Dobu kamennou si většinou spojujeme s představou toulajících se tlup vyzbrojených pazourkovými noži a škrabkami. Než se ale její čas naplnil a než přešla v dobu bronzovou, se jejímu závěru říká „pozdní doba kamenná“. U té odborníci mluví o neolitu a eneolitu. To už byla doba, kdy jsme se přestávali honit za zvěří s oštěpy, začali být pohodlní a přivykali usedlejšímu způsobu života. V naší stravě začaly převažovat zemědělské výpěstky a laicky se hovoří o přechodu z matriarchátu na patriarchát. Soudě podle maďarského nálezu hliněného modelu vozu, je to také začátek doby, kdy jsme začali k obchodu využívat to, čemu se pak říkalo povoznictví. Kdy k čemu kde došlo se údaje moc neshodují protože revoluce už jsou takové – ne všude se rozhoří ve stejnou dobu, a nejinak tomu bylo i u té „pozdně kamenné revoluce" - zemědělské.
Této hliněné „venuši“ z Çatal Hüyük by dnes táhlo na 8000 let. Kredit: Ankara Museum, CC BY-SA 2.5. Na souhlas se zveřejněním ještě hezčí, mramorové venuše, zatím čekáme. K nahlédnutí ji najdete na stránce fotografa Jasona Quinlana (zde).
|
Není to tak dávno, co studenti za použití pojmu města při popisování sídel z té doby, odcházeli od zkoušky s nedostatečnou. Teď už je to známkou všeobecného přehledu a známkou toho, že dotyčný má povědomí o lokalitě „čatal höjuk“ turecky spisovně Çatal Hüyük (někde se píše také jako Çatalhöyük, případně Çatal Höyük). Do civilizované mluvy se změť pojmů pro účely cestovních kanceláří překládá očesaně a zkráceně jako Catalhoyuk. Jde o lokalitu v jižní Anatolii nedaleko města Konya. Svá nejlepší léta už má za sebou. Tamní osídlení má 18 vrstev a ta spodní vypovídá, že lidé tam žili již před 9000 lety. Ti poslední, kteří z nám dosud neznámých důvodů zhasli, zamkli a odešli, tak učinili před 7950 lety. V dobách hojnosti osada čítala až 10 000 obyvatel. Pravdou je, že už jsou známy i starší lokality, ale tato si stále ponechává prvenství jako největší osídlení doby kamenné (neolitu a eneolitu) a titul „město“ tomuto sídlu náleží právem.
Çatal Hüyük se stal pro archelogy rájem. Nacházejí zde celou řadu, a hlavně dobře zachovaných artefaktů. Například figurky ženských postav, a to jak vypalované hlíny, tak vzácnou, tesanou z vápence. Dokonce se zde zachovaly i zbytky oděvu. Ty si vzala do parády Lise Bender Jørgensenová, archeoložka a emeritní profesorka historie. Spolu s kolegyní, Švýcarkou Antoinettou Rast-Eicherovou, která měla zkušenosti ze zjišťování původu nejstarších evropských textilií nalezených v sedimentu alpských jezer, se vědkyním podařilo zjistit, z čeho lidé ve starověkém městě svá oblečení tkali. Rozsekli tak šedesát let trvající spor - zda oděv, který někdo nosil před osmi tisíci lety, byl z vlny, nebo lnu. Zkamenělá tkanina se ukázala být utkána z vláken dubového lýka. Podrobnosti vědci uvádí v nejnovějším čísle archeologického časopisu Antiquity.
Zatímco koše si Catalhoyukované tehdy pletli z trav, látku na oděv zhotovovali z dubových lýkových vláken. Vlastně to není až takové překvapení. Vlákna ze stromů jako lípa, vrba, dub, jilm se k výrobě provazů a „nití“ na šití používala tisíce let. Duby v té době v dané lokalitě Turecka hojně rostly a běžně se kácely a stavěly se z nich domy. Lýko tak bylo vedlejším produktem a bylo by s podivem, kdyby ho nezužitkovali. Prezentovaný závěr ostatně potvrzuje i fakt, že se v daném regionu nenašly semena lnu, která by naznačovala, že se len pěstoval ve velkém.
Literatura
Antoinette Rast-Eicher et al.: The use of local fibres for textiles at Neolithic Çatalhöyük, Antiquity (2021). DOI: 10.15184/aqy.2021.89