V našich končinách není nález cennější památky z konce antiky nijak častý. Letos se podařil ve zdech kostela sv. Jiljí v Milevsku (okr. Písek). Nevím, zda k načasování slavnostního zveřejnění přiměl zainteresované vědce a církevní vrchnost zimní slunovrat, ozvláštněný mimořádně těsnou konjunkcí Jupitera a Saturna; nebo zda chtěli udělat radost těm, kteří třeba budou trávit Vánoce v karanténě, – nebo těm, kteří marně vzhlíželi k zamračenému nebi (jako já). Každopádně je to jedna z mála dobrých zpráv, a je opravdu skvělá.
Co se vlastně našlo
Našly se zbytky malé dřevěná schránky z doby předělu antiky a Byzance, zdobené zlatem, obsahující část hřebu, který byl (snad už tehdy?) ctěn jako hřeb použitý při ukřižování Krista. Z hřebu byla už někdy dávno oddělena část, a byla ozdobena vytepaným (tausováním) zlatým křížkem. Schránka byla ozdobena zlatým plechem s iniciálami IR (latinské iniciály Iesus Rex, Ježíš Král). Kromě toho tam byl (otázka, zda v té schránce?) křížek ze zlatého plechu a stříbrné křížky. Kolem kousky dalšího dřeva a něco dalších drobností. Stará část nálezu je totiž doprovázena něčím středověkým, zčásti dřevěným, možná v roli další schrány, to nevím.
Nehodlám se vyjadřovat o autenticitě hřebu, tím méně o církevní vrchnosti, ale o ostatním se vyjádřit můžu, dokonce mně to dělá radost. A protože jsem zrovna v Milevsku strávil část mládí, tak riskuji tuto výpravu daleko od své odbornosti.
Nezávisle na dalším případném křesťanském kontextu (třeba jako dokladu dávné úcty) je to velice zajímavý objev. Navíc je celá ta situace hodně zajímavá i metodicky. Šťastnou náhodou, možná díky osobním konexím a nadšení, se sešel tým odborníků a nadšenců řady různých profesí. Celé se to dostalo do nejlepších rukou: Pavel Břicháček jako vedoucí archeologického týmu, kope v Milevsku už 30 let; a vynikající restaurátor Andrej Šumbera, který restauroval např. relikviář sv. Maura. Ten je sice osazen i řadou antických gem, ale tohle vypadá na zajímavější věc.
Dovedete si snad představit, jak obtížné a někdy přímo dobrodružné je porozumění nálezové situaci a jejím historickým kontextům. Když má člověk k dispozici jen mediální zprávu o události, tak k tomu přistupují další problémy, které také dobře známe, mnohdy totálně dezorientující. Teď ty zprávy vypadají nezvykle dobře (alespoň od oka, na první pohled), nejen co do obsahu, ale i svou poučenou a věcnou formou. Moc nepodléhají klišé „odhalení dávného tajemství kláštera“, k němuž to tentokrát opravdu svádí! Pod článkem uvádím linky na zpravodajství. Teď dokončím jeho shrnutí a pak okomentuju možné kontexty.
Kde a jak
Ve zdech kostela svatého Jiljí, kupodivu ne v podzemí, ale za středověkou trezorovou místností, skrytou kus za propojovací chodbou mezi kostelem a tvrzí. Kostel byl postaven v poslední třetině 12. století a byl to vrchnostenský kostel, také stavebně propojený se sídlem Jiřího z Milevska. Pak se stal součástí areálu premonstrátského kláštera, který v letech 1184 až 1187 založil právě Jiří z Milevska, spolu s jeho prvním opatem Jarlochem (vlastně Gerlachem, pocházel z Porýní, 1165-1228). Dlouho to pak byl kostel pro veřejnost, premonstrátský farní kostel. Nyní je to hřbitovní prostor.
V dubnu 2020 byla objevena přístupová chodba k trezoru a trezorová místnost, jenže byla až na nějaké drobnosti a spoustu neřádu prázdná. V červenci 2020 sonda našla další malý úkryt ve výklenku trezoru a v něm cennosti. Díky teleskopické technice se jeskyňářům podařilo nález šetrně vyzvednout. Nakonec se usoudilo, že poklad schoval roku 1420 tehdejší opat před husitským popleněním, k němuž v dubnu toho roku došlo.
Pro věcnost teď raději ocituji ze zpráv: „Nález obsahuje mimo jiné dva druhy dřeva. Archeologové drobné části oddělili a poslali na dendrologickou analýzu na Univerzitu Cambridge k profesorovi Ulfu Blüngenovi a do Ústavu jaderné fyziky AV ČR k doktoru Ivu Světlíkovi. Světlejší dřevo se podařilo určit jako modřín opadavý, který se ve středověku vyskytoval nejblíže až v Alpách. Tmavé dřevo patří dubu, ale vzhledem k degradaci materiálu už není možné zjistit jeho přesnější zařazení.“
Radiokarbonová analýza ukázala pro starší dřevo (nejspíš ten dub) rozpětí let 260 až 460, tedy v okolí Konstantinovy éry na předělu antiky a Byzance. Pro mladší (asi ten modřín) 1290 až 1394, tedy přibližně doba Karla IV. Obojí prý to docela lícuje s povahou nalezených předmětů už od pohledu.
Dlužno však dodat, že paleobotanici mají určité pochybnosti o často přijímaném tvrzení, že modřín je v našich končinách „nepůvodní dřevinou“. Kontaktoval jsem je a zatím jsem dostal předběžnou odpověď: „Důvodně se domníváme, že modřín u nás rostl po celý holocén, ale od středního holocénu až po novověké výsadby pouze vzácně.“ Proto je tenhle nález taky zajímá.
Nutno také vědět, že v době vzniku kláštera (1184-1187) byl azaložena i románská basilika Navštívení Panny Marie, později taky různě přestavovaná. Původně byla určena řeholníkům a až později se stala farním kostelem. V minulých letech se při její opravě prováděl archeologický výzkum, a to s krajně překvapivým závěrem. Mám to sice jen ústně z třetí ruky, ale jak se říká, z obvykle dobře informovaných kruhů: Už tato románská bazilika byla postavena na základech (přinejmenším zčásti přímo na půdorysu) nějakého staršího kostela, a ještě pod ním a trochu šikmo byl nějaký ještě starší křesťanský sakrální prostor, vedle něho zbytky kamenného sídla. To už bychom se mohli dostat třeba až do 9. století, což je na české poměry docela zpátky, a v kameni jen málokde, v jižních Čechách hodně nečekaně. Z Milevska samotného, a ještě více z jeho okolí, je sice notně keltských nálezů, jenže mezi nimi a tím nejstarším odkrytým kamenem v areálu kláštera je ještě nejmíň tisíc let. A nový nález ze sousedního kostela sv. Jiljí pochází z dob mezitím, ale odjinud.
Jak to celé pochopit?
Zajímá mě to hlavně jako střípek v poli interpretačních možností, ze kterých postupně, kousek po kousku, tkáme porozumění krajině. Možné intepretace teď budu řadit chronologicky sestupně, ne podle nějaké míry pravděpodobnosti.
– Neschovali to tam Pražáci?
Datace toho modřínu by mohla lícovat s dobou, kdy Karel IV. Vášnivě pěstoval tehdy obvyklý sport sbírání ostatků. Shromažďoval je leckde, asi nejvíc v tzv. kapli Božího těla v Praze na Karlově náměstí. Dřevěná věži pro výstavu ostatků od roku 1354, pak vysoký kostel s věncem kaplí (1393), zůstala jen část základů pod tramvajovými kolejemi u Ječné ulice. Co když obavu neměli jen milevští, ale i Pražané? Pak by Milevsko bylo jen a jen skrýší. Tohle si nemyslím.
– Neodvětvili premonstráti lup Karlovi IV.?
O ostatky se tehdy soupeřilo dost tvrdými způsoby, takže by to bylo možné. Vysvětlovalo by to tu středověkou vrstvu nálezu nezávisle na tom, zda modřín ukazuje na původ této vrstvy v Rakousku, Horním Bavorsku, nebo třeba v Čechách.
– Jak by se k tomu Milevští dostali jinak?
Premonstráti byly významný řád, Milevsko významný klášter a Jarloch (Gerlach) významná osoba, ale těžko do té míry, aby jim někdo věnoval takovýto více než královský dar, na poměry tehdejší doby.
– Dědictví po Jiřím z Milevska
Mohli to však zdědit, podobně jako celý ten kostel sv. Jiljí. Zakladatel, Jiří z Milevska, žil v druhé polovině 12. století, a jeho otec téhož jména prý byl docela významným činovníkem II. křížové výpravy. Ten k tomu mohl přijít někde v Orientu, ať už sám, přímo, nebo odvětvením z lupu svých pánů. To by dobře odpovídalo původu valné části ostatků uchovávaných pak v latinské oblasti Evropy. Možná je to ta nejpravděpodobnější verze, dá na ni i leckterý archeolog.
Dovětek o křižácích a Heleně
Křižáci přinesli do Evropy kdeco. Někdy v dobré víře, někdy jako úkladný kšeft. Někdy je napálilo už obyvatelstvo Orientu, protože byli důvěřivými oběťmi; někdy uloupili věci, které tam byly opravdu ctěné. To samozřejmě nezaručuje skutečnou pravost, ale je to jiná kategorie než podvod prostý, ať už v kterémkoli článku řetězu.
„Dřeva z jesliček“ je prý několik tun a snad všechno trumfne „mléko Panny Marie“. To mně zaujalo svou absurditou, tak jsem hledal a ptal se. Nejspíš to bude tak, že pod tímto názvem se v arabských středověkých lékárnách Orientu prodával prášek ze zvláštního druhu jakési vápencovité horniny, a to jako prostředek na podporu kojení. Všichni místní věděli, že to je dobrý prostředek, přestože se tak jenom jmenuje. Když ho křižáci omylem kupovali ve velkém, tak jim zvedli cenu. Když je cizinec hloupý, tak ať platí! U nás se tím v rámci kvartérní geologie a paleontologie trochu zabýval Ivan Horáček. Naznal, že se něco takového občas najde i tady, že to vzniká prorůstání jakési horniny houbou nebo čím (to pletu já, nestačil jsem teď znovu konzultovat).
Ta dubová datace udává horizont z přibližně Konstantinovy doby, možná i o něco starší, nebo naopak. Už tehdy šlo o předmět požívající nejvyšší úctu. Kdyby člověk nestudoval Eusebiovy Církevní dějiny z 4. století a zůstal tedy důvěřivý k dobovým zprávám, mohl by za zdroj jednoznačně považovat Helenu! V tomto případě Císařovnu Helenu, první ženu nebo družku císaře Konstantia (Constantia) Chlora, matku císaře Konstantina, zakladatele Byzance, viz Vývoj křesťanských nauk a institucí od 1. do 4. století. Tato Helena (později samozřejmě svatá) roku 326 pátrala v Jeruzalémě po ostatcích. Císařovna těžko mohla neuspět – a metodika se výrazně lišila od tehdejší (byť ještě velice mladé) archeologie.
(Psal jsem to dost narychlo a je to daleko od mé odbornosti. Nebijte mě za možné nepřesnosti a omyly, raději je třeba zkuste opravit. Pokud se to nějak zajímavě vyvine, tak ještě napíšu.)
Linky na zprávy:
S architektonickým nárysem chodeb a trezorové místnosti
Česká Wikipedie o kostelu sv. Jiljí