Podle Andrey Alua a Nadera Enghety nic nebrání vytvoření „plasmonového pláště“, jenž by učinil objekty uvnitř „téměř neviditelnými pro pozorovatele zvenčí“. Zatím jde jen o teorii, ale ta podle odborníku není v rozporu s platnými fyzikálními zákony.
Prozatím se vyvíjely neviditelné pláště na bázi kamufláže. Například americký vynálezce Ray Alen navrhl systém světelných detektorů spojený se systémem zdrojů světla. Ty by snímaly obraz okolí a vytvářely by obraz, který by splýval s pozadím. Japonští vědci už na takovém „mimikrovém“ obleku pracují. Ten by měl na jedné straně oděvu vytvářet obraz, jenž splývá s pozadím. Neviditelný plášť Aluho a Enghety ale nabízí neviditelnost ze všech úhlů. Člověk by prostě zmizel doslova „na zmáčnutí čudlíku“.
Neviditelný plášť by pracoval na principu rozptylu světla. Předměty kolem sebe vidíme proto, že se od nich odráží světlo. Kdybychom dokázali tomuto fenoménu zabránit a předmět by zároveň žádné světlo nepohlcoval, přestali bychom jej vidět. Alu a Engheta navrhují štít z kovu, jehož povrchové elektrony by rytmicky kmitaly. Pokud by byla frekvence těchto kmitů blízká frekvenci dopadajícího světla, nedocházelo by k téměř žádnému odrazu či rozptylu světla. Pro povrchové kmity eliminující viditelnou část spektra se hodí stříbro a zlato. Pro delší vlnové délky by bylo zapotřebí zvláštních materiálu se složitější vnitřní strukturou. Ale i ty už jsou prý k dispozici.
Kritici namítají, že neviditelný plášť nebude jen tak ke koupi. Problém vidí hlavně v přesném naladění kmitů pláště na konkrétní světlo. Mnozí se obávají, že plášť bude fungovat jen na světlo určité vlnové délky. V červeném světle sice bude objekt neviditelný, ale v modrém vidět bude. Za denního světla by pak plášť nefungoval. Navíc plášť spolehlivě kryje jen předměty, které jsou velikostí srovnatelné s vlnovou délkou dopadajícího světla. A v tomto směru máme všichni trošku „přes míru“. Velké objekty by bylo možné schovat jen před pozorováním pomocí dlouhých vln.
Oba vědci zastiženi při odpočinku v zahradě.