Zbraně bohužel potřebuje každá civilizace a k rytířské kultuře patří naprosto zásadně. Některé jsou dokonce krásné, jiné spíše kuriozní.

 

Lovecké dýky

Soudě dle nálezů honosných dýk i podle ozvěn loveckých scén v homérských eposech, patřil lov k důležitým zábavám achájské aristokracie. Nejspíš to byl i vzor obecnějšího chování zdatnější části mužské populace, tedy zdatnější nejen fyzicky, ale taky sociálně. To je obvyklé v řadě civilizací, od nejstarších dob po nedávnou.

 

Samozřejmě už nejde o zdroj potravy, snad leda doplňkový, když venkovský lovec picne zajíce nebo koroptev. Vysoký aristokrat ovšem lovil onačejší zvěř, nejlépe lvy, přinejmenším pantery, divoké kance nebo jeleny. Lvi byli v Řecku loveni ještě v antických časech.

 

Udolat lva není věc prostá. Jde spíš o symbol přemožení nejzdatnějšího zvířete než o ulovení nejmasivnější „škodné“, a vůbec ne o potravu. Rizika lovu lvů, zobrazená na dýce č. 394, patří k nejdrsnějším výjevům mykénského výtvarného umění. Lev byl znakem achájské aristokracie – a leckde jinde tomu bylo podobně.

 

Lov je zajímavým reliktem dávných epoch, dokonce až paleolitu (spolu s houbařením, sběrem lesních plodů a letními tábory). Relikt může být ctěn i zatracován, má své rituály i rizika ztrapnění při pohledu zvenku. Od mezolitu je lov také „myslivostí“, zohledňuje udržení dostatečné populace zvěře.

Papyrus, panter a ptáci, 16. století před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách, 765. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Kompletní dýka z Mykén. Národní archeologické muzeum v Athénách, 8340. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Myslivec pečuje o zvěř a loví ji, dává i bere, hraje si na pána nad životem a smrtí zvířat. Tím je podobný Artemidě. Sám je taky součástí kolotání proměn všeho smrtelného v přírodě. Typicky řecké vnímání přírody jako (tragické) krásy ukazuje zvláště dýka č. 765 s vyobrazením pantera, vodních ptáků, kvetoucích rostlin a ryb. Zde je lovcem panter. Harmonie přírody se udržuje tímto koloběhem smrtelných tvorů, nikoli konzervací.

Pozoruhodná je i technologická stránka představených čepelí, zvláště kovové intarzie (tento pojem je ovšem často vyhrazen pro práci se dřevem). Plátky zlata a stříbra musely být do bronzové čepele zatemované zatraceně dobře, aby nevypadávaly; ještě pak vydržely v zemi tři a půl tisíciletí. Správně se prý má mluvit o „taušírování“, měkčí kov je vtepán do rýhované prohlubně v tvrdším kovu. Tuto techniku Achájci používali na ozdobné poháry, třeba ze stříbra taušírovaného zlatem, jenže čepel dýky má jinačí namáhání.

 

Meče

V jednotlivých případech můžeme mít pochybnosti, která zbraň je lovecká, která spíše statutární a která vojenská, ale pohled na kvanta mykénských mečů dává jasný obrázek, je to primárně válečná zbroj. V případě zbroje aristokratů se tím ovšem zdobné prvky nevylučují.

Meče dlouhé i krátké. Mykény, 16. století před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách. Kredit: Dorieo, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Zlatá (nebo zlatem zdobená) rukojeť meče z hrobového okruhu A v Mykénách. Národní archeologické muzeum v Athénách, 764. Kredit: Schuppi, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Výstroj

Achájští vojáci bojovali často nepříliš oděni, málem polonazí. Navíc si muži nejspíš dost zakládali na svých vlasech a vousech, což představovalo další rizika při boji zblízka. Základním ochranným prvkem byl menší kruhový štít, případně také přilba, plus chrániče paží z bronzového plechu.

 

Štít má značný symbolický význam, patří k rytířské kultuře. Význam štítu se zračí i v homérské epice. Kulturu typu "se štítem nebo na štítě“ zesměšní až bohémský lyrik Archilochos v 7. století před n. l. Vedle kruhových štítů se používaly (nejspíš o něco statičtěji) také větší štíty tvaru osmičky.

Přilby byly kovové, někdy kožené s kovovými nebo jinými tvrdými prvky. Zdobnou, rituální i pevnostní roli měly např. kančí kly.

Bohužel neznám žádné zobrazení achájské lodě. Našla se nějaká torza, ale nejspíš to budou jen žalostné fragmenty. (Archeologické muzeum v Thébách sice vystavuje terakotový model a Národní v Athénách zase rytinu lodi v mykénském prstenu, ale v prvním případě jde zjevně o rybářskou loďku a v druhém spíše o slavnostní než vojenskou záležitost.) Literárně to je naopak velice slavné téma, vždyť obsáhlý Katalog lodi v závěru 2. zpěvu Iliady je asi už mykénského stáří. Jde opravdu o Výčet achajského loďstva, jak překládá Otmar Vaňorný. Zmíněný nesoulad váhy pramenů je jedním z řady případů téměř mimoběžnosti archeologických a literárních zdrojů, a to i v případech, kdy zjevně nejde o konflikt mezi „historickou pravdou“ a pozdější „pověstí“. Literatura prostě akcentuje určitá témata a činí je slavnými i v situaci, kdy materiální doklady zaostávají. Jindy je to zase naopak.

 

Brnění z Dendry

Z pohřebiště v Dendře na Peloponésu pochází skoro kompletní masivní brnění, vyrobené z bronzu koncem 15. století před n. l., tedy v ještě poměrně časné fázi mykénské kultury (vrstva LH II). Jde o značně kuriozní předmět, vystavuje jej Archelogické muzeum v Naupliu (Nafplionu), v literatuře se často označuje jako Dendra panoply. Neumím si předsvit, jak se taková strašně těžká a nemotorně vypadající věc „oblékala“, možná se do toho málem vstupovalo jako do nábytku. Patří k tomu ještě bronzové chrániče paží, ty už se obléknout daly. Přilba se nezachovala, aspoň ne ve slušném stavu, ale každopádně byla těžká a zdobná, ovšem se stabilně otevřeným hledím.

Bronzové brnění z Dendry, konec 15. století před n. l. Archeologické muzeum v Naupliu(Nafplionu). Kredit: C messier, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Bronzové brnění a rekonstruovaná přilba z kančích klů s bronzovými lícnicemi. Dendra, konec 15. století před n. l. Archeologické muzeum v Naupliu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Část archeologů říká, že jde o brnění pro vozataje vysokého aristokrata, který v téhle kovové pevnosti stál na válečném voze, protože moc pohybovat se v tom nejspíš nedalo. Jiná část interpretů sází na zdatnost achájské aristokracie a především na literárně známý zvyk rituálních soubojů předáků před bitvou; ty mohly být relativně statické. (Takhle nějak mohl vypadat i biblický Goliás z národa Pelistim, kterého před takovým soubojem v nestřeženém okamžiku mladičký pastýř David nesportovně odrovnal šutříkem, zcela mimo rituál.)

 

Malby válečných scén

Výtvarný pohled na válečnictví mykénské kultury nabízejí malby na keramice. Opět jde ovšem o určitý výběr a stylizaci, byť jinak než v případě literatury. Prvním překvapením je, že zobrazování válečných scén není až tak časté, jak bychom u této rytířské kultury očekávali.

 

Navíc neznám žádnou opravdu bojovou scénu, žádný drsný výjev, což silně kontrastuje nejen s povahou této kultury, s její výzbrojí, hradbami a výboji, – ale také s literárním popisem Iliady a zvláště s pozdějším řeckým zobrazováním takových scén, jak dějů v jejich době, tak ilustrací k homérským eposům. Řekové historické antiky byli v zobrazování mnohem drsnější

Zčásti jde možná o problém žánru zobrazování. V 16. až 14. století se bojové motivy na keramice nezobrazují, patrně ne pro nějaký pacifismus a nenásilí, nýbrž to prostě není móda; k žánru malby na keramice patří geometrické vzory, květiny, ptáci, mořští živočichové… Možná působí i minojský zvyk, že násilí není estetické téma. (Oni ani středověcí rytíři nezobrazovali své násilnosti moc často, obklopovali se spíše znaky své moci a zdatnosti, plus ikonami. Popisné malby bitev jsou častější až v baroku.)

 

Z 13. a 12. století před n. l. už máme nevelký počet vázových maleb s válečnou tematikou. Zobrazují ovšem pochodující vojáky nebo válečníky na vozech, nikoli boj samotný. Na mykénské malbě z kyperského Enkomi máme zobrazenou i lukostřelbu, ale není jednoznačné, jestli ti ostatní jsou oběti nebo diváci.

 

Z téhož prostředí pochází i zobrazení sportovní scény, zápasníků nebo boxerů. Oproti slavné Váze z Mykonu, která zobrazuje dobytí Tróje estetikou 7. století před n. l., včetně kuchání dítek, jsou achájské malby bezúhonné i pro citlivější děti

 

Achcájci si nejspíš udržovali obraz rytířské cti. Je jasné, že když šlo do tuhého, tak pro tu rytířskou čest moc místa nezbývalo a šla stranou; nejvíc tehdy, když si traumatizované vojsko chtělo zařádit. Literárně to ovšem popisují a výtvarně zobrazují až pozdější doby.

Ten prastarý Katalog lodí je ještě poklidně důstojný, takže jej některá novodobá vydání dokonce vynechávají, aby nudným výčtem neodradil čtenáře, kteří očekávají mordování.

 

Když člověk vidí tolikeré masivní hradby a všechnu tu bronzovou výzbroj a výstroj, tak moc nechápe, jak mohla tato civilizace poměrně rychle zmizet, dokonce tak, že přežil jen jazyk, náboženství a něco literárních motivů. Někteří ukazují na vyčerpání hrou na velmoc: Možná Achájcům stouplo do hlavy, že je Egypťané i Chetité považovali v diplomacii za (rovnocenné) partnery, takže zkusili výboj k Tróji, který je vyčerpal, hra na velmoc se nepovedla. Jiní interpreti si všímají spíše hry na rytířskou čest, byť v reálu zajisté velice drsné, která na konci bronzové doby ztratí půvab v konfrontaci s postupujícími hordami řeckých Dórů, neboť ti měli jiná pravidla; navíc v situaci, kdy z druhé strany hrozí jakési „mořské národy“.

Je také možné, že brutálně vyhrocené násilí, jehož jsou legendy o centrech mykénské civilizace plné, plně ovládlo až v závěrečnou etapu jejích dějin, když rozkladná zpupnost vládců převážila nad rytířkou drsností. Antické literární ozvěny mykénské kultury často balancují mezi úctou k rytířství a varováním před děsivou zhoubou zpupnosti.