Naxijská svatá hora Zás a její jeskyně jsou samy o sobě zajímavé a krásné, krom toho nám mohou posloužit jako příklady sakrálních struktur egejské krajiny. Dominantní nebo citlivá místa krajiny byla ctěna už v dávno předřeckých dobách, doklady máme většinou od neolitu nebo od rané doby bronzové. Řekové je pak pochopili po svém.

Každý slušnější egejský region má svůj posvátný vrchol a posvátnou jeskyni. V typických případech ta jeskyně bývá přibližně v polovině výšky onoho vrcholu, ale může být i jinde. Důležitá není ani tak výška hory, jako spíše její opředení příběhy, což zase často souvisí s dojmem, jakým hora působí v kontextu krajiny. Jedním extrémem je Olymp, nejvyšší hora Řecka (2917 m), daleko na severním okraji dávného kulturního prostoru. Opačným příkladem může být Kronův pahorek v Olympii na Peloponésu (110 m n. m., 75 relativně). Podobně posvátnost jeskyní nezávisí na jejich velikosti ani krápníkové zdobnosti. Vrcholů i jeskyní je v Řecku požehnaně, i když zákon schválnosti někdy zapracuje: Jelikož granodiorit jeskyni nezrodí, tak ji na posvátném ostrově Délu museli už kdysi dávno postavit, megalitickým zastřešením rokle ve svahu místní svaté hory Kynthu, „vysoké“ 113 m, ale přitom nesmírně majestátné.

Vrcholy bývají obvykle zasvěceny Diovy, i když s řadou výjimek. Důležité je, že některé jsou posvátné tím způsobem, že se na ně nechodí (Olymp), nejen pro jejich výšku nebo strmost, to nejsou náboženské argumenty, zbožní poutní zvládali a zvládají neuvěřitelné výstupy. Na řadu jiných se naopak chodí (Parnassos), na některých dokonce stojí chrámy, a to i ve výškách přes 2 tisíce metrů (Kylléné). Jeskyně mohou být spojeny s narozením Dia nebo jiného boha. Většinou často jde o řecká přeznačení mnohem starších kultů, typicky Velké bohyně a jejího syna, resp. partnera. Některé z jeskyní si uchovaly útočištnou roli do středověku nebo dokonce až do 2. světové války.

Ostrovy mají krom jiného tu výhodu, že díky menšímu krajinnému měřítku a dalším inzulárním efektům je na všechno líp vidět. Kdo se na nich rozkouká, tak potom vidí analogické jevy všemožně jinde, samozřejmě na řecké pevnině, ale někdy i v naší mnohem zarostlejší a jinak strukturované krajině.

 

Pohoří Zás

Na Naxu je několik překvapivě rozsáhlých pohoří, i s posvátnými jeskyněmi. Nejslavnější z nich je Zás, se stejnojmenným vrcholem. S výškou 1001 m n. m. je také nejvyšší horou celých Kyklad. Navíc má charakteristický tvar, takže z velké části souostroví je nápadnou krajinnou dominantou. Jméno Zás je archaický dialektový tvar jména Zeus, takže je to jasné. Hora se vlastně jmenuje Zeus, prstě místní Diova hora, jakýsi Olymp na míru Kyklad. Jméno hory je obdivuhodně stabilní od počátků starořecké literatury po dnešek; k inzulárním jevům patří dialekty a někdy také konzervativnější místopis. Po řadu tisíciletí to byl vrchol posvátný, a to toho typu, že se na něj v rámci kultu nikdy nechodilo, tedy ne až nahoru. Posvátné okrsky byly na svazích hory. Z nejmírnější strany to byl okrsek, který v řecké antice patřil Diovi Pastýřskému. Z poněkud příkřejší strany zase jeskyně, posvátné místo hlavně v neolitu. Návštěva těchto míst patří k nejpříjemnějším výletům.

Východištěm pro cestu k jeskyni je autobusová zastávka na horním konci městysu Filoti (alias Filotes, 420 m n. m.). Dál asi kilometr pokračuje vzhůru cesta (dnes už úzká asfaltka) k prameni Arión (500 m n. m., nyní je před ním i malé parkoviště). To je malebné místo s vydatným pramenem skvělé vody a s příjemným odpočívadlem. Samotná osada Ariá (Argia) dost hluboko pod pramenem je nyní spíše pastýřskou samotou, ale v raném středověku to byla velká vesnice; oblast odtud až po jeskyni včetně sloužila v 9. a 10. století jako útočiště před saracénskými piráty. Legendy odtud a z Filoti by stály za samostatné vyprávění.

 

Jeskyně

Směrem k jeskyni vede od pramene Arión nově dlážděný chodník. Dláždění samozřejmě končí za první zatáčkou, ještě před místem, kde by v mramorovém šikmém svahu dával vystavěný chodníček smysl. Nicméně cesta je to naprosto bezpečná a dobře schůdná, i když pěšina časem zmizí a dál se stoupá kamenitým korytem vyschlého potoka. Stačí neopouštět údolí a koryto dovede přímo pod jeskyni, k dalšímu prameni, který je nyní slabší (v pozdním létě bych se na něj nespoléhal) a je upraven spíše jako pítko pro ovce a kozy. Pramen se jmenuje Katafyou (Katafygio), tedy Útočištný nebo Útočiště.

Nad malým napajedlem je zřetelně vidět vchod do jeskyně. Po dobu výkopů byl vchod zazděný a opatřený důkladnými dveřmi, ale ty už tam dávno nejsou. Před válkou tu kopali Francouzi, pak v několika vlnách Řekové, až do roku 1994. Všechno, co stálo za to, už bylo odneseno do muzeí.

Jeskyně se nachází ve výšce asi 630 m n. m. Její délka je 115 m, plocha 4100 m2, jeskyňářsky moc zajímavá není, prý leda jako obří regulátor podzemní vody v pohoří.

V okolí vchodu je dobře vidět, ale dál se hodí baterka a větrovka s kapucí. Uvnitř je sice stabilních 16 C, leč po stěnách občas lezou obří jedovaté stonožky, a není milé mít takovou potvoru velkou skoro jako půl středočeské zmije zrovna za krkem. Naopak přímo dojemné jsou místní jeskynní kobylky. Nikde jinde jsem nic podobného neviděl, je to zvláštnost, bohužel nemám fotku. Tvor prosluněných luk, obvykle charakteristického tvaru, podle něhož každý pozná luční kobylku, ve své jeskynní verzi kobylku moc nepřipomíná, spíš notně velkého lysého pavouka na dlouhých nohách, někomu zase připomíná miniaturního netopýra.

Jeskyně Zás, vpravo za vchodem. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.	Jeskyně Zás, kousek dál. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Jeskyně Zás, lokalita 7 a dál. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.	Jeskyně Zás, díra do spodního patra. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Uvnitř jeskyně je řada drobných nástrah, nejčastěji v podobě následků lidské činnosti. Za nebezpečné lze považovat jen vzdálenější zákoutí, zvláště sestup dírou o patro níž, protože výstup zpátky nemusí být triviální. Občas se z nitra ozývá sotva slyšitelný zvláštní hukot, jako dech obří obludy, ale prý se dá demytologizovat je kombinace průvanu a proudění podzemní vody kdesi hlouběji.

Vidíme části zídek a ohnišť, do nedávné doby se místy šlapalo po střípcích keramiky. Ta keramika je většinou neolitická, zatímco u ostatního není krom ocelových drobností nijak zřejmé, co pochází z kterého tisíciletí. Výkopy tady odkryly řadu fází lidské přítomnosti: od neolitu (od 5300 před n. l.) přes kulturu Kastri (2500–2300 před n. l.) v rané době bronzové po řeckou archaickou a římskou dobu, dokonce i zbytky středověké cisterny. Neolitickou část nálezů si prohlédneme v závěru tohoto článku. Není známo nic spolehlivého o tom, zda jeskyně byla vnímána jako místo Diova narození, nebo jako jeskyně narození Diova syna (v sousedním pohoří Koronos je totiž „Jeskyně Dionýsova vychování“), jako děloha Země, nebo jak jinak.

 

Vrchol

Koryto potoka pokračuje nad jeskyní, pak je potřeba z něj ještě před suťovým polem uhnout vlevo, tam výš už je pěšinka, a nahoře na „louce“ se napojit na chodníček, vedoucí k vrcholu od severu. Od jeskyně vypadá hora hodně nepřístupně, ale zčásti je to optický klam. (Cesta tudy je bezpečná, krásná a nenáročná, ale chce to slušnou mapu. Kdo nemá žádné zkušenosti z hor, měl by si nejprve přečíst články v odkazech nebo jiné navigační zdroje. Nerad bych měl na svědomí někoho, kdo by se po ztrátě orientace oddal zbytečnému lezení v příkrých stěnách.) Poslední úsek k vrcholu bývá skoro v polovině případů ozdoben kroužením opravdu velikých orlů. Inu, Diův vrchol, i když bůh suď, kterého boha nebo bohyně byl před Řeky.

Z pěšinky nad jeskyní vypadá hora pořád dost nepřístupně. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Výhled na západ z výšky asi 920 m. Zás na Naxu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Vrchol sám poskytuje dostatek místa ke kochání a odpočinku. Výhled na skoro celé Kyklady a ještě dál je tu skvostný; člověku připadá, že Naxos je středem světa. Pohled na dost desítek ostrovů a dohled na vzdálenost přes 100 km je celkem obvyklý. Prý odtud lze naráz vidět 90 ostrovů, mně se povedlo jenom asi 60. Maloasijské pobřeží, vzdálené 180 km, většinou vidět není, pouze pás mraků lemující jeho hory.

Na vrcholu Zás roku 1919. Kredit: Frederic Boissonnas, Wikimedia Commons. Public domain.

Zvětšit obrázek Diovy duby z vrcholu hory. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

S trochou opatrnosti a notnou výdrží by se dalo jít dál na jih a jihovýchod, nad srázem s velikými Diovými duby a dál ke starokykladským sídlům na jihovýchodním pobřeží, ale to by bylo na víc dní a není tam voda. Krajina tímto směrem je už asi tisíc let neobydlená.

 

Zvláště skupina ostrovů zvaná Malé Kyklady se k Naxu přímo tulí. Tato oblast mezi Naxem a Amorgem, včetně přilehlých pobřeží obou těchto větších ostrovů, bývala pomyslným centrem starokykladské kultury rané doby bronzové (viz článek Kykladská civilizace rané doby bronzové). Nejblíže Naxu jsou obě Koufonisia, Horní a Dolní, což je v případě ostrovů poněkud absurdní označení. Uprostřed skupiny je největší a nejvyšší malokykladský ostrov, tajemný a nepřístupný Keros, 20 km odtud. Tam se v 3. tisíciletí před n. l. konaly poutě z celých Kyklad s torzy poškozených „idolů“ (viz článek Kykladské idoly), které tam bylo nutno pohřbít. Přibližně v 28. století před n. l. tam (na těsně přilehlém ostrůvku Daskalio alias Daktylio) vybudovali i poměrně velký sakrální dům, a to z dovezeného naxijského mramoru.

 

Posvátným okrskem Dia Pastýřského

Pro sestup z hory je doporučeníhodná cesta, která klesá k severovýchodu, míjí zahloubené kamenné cisterny z nedefinovatelné doby, a pak se stáčí k severozápadu, míjí antický nápis a ústí na silnici z Danaku u kaple Agia Marina (asi 600 m vysoko). Kdo si je míň jistý v kolenou a navigaci, může tuto po všech stránkách snazší verzi zvolit i pro směr nahoru. Je dokonce značená, pečuje o ni Naxijská horochodecká jednota (přesněji: Všenaxijská horochodecko vlastivědná jednota, která vznikla v 70. letech koedukací Horochodeckého bratrstva a Vlastivědného sesterstva, když na Naxos dorazila sexuální revoluce). Křižovatka, na které je autobusová zastávka u odbočky k obci Danakos (stavros Danakos) je však ještě skoro o kilometr dál a trochu níž (asi 550 m), na hlavní silnici z Apeirantu do Filoti, na kterou tato vedlejší silnice vede.

Sestup posvátným okrskem Dia Pastýřského. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Zvětšit obrázek Antický nápis „Hranice okrsku Dia Pastýřského“. Kredit: Stepans, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

I tato cesta nabízí výhledy, ale „jen“ do východního vnitrozemí Naxu a na Malé Kyklady, velkou část východního obzoru lemují hory ostrova Amorgu, vzdálené 40 km. Pokud někomu přijdou pohledy přímo božské, tak je na správné stopě, protože prochází posvátným okrskem. Blízko napajedla (asi 680 m vysoko), po hlavním sešupu, leží hned u cesty důkladně veliký kámen s antickým alfabetickým nápisem ΟΡΟΣ ΔΙΟΣ ΜΗΛΩΣΙΟΥ, přepsáno foneticky latinkou: (H)OROS DIOS MÉLÓSIÚ, česky: „Hranice (okrsku) Dia pastýřského“. Nápis působí značně starobylým dojmem, mohl by být i z archaické doby, ale taky třeba až z pozdější antiky, přesné stáří jsem nikde nevypátral. Zeus tady převzal jednu z obvyklých roli Hermových: Dobrý pastýř. Jinak si ponechal spíše jen dohled z výšky na dění na ostrově, jemuž vládnou Apollón, Dionýsos a Démétér.

Pak už cesta pokračuje nad zahradami, ke křižovatce u kaple Agia Marina.

 

Nálezy z jeskyně

Nálezy z jeskyně Zás mají v Archeologickém muzeu na Naxu (v Naxijské Chóře) vlastní vitrínu. Všechny se datují do pozdního neolitu. Jeskynní nálezy z pozdějších epoch jsem nikde neviděl, přestože jsem se na ně samozřejmě leckde doptával. Prý nejsou až tak zajímavé, tedy na naxijské poměry.

Nálezy z jeskyně Zás v Archeologickém muzeu na Naxu. Nápadná je pozdně neolitická keramika z let 5300 až 3200 před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Zlatý plíšek s dírkami, nalezený v jeskyni Zás na Naxu, pozdní neolit, 5300/4300 až 3200 před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Kvantitativně vzato převažuje keramika. Za unikátní však muzeum považuje zlatý plíšek se čtyřmi dírkami, dlouhý asi 7 nebo 8 cm. Pochází z let 5300/4300 až 3200 před n. l. a spolu s některými nálezy v Archeologickém muzeu ve Varně prý patří k vážným kandidátům na nejstarší zpracované zlato v Evropě.

Obsidiánové hroty oštěpů, pozdní neolit, 4300 až 3200 př. n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Měděné sekery, pozdní neolit, 4300 až 3200 př. n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Pozoruhodné jsou také pozdně neolitické obsidiánové hroty oštěpů (viz článek Obsidián – dávná materiálová inovace) a měděné sekerky. Měděné výrobky, občas tvrzené, možná i nechtěnými příměsemi, se v pozdním neolitu potkají leckde, taky u nás. Na řadě lokalit je zvykem zavádět mezi neolitem a ranou dobu bronzovou ještě periodu zvanou chalkolit alias eneolit, prostě dobu měděnou (Copper Age). Na Kykladách se archeologové vesměs obejdou bez ní, kdyby ji zavedli, zahrnovala by závěr neolitu a první vrstvu (Early Cycladic I) rané doby bronzové, do roku 2800 před n. l.

 

Literatura

Kapitola NAXOS v mé on line knize Pouť na Kyklady na doméně www.keros.cz, konkrétně podkapitola Filoti pod horami a svatá hora Zás, zvláště články:

Jeskyně Zás

Cesta na svatou horu

Hranice okrsku Dia Pastýřského

Mapa Naxos 1 : 40 000, Topo 10.28, Aegean, Cyclades. Athens: Anavasi.

Colin Renfrew: The Emergence of Civilisation. The Cyclades and the Aegean in the Third Millenium BC. Oxford: Oxbow Books, 2011.

Oddíl Late Neolithic period in the AM of Naxos v albu Archeologické muzeum na Naxu v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.

Kategorie fotografií Mount Zas na Wikimedia Commons