Achájskou kulturu jsem předběžně představil v článku Mykény a zrození první řecké civilizace. Pro kontext památek, o kterých bude řeč nyní, je dobré předeslat něco o objeviteli většiny z nich. Heinrich Schliemann (1822-1890) nebyl jen tak někdo, nýbrž značně excentrický archeolog a obchodník, jako z dobrodružného filmu. Umanul si, že odkryje slavná místa, na nichž se díky společně sdílenému prostoru setká s nejslavnějšími postavami mýtů, a k tomu najde hromady zlata. Aby na akci získal prostředky, stal se obchodníkem v mezinárodním (i mezikontinentálním) stylu; nálezy pak měly zajistit slávu jeho představám. První přišla na řadu Trója, pak Mykény. Mnohdy až naivní důvěra v řeckou literaturu, umanutost, plus neomylný čich na zlato a významná místa ho přivedly k řadě objevů i omylů. Archeologie byla v jeho pojetí spíše oborem mytologie a zlatokopectví. Přišel na místo, začal kopat – a kopal tak dlouho, dokud nenarazil na zlato, většinou tedy až na dno. Při této metodě práce není divu, že opakovaně podceňoval stáří svých nálezů. Připisoval je slavným postavám konce doby bronzové a nerad by slyšel, že většinou jsou sice starší, jenže bez vazeb na známá jména. V 19. století byla archeologie značně dobrodružnou vědou, přesto se Schliemannovo pojetí dost vymykalo i ze zvyků oné doby.
V očích řady archeologů zůstal amatérem, jehož úspěchy mohou jen těžko omluvit jeho způsoby. Schliemannovi se podařilo získat velice akademicky orientovaného spolupracovníka, Wilhelma Dörpfelda (1853-1940), jenže ten se vykopávek v Mykénách účastnil až od roku 1882, to už bylo to hlavní rozkopané.
Agamemnonova maska (ve skutečnosti bůhví čí)
Když Schliemann v Mykénách roku 1876 našel krásně zachovanou zlatou pohřební masku, okamžitě odeslal telegram: „Pohlédl jsem do tváře Agamemnona.“
Už před Schliemannem někteří řečtí archeologové (asi taky spíše amatérští) nasbírali v Mykénách zajímavé střepy z různých dob, včetně raně heladské keramiky, tedy z rané doby bronzové, ale Schliemannova touha mířila jinam.
Traduje se, že jeden z nich mu pak pod rukou zachraňoval lecjakou keramiku, která nebyla hodna asociace se slavnými mytickými vládci. Kousek za Lví bránou vpravo našel oblast dávných hrobů, které nebyly vyloupené. Dnes se označuje jako hrobový okruh A. Jsou to šachtové hroby, velké pravoúhlé díry ve skalním podkladu.
Na jižním konci pohřebiště, v hrobě dnes označovaném římskou číslicí V, našel tři neobvykle velké kostry, obložené zlatými předměty, i s pohřební maskou. Tu největší kostru prohlásil za Agamemnonovu, takže dotyčná pohřební maska dodnes nese populárně tradovaný název „Agamemnonova“.
Podle Homéra byl Agamemnón králem Mykén a vrchním velitelem řeckých vojsk u Tróje, kterého (podle tragiků) hned po návratu do Mykén zavraždila jeho žena Klytaimnéstra. Pokud válku o Tróju traktujeme také jako historickou událost, což je možné, tak ji můžeme ve shodě s antickou literaturou datovat do doby kolem roku 1185 před n. l., tedy asi dvě generace před pád Mykén, poměrně blízko konce pozdní doby bronzové.
Identifikace masky se setkávala s kritikou už v době krátce po nálezu. Např. Ernst Curtius (1814-1896), známý tím, že vykopal antickou Olympii, se snažil myslet skepticky, ale moc mu to nevyšlo. Zlatý plech se mu zdál být na poměry takového hrdiny příliš tenký, proto masku považoval až za byzantskou. Ve 20. století proběhly hyperkritické spory o autenticitu masky, až se ustálilo mínění o jejím naopak starším původu.
Maska pochází z 16. století před n. l., nejspíš z jeho 2. poloviny, tedy z doby asi 350 let před trójskou válkou. Je vyrobena ze zlatého plechu tloušťky 1,7 mm. Má průměr 26 cm a váží 169 g. Rysy tváře jsou individuální, ne pouze typologické, ale neumíme je přiřadit žádné nám známé postavě. V hrobovém okruhu A se našlo 5 pohřebních masek, vesměs společně s kryty hrudi ze zlatého plechu, plus další zlaté předměty celkové hmotnosti 15 kg, k tomu bronzové předměty, včetně zbraní, a keramika. Určitě šlo o pohřby mužů z řad nejvyšší aristokracie, pravděpodobně přímo vládců Mykén.
.
Nejstarší pohřební maska z Mykén
Okruh hrobů A poutal pozornost svou mohutností a také tím, že se díky rozšíření městských hradeb v 13. století před n. l. ocitnul za Lví bránou. Starší oblast hrobů dál od akropole a níže však unikla pozornosti nejen vykradačů hrobů, ale i Heinricha Schliemanna
Při jiné archeologické práci bylo roku 1951 objeveno o něco starší pohřebiště, složené také ze šachtových hrobů. Dnes nese označení „hrobový okruh B“, což řadě průvodců navozuje mylný dojem, že je mladší než okruh A. Naopak, pochází z let 1675 až 1550 před n. l., takže obsahuje i památky na synkretickou konstituci achájské kultury.
Pohřební maska se zde našla jenom jedna, a to z doby kolem roku 1600 před n. l. Je z přirozené slitiny zlata a stříbra zvané elektron (electrum, neplést s jantarem). Patřila muži, vedle něhož byla pohřbena i jeho sestra, jak ukázala analýza DNA. Z neznámého důvodu ji ovšem ten nebožtík neměl na obličeji, nýbrž v dřevěné schránce položené vedle.
Problémy kolem zlatých pohřebních masek
Prvním překvapením je, že takové bohatství nacházíme v Mykénách už v poměrně časné době jejich rozvoje, navíc s patrně veristickými výrazy tváří, nikoli pouze typologickými. Nálezy z okruhu A reprezentují už v pokročilejším 16. století prakticky „hotovou“ achájskou kulturu, už takto brzy patří k jejím vrcholům. Nálezy z okruhu B jsou ještě o několik generací starší. Genderově jsou hrubě nevyvážené, všechny patří mužům, i když zdaleka ne všem, a to i v aristokratických hrobech. Pohřby žen jsou sice také velmi okázalé, jenže zlato se při nich uplatní na šperky, nikoli na pohřební masky. Můžeme se ptát, k čemu ty zlaté pohřební masky měly být, co měly znamenat. Nevíme. K jasným závěrům nevede ani pátrání po analogiích. Minojská Kréta pohřební masky nezná. Tak nás může napadnout hledat egyptský vliv.
V Egyptě pohřební masky souvisí se zvykem mumifikace těl nebožtíků. Přibližně od doby Střední říše (20. až 18. století před n. l.) měla pohřební maska dávat mumii lidský vzhled, a tak jí umožnit přístup do záhrobí. Většinou to ovšem byly jenom malované kartuše, tedy lepené vrstvy plátna. Takové masky zakrývaly i horní část zad a hrudníku. Pokud bychom uvažovali o egyptském vlivu, mělo by se z chronologických důvodů jednat o Egypt druhého přechodného období (přibližně 1650 až 1550 před n. l.); je ovšem otázka, jak to tam s pohřebními maskami zrovna bylo. Zatím nevím o ničem, co by vypadalo jako předloha mykénských masek. Ty obecně známé fascinující egyptské kusy jsou pozdějšího data, z období Nové říše, přibližně 1500 až 1100 před n. l. Tam se objevují opravdu pořádné zlaté obličejové pohřební masky. Vyniká např. Tutanchamonova z 18. dynastie, zemřel kolem 1325 před n. l. Je docela realisticky tvarovaná a má 10 kg, viz patřičná kategorie na Wikimedia Commons.
Vzdálenou paralelou, která dokládá velice starou tradici zlatých pohřebních výbav na jihovýchodě Balkánu, jsou nálezy z pozdně neolitických hrobů (4600 až 4200 před n. l.) na území dnešního Bulharska, které vystavuje Archeologické muzeum ve Varně. Kromě bohatství mnoha předmětů ze zlata a polodrahokamů se tam najdou i náznaky zlatých obličejových masek. Časová propast je ovšem nesmírně hluboká, od indoevropských předků pozdějších Thráků (případně i Řeků) tyto věci dělí více než 2 tisíciletí. Viz v albu. Zvláštní je, že zlaté masky docela podobné mykénským se v Bulharsku nacházejí i z naopak mnohem pozdější klasické doby Thráků (5. století před n. l.), tedy potomků dávných nepřátel Řeků, spojenců Trójanů, v klasické době zase Peršanů.
Hrobky pod megalitickými kopulemi
Představené zlaté masky pocházejí z šachtových hrobů, zatímco z mnohem majestátnějších kopulových hrobek se uvnitř nic nezachovalo, všechny byly vyloupené, patrně už dávno. Lupiči odnesli nejen zlato a drahé kamení, ale skoro všechno, co se vůbec dalo odnést. Tyto hrobky jsou příliš nápadné. Skutečná hrobka je sice většinou až v boční komoře, často ve skále, ale vchod do ní je z velké kruhové prostory zastřené velkou kopulí technikou nepravé klenby. Velké kameny se v jednotlivých vrstvách prostě přikládají pořád blíž ke středu, takže nemají jak padat; nakonec se to zahrne vrstvou drobnějšího kamení, asi takového, co už by našinec po jednom možná unesl, a vrstvou zeminy, pak to drží velice pevně po řadu tisíciletí i bez oprav. (Nechci se pouštět do diskuze, zda se nemá správně psát „kupole“; příznivci tohoto staršího pravopisu se dovolávají skutečnosti, že slovo pochází z italštiny, nikoli ze slovesa kopulovat.)
.
V Mykénách je takových hrobek vícero. Přímo v dolní části hlavního archeologického areálu najdeme „Hrob Klytaimnéstry“ i „Hrob Aigistha“. Jména jsou samozřejmě schliemannovská a není nejmenší důvod je brát vážně. Turistům ale většinou působí radost jako setkání s dotyčnou osobou, takže jsou u průvodců oblíbená. Hned u muzea je zase Lví hrobka. Mimo hlavní areál je v okolí řada dalších podobných hrobek, dole uvádím link na jejich fotky. Tady se nakonec zaměřím na nejvelkolepější z nich, které se mylně říká Átreova pokladnice. Není to pokladnice, ani Átreova, nýbrž majestátní místo posledního odpočinku nám neznámého krále Mykén, který zemřel někdy kolem roku 1250 před n. l. K dovršení zmatku se jí občas říká taky „Agamemnonova hrobka“.
Tento památník neznámého krále a současně příklad ultimátní podoby megalitické hrobky potkáme kousek níž od hlavního areálu, směrem k novodobé vsi Mykény. Stavba nebyla nikdy ztracená ani zapomenutá. Byla považovaná za příkladné dílů Kyklópů, Pausaniův antický cestopis (II, 16, 4) ji popisuje jako podzemní pokladnici Átrea a jeho synů. Jako pozoruhodnost ji uvádí i zobrazuje řada cestopisů doby evropského romantismu. Segmenty sloupů a ozdobných architrávů odvezl na počátku 19. století lord Elgin do Britského muzea.
SRoku 1810 odvezl lord Sligo fragmenty polosloupu do Irska. Hlavice sloupů napodobovaly egyptské vzory, jedna skončila v Berlíně. Friedrich Thiersch popisuje, že ve vchodu byly dvoukřídlé dveře z mramorových desek; nevíme, kam zmizely. Nějaké fragmenty výzdoby jsou také v muzeích v Mnichově a v Karlsruhe. Rozhodovat, co z toho byla krádež a co záchrana, je v takových případech velice obtížné, pro obě pojetí bývá dostatek argumentů, tedy krom těch dveří. Schliemannovy vykopávky roku 1879 obnášely vyčištění vstupu (byl průchozí i předtím, ne však esteticky) a vyvezení neuvěřitelného množství netopýřího trusu zevnitř. To málo, co ještě zbylo z výzdoby, se odstěhovalo do Národního archeologického muzea v Athénách.
Stavba je to nesmírně impozantní. Zdálky ji vidíme jako pahorek, zepředu vykousnutý. Zblízka spatříme dromos, tedy přístupovou cestu ke vchodu, lemovanou po obou stranách holým megalitickým zdivem. V tomto případě je přístupová cesta dlouhá 36 metrů. Vstupní brána do kopule má podobu důkladného dolmenu tvaru Pí. Vysoká je 5,7 m; široká 2,7 m dole a 2,45 m nahoře.
Překlad nad bránou sestává ze dvou kamenů za sebou, větší z nich má 120 t, při rozměrech 8,30 x 5,20 x 1,20 m. Prázdný trojúhelníkový prostor nad bránou mohl klidně nést velkou plastiku, přesto mu zůstala role odlehčení překladu od tlaku vyšších vrstev stavby v daném místě. Kopule sestává z 33 vrstev kamenů, má průměr 14,6 m a výšku 13,5 m. Na nich byly bronzové ozdoby, jenže zmizely už dávno. Tato stavba prý bylo dlouho největší kopulí (nemám to ověřené), skoro 14 století, až do výstavby římského Pantheonu v raném 2. století n. l. Pantheon je ovšem stavěný zcela jinou technologií, s použitím pucolánového betonu.
Velký prostor pod touto kopulí ještě nebyl samotnou hrobkou, nýbrž její předsíní. Nejspíš zde byly vystaveny předměty, které vyjadřovaly moc pohřbeného vládce. Pohled na ně nejspíš nebyla určen lidským očím, snad leda při kultu mrtvých. Výstava moci, významu a bohatství se možná pokoušela obstát před zmarem sil smrti. Leckde si mocní lidé myslí, že si svou slávu a význam vezmou s sebou, málem i majetek. Antické legendy o pokladnici átreovské dynastie mohou mít jakési věcné jádro, které Schliemanna přilákalo na toto místo.
Do skutečné hrobky se vcházelo dalším dolmenem, který už má jen mírněji nadlidské proporce. Za ním je pohřební komora vytesaná do skály, přibližně krychle o straně 6 m.
Tento typ hrobek se běžně potkává přinejmenším od 4. tisíciletí před n. l., ale tady máme jasný kontext zbytků města i dalších hrobů s nálezy. Achájci se v lecčem překvapivě podobali dávným kulturám pobřeží Atlantiku, jenže současně disponovali zděděnými minojskými technologiemi.
Fotogalerie v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons:
Kategorie Wikimedia Commons:
Hrobový okruh B a nálezy z jednotlivých hrobů
Hrobový okruh A a nálezy z jednotlivých hrobů
Další prameny: Muzejní popisy, archeologické popisy staveb, anglická a německá Wikipedie.