Dnes už v zásadě víme, jak je možné rychle ochladit planetu, pokud by to bylo nutné. Jde o to, abychom našli vhodnou a efektivní technologii, která to zvládne. Velmi užitečnou inspirací jsou v tomto směru velké sopečné erupce nebo rozsáhlé lesní požáry. Z nedávné doby máme například důkladnou zkušeností s erupcí filipínského vulkánu Pinatubo, která se v červnu 1991 stala jednou z největších sopečných erupcí 20. století. V těchto dnech to bude 30 let. Průměrná globální teplota tehdy poklesla o 0,6 °C a vydrželo to asi 15 měsíců. Sopka vychrlila 15 milionů tun oxidu siřičitého, který se dostal do výšky 15 až 50 kilometrů.
Problém je v tom, že navzdory lidskému vlivu na klima ve skutečnosti není úplně snadné velké sopečné erupce napodobit. V podstatě musíme dostat dostatečné množství materiálu, který odráží sluneční záření pryč od Země, nad tropopauzu, tedy nad přechodnou vrstvu atmosféry, která odděluje troposféru od stratosféry, ve výšce 9 až 17 km nad hladinou moře. A pak zajistit, aby tam po nějakou dobu zůstal. Přitom by mělo jít o technologicky a ekonomicky reálnou metodu, kterou bychom mohli zvládnout v dohledné době.
Karen Rosenlof z laboratoří Chemical Sciences Laboratory amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA) a její kolegové navrhují využít již existující flotily dopravních letadel a dopravit co nejvíce oxidu siřičitého do výšky 10 až 12 kilometrů. To ale není vše. Klíčovým prvkem jejich plánu je smíchání oxidu siřičitého se sazemi. Saze totiž budou fungovat jako maličká vznášedla poháněná solární energií. Saze jsou černé a sluneční záření je snadno ohřeje. Od nich se ohřeje i okolní vzduch a takový vzduch má tendenci stoupat vzhůru. Saze a s nimi i oxid siřičitý se díky tomu po dlouhou dobu udrží ve velkých výškách.
Tým Rosenlofové se inspiroval výzkumem masivních lesních požárů, které v roce 2017 zasáhly Kanadu. Dým z požárů se tehdy dostal až do výšky 20 km. Podle vědců to souviselo s vysokým obsahem sazí v tomto dýmu. Rosenlofová s kolegy modelovali různé scénáře s využitím modelu Community Earth System Model (CESM).
Nakonec dospěli ke scénáři, který je podle nich reálný, funkční a zvládnutelný s dnešními technologiemi. V rámci tohoto scénáře bude nutné vypustit 1,1 milionu tun oxidu siřičitého smíchaného s 11 tisíci tunami sazí, o které na Zemi určitě nebude nouze. Postarala by se o to flotila dopravních letadel, která by směs vypouštěla během 10 dní ve výšce 10-12 km, v tropech, do 100 km širokého pruhu vzduchu. Je možné to zvládnout s cca 335 letadly, která by létala 6 dvouhodinových letů denně. Bylo to logisticky i technicky náročné, chce to nějaký výzkum pro vyladění směsi, ale rozhodně to je reálně proveditelné. Vedlejší důsledky takového postupu jsou podle badatelů zanedbatelné.
Geoinženýrství v dnešní době čelí mnoha útokům. Často je to kvůli obavám, že když lidstvo získá takovou možnost, tak se vykašle na klima a šetrnou energetiku. Autoři studie proto jedním dechem zdůrazňují, že takové geoninženýrství není definitivním řešením klimatické otázky. Je to první pomoc, nouzové, provizorní řešení, k němuž bychom mohli přistoupit, kdyby se v dohledné době planeta ohřála natolik, že to bude mít drastické následky. Geoinženýrství tohoto typu by nám mělo získat čas na to, abychom klima vyřešili důkladně a pokud možno natrvalo.
Literatura