K tématu nového článku mne přivedla nedávná návštěva mé oblíbené Zoologické zahrady ve Dvoře Králové nad Labem, kde je chován také velký jedinec tomistomy úzkohlavé, dlouhý přes 4 metry. Při pohledu na archosaurního plaza takové velikosti se člověka chtě nechtě zmocní pocit určité bázně a úcty ke tvorům, kteří ovládali pevniny i sladkovodní ekosystémy naší planety v průběhu nepředstavitelně dlouhé druhohorní éry. A ačkoliv je to sotva uvěřitelné, i v období rané pozdní křídy, kdy sever Afriky obývali gigantičtí krokodýlovití plazi sarkosuchové s délkou až 9,5 metru a téměř pětitunovou hmotností[1], skutečnými giganty světa krokodýlovitých plazů byli možná jiní zástupci této skupiny, kteří zatím nejsou příliš známí a své vzdálené příbuzné dokonce výrazně přerůstali. Jen hlava těchto obrů byla podle odvážnějších odhadů dlouhá téměř tři metry a celková délka byla odhadnuta až na fantastických 22 metrů! Pokud by se tento údaj potvrdil, jednalo by se o největší (či přinejmenším nejdelší) známé suchozemské živočichy hned po sauropodních dinosaurech.[2] A jak že se tento ne příliš známý druh krokodýlovitého plaza jmenuje? Aegisuchus witmeri. Formálně byl popsán teprve roku 2012 na základě částečně dochované mozkovny a fragmentů svrchní části lebky.[3] Aegisauři žili na území současného Maroka v období geologického věku cenoman, asi před 95 miliony let, představovali tedy současníky obřích teropodů rodu Spinosaurus a Carcharodontosaurus a například i již zmíněného krokodylomorfa rodu Sarcosuchus.[4] Zároveň tak patřili do extrémně nebezpečného a pro menší zástupce z řad ryb, obojživelníků, plazů, ptáků i savců nepříliš poklidného světa plného gigantických predátorů na pevninách, v jezerech a řekách i při pobřežích mělkých moří. Jednalo se patrně o jedny z nejnebezpečnějších ekosystémů v dějinách planety vůbec, a to přinejmenším z naší perspektivy. Aegisuchus zde nebyl ani se svými obřími rozměry žádným exotickým tvorem, i když délkou možná přece jen vynikal nad ostatními plazy (o jiných obratlovcích pak ani nemluvě).[5] Jak byl tedy ve skutečnosti velký a co vše se o tomto dávném severoafrickém predátorovi již podařilo zjistit?
Jak už bylo uvedeno, jediným dosud objeveným fosilním materiálem z tohoto rodu je částečně dochovaná mozkovna a úlomky lebky. Na základě těchto zkamenělin je možné s jistotou konstatovat, že Aegisuchus byl gigantickým tvorem. Ačkoliv autoři popisu považují za nejpravděpodobnější rozměry délku zhruba 1,5 metru pro lebku a kolem 9 metrů pro celé tělo, některé odhady jsou ještě podstatně odvážnější. Mozkovna má objem 40 kubických centimetrů a při porovnání s mozkovnami současných krokodýlů mohla patřit k lebce dlouhé 2,08 až 2,86 metru! Pokud bychom přitom extrapolovali rozměry lebky a celkovou délku těla na velikost současných krokodýlů, vycházela by nám délka asi 15 až 21 metrů, v případě gaviálů pak dokonce 16 až 22 metrů! Samozřejmě není jisté, zda se pravěký krokodýl svými proporcemi shodoval s proporcemi dnešních (vzdálených) příbuzných, přesto je délka do 15 metrů pro druh A. witmeri pravděpodobná. A to z něj činí bezpochyby jednoho z největších krokodýlovitých plazů v dějinách života na Zemi. Skutečnou velikost tohoto „štítového“ krokodýla neznáme, museli bychom objevit více jeho zkamenělin, a to i z postkraniální části skeletu. Paleontologové předpokládají, že se jednalo o specializovaný druh, adaptovaný na lov potravy ve skrytu pod vodní hladinou. Tomu by odpovídala pravděpodobně plochá hlava s očima vystupujícíma z lebeční klenby směrem nahoru. Svoji přezdívku „shield-croc“ (štítový krokodýl) mu vysloužil pevný štít z vyztužené kůže, který byl u živého aegisucha přítomen na svrchní straně lebky (jak dokládá zdrsněný povrch lebeční klenby). Přes svoji velikost se tito krokodýli mohli stávat kořistí jiných velkých predátorů, například již zmíněného teropoda spinosaura.[6] Sami zřejmě lovili spíše jen menší nebo snazší kořist, jako byly větší lalokoploutvé a dvojdyšné ryby, jejichž fosilie byly v sedimentech souvrství Kem Kem rovněž objeveny.[7] Popis „štítového krokodýla“ z Maroka každopádně podporuje domněnku, že druhohorní éra nebyla pouze obdobím dinosaurů, jak ji nejčastěji vnímáme, ale také zlatým věkem krokodýlovitých plazů. I ti tehdy bezpochyby prožívali svůj největší evoluční rozmach.
Napsáno pro DinosaurusBlog a Osel.
Short Summary in English: Aegisuchus is an extinct genus of giant flat-headed crocodyliform, living in what is now Morocco during the early Late Cretaceous, about 95 million years ago. It belonged to the family Aegyptosuchidae and could perhaps reach the length of up to 15 meters.
Odkazy:
https://www.prehistoric-wildlife.com/species/a/aegisuchus.html
https://fossilworks.org/bridge.pl?a=taxonInfo&taxon_no=217556
https://www.sci-news.com/paleontology/article00165.html
https://www.eurekalert.org/pub_releases/2012-01/uom-nso012712.php
---------
[1] Haley D. O’Brien, Leigha M. Lynch; Kent A. Vliet; John Brueggen; Gregory M. Erickson; Paul M. Gignac (2019). „Crocodylian Head Width Allometry and Phylogenetic Prediction of Body Size in Extinct Crocodyliforms“. Integrative Organismal Biology. 1 (1). doi: 10.1093/iob/obz006
[2] Paul, Gregory S. (2019). „Determining the largest known land animal: A critical comparison of differing methods for restoring the volume and mass of extinct animals“ (PDF). Annals of the Carnegie Museum. 85 (4): 335–358.
[3] Gardner, Nicholas M.; Holliday, Casey M. (2012). „A New Eusuchian Crocodyliform with Novel Cranial Integument and Its Significance for the Origin and Evolution of Crocodylia“. PLOS ONE. 7 (1): e30471. doi: 10.1371/journal.pone.0030471
[4] Ibrahim, N.; Sereno, P. C.; Varricchio, D.J.; Martill, D. M.; Dutheil, D. B.; Unwin, D. M.; Baidder, L.; Larsson, H. C. E.; Zouhri, S.; Kaoukaya, A. (2020). „Geology and paleontology of the Upper Cretaceous Kem Kem Group of eastern Morocco“. ZooKeys. 928: 1–216. doi: 10.3897/zookeys.928.47517
[5] Sereno, Paul C.; Larson, Hans C. E.; Sidor, Christian A.; Gado, Boubé (2001). „The Giant Crocodyliform Sarcosuchus from the Cretaceous of Africa“. Science. 294 (5546): 1516–9. doi: 10.1126/science.1066521
[6] Hone, David W. E.; Holtz, Thomas R. (2017). „A Century of Spinosaurs – A Review and Revision of the Spinosauridae with Comments on Their Ecology“. Acta Geologica Sinica – English Edition. 91 (3): 1120–1132. doi: 10.1111/1755-6724.13328
[7] Sereno, P. C.; Dutheil, D. B.; Iarochene, M.; Larsson H. C. E.; Lyon, G. H.; Magwene, P. M.; Sidor, C. A.; Varricchio, D. J.; Wilson, J. A. (1996). „Predatory Dinosaurs from the Sahara and Late Cretaceous Faunal Differentiation“. Science. 272 (5264): 986–91. doi: 10.1126/science.272.5264.986