Je lidské jednání předvídatelné? Často ano. Je i ostatní dění v přírodě předvídatelné? Často ano, taky jak které. Slova „i ostatní dění v přírodě“ možná provokují ty z lidí, kteří se považují za cosi mimo přírodu, někdy dokonce nad přírodou. Teď půjde jen o to, že z určitých hledisek – a za určitých předem domluvených omezení – je veškeré dění předvídatelné velice dobře, stačí znát patřičné vztahy (třeba matematicky vyjádřené přírodní zákony) a podmínky (parametry systému). Přesto nás dění v přírodě umí překvapovat, včetně jednání lidí. Kdyby tomu tak nebylo, mohli bychom už veškerou vědu pověsit na hřebík a poznání zastoupit tím, co je napsané v učebnicích. V nejjednodušším případě by už stačil jenom jeden vědní obor; totiž ten, z jehož hlediska jsou predikce nejlepší. Ostatní obory bychom prohlásili za méně vědecké, třeba meteorologii. Bývaly časy, kdy na ten privilegovaný nejvědečtější obor aspirovala klasická mechanika. Kdyby na světě byly jen dva hmotné body, bylo by to tak. Přesto můžeme překvapivě rozsáhlou třídu jevů s rozumnou přesností popsat pomocí redukce na vztah dvou hmotných bodů.

Jako jednoduchou ilustraci problému adekvátních poznávacích redukcí, které umožňují popis a predikci, jsem před léty vymyslel příklad s křižovatkou. Vlastně nevymyslel, ale sestavil ze střípků antických textů, hlavně z Plútarchových, a z řeckých hermetických spisů. Plútarcha jsem pro čtenáře Osla už trochu představil v článku Mnoho podob Luny a jak se chovat při zatmění Měsíce. Řecké hermetické spisy nejsou nijak zvlášť čarodějné, patří do dějin platonismu v římské době. Katalyzátorem úvahy jsou myšlenky Hérakleitovy a Sofokleovy o roli osudu a náhody při událostech, viz Oidipús, komplex, náhoda a osud. Původně se tenhle příklad jmenoval Křižovatka, ale studenti jej nazvali Koza na křižovatce. (Ostatně, koza je jediný větší živočich, s nímž mám z dětství hojnou zkušenost; živočich nesmírně svévolný a nevypočitatelný, cože je střídavě veselé, dojemné i k vzteku, přestože filosofové většinou nemluví o kozí mysli ani svobodné vůli.) Nejprve je však nutno zmínit povahu křižovatek, míjení a událostí.

 

Křižovatky

Křižovatky jsou častým místem potkávání, míjení i nehod. Na křižovatkách je příležitostí i rizik o něco víc než jinde. Někdy nám ke spokojenosti stačí, že jsme křižovatkou projeli bez nehody, že se (nám) nic nestalo. Někdy se stane jen to, že odbočíme, což může mít nečekaně zajímavé následky. Svobodně bloumající člověk zkouší v krajině různá rozcestí. Za některými se snad něco zajímavého ukáže, možná i stane. Na křižovatce můžeme někoho (nebo něco) potkat a setkání může proměnit průběh dalších cest.

Křižovatkou se může stát kterékoli místo nebo okamžik, když se v něm potkají děje, které jsme považovali za navzájem nezávislé, o mnohých z nich jsme předtím ani nevěděli. Jednou tomu řekneme šťastná náhoda setkání, jindy nehoda v nestřeženém okamžiku.

Většinou se ovšem na křižovatce nestane nic, míjíme se; s lidmi, událostmi, příležitostmi… Nevzniká důvod volat policii, ale ani nic zajímavého. Občas se něco stane, něco nám zkříží cestu. Dopravní znalec to pak propočítá na způsob slavného problému rázu kulečníkových koulí, trochu zkomplikovaného rozličnou mírou elasticity nebo plasticity plechu a tělesných součástí. Někdy se může stát i něco zajímavějšího a veselejšího, s tím dopravního znalce neobesíláme.

Když se mineme, tak se nic nestalo. Když se mechanicky srazíme, tak se sice stalo, ale podstatnější (až tragičtější) problémy než trajektorií a rázu těles jsou konkrétní následky. Jiné události máme za šťastné. Také při nich se muselo něco stát, ne jenom se minout, i když někdy je i tohle štěstím, v dopravě i při hrozbě setkání s blbcem nebo podrazákem.

Antické spisy považují setkání za událost, zatímco míjením se zabývají jenom co do mechanické stránky popisu. Dál to tady bude právě o povaze události. Nutno vědět, že svět je plný křižovatek, takže jej lze popsat jako síť křižovatek, mnohdy nečekaných; sesíťování událostí, při nichž se rozhoduje o průběhu i o povaze dalších dějů. Při řeckém popisu setkání alias událostí nejde ani tak o nějakou tu svobodnou vůli, stačí si třeba představit, že některá z těch v novověku příslovečných kulečníkových koulí je ve skutečnosti vajíčko nebo granát, ale to se ukáže až při rázu. Nebo že jde o šťouch, který má šikovně způsobit další karamboly, což může podezřele hraničit s problémem, kam spadne tužka postavená kolmo.

Patronem cest i nevýzpytných problémů býval Hermés (viz Jednoznačně Hermés) , vskutku nevypočitatelný hravý bůh, přímo opak boha deterministů. A na křižovatkách stávala Hekaté, nikoli v roli dopravní policistky, nýbrž jako vysoká bohyně náhod a proměn. Mnozí lidé se jí báli, někteří toužili po půlnočních kouzlech v její přítomnosti.

Cestou k obzoru a za obzor, problém horizontu popisu a vhodné poznávací redukce

A teď už konečně ten slíbený příklad: Z jednoho chudého statku jde někdo prodat kozu na trh, zatímco z jiného (bohatého) statku odchází jeho dědic, který statek prodal, s penězi do přístavu, aby vyrazil do světa. Chudý statek leží v horském údolí vlevo, bohatý v jiném údolí vpravo. Trh je za horami vpravo, přístav vlevo. Obě cesty se kříží v plochém horském sedle, kde je kolem dost místa. Úkolem je alespoň přibližný popis postupu obou lidí a kozy, včetně úseků za horským sedlem, tedy za horizontem. Nevíme nic o věku a povaze obou těch lidí. Co když tu kozu vede dítě nebo stařena? To nepatří k problému rovnoměrných pohybů v prostoru mapy, jenže to může skrytě měnit podmínky úlohy.

Umíme snadno spočítat, za jakých prostorových a časových dispozic a při jakých rychlostech se ti dva na křižovatce potkají. Tedy v tom smyslu, že se minou pod jakousi vzdálenost. Takový popis sice má řadu úskalí, je jenom racionální idealizací, pracuje s určitou poznávací redukcí, jenže redukce není sprosté slovo, taková je prostě povaha poznávání. Řešení daného příkladu pomocí trojčlenek předpokládá rovnoměrný nebo nějak pravidelný pohyb obou lidí, odezírá od případných schválností kozy, nebo musí to vše dodatečně zahrnout, podobně jako tření a odpor vzduchu. Při praktickém uskutečnění pokusu by úkol vyžadoval buď pozorovatele v pozici novověkého deistického boha (s nadhledem, přitom s dokonalou rozlišovací schopností) nebo limitně hustou síť vzájemně propojených pozorovatelů. Idealizace redukcí na rovnoměrný nebo jinak pravidelný pohyb nás těchto problémů ušetří, podobně i redukce skutečné krajiny na délky cest. Tyhle problémy teď velkoryse pomineme. Důležitější bude, že díky dané poznávací redukci na délky a rychlosti sice umíme spočítat rozdíly v časech průchodu křižovatkou nebo nejmenší vzdálenost mezi oběma lidmi, – ne však to, zda u příležitosti jejich blízkého minutí v okolí křižovatky dojde k setkání, tedy k události, která promění také další trajektorie obou postav. Lidé (a většinou ani koza) se obvykle nesrazí. Mohou se minout, třeba jenom pozdravit a jít si dál po svých. To není „setkání“, žádná „událost“, pole dalších možností se nijak neproměnilo. Idealizovaný popis jejich pohybů dál krásně platí až k trhu i do přístavu a ničím jiným se nemáme důvod zabývat.

Co když se však něco stane? Část lidí napadne, že ten bídák s kozou oloupí toho bohatého. V odlehlém sedle ho zabije a sám pokračuje s jeho penězi do přístavu, zatímco kozu ponechá jejímu osudu. Jinou část lidí napadne, že ten bohatý bude asi pěkný vejlupek, takže chudáka připraví i o tu kozu, kterou na trhu výhodně prodá a pak teprve zamíří k přístavu. Prostorové trajektorie jsou v obou případech odlišné, i když pro ně pořád platí možnost aproximace trojčlenkami. Z trajektorií po křižovatku však neplyne mnoho o trajektoriích za křižovatkou. Navíc se výpovědi těch lidí na trhu nebo na lodi nejspíš budou dost lišit od reálného průběhu děje na křižovatce, ale to zatím svedeme na pouhý lidský problém lži a zločinnosti.

Ale co když se na křižovatce dají do řeči a spřátelí se? Možná dají dohromady kozu a peníze a půjdou někam úplně jinam, založit kozí farmu. A co když se zamilují, nechají kozu kozou a vyrazí spolu do světa? Pořád jde o to, že jejich prostorový pohyb bude dobře popsatelný, ale bude jen velice hrubým vodítkem pro odhalení události, k jaké v okolí křižovatky došlo. A tato událost ovlivní také mnohem zásadnější děje než pouze změnu trajektorií.

Cílem těchto úvah není znevážení mechanické poznávací redukce na idealizovaný pohyb v idealizovaném prostoru. Událost je však událostí proto, že nárokuje změnu popisu. Ten příběh je najednou o něčem jiném! Událost klade nový nárok i na vědecký popis: nárok změny poznávací redukce. V daném příkladu z mechanické redukce třeba na kriminalistickou, ekonomickou, fyziologickou, zootechnickou, psychologickou, sexuologickou… A co teprve počasí! Když se v horách strhne bouřka, tak lidé i koza vyhledají bezpečné útočiště, a tam se občas také může něco udát, je to opět svého druhu křižovatka, tentokrát i s křížením s meteorologickými veličinami, pokud jde o vědecký popis děje. Racionální popis odezírá nejen od obvyklých zdrojů nepravidelnosti reálných pohybů, ale taky od všech dalších okolností, třeba od zemětřesení, vlka, horských lupičů… Vědecký postup nárokuje schopnost adekvátní proměny poznávacích hledisek na míru problému. Problém rovnoměrných pohybů je jedna věc, zatímco změna centrální problematiky v průběhu děje je věc jiná. Občas prostě potkáváme jiný příběh; v životě, ve filosofii i ve vědě.

Nesouvislý dovětek o emergenci novinek

Když došlo k setkání ve smyslu události, tak pro děje za křižovatkou nemůžeme predikovat z dějů před křižovatkou skoro nic. Tím ovšem není řečeno, že ty nové děje za křižovatkou po setkání jsou nahodilé, jakékoliv. I pro ně se dá najít popis, který je ukáže jako zákonité, jenže o ten popis se zajímáme až potom. Před tím jsme jej vůbec neuvažovali, protože bychom museli uvažovat tak nezměrně otevřenou množinu možných popisů, že bychom stejně mnoho určitého nevěděli, ani kdybychom si bývali už tehdy připouštěli tyto starosti. Po bitvě je každý generálem a po maléru každý ví, jak se to mělo udělat správně! Jenže příští malér bude možná s něčím jiným.

Setkání alias událost je taky křižovatkou různých popisů. Všechny jsou racionální, ale jsou často různých řádů, starají se o úplně různé věci. Setkání na křižovatce je metaforou události, která proměňuje kontext racionalizace děje. To není jenom problém pozorovatele, který musí kontexty svého porozumění také proměnit, pokud chce ději rozumět. Už v samotné povaze události je, že jinak využila kontexty. Vše je racionální, nijak se tady nečaruje, „jenom“ se jako by kouzlem promění kontexty, z dosud netušených se stanou podstatné a dosud podstatné se stanou marginálními. Marginalizace centrálního a centralizace marginálního není až postmoderním trikem. Řekové by v proměně kontextů viděli doménu Hermovu a působení Hekaty, na my v ní můžeme vidět metaforu vzniku něčeho nového.

Křižovatka, tím spíše složitě strukturovaná síť křižovatek, je ideálním prostředím k vynořování emergentních jevů. Tím nemyslím nějaké duchařské podivnosti, ale prostě zajímavé novinky, někdy i dost nečekané. Proto končím otázkou: Není to, čemu mnozí říkají mysl, vědomí nebo svobodná vůle jen nešikovným tradičním označením pro netriviální propojení dějů?

 

Literatura

Z. Kratochvíl: Obrana želvy. Praha: Malvern 2003. (Kap. Křižovatka: nutnost a náhoda, online.

Z. Kratochvíl: The Philosophy of Living Nature. Translation by Václav Paris. Praha: Karolinum 2016 (art. 14, p. 142).

Radek Chlup: Corpus Hermeticum. Praha: Herrmann a synové 2007.