Minojská Kréta musela být opravdu kouzelná, přestože rozumný člověk nevezme doslova občasná tvrzení některých antických i novodobých autorů, že byla založena na účinnosti kouzelných rituálů. Kréťané prostě uměli žít, a v podmínkách doby bronzové to samozřejmě propojovali taky s úctou k bohům – a zvláště k bohyním – i s mnoha pozornostmi vůči zemřelým.
Některé jejich výtvarné památky, nejvíc fresky, působí až snově odlehčeným dojmem, což zavdalo příčinu ke spekulacím o „květinové kultuře“ a málem i roli psychotropních látek. Skutečnost asi bude prozaičtější. Zčásti je to výsledek hodně secesní rekonstrukce, zčásti exotický dojem krétské krajiny. Ta na zobrazeních působí o něco tropičtěji, než očekáváme, což je však dáno tím, že tam tehdy bylo opravdu o něco tepleji a vlhčeji než dnes. (Bohužel nemám rozumně kvalitní volné fotky krajinářských fresek.) A hlavní kulturní drogou bylo víno, i když v některých obdobích a místech asi ne jedinou.
Zvláštní byl jejich vztah k moci, síle a násilí. Král byl nepochybně ctěn a jeho moc byla velká, včetně sakrální role. Moc božstev prostupovala přírodou i životem města. Častou reprezentací síly byli býci. O konkrétních podobách kultu býků nevíme skoro nic, známe jen zobrazení „skoků přes býky“ (Skoky přes býky na minojské Krétě) a zobrazení divokých býků určených k oběti. Jak vypadala hospodářská a sociální moc minojské vlády nevíme, můžeme jen usuzovat z centralizace zásob zhruba na úrovni okresů, včetně třeba standardizace závaží velkých i maličkých – a hlavně z toho, že dobře fungovala po velice dlouho dobu. Proto lze aspoň trochu věřit antickým pověstem o dobře fungující a prý až pohádkově spravedlivé společnosti. Málokdy si vítěz legendarizuje své bývalé nepřátele tak idylicky jako Řekové Minojce.
Detail býčí hlavy z černého steatitu. Oko je z horského křišťálu, zornička a obrys oka z červeného jaspisu. Knóssos, 1600-1450 před n. l. Kredit: Camille Gévaudan, Wikimedia Commons
|
Volské spřežení, rhyton. Pozdně minojská terakota z Karfi, 11. století před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu (Herakleion). Kredit: Zde, Wikimedia Commons .
|
Je opravdu velice specifické, že nepotkáváme prakticky žádná zobrazení násilných scén, dokonce ani násilných činů božstev. Tím se tato kultura ostře odlišuje zvláště od blízkovýchodního prostředí té doby, ale také od pozdější řecké. Řekové se pokusí násilí limitovat představou spravedlnosti a řádu, navíc budou násilné činy bohů, bohyň i lidí dost dlouho zobrazovat silně stylizovanou estetikou, teprve v klasické době v Řecku propukne móda realistického zobrazování násilných scén. Minojci tento problém jako by vůbec neměli. Přitom se správa a rozšiřování krétské moci těžko mohla ve všech případech obejít bez násilí. Pravděpodobnou odpovědí je, že násilné děje se nezobrazovaly analogicky k absenci scén vyměšování. Minojská estetika nevidí násilí ráda, přitom je otevřená zobrazování lidských těl i přírody. Nejspíš nešlo o zákazy, nýbrž o určité pojetí krásy a s ním spojený estetický kánon.
Luxusní meče se slonovinovými rukojeťmi. Symi, 1450–1370 před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu (Herakleion). Kredit: Olaf Tausch, Wikimedia Commons
|
Larnax s malbou lodě. Kréta, asi postpalácová doba. Archeologické muzeum v Irakliu (Herakleion). Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
|
Hmotným dokladem toho, že ani minojská Kréta se bez násilí neobešla, jsou nalezené zbraně: meče, dýky, hroty kopí a oštěpů. (Mám málo kvalitních fotek, protože ani přátelé tyhle věci moc nefotí, zato nekvalitních fotek od davu turistů je obrovské kvantum, což je výpověď o naší civilizaci.) A nepřímým dokladem minojského násilí jsou rozbořené hradby na Kykladách. Přesto neumím najít žádné minojské zobrazení válečné scény! Nanejvýš zobrazení bojeschopných mladých mužů s dýkou za opaskem, ale vždycky po jednom, žádná armáda. Nenašel jsem žádné zobrazení muže s mečem nebo kopím. Možná nějaké někde je, ale rozhodně nešlo o nic obvyklého. Projevy násilí si drželi mimo svůj obytný prostor (záchodovou mísu taky nemíváme uprostřed obýváku) a k této příjemné optické iluzi jim sloužila i pověstná síla jejich námořní flotily. O to větší škoda, že neumíme přečíst, co si zapisovali. Bylo by velice zajímavé vědět, jak vypadala slovní kultura bez kultu takových agonických (soupeřivých) prvků odvozených z kultu vojenství, jako např. dialog. Na rozdíl od Achájců to prostě nebyli rytíři. A rytíři jim samozřejmě vyčetli kouzelnictví a úskočnost. Tyto vlastnosti zůstaly z hlediska Řeků jakýmisi poskvrnami na jinak skvělé pověsti Minojců. Rytíři si nedokážou představit, že společnost může velice spořádaně fungovat bez agonických prvků cti, takže jim byla kombinace příslovečné minojské spravedlnosti a úskočnosti záhadou. Minojský muž sice měl nůž a byl notně sebevědomý, ale neprezentoval se jako bojový hrdina.
Hrozbu urgentní moci představují snad jen příšery typu sfing a gryfů. (Nechávám stranou hady, s těmi Minojci vycházeli tuze dobře.) Sfinga je v egejském prostoru obvyklá záhadná bytost, sfingy přece známe i z okolí, z Egypta, Blízkého východu a z Malé Asie. S gryfem je to zapeklitější. Gryfón nějak záhadně přicestoval až ze středoasijského kulturního prostoru rané doby bronzové. Příšery však jsou do značné míry neutralizovány estetizací zobrazení, jako později v Řecku.
Larnax s malbou rostlin a okřídelného zvířete, snad gryfa. Kréta, asi postpalácová doba. Archeologické muzeum v Irakliu (Herakleion). Tenhle gryfón nevypadá typicky, ale lepší fotku nemám. Kredit: Zde, Wikimedia Commons
|
Tzv. Pařížanka. Drobná minojská freska z Knóssu, 1450-1300 před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu (Herakleion). Kredit: Olaf Tausch, Wikimedia Commons.
|
Muži a ženy si na většině minojských zobrazení užívají náboženských i světských slavností (nakolik má vůbec smysl rozlišovat v době bronzové kategorie náboženských a světských činností), obklopeni jídlem, pitím, upraveným městským prostorem a krásnou přírodou. Samozřejmě, že tohle se týká aristokracie, resp. nějak privilegované vrstvy, ale je dost důvodů k domněnce, že ani „normální“ lidé na tom nebyli zase o tolik hůř.
Žňová Váza. Rhyton z jednoho kusu steatitu, s reliéfem procesí 27 mužů, kteří nesou nástroje ke žním. Skupina mužů zpívá za doprovodu sistra. Agia Triáda, asi 1450 před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu (Herakleion). Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
|
Žňová Váza. Detail s úředníkem nebo knězem. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
|
Kromě řady slavnostních i vyloženě obětních scén najdeme taky zobrazení výjevů pracovních, byť s mnohem menší četností. Ani tehdy se však nezobrazuje práce sama, nýbrž příprava k ní nebo veselý návrat od ní. Zobrazovat námahu by patrně nebylo slušné ani pěkné. Nádherným příkladem je tzv. Žňová váza (The Harvester Vase). Větší skupina mužů, prý jich je 27, kráčí se zpěvem, jsou oděni v minojských ithyfalických „plavkách“, přes ramena nesou zemědělské náčiní. Mezi nimi je jeden se sistrem, tedy s chrastítkem, což není jen nástroj k udávání rytmu, ale taky jedna z obvyklých rituálních pomůcek.
Kréťané rádi rámusí, ale činí tak ve specifickém řádu. V čele průvodu jde starší muž, který nese znamení úředníka nebo kněze a je oděný ceremoniálním pláštěm, což se pozná podle specifického vzoru tkaniny. Váza je vyřezaná ze steatitu. Tento měkký ozdobný kámen (ušlechtilá a tudíž malinko tvrdší forma mastku) byl oblíbený, ale zvládali brousit i podstatně tvrdší materiály, třeba křišťál.
Luxusní Rhyton z křišťálu. Zakros, komplex centrální svatyně, 1500-1450 před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu (Herakleion), AE 2721. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
|
Přívěsky a náhrdelníky s korálky z různých materiálů, včetně polodrahokamů. Z hrobů na severu Kréty a v oblasti Mesara. Archeologické muzeuám v Irakliu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
|
Minojci dokázali vybrousit i složitě konkávní nádoby, přesto si občas trochu pomohli trikem. Například rhyton z křišťálu udělali ze dvou kusů. Hrdlo vybrousili zvlášť a k tělu nádoby je připojili prstencem z křišťálových korálků a pozlacených kroužků slonoviny. Možná jenom neměli dost velký kus křišťálu, rhyton má na výšku 16 cm. Rukojeť udělali z křišťálových korálků na bronzovém drátě. Velice důmyslná byla i šperkařská technika, ať už šlo o polodrahokamy nebo o zlato. Minojskou „optiku“ jsem už kdysi popisoval, viz Optika z mínójské Kréty doby bronzové?. Museli být neuvěřitelně trpěliví hračičkové, málem jako dávní Kyklaďáci (viz Krásné kamenné nádoby z Kyklad rané doby bronzové).
Alabastrové rhyton tvaru tritona, nádoba pro úlitby. Knóssos, 1650-1550 před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu (Herakleion). Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
|
Rhyton tvaru tritona. Zelený serpentin, s rytinou dvou minojských daimonů. Malia, 1550-1500 před n. l. Archeologické muzeum v Ag. Nikolau. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
|
Zvláštní kapitolu představuje obliba mořských mušlí. Řekové by ji pochopili jako minojský kult Poseidóna. Najdeme ozdobené přírodní mušle, ale taky jejich velice věrné napodobeniny z fajánse i z kamene. Nebýt popisky, tak by člověk leckdy nepoznal, o který z těch případů zrovna jde. A ještě se to může kombinovat, když kamenná replika mušle nese reliéf náboženské scény.
Například Rituální nádoba (rhyton) ve tvaru velké mořské mušle, tritona, vyrobená ze serpentinu, s rytinou minojských zprostředkujících božstev s obětním džbánem. Tato rytina obětní scény je prý inspirována egyptským kultem boha Taweret, ochráncem přirozenosti, přírody a života.
Egyptské výtvarné vlivy v pozdní minojské době sílí, zatímco na začátku zde působily spíš motivy z Kyklad a z Libye. Přesto však minojskou Krétu nakonec nepohltil Egypt, nýbrž překryli achájští a později dórští Řekové.
Literatura
Nejvelkolepější z krétských archeologických muzeí, tedy to v Irakliu (Hérakliu, Herakleionu), nabízí návštěvníkům svého oficiálního webu velkorysý dárek. Můžou si volně číst i stahovat elektronickou knihu Archaeological Museum of Herakleion, což není žádná PR cetka k odbytí netrpělivých turistů, nýbrž 414 stránková publikace s přibližně tisícovkou kvalitních fotek, ve formátu PDF. K dispozici je samozřejmě i řecká verze, tu však u nás ocení méně potenciálních čtenářů.