Kardioložka Amalie Lykkemark Møller z Nemocnice Nordsjællands se spolu se svými čtrnácti kolegy podepsala pod čísla, která na dánský zdravotní systém a obecnou informovanost poddaných královny Markéty II. nevrhají příliš dobré světlo. Abychom pochopili, jak autoři dospěli k tomu, že někde je něco špatně, je potřeba si nejprve něco říci o dánském zdravotnictví a o metodice studie.

 

Dánové mají k dispozici dvě telefonní čísla, na něž se v případě zdravotních problémů mohou obracet. Obě služby fungují 24 hodin a na obou číslech se na volajícím chce, aby popsal důvod hovoru. Podle toho seposuzuje závažnost případu a dotyčnému se radí, co má dělat, případně co nedělat. První ze služeb je pro neurgentní lékařskou pomoc (24-h non-emergency medical helpline), ta druhá odpovídá službě naší záchranky na čísle 155.

Tým Møllerové využil toho, že všechny hovory jsou zaznamenávány. Zpětně z nich vyselektoval volání těch, jimž byl do 72 hodin od hovoru diagnostikován infarkt (nemocniční nález), nebo u nich byl infarkt myokardu označen za příčinu smrti.

Dobrali se tak souboru více než osmi tisíc volajících pacientů, u nichž bylo zřejmé, s čím vším měl volající problém. Zda to bylo dýchání, příznak poruchy centrálního nervového systému, břicha, zad, urologické patálie, symptomy srdečních problémů, známky poruchy vědomí,… Z toho se dalo vyčíst, co volajícího trápilo nejvíc, co považoval a udával za primární symptom.

Podle očekávání vévodila stížnostem bolest na hrudi. Vyplynulo to jak z tísňových hovorů (4880), tak těch nouzových (urgentních), kterých bylo 3456. V součtu si na bolest na hrudi stěžovalo 5219 osob a většinou volaly na tísňovou linku a nepožadovaly urgentní pomoc.

Statistika na tomto souboru osob stižených infarktem vydala následující svědectví.

 

Volající na tísňovou linku kvůli bolesti na hrudi vykázali 5% smrtnost. Z těch s bolením na prsou, kteří volali rovnou urgentní asistenci, jich umřela jen 3 %. Pozorovaný rozdíl lze jen těžko interpretovat jinak, než že ti, kteří si nebyli vědomi vážnosti svého stavu, nebo ho nedovedli správně popsat, páchali na sobě zlo. Nevědomost pozdního příjezdu do nemocnice si pak vybrala zbytečnou daň v jejich téměř dvojnásobné smrtnosti.

 

Pravdou je, že těch stěžujících si na bolest na hrudi, byla naprostá většina (5219), a že těch, kteří uváděli atypické symptomy, jako třeba potíže s dýcháním, bylo desetkrát méně (556). Přesto se v našem dalším povídání, zaměříme právě na ně. Jen pro pořádek, abychom se ve škatulkování (číslech a procentech) neztratili, připomínám, že  půjde o osoby, které volaly na jedno z telefonních čísel, ale na bolest na hrudi si nestěžovaly. Proč taková pozornost minoritě, která nemá nemá hlavní příznak infarktu a teoreticky je více za vodou? Protože opak je pravdou. Nepřítomnost, nebo nenahlášení typických příznaků dává osobám v této kategorii křídla, žel ne ta od Red Bullu, ale havraní.

Podobně jako osoby s typickými infarktovými příznaky, také ty s atypickými, si volaly převážně na tísňovou linku (62 %). Linku v nouzi (záchranku) jich volalo jen 17 %.

Jistým překvapením je, že u těchto pacientů s atypickými příznaky bylo mnohem více obětí infarktu. Konkrétně 23 % u těch, kteří volali tísňovou linku a 15 % dožadujících se pomoci v nouzi (porovnejte si tyto dva údaje s předchozími čísly  v úvodu článku 5 % a 3 %).

Standardizovaná 30denní smrtnost byla 4,3 % pro ty s bolestmi na hrudi a 15,6 % pro atypické příznaky (atypickými jsou v této studii míněni ti, kteří si nestěžovali na bolesti na prsou, ale zmiňovaly „jen“ potíže s dechem).

 

Ať se na to díváme z kterého chceme konce, tak pacienti, kteří si nebyli vědomi vážnosti svého stavu a obraceli se spíše jen o radu a oddalovali hospitalizaci, se dostávali na kardiologické oddělení pozdě a toto podceňování se podepsalo na mnohem menších vyhlídkách na přežití. Nejvíce se tyto nůžky rozevřely u pacientů s atypickými příznaky infarktu. V této kategorii jich do jednoho měsíce v Dánsku umírá třikrát víc.

Závěr

Nejen, že studie podala svědectví o tom, že pacienti s atypickými příznaky infarktu mají menší šanci přežít infarkt, ale také zjistila, že není pravda, jak se všeobecně soudí, že případů s atypickými příznaky je jen okolo deseti, nebo mírně nad deset procent. Přinejmenším v království na severu Evropy je to více než dvojnásobek. Laicky řečeno, celé jedné čtvrtině infarktových pacientů hrozí smrt třikrát víc. Společnost má dobrou znalost příznaků covidové infekce, nicméně když dojde na mnohem rizikovějšího zabijáka, je povědomí o signálech, jakými tělo dává na srozuměnou, že jde o infarkt, žalostná. Problémem bývá i správně popsat své potíže, což se rovněž podepisuje na tom, jak rychle se pacient dostává do péče kardiologického oddělení. Po zveřejnění výsledků studie se v zemi dánské začalo vážně uvažovat o potřebě zvýšit informovanost veřejnosti o příznacích infarktu a jak se v takových situacích zachovat. U nás si kardiovaskulární selhání ročně připisuje na svůj vrub 50 tisíc životů. Možná by rovněž neškodilo část covidové pozornosti přesunout tímto směrem.

Literatura

Møller AL, Mills EHA, Gnesin F, et al. Impact of myocardial infarction symptom presentation on emergency response and survival. Eur Heart J Acute Cardiovasc Care. 2021. DOI: 10.1093/ehjacc/zuab023