Těm, co se nenechali odradit hned na začátku, se dál dostane informace, že dříve se mnohatunovým drobečkům stanovovala jejich denní potřeba odhadem. A že ani teď se to nedělá jinak. Pro nás, kteří máme k modelování vrozený pud nedůvěry z toho plyne, že výplodem bádání tedy není nic jiného, než odhad proti odhadu, přičemž u toho novějšího jen víc nabrousili tužku.
Trošku zajímavé to začne být až ve chvíli, kdy zjistíme, že nově už vědci měli kytovce „očipované“, což dovolovalo je šmírovat tak dobře, jako by u sebe nosili mobil. Z dat se daly sestavit mapy, z nichž byly patrné i jejich zvyky. Nejen na jak dlouho se potápí, než je nedostatek kyslíku donutí vynořit se k nadechnutí, ale i v jaké hloubce hodují a kolik času jim v průměru denně zabere plavání s otevřenou tlamou,...
Když vědci chování svých svěřenkyň konfrontovali s akustickým měřením hustoty jejich kořisti (krilu), dobrali se poznatku, že velrybí apetit je ve skutečnosti až třikrát větší, než se uvádí.
Dnes tedy už víme, že dospělý plejtvák z východního Pacifiku (anglicky velryba modrá) spotřebuje během sezóny okolo 16 tun krilu denně. Velryba v severním Atlantiku 5 tun a velryba grónská 6 tun zooplanktonu.
Že na tom není nic, z čeho bychom si měli sednout na zadek? Ale je. Když toho sežerou třikrát víc, tak toho také také třikrát víc vykadí.
A pointa?
Ta je v tom, že velryby loví kril v hloubce a vyměšují převážně v klidu až u hladiny. Pokud si to převedeme do hry čísel, tak než jsme si snadným lovem stavy kosticovců zdecimovali, tak jich bylo ve světových mořích tolik, že ročně spolykali okolo 430 milionů tun krilu. Jen pro zajímavost, to je více, než dvojnásobek dnešního celosvětového úlovku mořského rybolovu.To hlavní na tom ale je, že většinu té masy vyvážejí do vyšších pater, která jsou doménou planktonu.
Pouze plankton je schopný zužitkovat sluneční záření a vyprodukovat z CO2 něco rozumného – biomasu. Velryby jsou tedy takovými zemědělci oceánů. A u těch suchozemských platí, že jen oni dovedou dělat z hnoje chleba. Všichni ostatní jen z chleba hnůj.
Jinak řečeno, když se zmíněný „výtah“ s hnojem začne zadrhávat, tak „nezužitkovaný“ kril padá na dno, kde je prakticky zakonzervován, zatímco tolik prospěšní tvorečkové při hladině, živoří - nedostává se jim hlavně železa.
Vědci spočítali, že jen v Jižním oceánu dříve velryby přilepšovaly planktonu železem v množství 1,2 × 104 tun ročně. Žalostně prořídlé stavy kytovců zvládají nyní recyklovat nedostatkový prvek v množství o řád tenčím. Myslet si, že se takový úbytek toho nejkritičtějšího prvku pro zdárný růst planktonu někde dál v potravním řetězci neprojeví, by bylo hodně naivní. Třeba se teď nový poznatek, že bez velryb není planktonu a bez planktonu nebude co lovit, dostane i k těm, kteří dál brakují stavy kytovců pod legislativní obezličkou zvanou „jen pro vědecké účely“.
Závěr
I mezi savci se najdou tací, kteří mořím a oceánům prospívají. A dokonce své rostoucí spotřebě navzdory.
Literatura
Matthev S. Savoc, et al.: Baleen whale prey consumption based on high-resolution foraging measurements, Nature, 599, 85–90 (2021).Goldbogen Laboratory, Stanford University / Duke University Marine Robotics and Remote Sensing / ACA / NMFS.
Grafické ztvárnění velrybí aktivity a konzumace lze získat zde a zde.