Štramberk a jeho okolí mám velmi rád, a to z více důvodů. Ačkoliv žiji téměř celý svůj život v Hradci Králové, po otcově linii pocházím právě z oblasti v okolí Štramberka a Kopřivnice a od mala jsem jezdil k místní jeskyni Šipce, ikonické věži Trúbě a samozřejmě také do Muzea Zdeňka Buriana (o významu lokální dobroty „štramberských uších“ ani nemluvě). V listopadu 2019 jsem se dvěma přednesenými přednáškami aktivně účastnil setkání příznivců již zmíněného Mistra Buriana, kdy ještě několik měsíců před vypuknutím koronavirové krize mohla podobná akce proběhnout. Propojení města s pravěkem, ať už skrze objev čelisti neandrtálského dítěte v Šipce nebo působení předního paleo-výtvarníka Zdeňka Buriana mi odedávna imponovalo. Jsem proto velmi rád, že další potvrzené objevy velkých druhohorních plazů – ačkoliv ne přímo dinosaurů – byly oznámeny právě z vápencových masivů v okolí Štramberka. V sedimentech pocházejících z doby dinosaurů (asi před 133 miliony let, věk pozdní valangin až raný hauteriv, raná křída) byly už před dlouhou dobou objeveny zkamenělé zuby, s jejichž přesným zařazením si vědci před stoletím ještě nevěděli rady. Nejasná je také historie jejich objevu, od roku 1912 už však byly uloženy ve sbírkách Přírodovědného muzea ve Vídni. O jaké tvory se ale vlastně jednalo? Kdo že to brázdil moře našeho území v dávném období rané křídy? Jak už bylo uvedeno, o dinosaury se nejednalo. Nebyli jim dokonce ani blízce příbuzní, stejně jako nebyli příbuzní ptakoještěrům, plesiosaurům nebo mosasauridům.[1] Přesto jsou z pohledu druhohorní plazí megafauny velmi zajímaví a doplňují hezky obrázek, který o našem území v éře dinosaurů zatím máme. Ten je samozřejmě zoufale nekompletní a útržkovitý, ale právě podobné objevy jej pomáhají alespoň trochu doplňovat a vylepšovat. Takže ještě jednou – s kým máme skrz hradbu geologického času tu čest? Původci fosilních zubů byli identifikováni teprve v loňském roce, kdy si jich poprvé povšiml německý paleontolog Sven Sachs a následně dal podnět k jejich podrobnějšímu výzkumu. V rámci mezinárodní spolupráce paleontologů, včetně dvou Čechů – Daniela Madzii a Petra Skupiena – pak byli v květnu letošního roku dávní obyvatelé Novojičínska identifikováni.[2] Jedná se o zástupce dnes již dávno vyhynulé skupiny mořských krokodýlovitých plazů (krokodylomorfů), zvaných thalattosuchové (klad Thalattosuchia). V případě obou rozeznaných druhů se pak jedná o zástupce čeledi Metriorhynchidae, plazů velmi dobře přizpůsobených životu v mořích. Tomu odpovídají jejich veslovité končetiny, mohutná ocasní ploutev a například i ztráta v životě pod vodou nepotřebných zkostnatělých tělních destiček (osteodermů).[3]
Na první pohled by nám metriorhynchidi značně připomínali například krokodýla mořského, při bližším pohledu bychom ale rychle poznali, že se jednalo o zcela jiný typ krokodylomorfů. V současnosti je již popisná paleontologie natolik vyspělá, že i z pouhých fosilních zubů pravěkých mořských plazů dokážeme určit, do jaké vývojové skupiny v rámci čeledi Metriorhynchidae jejich „čeští“ původci náleželi. Fosilní zuby si totiž i po milionech let uchovávají specifický tvar, proporce i texturu sklovin, na jejichž základě je možné daného tvora přesně zařadit do systému. U obou typů zubů od Štramberka tak můžeme konstatovat, že je zde kdysi zanechali zástupci vývojové skupiny Geosaurinae.[4] To ale neznamená, že měli oba i shodný způsob života nebo například preferovanou potravu. Skutečným predátorem, útočícím na široké spektrum potenciální kořisti a schopným lovit i velké obratlovce, byl původce zubů, označovaných jako Plesiosuchina? indet. Plesiosuchina je podtribus dnes dvou známých rodů makropredátorů, aktivně lovících ryby, obojživelníky i mořské plazy.[5] Tomu odpovídá také poměrně ostrý a špičatý profil jejich zubů. Zástupci druhé skupiny měli naopak zuby mohutnější a „tupější“, vhodné spíše k drcení schránek měkkýšů a dalších bezobratlých. Původce těchto zubů mohl patřit do rodu Torvoneustes nebo mu byl alespoň blízce příbuzný.[6] A jak byli velcí? Přibližně jako větší druhy dnešních krokodýlů, v dospělosti dosahovali délky asi 4 až 7 metrů. Možná ještě zajímavější ale je, že i přes ohromné stáří 133 milionů let se jednalo o jedny z nejmladších fosilních nálezů zástupců této skupiny na světě. Thalattosuchové byli sice hojní v období střední až pozdní jury (asi před 175 až 145 miliony let), v období rané křídy už ale byli na výrazném ústupu a jejich zkamenělin je tedy známo velmi málo.[7] V případě rodu Torvoneustes by se dokonce jednalo o vůbec první nález z období křídy, protože všechny dosud odkryté fosilie spadaly pouze do období jury! Tím pádem by exemplář od Štramberka prodlužoval známou dobu existence této skupiny o nejméně 12 milionů let. Nejenom, že jsou tedy tyto objevy v našem prostředí samy o sobě unikátní, ale představují také velmi významné nálezy dané skupiny krokodylomorfů v celosvětovém měřítku. Nyní už tedy díky Danielu Madziovi a jeho kolegům víme, že naše území bylo kdysi domovem podivných mořských dravců, příbuzných krokodýlům. Každý takový objev je nesmírně cenný, protože nám odkrývá tajemný a dosud téměř zcela neznámý svět „českých“ druhohorních plazích obrů. Co dalšího asi v depozitářích muzeí nebo přímo v sedimentech jurského a křídového stáří na našem území ještě v budoucnu objevíme?
Napsáno pro DinosaurusBlog a Osel.
Short Summary in English: Fossilized teeth of two species of thallatosuchians (Metriorhynchidae, Geosaurinae) living in what is now north-eastern Czech Republic during the Lower Cretaceous (about 133 million years ago) were described. They were identified in the collection of the Natural History museum of Vienna, Austria, where they were deposited for over a century.
Odkazy:
https://en.wikipedia.org/wiki/Metriorhynchidae
https://en.wikipedia.org/wiki/Geosaurinae
https://en.wikipedia.org/wiki/Plesiosuchus
https://en.wikipedia.org/wiki/Torvoneustes
https://www.prehistoric-wildlife.com/species/p/plesiosuchus.html
https://www.prehistoric-wildlife.com/species/t/torvoneustes.html
[1] Young, M. T.; Brusatte, S. L.; Ruta, M.; De Andrade, M. B. (2010). The evolution of Metriorhynchoidea (Mesoeucrocodylia, Thalattosuchia): an integrated approach using geometrics morphometrics, analysis of disparity and biomechanics. Zoological Journal of the Linnean Society. 158 (4): 801–859. doi: 10.1111/j.1096-3642.2009.00571.x
[2] Madzia, D.; Sachs, S.; Young, M. T.; Lukeneder, A.; Skupien, P. (2021). Evidence of two lineages of metriorhynchid crocodylomorphs in the Lower Cretaceous of the Czech Republic. Acta Palaeontologica Polonica. doi: https://doi.org/10.4202/app.00801.2020
[3] Herrera, Y.; Fernandez, M. S.; Lamas, S. G.; Campos, L.; Talevi, M.; Gasparini, Z. (2017). Morphology of the sacral region and reproductive strategies of Metriorhynchidae: a counter-inductive approach. Earth and Environmental Science Transactions of the Royal Society of Edinburgh. 106 (4): 247–255. doi: 10.1017/S1755691016000165
[4] Young, M. T.; De Andrade, M. B. (2009). What is Geosaurus? Redescription of Geosaurus giganteus (Thalattosuchia: Metriorhynchidae) from the Upper Jurassic of Bayern, Germany. Zoological Journal of the Linnean Society. 157 (3): 551–585. doi: 10.1111/j.1096-3642.2009.00536.x
[5] Young, M. T.; Brusatte, S. L.; De Andrade, M. B.; Desojo, J. B.; Beatty, B. L.; Steel, L.; Fernández, M. S.; Sakamoto, M.; Ruiz-Omeñaca, J. I.; Schoch, R. R. (2012). Butler, R. J. (ed.). The Cranial Osteology and Feeding Ecology of the Metriorhynchid Crocodylomorph Genera Dakosaurus and Plesiosuchus from the Late Jurassic of Europe. PLoS ONE. 7 (9): e44985. doi: 10.1371/journal.pone.0044985
[6] Young; M. T.; Foffa, D.; Steel, L.; Eches, S. (2019). Macroevolutionary trends in the genus Torvoneustes (Crocodylomorpha, Metriorhynchidae) and discovery of a giant specimen from the Late Jurassic of Kimmeridge, UK. Zoological Journal of the Linnean Society. 189 (2): 483-493. doi: 10.1093/zoolinnean/zlz101
[7] Young, M. T.; Sachs, S.; Abel, P.; Foffa, D.; Herrera, Y.; Kitson, J. J. N. (2020). Convergent evolution and possible constraint in the posterodorsal retraction of the external nares in pelagic crocodylomorphs. Zoological Journal of the Linnean Society. 189 (2): 494–520. doi: 10.1093/zoolinnean/zlaa021