z nich promění v prasata a zavře do chlívku.

Kylix s černofigurovou malbou, nejspíš zakletí Odysseovi druhové, 560-550 před n. l. Museum of Fine Arts, Boston, 99.518. Kredit: Lucas aka ancientartpodcast, Flickr via Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.

Jeden z Odysseových druhů proměněný do podoby vepře. Drobný bronz z ozdob nádoby, rané (?) 5. století před n. l. Walters Art Museum (Baltimore), 54.1483. Kredit: Walters Art Museum, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Odysseus se batoumá po ostrově a na pomoc mu přichází Hermés. Ukáže mu rostlinu, v jejíž moci je zrušit Kirčino kouzlo. Mimochodem, zde je v textu nejstarší dochované užití slova fysis, přirozenost, charakteristický styl vzrůstu, typ působení, moci.

 

Součástí Hermovy rady je předstírat útok na čarodějnici, vymoci si přísahu, pak se teprve oddat souloži s ní atd. Děj běží podle Hermova návodu, takže všichni stráví rok v radovánkách s Kirké. Když se rozpomenou na domov, stejně nevědí, kterým směrem plout. Kirké jim poradí, aby se na cestu zeptali slavného věštce Teirésia. Ten je ovšem dávno po smrti, takže je nutno navštívit Hádův palác. Cestu k němu Kirké zná.

 

Vyprávění o sestupu do Nekromanteia (Odyss. X.488–XI)

Mrtví, tedy jen jejich duše zbavené paměti, zájmu a tužeb, přebývají v Hádu, v Hádově podsvětní říši. Tam se až na naprosté výjimky neděje vůbec nic. Ve standardních případech je cesta do Hádovy říše jednosměrka. Na severozápadě řecké pevniny je ovšem nedaleko pobřeží místo, kde je u soutoku tří podsvětních řek možné duše zemřelých kontaktovat, aniž by bylo nutné zemřít a zůstat v Hádu. Stačí tam provést náležitý rituál. Kupodivu je to reálné místo, Nekromanteion (Věštírna mrtvých), jehož prohlídku si necháme jako samostatné téma.

 

Už sama cesta vede nevlídnými končinami málem na kraji světa, temnými a vlhkými, připomínají podsvětí (dnešní albánská hranice je asi 50 km na SSZ). Zde je nutné provést úlitbu podsvětním božstvům (Hádovi a Persefoně) krví černých zvířat, ovce a berana, a to s odvrácenou tváří.

 

Hlavní problém spočívá v tom, jak obnovit zájem duší mrtvých o záležitosti života. Po obvyklých úlitbách (mléko s medem; víno; voda s ječnou moukou) dojde na oběť černého berana pro Teirésia. Duše jdou po krvi. Je třeba je odhánět mečem, dokud se neobjeví duše (resp. hlava) věštce Teirésia. Ten jediný dostal dar, že ani v podsvětí není zbaven paměti, takže se od něho lze něco rozumného dozvědět, totiž podmínky a směr další cesty. Teirésiás se napije ovčí krve a podá precizní výklad.

Jelikož Teirésiás dodá, že po napití ovčí krve mohou i ostatní duše chvíli rozumně mluvit, využije Odysseus příležitosti k rozmluvám s řadou mrtvých, s matkou a se slavnými postavami, včetně padlých spolubojovníků z války o Tróju. Potká i Hérakla, přestože ten dlí mezi bohy na Olympu, avšak jeho duše zůstává v Hádu, něco takového na Olymp nepatří.

V Hádu se nic neděje, žádné tresty ani odměny, ovšem s několika výjimkami, které budou později umístěny do zvláštní propasti pod Hádem, do Tartaru. Tresty jsou opravdu drsné, avšak postihují jen naprosto výjimečné zločiny proti lidskosti a úctě k bohům. Odysseovi se objevují tři odsouzenci: Obr Tityos, který přepadl a znásilnil Apollónovu matku Létó po cestě do Delf; teď mu supi trhají bránici a žerou játra. Král Tantalos, který kradl bohům nektar i ambrózii a zkoušel bohy tím, že jim k jídlu dal upečeného vlastního syna; teď stojí v jezeru, ale nedokáže se napít. Sísyfos, nejprohnanější násilník a prospěchář staré antiky, sériový vrah, zloděj, křivopřísežník a podvodník; teď marně valí balvan do vrchu. (Jeho pozitivní přeznačení je až dílem pokročilého novověku, napřed v souvislosti Faustem, pak zvláště u Alberta Camuse, občas pro jistotu v jiném pravopise, Sysifos.)

 

Návrat na Ithaku (Odyss. XXIII)

Ze složitého děje po návratu právoplatného krále na rodný ostrov teď pomineme bojové scény i dojemné setkání s Télemachem. Konečně přichází chvíle, kdy se Odysseus chce dát poznat své věrné ženě. Ta si pro jistotu vymyslí kontrolní chyták: Má přesunout jejich manželské lože. On jediný totiž ví, že to není možné. Sám je kdysi zhotovil v pařezu obrovské olivy. Možná je v tom i symbolika přírodního významu královského sexu, kdo ví.

 

Odysseus jako člověk nové doby, totiž železné

V eposu je Odysseus často označován jako „muž zchytralý“. Z pejorativního významu se však postupně stává pozitivní, protože v konfliktech s obry, příšerami nebo obrovskou početní přesilou mužů se lest stává jedinou možností. I Kyklop, který znal věštbu o svém konci, totiž předpokládal, že mu dokáže ublížit leda chlap jako hora, ne takový „ničemný mužík“.

V Iliadě byly akcentovány spíše záporné stránky Odysseovy zchytralosti. Začínají už okamžikem, kdy je vyzván k účasti ve válce: Zkusil simulovat šílenství, ale byl prohlédnut. Jeho vychytralost se však uplatní před závěrečným bojem o Tróju, kdy lstivě ukradne paladium (ochrannou sochu Athény) města. A pak vymyslí prvního trojského koně.

 

Na světě se samozřejmě podvádělo odjakživa, leč v rytířské kultuře doby bronzové se tím nechlubili, takže se to možná dělo méně často a méně fikaně. Odysseus je člověkem nové doby, chlubí se tím, o čem by dávnější hrdina pomlčel.

 

Jeho neúspěšný fígl, jak získat „papíry na hlavu“, i úspěšná akce s trojským koněm, i když zatím dřevěným, předjímá novodobé způsoby. To je už tradičně tématech četných komparací, většinou jako příklad jedné z diferencí mezi dobou bronzovou a dobou železnou. Srovnávacím školním tématem je analogie s biblickým Davidem a jeho vtipným „nefér“ vítězstvím nad Goliasem z Gatu, bojovníkem národa Pelistim.

 

Odysseus občas míří k téměř novodobým metám. Přináší pokrok nebo úpadek? Odpověď závisí na tom, z které strany se díváme a co je zrovna hlavním tématem. Každopádně jde o předzvěst nové éry s novým typem hrdiny. Tím je Odysseus formálně analogický s pozdně antickými a novodobými ideály „nového lidství“, jak je představil např. Pavel z Tarzu, později komunisté a B. Mussolini. (Nehodlám se vysmívat ani omlouvat zločince, jenom upozorňuju na zapomínané analogie a na nečekaný rozsah výskytu a podob této myšlenky.) Posun k „novému lidství“ je provázen také pozitivnějším vnímáním Prométhea v mytologii (viz článek Použité mýty), v nové době dokonce i Sísyfa.

Volnou inspiraci dávným eposem, kupodivu bližší homérskému motivu ztracení v cizím, světě představil James Joyce.

 

Literatura

Homér: Odysseia. Přeložil Vladimír Šrámek. Praha: Plzák 1945. (Literární překlad.) Reedice: Praha: Naše vojsko 1987.

Homéros: Odysseia. Přeložil Otmar Vaňorný (Homérova Odysseia). Praha: Laichter 1943. Starší vydání (1940) on line. Reedice: Praha: Odeon 1967; Praha: Rezek 2007.

Eurípidés: Kyklóp, přel. Jiří Klier a Helena Kurzová. Eurípidés, Héraklés a jiné tragédie. Praha: Antická knihovna 1988.

Wolfgang Schadewaldt: Z Homérova světa a díla. Praha: Oikúmené 2019.

Fotogalerie Odysseus v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.