Překryv starokykladské kultury minojskou je nádherně vidět v Akrotiri na Théře (Santorini). Kykladský ostrov Mélos (alias Milos) nabízí krom něčeho podobného také další patro, překryv toho všeho řeckými Achájci. Na rozdíl od Théry ostrov naštěstí neexplodoval, takže se na něm různé kultury celkem plynule střídaly. Jen v průběhu doby bronzové nejméně tři sofistikované kultury! A nejen střídaly, nejzajímavější jsou překryvy a vlivy.
Zvláštní ostrov
Mélos najdeme na jihozápadě Kyklad, tedy v Egejském moři, 160 km jihovýchodně od Athén. Už z vnějšího pohledu působí tento docela hornatý ostrov hodně zvláštně. Pobřeží je většinou špatně přístupné, zato mnohde kontrastně barevné: nejen sněhobílá, šedá a černá, ale taky jasně oranžová, temně rudá, dokonce i fialová a místy sírově žlutá. I naprostý geologický laik tuší, že tady lze čekat ledacos. Už v pozdním paleolitu zde lidé našli bohatá naleziště kvalitního obsidiánu. Nebudu opakovat, co jsem o jeho těžbě a využití napsal v článku Obsidián – dávná materiálová inovace.
Mélos (Milos) je podobně jako Théra (Santorini) živou sopkou, naštěstí jde o sopku menší a hlavně mnohem mírnější. Mořská kaldera kolem přirozeného přístavu Adamas (Adhamandas) sice svědčí o divočejší minulosti, ale v měřítcích geologického času. Kontinuální lidské osídlení zde začíná neolitem, z valné části právě kolem obou hlavních nalezišť obsidiánu (kousíček nad Adamas a v horách u Demenegaki), a tektonikou zřejmě není postihované nad míru v Řecku obvyklou. Z dob před příchodem lidí zůstaly na ostrově krom jiného divoké kozy a velezmije (Macrovipera schweizeri).
Od začátku doby bronzové (3200 před n. l.) se tu rozvíjí Kykladská civilizace rané doby bronzové a nejvýznamnější lokalitou se postupně stává Fylakopi. Střídání dalších kultur bohužel nelícuje přesně s jednotlivými epochami doby bronzové.
Minojci sem přicházejí asi už koncem rané doby bronzové, ale jejich vliv je nejsilnější až začátkem pozdní doby bronzové. Pak se hned objevují řečtí Achájci, dominantní po zbylou většinou pozdní doby bronzové. Po mezeře po pádu civilizace mykénského typu sem přišli řečtí Dórové, což už je začátek normální antiky. Oproti Théře je tady kompozitní minojsko-kykladská vrstva méně noblesní, zato kontinuita je fascinující. Nic tu nebouchlo, všechno se nějak podivně prolíná, rozhraní nejsou ostrá. Théra je odtud jen 90 km na jihozápad až západ, přesto se její exploze na památkách ve Fylakopi nijak viditelně nepodepsala. Možná je to polohou na útesu nad severním pobřežím.
Nerad bych výběrem témat vytvořil dojem, že Kyklady jsou sopečné ostrovy. Opak je pravdou, víc sopek už snad v tomto nádherném souostroví není. Kyklady jsou rozmanité; častěji než sopečné horniny tam potkáme granodiority, amfibol, různé tvrdé břidlice, ale také dolomity, vápence a mramory. Zrovna typické nejsou ani překryvy starokykladské kultury minojskou kulturou z Kréty, ba ani definitiva v podobě vylodění řeckých Dórů. To vše se krom Théry a Mélu hledá na Kykladách jen obtížně. Přesto nelze učinit závěr o kauzální vazbě sopek, Minojců a Dórů na Kykladách, byť to na pohled tak vypadá. (Jinde na Kykladách přišli po Achájcích řečtí Aiólové a hlavně Iónové, takže propad po achájské vrstvě je menší.)
Na Mélu nebyly propady kultury působené geologickými jevy, nýbrž lidskými problémy: pádem mykénské civilizace na konci doby bronzové, pak uprostřed řecké klasické doby zničující invazí Athéňanů, viz článek Mélský dialog. Mélští se z ní oklepali až v helénistické době (na Kykladách: v ptolemaiovské). Tehdy krom jiného importovali i sochu, která se v nové době stala slavnou pod titulem Venus de Milo. Neoblibuji tuto estetiku, ba ani sopky, navíc polezlé hady a kvantem turistů, přesto tvrdím, že Mélos patří k zvláště impozantním kykladským ostrovům, přestože nemá „kykladské idoly“ ani zachované chrámy z řecké archaické doby.
Rozhraní starokykladsko /minojské
Starokykladská vrstva je zde o něco silnější než na Théře, ale je velice specifická. Samozřejmě pokračuje mohutná těžba, zpracování a export obsidiánu, ale přistupují k ní i další obvyklé položky starokykladské kultury. Bohužel skoro bez kamenných plastik a kamenných nádob, které jsou pro tuto kulturu jinde na Kykladách tak charakteristické. Výjimku představují dokonalé řezby ze steatitu, jednu jsem už ukazoval v článku Krásné kamenné nádoby z Kyklad rané doby bronzové. Důvodem je nejspíš odlišná nabídka materiálů: tuf, bentonit, kaolín, síra…
Naopak keramika se tady v průběhu rané doby bronzové postupně rozvine nad obvyklý kykladský standard. Až potud je řeč o kultuře, kterou znalci nazývají pre-Fylakopi nebo proto-Fylakopi. Její část pochází právě z Fylakopi, leč mélské zvláštnosti ještě nejsou vyhraněné. (Sladit mélskou místní chronologii s obecně kykladskou, s minojskou a heladskou čili mykénskou je trochu komplikované, zájemce odkazuju na přehledný článeček Stratigrafie Fylakopi.
Pro poslední staletí rané doby bronzové, zhruba od roku 2300 před n. l., je zde vyhrazen termín Fylakopi I. Není jasné, nakolik a jestli už souvisí s počínajícím minojským vlivem. Dokonce mi není jasné ani to, zda to je jasné znalcům. (Část z nich tvrdí, že ano, a že nevědomost o tom je problém amatérů jako já; část naopak vyznává, že bůh suď; ba dokonce, že Fylakopi I od Fylakopi II rozliší jen u něčeho nebo za šťastných okolností.) Přináležitost k vrstvě Fylakopi I je jasná u velkých mnohočetných kernů a některých typů džbánů, jsou to hodně charakteristické předměty.
Kernos je nádobka nebo nádoba na obětiny, potká se v řadě kultur. Celkem obvyklé jsou i vícečetné kerny, tedy několik menších nádob v jednom kuse. Ve Fylakopi to před koncem 3. tisíciletí před n. l. přivedli do svérázné podoby, ta se prostě musí vidět. Na jistém britském zámku prý jeden z nich sloužil celou 1. čtvrtinu 20. století k aranžování květin! Další oporou vrstvy Fylakopi I jsou např. džbány s ústím ve tvaru listu.
Některé typy nádob naopak tvrdošíjně vzdorují dokonce i oxfordským učencům. Jako příklad uvádím „mélskou misku“ (to je terminus technicus) s určením Fylakopi I až II.
Fylakopi II zhruba odpovídá střední době bronzové, 2000 až 1700 před n. l. Z kontextů je jasné, že minojský vliv na Mélu v této době výrazně sílí.
Mélská keramika zůstane pojmem pro kvalitu i v řadě následujících epoch, přes všechny proměny svých technologií a výtvarných stylů napříč tisíciletími.
Mimo Mélos a Théru se něco aspoň trochu podobného najde na Kykladách snad jenom na Paru, ale v mnohem menším měřítku. Jinak se musí prstíčkem šťourat, např. na mnohem větším a dříve i později bohatém Naxu se vyšťourají 2 malé střepy minojsko-kykladské keramiky.
Vrchol minojsko-kykladské kultury na Mélu
Minojský vliv je zde nejsilnější v téže době, v jaké bylo v Akrotiri na Théře postaveno „Nové město“, které pak brzy jako celek lehlo popelem, doslova. Tedy v prvním století pozdní doby bronzové, ať už to je 17. století, nebo podle tradičnějších autorů až 16. před n. l. Na Mélu je to vrstva Fylakopi III/1.
Na přepych a velikost Akrotiri tak úplně nemá, nicméně i tady stály výstavné domy s freskami, které zřetelně ukazují na krétské motivy a techniky. Doprovází je importy minojské keramiky z Kréty, doložené jsou také exporty z Mélu této doby na minojské Krétě. Působili zde také minojští umělci, zvláště při nástěnných malbách. Snad nejsilnější připomínkou Akrotiri je malba zvaná dnes Rybář z Mélu.
Fylakopi bylo buď pod silným krétským vlivem, nebo se stalo přímo jedním z minojských sídel. Našly se zde i tabulky s krétským lineárním písmem A. Zato po obsidiánu už nějaký pátek není zrovna velká poptávka.
Rybář z Mélu, malba na malém sloupku. Fylakopi III/1. Národní archeologické muzeum v Athénách, N 5782. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
|
Vana (asaminthos) z Fylakopi. Pozdní doba bronzová I. Fylakopi III/1. Archeologické muzeum na Mélu, B 885. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
|
Mélská keramika z Fylakopi. Pozdní doba bronzová I-II, Fylakopi III. Archeologické muzeum na Mélu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
|
Mélská keramika z Fylakopi. Pozdní doba bronzová I-II, Fylakopi III. Archeologické muzeum na Mélu, kat. č. B 62. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
|
Rozhraní minojsko / mykénské
Na Mélu se nestalo nic dramatického, co bychom byly schopni dnes vidět. Minojci nejspíš jen ztratili sílu svého zázemí. Zato se na Mélu objevili řečtí Achájci. Považuju za krajně zajímavé, že kontakty mezi Mykénami a Kykladami stylu Akrotiri nebo Fylakopi jsou potvrzeny i nálezy kykladské keramiky v šachtových hrobkách přímo v Mykénách. Archeologické muzeum v Mykénách je datuje moudře široce, 1700 až 1550 před n. l. Je tedy dobře možné, že zatím spíše pasivní achájská komponenta se po oslabení Minojců začala uplatňovat aktivně. Navíc je mykénská výtvarná kultura stylem i technikou natolik ovlivněná minojskou, že laik je mnohdy nerozliší, ba v neznámém kontextu prý některé předměty zamění i znalec.
Řeckými Achájci, resp. převažujícím vlivem mykénské kultury, je poznamenaná vrstva Fylakopi III/2, datovaná do 15. a 14. století. Nejspíš z její pozdní fáze pochází keramická plastika bohyně nebo kněžky zvaná dnes Paní z Fylakopi. Je vysoká 45 cm, zčásti je vytvářená na kruhu, pravděpodobně v 14. století před n. l. V 70. letech 20. století ji Colin Renfrew vykopal v Západní svatyni ve Fylakopi.
Vrchol a pád achájského města
V 13. a 12. století před n. l. už Fylakopi vypadá úplně jako achájské město, silně opevněné, skoro bez starších kykladských motivů. To je vrstva Fylakopi IV. Byl zde odkryt i palác mykénského typu (megaron) a svatyně. A v této svatyni se, světe div se, našel obsidián. Evidentně k účelům rituálu. To je možná jediné starokykladské retro v této pozdní době. Nalezené terakotové plastiky jsou zajímavé, ale o minulých tradicích ostrova už nevypovídají.
Terakotová figurka muže ze Západní svatyně ve Fylakopi. Pozdní doba helladská III C, Fylakopi IV, 12. století před n. l. Archeologické muzeum na Mélu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
|
Terakotová figurka muže ze Západní svatyně ve Fylakopi. Pozdní doba helladská III C, Fylakopi IV, 12. století před n. l. Archeologické muzeum na Mélu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
|
Na konci doby bronzové bylo Fylakopi opuštěno, poslední nalezené předměty slušné úrovně pocházejí z doby kolem roku 1100 před n.l. Achájská civilizace zkolabovala, a to nejen na Mélu. Podobný vzestup a pád achájské kultury je pro Kyklady typický, samozřejmě kromě Akrotiri, to prostě přestalo existovat už dřív a jednorázově. Nikde jinde než ve Fylakopi ovšem nenajdeme takovou kompletní a skoro plynulou prolínačku, navíc v dobré kvalitě!
Lokalita Fylakopi
Fylakopi se rozprostírá kolem útesu nad severním až severovýchodním pobřežím ostrova. Zdejší nálezy sice nádherně pokrývají dobu od 3300 do 1100 před n. l., ale téměř všechny viditelné zbytky staveb pochází až z posledních dvou století existence tohoto města. Od konce 19. století zde několikrát kopala Britská archeologická škola.
Můžeme vystoupat k mykénské hradbě, ale zajímavější zbytky staveb jsou k vidění v jiné části areálu. Především je tu mykénská svatyně, měla snad dvě části, odlišného charakteru, východní a západní. Právě tam v letech 1974-7 Colin Renfrew znovu kopal a našel toho ještě překvapivě hodně. Ošpagátkovaná cesta nás pustí pouze na vyhlídku nad svatyni...
O nejhezčí předměty ze starších nálezů se rozdělila slovutná muzea v Oxfordu, Londýně a Athénách. Archeologické muzeum na Mélu z nich vystavuje kvantum přebytků, mnohdy velice zajímavých. Navíc v něm skončilo snad všechno z novějších nálezů, a těch je požehnaně. Muzeum sídlí v klasicistní budově z roku 1870 na hlavním náměstí v Plaka. Vystřídaly se tam různé úřady ostrova i francouzské vojenské velitelství. Nejlepší sbírku mélského obsidiánu však má Muzeum hornictví na Mélu u přístavu Adamas.
Závěrečné poučení a současný Milos
Základní mélskou zkušeností je pestrost krajiny i kultury – a přitom překvapivě plynulé proměny kultur. Tento paradox může být způsoben fragmentární znalostí, ale také nemusí. Možná jsme stopy přírodních i válečných katastrof jenom nenašli. Všechno se však zdá nasvědčovat tomu, že tady žádné výraznější nebyly, že proměny se odehrávaly celkem plynule a časovém měřítku výrazně pomalejším než generačním. Mementem je ovšem srovnání s katastrofickým koncem Akrotiri na Théře i s totálním propadem kultury už koncem rané doby bronzové na Naxu i leckde jinde. Co z toho je typické? To je nejspíš špatná otázka. Pokud jsme na Mélu něco důležitého nepřehlédli, tak to nejspíš může být na různých místech různě, dokonce v rámci jednoho regionu. To je zásadní memento před unáhleným zevšeobecňováním, zdaleka ne jen na Kykladách!
Na Mélos, nyní vlastně Milos, teď lidé jezdí hlavně kvůli exotickému koupání na surreálně působících místech. Podle toho také vypadá jejich skladba. Není to podnik levný a až na výjimky ani nijak moc kulturomilovný. Tahle vrstva hostů je na Théře taky, dokonce v ještě hojnějším počtu, ale její Akrotiri je mediálně slavné, takže se dav valí i tam, stejně jako do Muzea prehistorické Théry. Na Mélu jsou „památky“ mimo zájem hlavního proudu hostů. V tamním archeologickém muzeu jsme byli skoro sami. Tato pohoda se ovšem může obrátit v problém. Když jsme chtěli navštívit areál Fylakopi, zastihli jsme ho otevřený až na třetí pokus a po druhé telefonické urgenci. Správce nějak nepočítal s tím, že by tam třeba někdo přišel. S výjimkou nás měl pravdu. Pokud na autobusové zastávce před vchodem vůbec kdo vystupoval, tak kvůli koupání v nedaleké skalní rokli.
Literatura a fotogalerie
Colin Renfrew: The Emergence of Civilisation. The Cyclades and the Aegean in the Third Millenium BC. Oxford: Oxbow Books, 2011.
Gregory Belivanakis: History of Melos. Athens, 2006.
Kapitola Mélos (Milos) v mé elektronické publikaci Pouť na Kyklady na doméně www.keros.cz.
Archeologický areál Fylakopi – fotogalerie v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.
Archeologické muzeum na Mélu – fotogalerie v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.
Muzeum hornictví na Mélu – fotogalerie v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.
Video: Mélos (Milos) z ptačí perspektivy