Mezi ohromné průlomy v poznání určitých vývojových skupin dinosaurů patřil také dosud nepředstavitelný nárůst počtu nových druhů, a to v rámci různých dinosauřích skupin. Kromě rohatých dinosaurů (ceratopsidů) to byli zejména tyranosauroidi, vývojově vyspělí draví teropodi, blízce příbuzní proslulému druhu Tyrannosaurus rex. Namátkou stačí zmínit druhy Kileskus aristotocus, Teratophoneus curriei, Bistahieversor sealeyi, Lythronax argestes, Qianzhousaurus sinensis, Dynamoterror dynastes, Suskityrannus hazelae nebo nejnověji Thanatotheristes degrootorum. Formálně popsán byl také gigantický jedinec „Scotty“, který mohl být dokonce hmotnější než proslulá „Sue“. Díky těmto početným objevům máme nyní o „rodině krále dinosaurů“ mnohem lepší představu, a to jak o její druhové rozmanitosti, tak i o jejím evolučním vývoji a rozrůznění, paleogeografii a evoluční dynamice. Mnoho nových studií bylo publikováno také o tyranosaurovi samotném, a to o jeho celkových rozměrech, paleoekologii, paleogeografii, fyziologii, smyslech a projevech i mnoha dalších aspektech jeho existence.
Problematika největších sauropodních dinosaurů byla i v minulém desetiletí ovlivněna jak novými objevy, tak i přehodnocením objevů dřívějších. Například v roce 2017 byl popsán nový gigantický titanosaur z Argentiny, který dostal vědecké jméno Patagotitan mayorum. Při odhadované délce 37 metrů a hmotnosti kolem 70 tun byl jedním z největších dinosaurů všech dob, ačkoliv zřejmě nepřekonával dosud rekordní objevený druh Argentinosaurus huinculensis. Téměř stejně velký pak byl i další argentinský obr, představený světu ještě o rok dříve pod jménem Notocolossus gonzalesparejasi. Nových údajů jsme se ale dočkali i v souvislosti se dvěma enigmatickými rody gigantických sauropodů, kterými jsou Amphicoelias fragillimus z amerického Colorada a Bruhathkayosaurus matleyi z Indie. Zatímco první zmíněný druh byl přejmenován na Maraapunisaurus fragillimus a nyní je považován za zástupce rebbachisauridů, v otázce druhého bylo uděláno poněkud více jasno. Chybějící fosilní materiál byl dle odborné práce z roku 2017 jednoduše zničen fyzikálními vlivy prostředí krátce po jeho objevení na konci 80. let minulého století.
Mezi velké záhady dinosauří paleontologie patřil i objev obřích fosilních kostí předních končetin neznámého teropodního dinosaura, učiněný polskou paleontoložkou Zofií Kielan-Jaworowskou v mongolské poušti Gobi. Od roku 1965, kdy k objevu došlo, uplynulo téměř celé půlstoletí, než byla záhada tohoto ornitomimosaurního teropoda, pojmenovaného Deinocheirus mirificus, vysvětlena. Až v roce 2013 bylo veřejně oznámeno, že byly získány fosilie dalších dvou jedinců, vyvezených z Mongolska načerno pašeráky fosilií, a posléze zakoupených pro komerční účely do Japonska a následně do Evropy. O rok později byla publikována dlouho očekávaná studie, popisující fosilní materiál tohoto dinosaura, a to včetně lebky a velké části postkraniální kostry. Od té doby známe podobu dosud záhadného šestitunového dinosaura velmi přesně, protože bylo nalezeno velké množství jeho kosterního materiálu a zásluhou třech dosud objevených jedinců máme k dispozici prakticky celou jeho kostru. Víme tak, že se jednalo o velmi neobvykle vyhlížejícího obřího ornitomimosaurního teropoda s „kachním“ zakončením čelistí a výrazným „velbloudím“ hrbem na hřbetě.
Velkým přísunem nového badatelského materiálu prošla v uplynulém desetiletí také paleoichnologie, tedy obor, zabývající se životními projevy dinosaurů. Nejvýznamnějšími objevy jsou početné fosilní otisky jejich stop, získávané nyní prakticky z celého světa, různých období a od různých druhů a vývojových stadií dinosaurů. Byly například objeveny obrovské stopy sauropodů, některé dokonce na jeskynních „stropech“. V uplynulých dvou desetiletích byly odkryty gigantické stopy sauropodů v australské lokalitě Broome a v Plagne na francouzsko-švýcarských hranicích. V obou případech se jednalo o otisky s průměrem asi 1,5 až 1,7 metru, které patrně vytvořili gigantičtí sauropodi o hmotnosti přes 50 tun a délce možná až přes 30 metrů. V roce 2016 byl zase z Bolívie ohlášen objev dosud největší známé stopy teropodního dinosaura, který zřejmě patřil neznámému druhu abelisaurida. S délkou asi 115 centimetrů je tato fosilní stopa podstatně větší než všechny dosud identifikované otisky stop dravých dinosaurů, a to včetně ichnodruhu Tyrannosauripus pillmorei (jejímž původcem byl dospělý jedinec tyranosaura) s délkou 86 cm.
Vznik a vývoj dinosaurů v jejich počátcích byl po dlouhou dobu pro vědce menší záhadou, protože nebylo jasné, z jakých předků se přímo vyvinuli a jak dlouho probíhal jejich vývoj bez dosud známých kosterních pozůstatků. Již objevy velmi starých fosilních otisků stop z Polska ukázal, že dinosauři mohli vzniknout ještě v raném nebo středním triasu, před více než 245 miliony let. To následně potvrdil také objev silesaurida druhu Asilisaurus kongwe, popsaného roku 2010 z Tanzanie. Ačkoliv nešlo přímo o dinosaura, byl jejich velmi blízkým příbuzným a je jisté, že první dinosauři museli žít již v jeho době (asi před 247 až 242 miliony let). O tři roky později pak byl objeven ve stejném souvrství ještě bližší příbuzný dinosaurů – dinosauriform druhu Nyasasaurus parringtoni. Není zatím jisté, zda se jedná o nejstaršího známého dinosaura nebo jen o vývojově pokročilého dinosauromorfa, se stářím 243 milionů let je ale nepochybně nejstarším přímým „kandidátem“ na tento nepsaný titul. Překonává tak o rovných 10 milionů let nejstarší plně doložené zástupce skupiny Dinosauria, známé z brazilského souvrství Santa Maria. To bylo přesněji datováno roku 2018 a jeho stáří činí zhruba 233,2 milionu let.
V posledních letech nastal doslova boom v objevech dalších prokazatelně opeřených dinosaurů. Objevily se podivné formy teropodů, jako jsou skanzoriopterygidi Yi qi (který byl popsán roku 2015 a překonal také pomyslný rekord v kategorii nejkratšího dinosauřího rodového i druhového jména) a jeho blízký příbuzný Ambopteryx longibrachium, popsaný v roce 2019. U některých fosilií byla existence opeření zjištěna nepřímo, zejména na základě přítomnosti ulnárních papil (výběžků na loketní kosti, které svědčí o někdejším ukotvení per na předních končetinách). To je příklad španělského karcharodontosaurida druhu Corcovenator corcovatus, severoamerického dromeosaurida druhu Dakotaraptor steini nebo jeho letos popsaného příbuzného druhu Dineobellator notohesperus. V roce 2014 byl formálně popsán opeřený ptakopánvý dinosaurus Kulindadromeus zabaikalicus, dokazující, že tělesný pokryv ve formě vláknitého nebo vyspělejšího opeření byl u dinosaurů značně rozšířený. Zatím posledním fascinujícím, byť poněkud kontroverzním, objevem je pak malý „hřivnatý“ kompsognatid druhu Ubirajara jubatus, žijící na území dnešní Brazílie v období rané křídy.
O dech beroucích objevech z neklidné oblasti Myanmaru (či postaru Barmy) již byla i na těchto stránách řeč mnohokrát. V tomto asi 98 až 100 milionů let starém fosilním materiálu byly objeveny do nejmenšího detailu dochovaná tělíčka termitů, mravenců, pavouků, klíšťat i mnoha dalších bezobratlých. Nechybí také pozůstatky rostlin, a to mechorostů, kapraďorostů, nahosemenných i krytosemenných. Také mikroskopické fosilie drobných houbovitých organismů z období přelomu rané a pozdní křídy už byly identifikovány. Z obratlovců pak odtud známe fosilní části těl obojživelníků (včetně malé žáby druhu Elektrorana limoae) i nedinosauřích plazů (včetně gekona a hadího embrya), úžasný objev části opeřeného ocasu neznámého teropodního dinosaura a několika částí i jednoho téměř kompletního těla praptáků ze skupiny Enantiornithes (např. druh Elektorornis chenguangi, popsaný roku 2019). Ačkoliv jsou objevy v barmském jantaru kontroverzní (existují pochybnosti o etickém způsobu získávání cenných nálezů v oblastech zbídačených válkou), jsou neocenitelným zdrojem znalostí o bohatství a pestrosti života v této části světa v době před dávnou stovkou milionů let.
V této kategorii stále do značné míry dominují objevy extrémně dobře zachovaných fosilií kachnozobých dinosaurů „Leonarda“ (Brachylophosaurus canadensis) a „Dakoty“ (Edmontosaurus annectens), jejichž zkoumání bylo zahájeno již v prvním desetiletí tohoto století. Jejich výzkum však stále pokračuje a na světlo světa vycházejí nové objevy i snímky úžasně zachované textury kůže, obsahu někdejšího trávicího traktu, apod. Přinejmenším vyrovnat se jim může objev dosud nejlépe dochovaného ankylosaurního dinosaura, a sice nodosaurida druhu Borealopelta markmitchelli, formálně popsaného roku 2017. Fosilie „obrněného“ dinosaura byla uložena u mořského dna a díky jemnozrnnému sedimentu se dochovaly prakticky všechny detaily textury jeho hřbetního „pancíře“, ale také záhyby kůže na některých částech těla. Dochovaly se také pozůstatky poslední potravy tohoto dinosaura, a to v podobě fosilních pylových zrn a dalšího rostlinného materiálu v místě původního trávicího traktu. Vědci tak získali dosud zdaleka nejkompletnější představu o jídelníčku těchto dinosaurů. A co je nejzajímavější – podařilo se identifikovat původní melanozomy a určit přibližné zbarvení tohoto dinosaura. Byl zřejmě převážně červenohnědý.
Od dinosauřích „mumií“ už je jen krůček k tzv. měkkým tkáním dinosaurů. Ačkoliv by si to paleontologové v éře Josefa Augusty neuměli ani představit, dnes přibývá objevů původních organických molekul a například obrysů někdejších tělních orgánů různých dinosaurů, které nám o jejich původcích mohou prozradit dosud nepředstavitelné množství informací.
Mezi takové objevy patří například identifikace původních proteinů ve fosiliích tyranosaurů nebo brachylofosaurů, výzkum bakteriálních povlaků ve fosiliích centrosaurů nebo třeba objev zhoubné rakoviny kosti rovněž u posledního zmíněného ceratopsida. Poprvé identifikováni byli například také parazité, kteří žili v krevním oběhu některých dinosaurů a vědci lépe pochopili, kterými nemocemi dinosauři častěji trpěli (u slavného jedince tyranosaura „Sue“ byla například s velkou mírou pravděpodobnosti identifikována osteomyelitida, tedy zánět kostní dřeně). Dříve fantastické objevy fosilních kolagenových vláken, krevních buněk nebo bílkovin ve zkamenělinách starých přes 66 milionů jsou díky moderním a stále vyspělejším technologiím výzkumu dnes poměrně časté a stále více detailní.
Ačkoliv objevy opeření, měkkých tkání nebo otisků kůže u druhohorních dinosaurů jsou fascinující, přesto nade všemi stojí jedna kategorie nových informací. Ta se objevila právě před deseti lety a postupně zahrnuje stále širší vývojové spektrum dinosauřích druhů. Jedná se o rozluštění přibližného původního zbarvení některých dinosaurů, a to v rozpětí geologického stáří od zhruba 161 do 66 milionů let. Dnes již známe přibližné zbarvení teropodů druhu Sinosauropteryx prima, Anchiornis huxleyi nebo Microraptor gui, ale například také „praptáka“ druhu Archaeopteryx lithographica nebo dokonce ptakopánvých dinosaurů druhu Psittacosaurus lujiatunensis a již zmíněného nodosaurida druhu Borealopelta markmitchelli. Bohužel je jisté, že u drtivé většiny dinosauřích druhů něco podobného nebude nikdy možné, ale i s takto malým a postupně se rozšiřujícím vzorkem dinosaurů se zjištěným přibližným zbarvením opeření nebo kůže jsme posunuli stupeň paleontologického poznání i jeho další možnosti na zcela jinou úroveň. Co by asi na takového oranžového sinosauropteryxe se žíhaným ocasem řekl Zdeněk Burian, od jehož úmrtí zanedlouho uplyne 40 let?
Napsáno pro weby DinosaurusBlog a OSEL.