V roce 1932 popsal britský spisovatel Aldous Huxley v románu „Nádherný nový svět“ vizi společnosti, kde jsou lidé ve velkém množeni klonováním a vývoj plodu je zajištěn v uměle vytvořeném prostředí Plodům budoucích příslušníků elity jsou dopřány optimální podmínky.Lidé nižších kast už to štěstí nemají a příslušníci nejnižší kasty epsilon předurčení k podřadným pracím se rodí z plodů záměrně poškozených. Napůl zapomenutá antiutopie se dostala na výsluní zájmu v březnu roku 1997 v souvislosti se zprávou o narození ovce Dolly. Zdálo se, že stojíme na prahu Huxleyova „nádherného nového světa“. Strachem diktované, překotně přijímané právní normy zakazovaly tvorbu lidských klonů na národních i nadnárodních úrovních. Na sklonku roku 2004 vyvrcholily tyto snahy pokusem přijmout na půdě OSN mezinárodně závaznou normu, která by zapovídala všechny postupy, jež mají s klonováním cokoli společného. Iniciativa států reprezentovaných Kostarikou skočila neúspěchem a pro medicínu blízké i vzdálenější budoucnosti tak byly zachráněny postupy, jež jsou příslibem pro léčbu řady vážných onemocnění. Zároveň se výrazně posílila naděje na to, že lidské klony vlastně nikdo potřebovat nebude.
Klonování reprodukční a terapeutické
Z ryze biologického hlediska je klon představován souborem geneticky totožných jedinců. Této definici odpovídají i jednovaječná dvojčata, a tak není na existenci lidského klonu vlastně nic nepřirozeného. Záměrná tvorba klonů je však něco jiného. Postup poprvé s úspěchem využitý pro vznik ovce Dolly se stále používá jen experimentálně na zvířatech. Má velmi nízkou úspěšnost (řádově v procentech) a navíc klony savců často trpí vážnými vrozenými defekty. To jsou více než pádné důvody pro to, aby se o klonování člověka nikdo nepokoušel. Riziko narození těžce postiženého dítěte je příliš vysoké. Proto je také postup označovaný jako reprodukční klonování ve většině civilizovaných zemí postaven mimo zákon.
S klonováním bývá spojován i postup, který si neklade za cíl vytvoření lidského klonu, ale je cílen na léčbu chorob a poranění. Tzv. terapeutické klonování využívá některé techniky, jež by se uplatnily i při reprodukčním klonování. Opírá se o přenos jader somatických buněk. Při tvorbě klonu vzniká embryo přenosem jádra plně diferencované somatické buňky do vajíčka, jež bylo vlastní jaderné dědičné informace zbaveno. Zdárně se vyvíjející embryo je přeneseno do těla matky a ta je pak donosí. Tento postup byl zvládnut u řady savčích druhů -ovce, myši, skotu, kozy, prasete, kočky, králíka, potkana, koně, divokých turů bantenga a gaura, muflona a u neplodného mezidruhového hybrida muly. Navzdory velkému úsilí biologů se zatím nezdařil ani u jednoho druhu primátů.
Při terapeutickém klonování by se počáteční postup shodoval s klonováním reprodukčním. Jádro somatické buňky pacienta by bylo vneseno do lidského vajíčka zbaveného vlastní jaderné dědičné informace. Vzniklé embryo by ale nebylo přeneseno matce. V laboratorních podmínkách by z něj byly kultivací v přísně kontrolovaných podmínkách získány tzv. embryonální kmenové buňky. Ty si uchovávají schopnost buněk raného zárodku diferencovat na kterýkoli ze zhruba 220 buněčných typů lidského těla. Nejsou už ale s to zajistit vznik lidského jedince. Embryonální kmenové buňky lze v laboratorních podmínkách množit a změnou kultivačních podmínek (přídavkem různých růstových faktorů) diferencovat na požadované typy somatických buněk. Vědci nejprve provedli celý postup na myších, ale v roce 2004 jej korejsko-americký vědecký tým zvládl i lidskými buňkami.
Buňky získané diferenciací embryonálních kmenových buněk by bylo možné použít k léčbě některých chorob. Předpokládá se, že pacient by tyto buňky přijal bez nežádoucích reakcí imunitního systému, protože by to byly jeho vlastní buňky, které prošly rediferenciací – tedy jakousi rekvalifikací – na požadovaný typ (např. na buňky srdečního svalu, krvetvorné buňky kostní dřeně nebo inzulín produkující buňky Langerhansových ostrůvků). V současné době se provádějí klinické zkoušky léčebných postupů využívajících embryonální kmenové buňky získané z lidských embryí vzniklých oplozením in vitro (z tzv. „nadbytečných“embryí vznikajících při léčbě neplodnosti metodami asistované reprodukce). O použití embryonálních kmenových buněk vytvořených přenosem jádra buněk pacienta (z terapeutického klonování) nejsou v odborné literatuře dostupné žádné údaje.
Kdo chce klony?
Svět se rozdělil na země, které odmítají jak reprodukční tak i terapeutické klonování (to je např. oficiální stanovisko USA) a na ty, které reprodukční klonování sice zapovídají, ale terapeutickému klonování dávají větší či menší prostor (nejliberálnější je v tomto směru zřejmě Velká Británie). A pak je tu samozřejmě velká skupina zemí, které tuto oblast legislativně nijak upravenu nemají. Věcný záměr zákona o tvorbě lidských embryonálních kmenových buněk pro výzkumné účely neschválila na svém zasedání ani vláda České republiky.
Zatímco v terapeutickém klonování vidí řada lidí velkou naději do budoucna, reprodukční klonování je v drtivé většině zcela odmítáno. Faktem ale zůstává, že hlavní námitka proti tvorbě klonů člověka – současná nespolehlivost metody hrozící lidskému klonu vážnými zdravotními riziky – je poplatná době. Základní i aplikovaný výzkum v oblasti klonování zvířat jde velmi rychle kupředu a můžeme předpokládat, že dříve či později bude klonování člověka spojeno s riziky, jež jsou srovnatelná s početím dítěte přirozenou cestou nebo s riziky provázejícími metody asistované reprodukce. Pak už nebude otázka spojená s uplatněním reprodukčního klonování znít: „Smíme?“ Budeme se muset sami sebe zeptat, jestli klonovat chceme. Odpověď bychom si měli rozmýšlet už dnes. Při jejím hledání je důležité zvážit, co vlastně reprodukční klonování lidem nabízí.
V současné době je zřejmě největší zájem o tvorbu lidského klonu mezi nejrůznějšími excentriky či megalomany přesvědčenými, že vytvořením klonu určité osoby získáme „kopii“ osobnosti. Pokud klonování něco nemůže přinést, pak je to právě naplnění těchto vizí. Lidská osobnost je velmi složitá a geneticky je určena jen zčásti. Velkou měrou ji formují i podmínky, v jakých člověk vyrůstá a žije – od prostředí dělohy, v níž se vyvíjí plod, až po školní docházku, rodinu nebo životní prostředí. Představa, že osobnost máme „natvrdo“ zapsánu v genech, vyvěrá z mylné interpretace nejnovějších objevů molekulární genetiky. Tento „genetický determinismus“ sílí mezi veřejností díky sdělovacím prostředkům přinášejícím dnes a denně zprávy o genech „pro“ rakovinu, inteligenci, dlouhověkost, pracovitost, partnerskou věrnost, alkoholismus atd. atd. Jen málokdy se o těchto objevech referuje objektivně jako o odhalení variant genů, které různou (a často velmi malou) měrou přispívají k určitému fenoménu. Klonování lidí pro naplnění sobeckých plánů „aby tu byl člověk ještě jednou“ je biologicky neopodstatněné a z etického hlediska zavrženíhodné, protože vznik člověka podřizuje naplnění osobních zájmů. To však není fenomén typický jen pro klonování. Svým způsobem se uplatňuje i u rodičů motivovaných ke zplození dítěte třeba „potřebou“ přivést na svět dědice rodinného majetku nebo touhou uskutečnit prostřednictvím dítěte své vlastní nenaplněné ambice (např. životní dráhu klavíristky či hráče hokejové NHL).
Reprodukční klonování nabízí své služby i asistované reprodukci. Tento bouřlivě se rozvíjejí medicínský obor dopřává biologicky vlastní děti lidem, kteří by je jinak mít nemohli. Často jsou pro tyto účely používány techniky, které nejsou proceduře klonování příliš vzdáleny. Pro oplození se zdaleka nepoužívají jen spermie, ale i spermatidy a v některých případech dokonce spermatocyty, tedy buňky, které nedokončily redukční dělení a nemají z přísně biologického hlediska charakter pohlavní buňky. Přesto nemůže asistovaná reprodukce některým neplodným párům pomoci. Pokud budoucí rodiče nemají vlastní pohlavní buňky, nezbývá než použít pohlavní buňky anonymního dárce. Z ryze biologického hlediska se tento postup neliší od úplné či částečné adopce.Klonování se zdá být tomuto postupu logickou alternativou. Reprodukčním klonováním by vzniklo dítě, které by neslo kompletní dědičnou informaci jednoho z rodičů. Zásadní rozdíl mezi současnými technikami asistované reprodukce a klonováním by pak spočíval v tom, že při asistované reprodukci vzniká lidský jedinec stále ještě kombinací dědičné informace biologického otce a matky.
Klonování by nenabízelo řešení jen neplodným heterosexuálním párům, ale i párům homosexuálním. Řada zemí má ve svém právním systému garantovánu jistotu, že člověku nesmí být upřena možnost zplodit potomky. Tyto právní normy byly tvořeny dávno před nástupem asistované reprodukce, o klonování nemluvě. Ve chvíli, kdy bude klonování člověka biologicky bezpečné, bude těžké je homosexuálům odepřít, protože by se jim tak upřelo právo na početí potomka garantované právním řádem, mnohdy dokonce ústavou dané země.
Klonování a léčba neplodnosti
Přesto se zdá, že reprodukční klonování člověka nečekají světlé zítřky. Vývoj v základním biologickém výzkumu už dnes naznačuje, že jeho roli převezme klonování terapeutické. Na zvířecích modelech (především na myších) už bylo dosaženo diferenciace embryonálních kmenových buněk na buňky pohlavní – na vajíčka i spermie. Postup má hodně daleko do dokonalosti, ale v principu se zdá schůdný. Neplodným párům se tak otvírá následující šance. Z těla partnerů budou odebrány diferencované somatické buňky a jejich jádro bude přeneseno do vajíčka zbaveného vlastní dědičné informace. Vzniklé embryo bude přeměněno na embryonální kmenové buňky a u těch bude ve specifických podmínkách navozena diferenciace na spermie nebo vajíčka. Takto vzniklé pohlavní buňky budou použity asistovanou reprodukcí k vytvoření embrya oplozením. Zárodek bude ve své dědičné informaci kombinovat dědičnou informaci obou biologických rodičů. Nebude to tedy klon. Terapeutické klonování by tak znovu naplnilo své základní poslání – přispělo by k léčbě, tentokrát k léčení neplodnosti.
Experimenty na myších naznačují, že spermie lze vytvořit i embryonálních kmenových buněk samice. A naopak, vajíčko může vznikat i ze samčích embryonálních kmenových buněk. To otevírá cestu k biologicky vlastním potomkům i pro homosexuály. Ženy by ze svých embryonálních kmenových buněk samozřejmě získávaly jen spermie nesoucí pohlavní chromozom X. Použitím takových spermií pro oplození by se rodila výhradně děvčata, ale to by zřejmě nepředstavovalo zásadní problém. U mužů by vznikala kromě obvyklých vajíček s pohlavním chromozomem X i vajíčka s pohlavním chromozomem Y, jež by mohla být defektní. Ale ani výběr vajíček s pohlavním chromozomem X by nepředstavoval zásadní problém. Už dnes jsou k dispozici metody, které dovolují rutinní separaci spermií podle pohlavních chromozomů.
Pokud se naplní tato vize, pak se stane reprodukční klonování člověka zbytečným. Svět se jej obává zcela zbytečně. Jeho alternativu v podobě terapeutického klonování však nebude zřejmě snadné bez výhrad přijmout a mnozí lidé ji nejrůznějších důvodů zavrhnou. Někteří lidé vyčítají terapeutickému klonování, že při tvorbě embryonálních kmenových buněk dochází k destrukci lidského embrya. Především pro křesťany je to vzhledem k jejich přesvědčení, že člověk jako jedinec vzniká v okamžiku početí, zcela nepřijatelné. Terapeutické klonování odsuzují jako zabití lidského jedince. I to je námět pro diskusi mezi odborníky z přírodovědných i humanitních oborů i mezi laickou veřejností. Vzhledem k tempu pokroku v biomedicíně bychom s takovou diskusí neměli otálet.
Poznámka redakce: Tento text byl připraven pro přednášku pro klub českých skeptiků Sisyfos, která se uskuteční 16.3.2005 v 17.00 hod. v Akademii věd na Narodni tride v Praze.