Legendární želvušky jsou nesmírně odolné. Lidé si obvykle myslí, že přežijí úplně všechno. V důsledku toho se kolem želvušek vyrojily divoké hypotézy, podle nichž by se želvušky mohly šířit vesmírem, když si „stopnou“ vhodné meteority. Že je to nesmysl napovídá už naše zkušenost se Sluneční soustavou, která zjevně není plná želvušek ani podobných super odolných organismů.
Zároveň by ale byla velká škoda takové hypotézy důkladně neotestovat. Kdo by odolal pokušení vystřelit želvušky vysokorychlostním dělem? Tým britské University of Kent určitě ne. Prověřili odolnost želvušek tím, že je zamražené pálili vysokorychlostním plynovým dělem různými rychlostmi do písku a sledovali, jak to želvušky přežijí. Napodobovali tím dopady meteoritů, které by byly nezbytné pro panspermické šíření želvušek mezi světy.
Seznam superschopností želvušek je impozantní. Přežijí horko, mráz, vyschnutí, intenzivní ozáření, drtivý tlak i vypuštění do vesmíru a mnohé další strasti. Dovedou vstoupit do stavu kryptobiózy, v němž ustanou všechny metabolické procesy v těle a želvušky se díky tomu stanou neuvěřitelně odolnými. Alejandra Traspas a Mark Burchell zjišťovali, jak by želvušky obstály při panspermii, tedy spontánním šíření života mezi světy, pokud něco takového vůbec existuje.
Badatelé nejprve zmrazili roztok s želvuškami na 48 hodin. Tím je donutili přejít do stavu kryptobiózy a aktivovat superschopnosti. Pak led s želvuškami nabili do plynového děla a pálili s nimi do písku. Měřili přitom rychlost výstřelu a tlak, který takový zásah vyvolá. Po každém výstřelu pečlivě prozkoumali stav želvušek a případná poškození, která utrpěly.
Z výsledků experimentů vyplynulo, že mezní rychlost při impaktu, při které želvušky ještě mohou přežít, je asi 3 240 kilometrů za hodinu (900 m/s). Při nárazu v takové rychlosti působí na želvušky síla odpovídající tlaku 1,14 GPa. 100 procent použitých želvušek přežilo při rychlosti 2 261 kilometrů za hodinu (628 m/s), zatímco při rychlosti 2 970 kilometrů za hodinu (825 m/s) přežilo asi 60 procent želvušek. Zároveň se ukázalo, že pro želvušky to není vůbec jednoduché. Po vystřelení vysokorychlostním dělem se oproti želvuškám, které byly jen zmražené, ale nebyly vystřelené dělem – vzpamatovávaly asi čtyřikrát déle (36 hodin vs 8-9 hodin).
Experimenty prozradily, že želvušky rozhodně nepřežijí „všechno“. Očividně nepřežijí ani drsnější nárazy meteoritů. Mohou nicméně přežít pomalejší a méně extrémní nárazy kosmického smetí. Například u meteoritů dopadajících na povrch Měsíce, by to mohla být až tak jedna třetina. Odolnost želvušek při nárazu na povrch Měsíce už vlastně prověřili Izraelci, když na Měsíci při přistání ztroskotal modul Berešít, který měl na palubě zmražené želvušky. Jen nevíme, jak ten experiment vlastně dopadl.
Autoři studie dospěli k optimistickému závěru, že panspermie prostřednictvím meteoritů přenášejících život mezi světy je za určitých okolností možná. Zároveň je vidět, že se badatelé těší na pokračování výzkumu. Zajímá je například, jak životaschopné jsou želvušky po vystřelení z děla nebo zda takový výstřel přežijí i vajíčka želvušek.
Literatura