Písmo je krajně významným nástrojem kumulace znalostí nad rámec tradovaných řemeslných dovedností a poezie. K tomu slouží už přibližně 5 tisíciletí, i když současně plní řadu jiných funkcí, od byrokratické evidence – po ještě větší oslavu slavných lidí a dalších kulturních zdobností. Písemnictví funguje nejen jako správa postupně rozšiřované databanky znalostí, ale také jako fixace mýtů ohrožených zapomenutím nebo spontánní diverzifikací, dále jako deklarace „správných“ verzí dějin, často také obohacuje kulturu o nové žánry, ale také ji zatěžuje balastem. Prostě paměť, ze které můžeme číst, pokud v ní dokážeme najít to, co zrovna potřebujeme, umíme to přečíst a porozumět tomu; a pokud nás tato paměť nezklame lakunou, záměnou nebo fabulací.

 

Některé zápisy nejsou určeny veřejnosti. Člověka napadnou nápisy v chrámech a v hrobkách, k tomu archivy tajných organizací všeho druhu. Nejčastějším neveřejným použitím písma však bývalo skladové hospodářství a tomu podobná byrokracie, příkladem je užívání nejstaršího řeckého písma v mykénské kultuře, viz článek Lineární písmo B.

 

Texty působí rozkoš nejen byrokratům, ale také knihomolům a scholastikům, kteří bohatství světa omezili na jeho textové zobrazení. V kombinaci s pojetím autority (režimu, církve, školy, „klasiků“) může být kult textu silně formující až restriktivní. Na druhé straně však zápis a čtení otevírá svobodný prostor porozumění a přístupu jak ke znalostem, tak k umělecky zprostředkované zkušenosti. Už Sókratés se prý dovolával toho, že jedna z nauk, kterou mu soud podsouvá, je veřejně přístupná v Anaxagorově knize, která se v Athénách běžně prodává za drachmu, tedy velice zhruba asi za tisícovku. Svobodný přístup k literatuře patří k základům naší civilizace. V praxi bývá ohrožován věroučnou cenzurou (středověk a baroko), pak státní ideovou a mravnostní cenzurou, posléze právním konceptem „duševního vlastnictví“. Literatura umocňuje naši svobodu, ale současně nás formuje k obrazu svému. Naštěstí si z ní v určité míře můžeme vybírat.

Písemná tradice dokáže obdarovávat i spoutávat, jako každá tradice; najdeme v ní poklady, balast, podvody i nechutnosti. Pod vlivem latinské tradice úcty k písmu a k autoritě se často jednostranně soustředíme na otázku pravdivosti tetu. U velké části textů však fundamentalistický přístup k „pravdivosti“ zápisu není na místě, zajímavé bývá spíš to, co nám říkají, proč byly napsány a proč je někdo čte. Málo bereme v úvahu, že velká část literatury nějakou „pravdu“ vůbec nemá na starosti, a to nejen pohádky a texty písní. Ne nadarmo bylo například v Řecku písmo pod patronací Hermovou a schopnost porozumění textu (interpretace) byla nazývána stejným slovem jako schopnost tlumočení, hermeneutika. Texty, které popisují znalosti, by ovšem pravdivé být měly. Když v jejich roli omylem použijeme spis jiného žánru, dostaneme se do potíží. Dál se teď budeme zabývat hlavně takovými texty, od nichž pravdivý popis právem očekáváme.

Z nesmírně košaté povahy problémů písma, autorství, literatury, čtení a interpretace se teď zaměříme „jen“ na roli literatury pro rozšiřování osobní zkušenosti. V našem evropském prostředí má literatura tuto roli sice už od řecké antiky, ale kontinuální tradici role knih jako obohacení zkušenosti budeme sledovat až od renesance, konkrétně od Marsilia Ficina.

 

Marsilio Ficino, překlady, edice a knihtisk

Marsilia Ficina (1433-1499) jsem zmínil už v článku o řeckých hermetických spisech (Starý mudrc a šikovnej kluk), protože je přeložil do latiny a vydal. Kromě toho přeložil, okomentoval a vydal celé Platónovo dílo a řadu spisů novoplatoniků. Ficino prostě patří ke klíčovým postavám florentské renesance. Jeho cílem bylo zpřístupnit širší odkaz antické filosofie, než byly spisy, které soustavně komentovala středověká scholastika. Záměr byl tedy nanejvýše svobodomyslný a intelektuálský. Každý však máme nějakou tu svou umanutost, Ficino byl zajatcem určitého pojetí platónské filosofie a teologie, kvůli němuž vytvořil obří dílo, hodné grafomana a editomana. Klíčové byly dva faktory: překlad do latiny a vydání knihtiskem. Latina měla tehdy podobnou roli jako dnes angličtina a knihtisk byl technickou novinkou (a novinkou 14. století byl import levnější čínské technologie výroby papíru).

První knihou tištěnou novou technologií byla tzv. Guttenbergova bible (v latinském překladu), vydaná v Mohuči (Mainz) v letech 1452-1455. Kniha byla chápána jako svébytný předmět, také jako krásný předmět, nejen informační médium. Už proto byl zpočátku náklad nečekaně malý, necelých 200 kusů. O půl století později však náklad některých knih stoupá až na 100 tisíc výtisků, což by záviděla i většina dnešních nakladatelů.

Nakladatelská činnost se ještě v průběhu renesance rozběhla tak bystře, že nejspíš překonala i řeckou produkci klasické a helénistické doby. Kvanta otroků opisovačů nahradili dělníci u tiskařských lisů, navíc výsledek vypadal o hodně líp. To je typická ukázka pokroku v evropském stylu, jak později naznají osvícenci. V jejich době už přední evropské knihovny mohou začít soupeřit i se slavnou alexandrijskou, ta prý měla v helénistické době snad milion položek. Takový rozmach knih není jen následkem Guttenbergova vynálezu, ten prostě přišel v pravý čas, kdy po něm byla masivní poptávka, od papeže po svobodomyslné učence a měšťanstvo i venkovské písmáky, o několik generací později jej využila reformace i protireformace.

Marsilio Ficino napsal a roku 1482 vydal obsáhlé dílo Theologia platonica, ale těžiště jeho vlivu je jinde, ve velkých edicích překladů, často komentovaných, někdy i s originálním řeckým textem. Navíc prosazoval vizi literární vzdělanosti také v jakémsi širším a všeobecnějším smyslu slova, ne pouze ve službách odbornické učenosti. To nás teď bude zajímat.

 

Mladík se zkušeností starce

Dostupnost knih měla zajistit nejen dostupnost a svobodu vzdělání, ale také rozšířit životní zkušenost čtenářů. Bez dostatečně obsáhlé zkušenosti a rozumného nadbytku relevantních informací nemáme nadhled, zůstáváme naivní a stáváme se obětí vlastní hlouposti i podvodníků a ideologů všeho druhu. Důležitý je právě uměřený nadbytek zkušeností a informací nad minimální nutnou míru, aby bylo z čeho vybírat a vážit možnosti. Část takových zkušeností bývá vždycky zprostředkovaná, v předliterárním prostředí rodinnou výchovou, pohádkami a písničkami, vyprávěním zkušených lidí, vyučením u mistrů řemesel.

 

Literatura umožní obrovský skok. Dokáže zprostředkovat nevídanou škálu zkušeností, stačí se začíst do cestopisu, románu, básně, příručky… Díky četbě knih prý může mít dvacetiletý mladík zkušenost sedmdesátiletého starce, a přitom život před sebou! To zní skoro jako kdyby mohl zopakovat svůj život a vyvarovat se svých minulých chyb. Předpokládá se, že od řekněme 12 až 16 let dokážeme číst „dospělé“ žánry a postupně jim rozumět. (Nejde teď o mravnostní „přístupnost mládeži“, nýbrž o schopnost porozumění i něčemu jinému než pohádkovitým příběhům nebo zase jednoduché faktografii a formální racionalitě.) Pubertální a raně adolescentní věk má být přinejmenším zčásti věnován četbě, díky čemuž se možnosti mládí spojí s rozhledem zkušeného muže na pokraji senility. Navíc mohou číst i dívky, i když na tuto možnost Ficino moc nemyslel. To, co obvykle vidíme jako roli literatury v celku společnosti, může mít zásadní význam také pro život každého jednotlivce!

 

Problémy s literární vzdělaností

Zkušenost z četby je samozřejmě pouze zkušenost zprostředkovaná, podobně jako při tradičnějších formách předávání zkušeností. Většinou si stejně musí každý sám sáhnout na horká kamna a spálit se, to je bolestná zkušenost bezprostřední, kterou bude neustále opakovat jen nepoučitelný hlupák. Řadu zkušeností rozumný člověk dokonce zažívá raději jen zprostředkovaně, třeba zkušenosti válek, těžkých zločinů, živelných pohrom a jiných životních neštěstí. Problém je s mírou přijetí, s identifikací oné zkušenosti jako zkušenosti vlastní. Když taková identifikace nenaskočí, četli jsem zbytečně, nezačetli jsme se. Když ji přeženeme, přesuneme se do fiktivní iluze. Toto obojí platí i vůči tradičním formám předávání zkušenosti, ale literární zkušenost je v tomto ohledu zvláště citlivá.

 

Literární vzdělání otevírá nový typ svobody, můžeme si vybírat, co budeme číst a jak moc to hodláme brát vážně. Často je to však opět iluze, protože výběr nám může někdo podstrčit a šikovný autor nás může přivést k identifikaci s divným pojetím té či oné zkušenosti. Svoboda je vždycky na vlastní nebezpečí.

Koncept literární vzdělanosti jako svobodného zdroje životní moudrosti je starší než povinná školní docházka a než široká dostupnost vyššího školství. Co se s tímto pojetím stane po zavedení povinné školní četby? Často zapomínáme, že škola neslouží jen k předávání vědomostí, ale také k sociální sourodnosti, v dobrém i zlém. (Tuto „výchovnou“ roli měly „tři pilíře moderního státu“ už v pojetí Marie Terezie: povinná školní docházka, povinná vojenská služba, státní bezpečnost; ve škole k tomu patřil i jednotný spisovný jazyk.) Škola může otevírat svobodu i zbavovat svobody, a to v nejednom smyslu slova. To je obecnější problém, který se však týká i školní četby. Ta „povinná“ může homologizovat societu ve prospěch všeobecného srozumění podobně, jako to činily mýty a lidové písničky, nebo jako to dnes činí TV, gamesky, videoklipy nebo (a)sociální média. Může však také ztrapnit literaturu právě jakožto povinnou, neboť „povinný výběr zdrojů svobodného rozhledu“ je vnitřně sporná záležitost, i kdyby byl myšlen dobře, třeba jako záruka kvality. Navíc se literární vzdělanost nečekaně snadno přesmykne do formalistní „scholastické práce s texty“, proti níž byla původně postavena jako svobodná a alternativa. Možná jde o jeden z důvodů postupného přesunu od kultury textu ke kultuře obrazu, i když rizika obou si jsou v mnohém podobná.

Kromě přesmyčky svobodný přístup versus školní (nebo snobská) povinnost je dalším vážným problémem přehlcení kvantitou. Kdo si prohlédne dlouhou řadu více než stosvazkových edic vydávaných v 19. století, vidí, že nadměrečná kvantita není až novinkou naší doby. A kdo v nich zalistuje, zažije něco podobného jako při hledání Googlem, totiž že propracovat se balastem ke kýženým tématům není nijak snadné. Zdrojem balastu bývala rétorika, po ní snobství, pak nejčastěji komerce. Leckdo se chce zviditelnit, případně na tom taky vydělat. V odborném prostředí vede k přemnožení zplanělých textů princip Publikuj a přežij!

 

 

Další problém je, že jednostranná orientace na texty, obecně na zápisy, hrozí oslabením až poškozením netextových kontextů kultury a vzdělanosti. Kdo se ve všem spolehne na to, že to někde najde (lhostejno, zda na papíře nebo na síti), většinou ztratí i schopnost rozlišit, jestli našel to, co hledal, a jestli je to hodnověrné. A laboratorní, pozorovací i řemeslnou zkušenost texty zastoupí jen z malé části. Naštěstí zůstává řada běžných lidských aktivit, při nichž dává většina lidí přednost fyzickému reálu před virtuální realitou všeho druhu, včetně textové.

 

Otevřená kniha přírody

Renesanční koncept svobodné literární vzdělanosti byl korigován metaforou otevřené knihy přírody. Napřed šlo o kompenzaci monopolu biblického textu a scholastické jednostranně knižní vzdělanosti bez zkušenosti (taky bez experimentace), pak také o kompenzaci knižní vzdělanosti obecně. V duchu této metafory máme „číst“ spíše rovnou svět kolem nás, a ne toliko knihy o něm. To se lehko řekne. Není náhodou, že nejvýznamnější hlasatelé této metafory, od Kusánského po Komenského, byli lidé velice vzdělaní, pouze si moc nezakládali na množství prostudovaných knih a dosažených školních i jiných titulech. Je jasné, že jim nešlo o opak svobodné literární vzdělanosti, ale o další hledisko na svobodný přístup ke zkušenosti.

Problémem ovšem je sama textová metafora, tedy jazyková metafora. Není ta „otevřená kniha přírody“ spíše obrázková? To by renesanční mistři považovali za krok zpátky ke středověkým věroučným „komiksům“ pro negramotné, které byly malované na zdech kostelů.

Obraz vnímáme jinak než text. Na jedné straně hrozí přílišná jednoznačnost realisticky zobrazeného mytického tématu, na druhé zase náš zvyk klást vůči textu otázku pravdivosti. Pokud však nejde o témata mytická, nýbrž fakticky poznávací, tak se text a obraz mohou doplňovat snadněji. Přesto mají každý své kontexty porozumění, totiž že skutečnost je tu povahy textové (přinejmenším že aspoň něco z ní je převoditelné na text), tu povahy zobrazitelné. Na obojím snad alespoň něco je, doufejme.

---

Privátní dovětky

V mírně cynickém ohlédnutí působí dějiny využití písma takto: Nejprve se zapisuje hlavně to, co nestojí za zapamatování (skladová evidence, účetnictví, daně). Pak to, co si nikdo nepamatuje, protože to často bylo jinak (historické události, hlavně průběh bitev a vlastnosti vladařů). Potom to, co si dřív všichni pamatovali, ale teď je to ohroženo zapomenutím (mýty, pohádky, lidové písničky). Pak se zapisují vyzkoumaná moudra, nové znalosti, které by bylo škoda zapomenout. Pak i všeliká nemoudra pro zdůraznění významu jejich autora, ale naštěstí taky nově vznikající umělecká díla. Potom se píší hlavně komentáře k dosavadním textům. Pak autoři píší své vize, jak to je, nebo jak by to být mělo. Nakonec se píše nejčastěji proto, aby se psalo, tu kvůli zviditelnění, tu kvůli naději na zisk. Naštěstí to neplatí vždycky – a přívětivé položky typu vyzkoumaného moudra nebo uměleckého díla občas přetrvávají.

Jeden starší kamarád ve škole říkával: „Pánové, připusťme si, že od jistého věku máme většinu své moudrosti k dispozici spíše v podobě písemné.“ V tomto případě snad jen málokdo zaútočí na genderovou nekorektnost výpovědi.

Málem jsem tenhle článek nadepsal Nenápadný půvab literární vzdělanosti; jenže Buñuelův Nenápadný půvab buržoazie z roku 1972 dneska už moc lidí nezná, navíc by šlo o aluzi filmovou, nikoli literární.