Když byla ve válečném roce 1916 Němci potopena kanadská obchodní loď SS Mount Temple, ke dnu bylo mimo jiné posláno i několik fantasticky zachovaných exemplářů kachnozobých dinosaurů, odeslaných do Britského přírodopisného muzea v Londýně.[1] Exempláře těchto dinosaurů byly tak dobře dochované, že obsahovaly i zkamenělé otisky kůže a dalších „měkkých“ částí těla. Je velká škoda, že tyto „dinosauří mumie“ dnes již nemáme k dispozici, protože pokročilé výzkumné metody a samozřejmě pak i moderní technologie by z nich dokázaly „vyždímat“ ohromné množství nových informací. Co naplat, musíme si tedy vystačit s jiným fosilním materiálem, který se naštěstí do současnosti dochoval. O jakého dinosaura se ale jednalo? Byl jím Corythosaurus casuarius, poměrně dobře známý druh kachnozobého dinosaura, jehož hlavu zdobil výrazný „přilbový“ výběžek. Korytosauři byli středně velcí kachnozobí dinosauři, kteří stejně jako jejich příbuzní žili ve stádech a spásali rostlinnou potravu zhruba do výšky 4 metrů nad zemí.[2] V současnosti už korytosaurus jako rod hadrosaurida poněkud zapadá v záplavě nově objevených rodů, byl ale jedním z prvních lépe známých zástupců této skupiny. Fosilie tohoto ptakopánvého dinosaura byly poprvé objeveny v roce 1911 na březích řeky Red Deer v kanadské Albertě. Objevitelem byl americký paleontolog Barnum Brown, v té době již legendární „lovec“ dinosaurů a mimo jiné i muž, který objevil ještě mnohem slavnějšího tyranosaura.[3] Brown sám v roce 1914 formálně popsal druh Corythosaurus casuarius, přičemž toto vědecké jméno v doslovném překladu znamená „kasuáří přilbový ještěr“.[4] Jméno samozřejmě odkazuje k nápadnému hřebeni na lebce dinosaura, podobajícímu se korintské přilbě válečníků z období starověku. V roce 1923 byl pak formálně popsán ještě jeden dosud platný druh stejného rodu, kterým je Corythosaurus intermedius. Tento taxon byl stanoven kanadským geologem a paleontologem Williamem Arthurem Parksem.[5] Další dříve popsané druhy korytosaura již dnes nejsou považovány za formálně platné.
Kromě drobných anatomických odlišností jsou oba druhy rozdílné především v době své existence. Zatímco mírně starší C. casuarius žil v ekosystémech souvrství Dinosaur Park a Oldman zhruba v době před 77 až 75,7 milionu let, C. intermedius se vyskytuje pouze v první zmíněné geologické formaci, a to v mnohem kratším časovém rozpětí před 75,8 až 75,7 milionu let (geologický věk kampán, pozdní křída).[6] Největší nebezpečí tak pro tyto býložravce představovali velcí tyranosauridi z rodů Daspletosaurus a Gorgosaurus, žijící ve stejných ekosystémech.[7] Díky objevům fosilií mláďat tohoto druhu dnes dokážeme poměrně precizně rekonstruovat i postupné vývojové proměny na kostře a lebce korytosaurů.[8] Na první pohled zaujme zejména hlava dinosaura, ozdobená již zmíněným půlkruhovým lebečním hřebínkem, připomínajícím plochou helmici.
U holotypu korytosaura měří lebka na délku téměř 84 centimetrů, bezmála 71 centimetrů pak činí její výška. V poměru k velikosti těla je lebka menší než u některých jiných hadrosauridů (například u edmontosaura, kritosaura nebo saurolofa), spolu s hřebenem má ale zhruba stejnou povrchovou plochu.[9] A jak byl tento křídový býložravec veliký? Podle Gregoryho S. Paula dosahovali dospělí jedinci druhu C. casuarius délky rovných 8 metrů a hmotnosti asi 2800 kilogramů. O trochu menší druh C. intermedius měl pak průměrnou délku 7,7 metru a hmotnost kolem 2500 kilogramů.[10] Existují však také odvážnější odhady velikosti pro tento rod, konkrétně délka až 9,4 metru[11] a hmotnost kolem 3820 kilogramů[12]. Je možné, že C. casuarius byl přímým předkem druhu C. intermedius. Podle zmíněného Gregoryho Paula mohou dokonce rody Corythosaurus, Lambeosaurus a Hypacrosaurus, lišící se pouze tvarem lebečního hřebene, ve skutečnosti představovat variety (druhy) v rámci jediného rodu. Výzkum sklerotických prstenců v očnicích zase odhalil, že korytosauři byli nejspíš katemerální (aktivní v průběhu dne v kratších intervalech) a měli pravděpodobně velmi dobrý sluch. To dokazuje zejména sofistikovaná stavba jejich vnitřního ucha i velikost příslušných částí lebky.[13]
Korytosauři zároveň dokázali díky systému otvorů v nasální části lebky produkovat táhlé, bučivé tóny, kterými se mohli dorozumívat a například varovat před nebezpečím.[14] Původně se vědci domnívali, že tito hadrosauridi byli vodními živočichy, spásajícími chaluhy a další jezerní či říční flóru. Dnes nicméně víme, že se jednalo o výsostně suchozemské tvory, kteří by například již v hloubce tří metrů nedokázali vůbec dýchat.[15] Zachovaný obsah žaludku u jednoho jedince ukázal, že korytosauři pojídali jehličiny, semena, větvičky i plody různých druhů rostlin. Nebyli tedy výrazně vybíraví, což mohlo přispět k jejich evolučnímu úspěchu. Tlama korytosaurů byla poměrně podlouhlá a úzká, vyplněná charakteristickými zubními „bateriemi“ pro mechanické zpracování tužší potravy. Samozřejmě nechybělo ani typické „kachnovité“ zakončení čelistí, které dalo těmto ornitopodním dinosaurům jejich jméno.[16] Velmi cenným objevem se stal zkamenělý otisk kůže z oblasti břicha, o kterém pojednal již roku 1916 sám Barnum Brown.[17] Polygonálně tvarované šupinky vědcům prozradily, jaká byla textura kůže těchto dávných býložravců.
Z kategorie tzv. měkkých tkání se však dochovalo ještě víc fosilních zajímavostí, například zkamenělé šlachy na všech obratlích (s výjimkou krční části páteře) a pozůstatky měkkých „nášlapných polštářků“ na prstech. Právě ty zmátly paleontology, kteří je považovali za pozůstatky meziprstních blan, typických pro vodní tvory. Zejména proto byl korytosaurus zpočátku mylně označován za vodního živočicha.[18] Korytosauři jsou dnes každopádně řazeni do tribu Lambeosaurini a mezi jejich nejbližší příbuzné patří rody Hypacrosaurus, Velafrons, Nipponosaurus a Olorotitan.[19] Tito dinosauři představují i po více než století od svého vědeckého popisu stále poměrně dobře známé hadrosauridy, ačkoliv jejich dřívější sláva spolu s explozivním nárůstem počtu nově popsaných taxonů v posledních dvou desetiletích přece jen trochu opadla. Snad se tato skutečnost změní s dalšími fascinujícími objevy, učiněnými v sedimentech geologických souvrství kanadské Alberty.
Napsáno pro weby DinosaurusBlog a Osel.
Short Summary in English: Corythosaurus is a genus of hadrosaurid dinosaur, living in what is now Alberta (Canada) during the Campanian stage of the Late Cretaceous, about 77 to 75 million years ago. It was a medium-sized hadrosaurid about 8 to 9 meters long a weighing some 2.5 – 3 tonnes. Two species of this genus are probably valid, these are C. casuarius and C. intermedius, known from the Oldman and Dinosaur Park Formations.
Odkazy:
https://en.wikipedia.org/wiki/Corythosaurus
https://dinodata.de/animals/dinosaurs/pages_c/corythosaurus.php
https://www.dinochecker.com/dinosaurs/CORYTHOSAURUS
https://www.prehistoric-wildlife.com/species/c/corythosaurus.html
https://fossilworks.org/bridge.pl?a=taxonInfo&taxon_no=38760
---------
[1] Hurd, Archibald (1924). History of the Great War: The Merchant Navy, Part II. London, UK: John Murray. p. 399.
[2] Holtz, Thomas R., Jr.; Rey, Luis V. (2007). Dinosaurs: The Most Complete, Up-to-Date Encyclopedia for Dinosaur Lovers of All Ages (Aktualizovaný internetový dodatek, str. 47). New York: Random House. ISBN 978-0-375-82419-7.
[3] Lowell Dingus and Mark Norell (2011). Barnum Brown: The Man Who Discovered Tyrannosaurus rex, University of California Press, p. 143.
[4] Brown, B. (1914). „Corythosaurus casuarius, a New Crested Dinosaur from the Belly River Cretaceous, with Provisional Classification of the Family Trachodontidae“ (PDF). American Museum of Natural History Bulletin. 33: 559–565.
[5] Parks, William A. (1923). „Corythosaurus intermedius, a new species of trachodont dinosaur“. University of Toronto Studies, Geological Series. 15: 1–57.
[6] Arbour, V. M.; Burns, M. E.; Sissons, R. L. (2009). „A redescription of the ankylosaurid dinosaur Dyoplosaurus acutosquameus Parks, 1924 (Ornithischia: Ankylosauria) and a revision of the genus“. Journal of Vertebrate Paleontology. 29 (4): 1117–1135. doi: 10.1671/039.029.0405.
[7] Currie, P. J. & Koppelhus, E. B. (2005). Dinosaur Provincial Park: A Spectacular Ancient Ecosystem Revealed. Indiana University Press. pp. 54–435. ISBN 978-0-253-34595-0.
[8] Evans, D. C.; Forster, C. A.; Reiz, R. R. (2005). „The Type Specimen of Tetragonosaurus erectofrons (Ornithischia: Hadrosauridae) and the Identification of Juvenile Lambeosaurines“. In Currie, P. J.; Koppelhus, Eva B. (eds.). Dinosaur Provincial Park: A Spectacular Ancient Ecosystem Revealed. Indiana University Press. pp. 349–363. ISBN 978-0-253-34595-0.
[9] Weishampel, D. B., Dodson, P., Osmólska, H., & Hilton, Richard P. (2004). The Dinosauria (2nd Edition). University of California Press. p. 450.
[10] Paul, G. S. (2016). The Princeton Field Guide to Dinosaurs (2nd Edition). Princeton University Press, str. 344
[11] Lull, R.S.; Wright, N.E. (1942). „Hadrosaurian Dinosaurs of North America“. Geological Society of America Special Papers. 40: 1–272. doi: 10.1130/SPE40-p1
[12] Colbert, E. H. (1962). „The Weight of Dinosaurs“ (PDF). American Museum Novitates. 2076: 1–16.
[13] Schmitz, L. and Motani, R. (2011). „Nocturnality in Dinosaurs Inferred from Scleral Ring and Orbit Morphology“. Science. 332 (6030): 705–8. doi: 10.1126/science.1200043.
[14] Weishampel, D. B. (1981). „Acoustic Analysis of Vocalization of Lambeosaurine Dinosaurs (Reptilia: Ornithischia)“ (PDF). Paleobiology. 7 (2): 252–261. doi: 10.1017/S0094837300004036.
[15] Norrell, M.; Gaffney, E. S.; Dingus, L. (2000). Discovering Dinosaurs: Evolution, Extinction, and the Lessons of Prehistory. London: University of California Press. pp. 35, 158–159. ISBN 978-0-520-22501-5.
[16] Benson, R. B. J.; Brussatte, M.; Xu, X. (2012). Prehistoric Life. London: Dorling Kindersley. pp. 344–345. ISBN 978-0-7566-9910-9.
[17] Brown, B. (1916). „Corythosaurus casuarius: Skeleton, Musculature and Epidermis“ (PDF). American Museum of Natural History Bulletin. 38: 709–715.
[18] Dodson, Peter & Britt, Brooks & Carpenter, Kenneth & Forster, Catherine A. & Gillette, David D. & Norell, Mark A. & Olshevsky, George & Parrish, J. Michael & Weishampel, David B. (1994). The Age of Dinosaurs. Publications International, LTD. p. 137. ISBN 0-7853-0443-6.
[19] Prieto-Márquez, A.; Dalla Vecchia, F. M.; Gaete, R.; Galobart, À. (2013). Dodson, Peter (ed.). „Diversity, Relationships, and Biogeography of the Lambeosaurine Dinosaurs from the European Archipelago, with Description of the New Aralosaurin Canardia garonnensis„. PLoS ONE. 8 (7): e69835. doi: 10.1371/journal.pone.0069835