Nevěřím na sofistickou poučku, že nejvíc záleží na tom, jak něco nazveme, dokonce že záleží jenom na tom. Něco jiného je ovšem hledání adekvátních strukturních rozdělení, například taxonomických. Přispívají k orientaci. Někdy se stane, že zavedené distinkce nějak pokulhávají za vývojem – většinou našeho poznání, někdy proměn skutečnosti samotné. Tehdy je zodpovědní a opatrní autoři různě vylepšují a doplňují, zatímco extravagantní hráči navrhují zcela jinak založenou systematiku. Georges Bataille určitě paří do té druhé skupiny, dokonce i mezi rebelujícími novátory představuje extrém. Nezvyklé vychýlení ze zajetých klišé však někdy může přinést osvobozující a poučný pohled. Nechci rozhodovat, která z klasifikací typů společnosti je „správná“. Místo toho varuji, že dál to bude cynické a podvratné na nejednu stranu.
Georges Bataille (1897-1962) je poněkud šílený knihovník, filosof, literát a drsný mystik erotiky. Bylo to moc i na některé surrealisty, snad jen Picasso a Miró to s ním a s jeho myšlenkami zvládali. Přitom nejde o nijak okrajového autora, jeho vliv na filosofii druhé poloviny 20. století je docela zásadní, ale to by bylo jiné téma.
Traduje se výrok, že když se svět zbláznil, může jej adekvátně popsat třeba šílenec. V českém prostředí téma strukturování blázince světa ilustrativně otevřel Jan Švankmajer. V úvodu filmu Šílení (2005) říká, že jsou dva krajní způsoby, jak vést blázinec: „Na jedné straně absolutní svoboda, na druhé osvědčený konzervativní přístup dohlížet a trestat. Existuje ovšem ještě třetí způsob, který kombinuje a kumuluje ty nejhorší stránky obou systémů předcházejících, a to je blázinec, ve kterém žijeme.“
Bataille je u nás známý hlavně svým nonkonformním popisem ekonomických problémů, když za hlavní z nich považuje způsoby kanalizace přebytečného bohatství. O tom třeba někdy jindy. Teď chci představit jeho schéma tří časově následných typů společnosti: panství nad životem a smrtí, společnost pod uzavřením a společnost namátkové kontroly. Rozvrh počítá s tím, že jde jen o orientační hlediska, že reálně ve struktuře společnosti potkáme třeba jejich mix nebo i leccos jiného. Je otázkou, zda jejich následnost Bataille míní jako pokrok. Spíš se zdá, že pokrok se může dít v rámci kteréhokoli z těchto uspořádání (i navzdory němu), že popsané diference představují spíše spontánní vývojovou tenzi, ze které si tradičnější hlediska pokroku vybírají vždy jen to, co se jim líbí. Nechci být natolik škarohlíd, abych možnost pokroku v proměnách struktur společnosti vylučoval. Má to však svá úskalí. Prvním je špatná přenositelnost tradičně používaných termínů pro typy společnosti do jiných kulturních oblastí. Druhým je problém, zda některá z těch fází je ta definitivně kýžená. Koncepty, které si troufnou označit optimální definitivu, nutno považovat za ideologické. Co my víme, jak společnost adekvátně nebo neadekvátně zareaguje na možné budoucí výzvy (příznivé i ohrožující), o nichž teď nemáme tušení?
Panství nad životem a smrtí
Otrok, starosvětský sluha i leník jsou v jistém smyslu majetkem pána, někdy přímo, někdy svěřením léna. Pán rozhoduje o jejich životě a smrti, což je formálně představeno např. právem „velkého“ pána rozhodovat hrdelní soud. Rozumný pán ovšem své otroky nebo poddané bezdůvodně nepopravuje, ba ani nehuntuje. Naopak, v jeho zájmu je, aby prospívali. Tím roste nejen jeho ekonomická síla, ale především pocit pána jako dobrého hospodáře, hlavy velké rodiny. Poddaní jsou něčím mezi cennějším domácím zvířetem a podřízeným členem rodiny. Mají se však obávat pánova hněvu. Nerozumný nebo momentálně vzteklý pán zůstává pánem, i když své poddané trýzní, přestože tím škodí i sobě. Dovolání k jiné „spravedlnosti“ než prospěchu pána nebo milosti od něho je daleko, je spíše hypotetické. Pán je nad zákonem. Může udělit milost i tam, kde by zákon byl neúprosný.
Pán uděluje a může i brát, dokonce i život. Je připodobněn božské dimenzi. Takovou strukturu society známe z prehistorie, antiky a středověku. Její ozvěny dožívají v konstitučních monarchiích i v obřadnostech prezidentů a soudců. Podobně se chová tradiční macho, různé pubertální party napříč časem, mafie a dobře organizovaný zločin, oligarchický politik, v krajním případě „opričnik“.
(V reálných společnostech může být tato struktura zlahozena právy nižší šlechty a svobodných měšťanů, ale kdyby šlo do tuhého, půjdou stranou. Dalším zlahozením může být charita, donace, resp. nadace.)
Společnost pod uzavřením
To dobře známe, aspoň pokud kdo chodil do školy, pracoval ve fabrice nebo na úřadě, jednou pobyl v nemocnici a neúspěšně žádal o „výjezdní doložku“. Někdo třeba byl i na vojně nebo na psychiatrii, nedej bože v kriminále.
Každý člen society má v závislosti na svém věku, pracovním zařazení, zdravotním stavu atd. jasně určeno, kdy a kde má zrovna být a co tam má dělat. Kromě efemérního „volného času“ jsou všichni jednoznačně distribuováni v prostoru, i co do své činnosti. To také umožňuje dobrý přehled o celku společnosti i o každém jedinci, což činí moc efektivní a eliminuje část zločinnosti.
Divadlo hraje od 19:30, hospoda otvírá v 11:00, škola začíná v 8:00, úřad v 7:30, fabrika a odběry krve v 6:30, popravy v 5:00. Každý musí přijít právě tam, kam v ten den má, dělat tam to, co má, podřídit se tamním pravidlům a jejich reprezentantovi. Školák do školy, dokonce do té patřičné atd. Kdo by nechtěl, bude sankcionován, v některých případech eskortně dopraven. Nikdo jiný tam naopak nemá co pohledávat, pokud k tomu nemá oprávněný důvod. Detašovaná pracoviště se tolerují, pokud jsou nutná, ale řídí se týmiž pravidly. Časoprostorová distribuce jedinců je řízena kalendářem: pracovním, školním… V případě nemocnic je časování řízeno přijetím a pak výrokem vizity. Některé kliniky, třeba psychiatrické nebo infekční mohou omezit rozhodování pacienta. Fenomén „kliniky“ jako vzor dotyčného uspořádání společnosti podrobně analyzoval Michel Foucault (1926-1984). Kasárna a kriminály mají vlastní časovou strukturu. Soudy rozhodují o časoprostorové distribuci delikventů. Také opuštění státu i vstup do něj mají jasné časové limity a místa k tomu určená. Dopravu strukturují poměrně dlouhodobě standardizované jízdní řády, včetně nákladního grafikonu, jejich sociální status je vysoký.
Do systému je ovšem nutno zakomponovat nevypočitatelné schválnosti života a pokud možno je neutralizovat. V typickém případě k tomu slouží vrátnice. Tam se provede kontrola, zda důvod ke vstupu nebo k mimořádnému opuštění prostoru je náležitý. A je to zaúřadované. Za definovaných podmínek lze navštívit i kasárna, nebo z nich získat na definovaný čas opušťák. Vrátnice je symbolem, podobně jako hraniční stráž a hraniční kontrola. Vrátný je obdařen velkou mocí. Ještě větší moc mají kontroly všeho druhu, např. školní inspekce. Část moci a povinností inspekce bývá deklarována na výkonné pracovníky (učitele, mistry dílny…) a na vrátné a podobné zřízence, např. hlídače parku. Kontrolní i výkonnou instancí dodržování časoprostorové distribuce je také policie. Občan má mít pocit bezpečí vůči jakémukoli jinému narušení svého života, jediným omezením osobní svobody má být tato struktura. Samo její „narušení“ ovšem může být trestné.
„Volnočasové aktivity“ mají méně nápadná omezení: délkou času, financemi, zavírací hodinou, zčásti hranicemi státu… Oficiálně má ovšem i „dovolená“ sloužit primárně k „zotavení“, tedy k regeneraci schopnosti pracovat v kýžené časoprostorové distribuci.
Dobře vedené společnosti tohoto typu nepotřebují ke svému chodu mnoho násilí, ani přehnaná uzavírací opatření. Jedním z předpokladů je zřetelně formulované a nepříliš absurdní právo, dalším je ekonomická úroveň, v optimálním případě ekonomický růst, jehož plody se distribuují koloběhem peněz, naturálií a slev. Fungující struktura tohoto typu dokáže zakomponovat také relikty i nové transformace předchozí sociální struktury: milost, amnestii; imunitu, VIP karty, zákaznické karty, v naší době loginy a hesla. Pouze krajní verze tohoto uspořádání společnosti se musí prosazovat častým používáním hrubé sily.
Popsaná struktura charakterizuje chod řady societ, které z jiných hledisek popisujeme jako kapitalistické, socialistické, fašistické… (Specifikace závisí na ideologickém zdůvodnění a spoluurčuje způsoby motivace i vynucování.)
Společnost pod uzavřením prospívá všude tam, kde je nutno ve vymezeném prostoru něco udělat podle předchozí domluvy a bez zásahů náhodných čumilů.
(Ve šťastnějších verzích tohoto uspořádání je situace občanů zlahozena hrou na rovnost před zákonem. Je to sice jenom hra, nicméně dodává optimismus a občas dokonce trochu optimalizuje reálná právní řešení. Legendu o tom, že sedlák vysoudil na pánovi kus louky, nutno živit a jednou za sto let se to může opravdu stát. Každopádně už sama potřeba, že takové legendy nutno pěstovat, předchází některým nepěkným situacím. I pokrytectví tak může trochu přispívat k hladšímu chodu společnosti. Dalším pokusem o zlahození je koncept lidských práv. K pocitu svobody může přispívat i deklarovaná „nezávislost“, soudců, médií, znalců, grantových agentur...)
Společnost namátkové kontroly
Představte si společnost, která naformuluje tak obrovský počet hodně složitých, neintuitivních a nesrozumitelných zákonů a dalších pravidel, že se na jejich pochopení neshodnou ani specialisté. Navíc je rychle mění, dokonce tak, že není předem jasné, od kdy změna platí a jak zasahuje do ostatních zákonů. Taková pravidla samozřejmě nelze dodržovat ani efektivně plošně kontrolovat, i kdyby k tomu byla vůle. Ta samozřejmě není, na žádné ze stran, i když výjimky zapálených ctitelů právního řádu se najdou a dovedou natropit nepředvídané problémy. (Maně to připomíná podmínky, jak u sociálně žijících tvorů navodit apatii nebo agresivitu, ale to nejspíš není vědomým záměrem této struktury moci.)
Bataille uvádí jako příklad dopravu ve velkém městě. Když budeme dopravní předpisy měnit dostatečně rychle a zmatečně, nebude mít žádný smysl se podle nich řídit. Když budu odpoledne přecházet křižovatku na červenou, v domnění, že je to ještě podle dopoledních pravidel nařízené, tak mě může přejet řidič, který sice taky neví o polední změně pravidel o barvě světel, ale řídí se podle zastaralého předvčerejšího pravidla o povinné jízdě vlevo v liché dny. Většina lidí je naštěstí dostatečně inteligentní a šikovná, takže se v tom naučí chodit a doprava nemusí úplně zkolabovat. Podobně se naučíme vyplňovat „vzdělanostní“ testy, chovat se před nevyzpytatelnými mocipány (oni si taky nejsou ničím jisti, jenom to předstírají), a celkem svobodně a spokojeně vedeme svůj vlastní život v nějaké užší vrstvě společnosti, ve které se cítíme být doma. Po celkovém zmatku nám nic není, stejně to nemáme jak ovlivnit. Propracovaný systém řízení společnosti způsobí podobný stav, jaký by navodil dobře organizovaný tým anarchistů, což je samozřejmě protimluv.
Idyla však není zadarmo. Jednak to bývá dost drahé, navíc s větším rizikem, že narazíme na zločince všeho druhu. Hlavním nebezpečím se ale stává setkání s namátkovou kontrolou. Pravidla nikdo nedodržuje, takže je lze jen těžko kontrolovat. Proto se kontrola děje pouze namátkově, tj. vzácně a ne vždy podle momentálně platných pravidel. O to přísněji je ovšem potrestán náhodně přistižený pachatel. Někdo jde bezelstně na zelenou a dostane exemplárně 20 let natvrdo, pro výstrahu ostatním, co si ořezávají tužku nezabezpečeným nožem nebo loupí banky. Naštěstí může mít vyhlídku nenastoupení trestu z důvodu přeplněnosti kriminálu nebo jeho momentální výluky. V našich poměrech by mu dodával naději i pravděpodobný pád IT systému.
Ve společnosti pod uzavřením se svoboda krčila tu v oázách uvnitř systému, tu v soukromí volného času. Společnost namátkové kontroly je svobodná napříč systémem, jaksi mimoděk, zato všude, kde zrovna neprobíhá kontrola nebo nechtěná konfrontace se zločinem.
(Hrou na rovnost před zákonem už není nutno obtěžovat, nahradila ji rovnost náhodné pravděpodobnosti kontrol. Je možné zavést kauce a nové imunity, časem třeba losovatelné VIP karty nebo milosti; vše pod podmínkou, že jejich efekt nebude predikovatelný jinak než statisticky. Určitým rizikem je propojení rubových stránek takovéto society s dozvuky hlídačů a oligarchů až opričniků, přežívajících z předchozích dvou typů societ.)
Toho, kdo dočetl až sem, prosím, aby se tím poučně bavil (nebo to přešel jako hloupost), nikoli aby propadal trudnomyslnosti; v takovém případě se má opatřit raději míčem než úvahami o typech společnosti.
Literatura
Georges Bataille: Svrchovanost. Praha: Herrmann & synové 2000.