Památky z dob, které bývají považovány za úpadkové, se většinou moc nevystavují. Tu proto, že každé muzeum i každý popularizátor chce samozřejmě představit to nejlepší, zčásti ale taky proto, abychom si nekazili dojem rádoby lineárního pokroku. Naše vlastní kultura snáší představu úpadku mnohem hůř než většina jiných, možná je v tom i vliv římské představy Věčného města, trvalého Impéria. Připravujeme se tím o pohled na přirozený cyklus kultur. Naopak Řekové měli představu, že každé město přirozeně vzniká, rozvíjí se, upadá a zaniká, byť ne vždy tak schematicky jednoduše. Takto popsal vývoj států dokonce ještě Aristotelés. Navíc se v „úpadkových“ obdobích občas objevují už i předzvěsti budoucího nového růstu, což je optimistická část této zkušenosti kulturních proměn.

Začínající okurková sezóna je snad příležitostí k představení něčeho zajímavě úpadkového. Bude to tzv. submykénská kultura, tedy dojezd dříve slavné achájské civilizace, mykénské kultury (viz článek Mykény a zrození první řecké civilizace). Neupadá jen tak něco, nýbrž civilizace, která sama může být považována také za dojezd minojské kultury (viz článek Minojská Kréta) v jiných etnických poměrech.

 

Temná staletí a submykénská kultura

Pojmem temná staletí se v Řecku obvykle myslí 11. a 10. století před n. l., protože o dění v této době máme málo dokladů. Termín vypovídal spíše o stavu našeho poznání této doby a v prvním plánu nebyl míněn tak moc hodnotově, i když tuto konotaci získal. Lecjaká období temna se druhotně stávají ještě temnějšími tím, že se v přehledech přeskakují, pouze se zmíní jejich temnost. Pojem doby temna předpokládá předcházející lepší časy a následující světlou budoucnost. V daném případě je tou lepší minulostí mykénská civilizace a světlou budoucností začínající „normální“ řecká antika.

 

Před temnem je lineární písmo B, po temnu přijde alfabeta. Před temnem je centralizovaná moc paláců, po temnu nové městské státy, od vlády králů po demokracii. Před temnem je doba bronzová, po temnu železná, smluvní rozhraní je pro Řecko kolem roku 1050 před n. l. Naštěstí snad nikdy není úplně temno všude a všech ohledech. Jsou sice i významné lokality, kde z těch temných století neznáme vůbec nic, je však jasné, že kdyby to tak bylo všude, musel by před koncem doby bronzové proběhnout nějaký apokalyptický děj a raná řecká antika by se pak musela snést z nebe.

 

Reálný vývoj byl většinou mnohem plynulejší, s katastrofickými zvraty jen na některých místech. Zásadní otřes přišel už po začátku 12. století před n. l. Tehdy upadá moc paláců a mizí písmo. Některá slavná centra končí, např. Pylos; většina však pokračuje na trochu nižší úrovni, např. Mykény; někde se naopak zvyšuje hustota osídlení, např. v Tiryntu. Datace těchto prvních znaků úpadku je podezřele podobná možnému datováním trójské války, přibližně kolem roku 1185 před n. l. Jedna z možností tedy je, že začátkem pádu bylo ono slavné řecké vítězství, dobytí Tróje. Ostatně, i tam se našla submykénská keramika. Dříve se věřilo na to, že za pád mykénské civilizace může vpád řeckých Dórů od severozápadu, ale prý nejspíš ne, nanejvýš na některých místech. Nejasné je to i s těmi „mořskými národy“. Prostě nevíme. Možná jde o přibližně synchronní provázání řady neblahých jevů, různých na rozličných místech.

Mykénská civilizace se decentralizuje a její dominance slábne. Přesto mnohde pokračuje ještě do poloviny 11. století před n. l. a postupně předjímá některé prvky, které se později rozvinou jako typické. Na řadě míst stojí za to vyčlenit vrstvu zvanou submykénská, tedy pokračování mykénské civilizace za rozhraní doby bronzové a doby železné. Tím se ovšem do „úpadkové“ kulturní vrstvy dostává také převzetí metalurgie železa, což navzdory našemu novodobému očekávání dobře odpovídá pohledu řeckých mýtů a poezie na začátky výroby a používání železa jako na úpadek. Homérské eposy jsou možná velice ovlivněné právě tímto obdobím. (Toto důstojné téma však počká na začátek akademického roku.)

 

Souvislá evoluce kultury?

Je naše kultura potomkem řecké? Je řecká antika potomkem mykénské kultury? Při určité benevolenci je odpověď na obě otázky kladná, avšak zůstává zamlčeno, kolik jiných zdrojů i zcela nových motivů mají ony pozdější kultury oproti těm starším. Při podrobnějším pohledu míra důvěry v takováto schémata značně opadá, naštěstí ne k nule. S tím souvisí i pohled na adekvátní mezidobí: temná staletí Řecka a pak zase středověk (oprávněněji spíše římská pozdní antika a doba stěhování národů). Jak je to alespoň s tím nástupnictvím antického Řecka na onu achájskou vrstvu, tedy na mykénskou civilizaci?

 

Srovnat do jedné linky identitu kulturní, jazykovou a biologickou je vždy hodně ošemetný pokus, tím spíš v tak hluboké minulosti, navíc v kultuře už svým původem synkretické a fungující v propletenci egejského prostoru. Skutečnost je složitější než naše schémata, bohužel z ní známe a umíme popsat vždy jen nějaký výběr. Přesto lze tvrdit, že Řekové různých epoch jsou blízce příbuzní, že řecký jazyk se vyvíjí už třetí tisíciletí z téhož kadlubu (stačí odhlédnout od dialektů), a že antická kultura je krom jiného významně inspirovaná také kulturou mykénskou. Řekové rané doby železné zažili jakýsi restart ze zbytků mykénské civilizace, k nimž patřily hlavně ústní tradice.

 

Z jiného pohledu lze ovšem tvrdit, že mykénská civilizace byla naroubováním minojské v jiném etnickém a místním kontextu, navíc v agonické kultuře (viz článek Mykénská zbroj). Tento roub umožnil rychlý vzmach, ale pokud dnes za výslednou (málem „kýženou“) kulturu považujeme třeba klasickou antiku, tak se ukázal i jako slepá ulička, z níž nebyla jiná cesta než úzkým hrdlem temných staletí. Jednoznačná identifikace s achájskou vrstvou zeslábla a nastoupily jiné řecké kmeny. Aiólové, Iónové a Dórové postupně vytvořili nový styl řecké civilizace, která se díky tzv. panhelénským snahám (náboženské slavnosti sdílené obcemi různých kmenů, včetně třeba olympijských her) od 8. století před n. l. dost homologizuje. Jazykovým reliktem achájské civilizace zůstanou tzv. submykénské dialekty v Arkádii a na Kypru.

Zásadním „submykénským“ prvkem, který přežil hlavně v aiólském a iónském prostředí, jsou zpěvy a pověsti z dob mykénské kultury, tradované ústně, později zčásti zapsané v podobě homérských eposů, ovšem už alfabetou, tedy řeckou verzí fénického hláskového písma. Ještě i tragédie z klasické doby poměrně často využívají také dávné achájské legendy, které dnes z jiných písemných zdrojů neznáme. Nejdůležitějším společným jmenovatelem starého Řecka je ovšem náboženství. To se po těch dva tisíce let od začátku pozdní doby bronzové do konce antiky samozřejmě vyvíjelo, navíc je lokálně diverzifikované, nicméně si uchovává své základní specifické rysy. (Viz článek Řecké náboženství)

 

Submykénská keramika

Výrazným spojovacím článkem mykénské a submykénské kultury je také keramika, navzdory postupujícím proměnám a zjednodušením. Jde totiž o procesy poměrně plynulé. V přísné verzi periodizace se za submykénskou keramiku považuje produkce z doby 1060 až 1000 před n. l. na místech dřívějších mykénských sídel, případně na nových menších lokalitách spíše útočištné povahy. Submykénské rysy jsou však patrné už od konce 12. století před n. l. – a ještě v době kolem roku 1000 před n. l. se někdy jen obtížně rozlišují od protogeometrické keramiky.

Raně submykénská keramika z Tiryntu a Asine, 1100 až 1025 před n. l. Archeologické muzeum v Naupliu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Skyfos na nožičce. Tiryns, 1050 až 1025 před n. l. Archeologické muzeum v Naupliu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Některé tvary specifické pro mykénskou keramiku téměř mizí, např. „třmínkové“ nádoby (viz článek Mykénská keramika), zato se stabilizují tvary, které pak potkáváme v průběhu řecké antiky. Přiložené obrázky tak představují část základních tvarů řecké keramiky, přitom některé z nich se tradují už od dávno předřeckých dob.

Skyfos na nožičce. Tiryns, 1025 až 900 před n. l. Archeologické muzeum v Naupliu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Amforiskos (menší amfora). Tiryns, 1025 až 900 před n. l. Archeologické muzeum v Naupliu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Geometrizace dekoru spolu s fixací tvarů nádob umožňuje, aby skoro každý, kdo není úplný nešika, mohl i v prosté venkovské dílně vytvořit užitečnou a pohlednou nádobu. Mistr si může hrát se zdobností, ale kánon sám vede i méně zdatného hrnčíře nebo malíře.

Kalathos, doslova „košík“. Tiryns, 1025 až 900 před n. l. Archeologické muzeum v Naupliu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Submykénská Keramika ze Salamis a torzo figurky sedící bohyně z Alonie na témže ostrově, 11. století před n. l. Archeologické muzeum na Salamíně. Kredit: Schuppi, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Velká otázka řady diskuzí je, nakolik Řekové následující antiky tuto produkci znali, a v jaké míře na ni navázali. Když se mykénské střepy leckde válely povrchově ještě koncem 19. století, tak je tenkrát museli potkávat, nemluvě o lupech vykradačů hrobů.

Nepříliš častý typ nádoby zvané „kojící láhev“ (Feeding bottle). Tiryns, 1025 až 900 před n. l. Archeologické muzeum v Naupliu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0

Široký lekythos v protogeometrickém stylu, kolem 1050 před n. l. Martin von Wagner Museum, Universität Würzburg. Kredit: Daderot, Wikimedia Commons. Licence CC 1.0.

 

TIryns

Pečlivý čtenář si už zajisté všimnul, že většina představovaných nálezů pochází z Tiryntu a vystavuje je Archeologické muzeum v Naupliu (Nafplionu). Dotyčné muzeum tak nečiní proto, že by nemělo dostatek honosnějších exponátů, ale že stojí o časovou kontinuitu, svou pověst unikátnosti si buduje také na ní. Navíc Tiryns patří do jeho okresu.

Západní hradby v Tiryntu. Kyklopské zdivo, asi 14. a 13. století před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Tunel v hradbách s vyhlídkami, tzv. „galerie". Tiryns, asi 14. století před n. l‎. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Tyrins je obecně známý jako nejmohutnější pevnost mykénské civilizace. Tloušťka jeho hradeb je nepochopitelná, v různých místech činí 6 až 15 metrů. To větší číslo platí tam, kde hradbou vede chodba s nepravou klenbou a s možnostmi výhledu, tzv. „Galerie“. Vše je samozřejmě provedené masivním kyklopským zdivem z velkých kamenů. Přesto pevnost padla, i když ne tak úplně, a přinejmenším část jejího prostoru byla obnovena. Traduje se, že zbytky pevnosti dobře posloužily k obraně ještě i řeckým partyzánům za 2. světové války.

Okolí bočního vchodu do pevnosti v Tiryntu, tzv. Západní brány. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Zvětšit obrázek Závěr východu od Západní brány pevnosti v Tiryntu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Tiryntská Dolní citadela byla místem kvetoucí kultury už v rané době bronzové. Potkávala se tu místní raně heladská kultura (předřecká, Early Helladic II, 2700 až 2200 před n. l.) se starokykladskou (Early Cycladic II-III, 2700 až 2000 před n. l.), vždyť moře je blízko.

Prakticky tentýž prostor se stal i útočištěm submykénské kultury. Dokonce to nevypadá na něco jenom nouzového, ale na ve své době důstojné sídlo. V rámci původního areálu pevnosti zaujímalo severní a severozápadní část, zatímco bývalá akropole s kdysi honosnými paláci zpustla.

Pohled z Dolní citadely v Tiryntu směrem k Západní bráně. Kredit: Dimitrios Nikolopoulos, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Dolní citadela v Tiryntu, kde přežívala submykénská kultura. Kredit: Karelksir, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

 

Literatura

Petr Pokorný, Miroslav Bárta et al.: Něco překrásného se končí. Kolapsy v přírodě a společnosti. Praha: Dokořán 2008. (Viz např. Kosmas, i když to není přímo o submykénské kultuře.)

Galerie fotek v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons:

Archeologické muzeum v Naupliu (Nafplionu), oddíl submykénských památek

Archeologické areály v Tiryntu