Igore Pjeroviči, jste vědec, ale zabýváte se také různými způsoby popularizace vědy – vysvětlujete, kritizujete, korigujete… která z těchto poloh vám nejvíce vyhovuje?

 

Zkusím nejdříve vysvětlit, proč se zabývám popularizací vědy. Původně, když jsem ještě sám studoval fyziku, měl jsem chuť o ní vyprávět ostatním. Byla to pro mě nepostradatelná část mého fyzikálního vzdělání – nechtěl jsem jenom pasivně poslouchat, ale také svými slovy vše předávat ostatním, zkoušet nějakým novým způsobem překomponovat to, co jsem se dozvídal. Všiml jsem si, že obyčejné lidi, tedy ty, kdo nejsou vědci ani studenti, fyzika také zajímá a chtějí se něco dozvědět o okolním světě. A tak jsem jim to začal vysvětlovat. A když se objevil internet, líbilo se mi, že přes něj můžu to všechno předat širokému okruhu lidí, kteří jsou přitom ode mě hodně vzdálení. Když jsem začínal, měl jsem spoustu volného času, a tak jsem s chutí odpovídal na nejrůznější otázky a moc jsem nikoho nekritizoval. Potom se forma mojí populárně vědecké činnosti změnila – začal jsem psát vlastní texty, především online. A viděl jsem, jak píší ostatní lidé, mimo jiné novináři z obyčejných médií, nezaměření na vědu. Všiml jsem si, jak strašně se někdy všechno překrucuje. A tak jsem začal vedle psaní vlastních textů psát i kritiky a někdy i podrobné rozbory toho, co bylo nesprávně v textech ostatních.

Věnujete se takové kritické práci dodnes?

V určitou chvíli jsem došel k závěru, že čas, který můžu věnovat popularizaci, je omezený – není to přece moje hlavní činnost, zabývám se vědou. A tak jsem se v určité chvíli rozhodl, že ho raději věnuji psaní vlastních textů, vytváření něčeho nového, než rozboru textů cizích. A tak už to trvá dvacet let. Online pracuju od roku 1999.

Ale přesto – stane se vám někdy, že narazíte na natolik nesmyslné teorie, že se nemůžete udržet a okomentujete je?

Samozřejmě. Ale snažím se vyhýbat sporům. Prostě chápu, že když je někdo umanutý a hlásá pseudovědu nebo nějaké podivné názory, člověk se s ním nemá hádat. Často mi píší nejrůznější zastánci pseudovědeckých pravd, alternativních teorií o tom, jak funguje svět atd. Chtějí, abych analyzoval a zkritizoval jejich práci. A já jim prostě neodpovídám. V určitou chvíli jsem pochopil, že mi to jenom bere můj čas a stejně je nedokážu přesvědčit o opaku, že to ničemu nepomůže.

Ve vašich komentářích na blogu často opouštíte vědecký jazyk a uchylujete se do oblasti esejistiky a filosofie. Jaký je podle vás vztah vědy a filosofie?

Já se snažím držet především čistě vědeckých otázek, nepřešlapovat na území filosofie, není to moje oblast.

Nemám na mysli systematickou filosofii. Filosofování je přeci také snaha probudit zájem lidí, získat jejich důvěru, povzbudit je k přemýšlení…

Občas jdu ven se svým pohledem na některé obecnější otázky, protože lidé chtějí vědět, jak o té či oné věci uvažují vědci. A když dojdu k závěru, že mi přísluší se na to které téma vyjádřit, tak se vyjádřím.

Filosofie je styl myšlení. Fyzika je věda o objektivním světě kolem nás. Jsou to různé věci, které člověk může pěstovat nezávisle na sobě. Když se zabývá vědou, může nechat filosofii úplně stranou. A naopak – když se zabývá filosofií, nemusí myslet na materiální svět, který ho obklopuje. Já dávám přednost úvahám o materiálním světě kolem nás. A když někdy musím něco zobecnit, nevyhýbám se tomu, ale snažím se do toho nezabřednout.

Ale v antice věda a filosofie v podstatě splývaly. Takový Aristotelés filosofoval a zároveň teoreticky definoval atom…

To ano, ale od těch dob se věda podstatně vyvinula. Pochopili jsme, že pro ozřejmění objektivních zákonitostí nestačí jenom sedět a debatovat o okolním světě. Je třeba dělat experimenty a matematicky je popisovat. V tom je rozdíl oproti oněm klasickým dobám. Tehdy pouze formulovali předpoklady a mysleli si, že když uděláš nějaký závěr a vypadá pravděpodobně, znamená to, že jsi odhalil pravdu. Ale ve skutečnosti tomu tak není.

Můžete vysvětlit svou metodu, s pomocí které vysvětlujete jednoduše složité věci?

 

Pokusím se o to. Když člověk říká „nerozumím“, může do těch slov vkládat různý význam. Nejkatastrofálnější je situace, když někdo nějaké tvrzení zformuluje natolik nesrozumitelně, že si ten, kdo ho poslouchá, ani nevšimne, jak spolu jednotlivé části tvrzení souvisí, co je samotnou podstatou tvrzení, kde je předpoklad, kde argument a kde závěr. Ale existuje i jiná varianta: tvrzení je vcelku pochopitelné, ale natolik se rozchází s tím, co člověk do té doby věděl, že si to nedokáže spojit s celou svou doposud nahromaděnou zkušeností. Neví, čemu má věřit. A ještě jindy to bývá takto: člověk tvrzení zcela rozumí, ale zdá se mu absurdně jednoduché a nechápe, co je na něm tak zajímavého a proč ho nějak zvlášť zdůrazňovat. Zkrátka forem nepochopení může být spousta. Co víc – různí lidé mohou stejnou originální myšlenku nechápat různým způsobem. No a úkolem toho, kdo vysvětluje je pochopit, co konkrétně ten který posluchač nepochopil, vrátit se o několik kroků zpět, do okamžiku, kdy to ještě chápal a doprovodit ho ke konečnému pochopení té myšlenky. Když vidím, že někdo něco nechápe, ale chce to pochopit, beru to jako výzvu, jako intelektuální challenge a snažím se ho vyřešit.

Vidíte tedy jako vědec své poslání i v osvětě?

Zaprvé, jak už jsem říkal, nechci se omezit na to, že získávám vzdělání sám, chci ho překomponovat a předat ostatním. No a zadruhé – jsem od přirozenosti extravert, jsem emocionální a rád vidím reakci ostatních. Přináší mi uspokojení když vidím, že třeba děti nebo široké publikum najednou začínají chápat to, o čem dříve neměli nejmenší představu. Ale zároveň nemám pocit, že by popularizace byla nějakým mým posláním, že je mi souzená a je to moje nevyhnutná povinnost. Vnímám to jako prospěšnou činnost, která mi zároveň přináší uspokojení. Ale přece jenom to není moje hlavní práce.

Teoretici hledají ostrov stability, experimentátoři se ženou za stále menšími částicemi. Člověk si může položit otázku: Proč to všechno? Není to utopie? Nebo potřeba si hrát?

Takové momenty je možné najít ve všem. Takže určitě ano. Ale člověk by tu musel podrobně popsat, kde je v částicové fyzice utopický okamžik, kde zase hravý… Snažíme se pochopit, jak je uspořádaný okolní svět, jak funguje. Kolem nás se samozřejmě děje spousta zajímavých věcí. Ale ty jevy často nejsou podložené fundamentálními zákonitostmi. Udělám trochu krok stranou. Vezměme si třeba jazykovědu. Existuje spousta zajímavých jazyků, které mají pokud jde o výslovnost, lexiku, etymologii a provázanosti s jinými jazyky svá zajímavá specifika. Je velice zajímavé to všechno zkoumat, protože nám to říká něco o tom, jak se formovaly jazyky a tudíž i samotné národy. Ale vždycky se můžeme zeptat: proč je v tomhle jazyce právě takový systém časování? Nemohlo to být jinak? Ano, v podstatě mohlo. Stejné otázky si můžeme klást i pokud jde o okolní svět, třeba: Mohlo se stát, že by Země měla dva měsíce? Ano, v podstatě se to stát mohlo, ale nestalo se to. Neexistuje fundamentální zákon, který by planetám znemožňoval mít dvě oběžnice – je to situační výsledek. Tak to dopadlo v této konkrétní situaci. Ale okolo nás je spousta věcí, u kterých když se zeptáme, jestli to mohlo dopadnout jinak a pořádně to prozkoumáme, musíme odpovědět – ne. Tedy v uspořádání mikrosvěta je skutečně založené něco, co znemožňuje jiné varianty. Nějaký fyzikální zákon, z něhož vyplývají nejrůznější jevy, které fungují jenom jedním způsobem a žádným jiným. Takové zákony mají své následky a ty následky umíme odhalovat, zkoumat, potom dokonce vymýšlíme, jak jich v praxi využít. Ale původně to všechno vychází z tvrzení, ze kterého až mrazí – že z určitých hledisek musí být svět právě a jenom takový, jaký je. A právě tento pocit, že jsem se dotkli něčeho úplně počátečního, něčeho, co nemohlo být uspořádáno jinak, na člověka působí magicky. A spousty lidí se zabývají opravdovou, seriózní fyzikou právě proto, že se ocitají na dosah od „původního kódu stvoření“. Dál už se to může interpretovat jako hra nebo jako utopie. Ale právě kvůli tomu okamžiku „původnosti“ je pro nás tak zajímavé to všechno zkoumat.

K čemu mohou přivést pokusy o nalezení ostrova stability?

Ostrov stability je v určitém smyslu také fundamentální otázka. Mohla být jádra atomů uspořádaná úplně jinak? Ovšemže nemohla! Náš okolní svět by se musel opravdu zásadně proměnit, aby se proměnila jaderná fyzika. Ostrov stability, pokud ho někdo najde, může nakonec mít i praktické využití. Pokud se ukáže, že jsou tam prvky velice stabilní, bude je možné syntetizovat, hromadit, získávat supertěžkou exotickou hmotu s neobyčejnými vlastnostmi. Ale to je spíše utopie – většina fyziků si myslí, že nejsou absolutně stabilní, ale spíše meta stabilní. Ale i přesto – když je budeme zkoumat, můžeme také získat informaci o tom, jak fungují silné interakce, a z toho mohou vzniknout i nové, pohodlnější přístupy k chápání konstrukce i obyčejných jader, i jejich proměny.

A přitom zůstat u té utopické vize někde v dálce zářícího ostrova stability…

No ano. V určité etapě se fyzikální výzkum může ukázat jako utopie. Zkoumáme to, co bylo na počátku vesmíru, v první sekundě po Velkém třesku. Máme šanci se toho reálně dotknout? Všechno to přece bylo tak dávno. Od té doby se přece celý vesmír změnil. Ale ukazuje se, že jsou věci, které se od té doby nezměnily, nezmizely, můžeme je, obrazně řečeno, nahmatat. Tak poměrně nedávno jsem se naučili zachycovat gravitační vlny. Jsou to vlny způsobené kmitáním prostoru, které létají vesmírem, nejsou pohlcovány a nesou v sobě odraz těch dávných událostí, které jim daly vzniknout. Ve 30. letech 21. století vypustíme do kosmu družice a s jejich pomocí budeme moct začít detekovat gravitační vlny s velkou periodou, které se objevily úplně na začátku vesmíru. Tehdy, maličký zlomek sekundy po Velkém třesku, klidně mohlo dojít ke katastrofické změně vakua, k takovému výbuchu navíc, k specifickému varu vakua. Gravitační vlny, které tehdy mohly vzniknout, létají dodnes po celém vesmíru a čekají, až si jich všimneme. Zatím je nemůžeme vyhmátnout, současné technologie na to nestačí. Ale už k tomu nemají daleko. A až se naučíme lovit ty prastaré gravitační vlny, všechno to, co se nám před desítkami let zdálo jako utopie, se stane realitou, reálným rozměrem.

Nyní trochu o sociálních utopiích… Nezdá se vám, že v Dubně dodnes zůstává něco z utopické atmosféry 60. let, kdy byla vybudovaná?

V Dubně panuje jakýsi neobvyklý entusiasmus. Nacházíme se v Rusku, kde samozřejmě není všechno tak jednoduché, ale tady v Dubně, lidé nehledě na to pracují na společné věci. Vidí kolem sebe další, upřímně zaujaté lidi a chápou – ano, to je ta práce, které má smysl se věnovat. Já mívám v Dubně pocit, že tady v oblasti vědy, ale možná i mezilidských vztahů vládne atmosféra, která se liší od většiny ruských měst.

V svých textech se často pohybujete na hranici společenské, ne-li politické angažovanosti. Dějiny nám takových případů nabízejí nemálo: akademik A. Sacharov, Sergej Kovaljov… Zajímá vás politika?

Věda, to jsou lidé. Každý člověk, kromě toho, že se zabývá vědou, má ještě politické názory. Někdo má zase náboženské přesvědčení. Když chce člověk kromě vědy prosazovat ještě nějaký sociální jev, nic mu v tom nebrání. Já se zajímám o politiku do té míry, abych si udržel povědomí o aktuálním dění, abych chápal, k jakým procesům okolo mě dochází. Aktivně se politikou nezabývám, do žádných stran nevstupuji, žádných shromáždění se neúčastním. Ale mám vyhraněný pohled na to, co se kolem mě děje.

Dubna v tomto ohledu vypadá docela aktivně, ve srovnání se zbytkem Ruska tu vládně poměrně svobodná atmosféra. Jen za poslední dobu tu vznikla úspěšná petice proti spalovně odpadu (spalovna byla zrušena) a proti nasazovaní ruské gardy na ochranu Ústavu…

Rusko je různorodé. Petice se organizují i jinde, i jinde vznikají hnutí, dochází ke konfliktům se státní mocí atd. V tom se Dubna příliš neliší od jiných center intelektuálního života v Rusku. Ale vcelku s vámi souhlasím – je to milé místo se zvláštním charakterem. Víte, já jsem v Dubně nikdy nepracoval na úvazek, vždycky jsem tu pobýval jen krátkodobě. Vystupoval jsem na konferencích, seminářích, spolupracoval jsem s lidmi, společně jsem s nimi organizoval různé akce – ale nastálo jsem tu nikdy nebyl. Ale mám chuť vztahy s Dubnou udržovat. Opravdu se mi líbí, jak to tu všechno funguje a zdá se mi, že do budoucna, nejméně v příštích několika desetiletích, má Dubna velkou perspektivu.

LHC – velký hadronový urychlovač. Zabýváte se jím už léta, na portálu Elementy.ru mu věnujete zvláštní rubriku. Tvrdíte, že spuštění LHC změnilo parametry evropského života. Co máte na mysli?

To nesouvisí se samotný urychlovačem jako vědeckým zařízením, ale s určitou změnou celkové politiky CERNu za posledních deset let. Pochopili tam, že aby mohli tento projekt udržovat, nestačí jen samotné financování a vědecké výsledky. Lidé – ti nejobyčejnější, ne vědci – musí také chápat, co přesně děláme, proč to děláme a kam se chceme dál pohnout. A když takový pohled na věc začal v CERNu převládat, laboratoř začala utrácet značné peníze na zveřejňování dat, na popularizaci, na vzdělávací programy a prostě na vyprávění o tom, jakou roli hraje sám CERN ve vědeckém a společenském životě Evropy. Je třeba mít na paměti, že vědecký výzkum je zároveň cestou k získávání principiálně nových technologií. A to všechno se musí vysvětlit širokému publiku, aby pochopilo, že LHC není jenom věc sama pro sebe, ale skutečně část širší kampaně usilující o zkoumání přírody, a že celá ta kampaň je velice prospěšná záležitost.

Může LHC v Evropě sehrát roli určitého společenského svorníku, napomoci civilizačnímu sjednocování – podobně jako ekologické iniciativy?

Spíše CERN a základní fyzika jako taková, než samotný LHC. Na jedné straně mají lidé v současném světě nadbytek volného času. Mít možnost nehnat se za výsledky a zamyslet se o světě, který nás obklopuje, o tom, jak se vyvíjí a jak by se měla dál vyvíjet společnost, je ve skutečnosti luxus. Mnozí lidé by rádi nějak využili své rozumové schopnosti, energii, síly, rádi by udělali něco užitečného. Konec konců všichni rodiče přemýšlí o tom, do jaké školy dát děti, čím se budou v životě zabývat. Lidé, kteří se rozhodli přispět k rozvoji společnosti, mají spousty možností: politické iniciativy, ekologická hnutí atd. Zvýšení prestiže vědeckého výzkumu je jednou z nich. CERN jako evropský představitel jednoho z podstatných odvětví fyziky se snaží lidem vnuknout myšlenku, že zabývat se základním výzkumem – a konkrétně fyzikou mikrosvěta – je přitažlivá, zajímavá a užitečná věc. Ale přitom chápe, že ostatní možnosti jsou také zajímavé a užitečné a že s nimi musí přátelsky konkurovat. Když něco děláme a chceme to udělat dobře, chápeme, že jsou na to potřeba lidé, a lidé se musí hledat, angažovat, zapálit pro věc. A pro tak obrovské projekty, jako je LHC, je to zásadní věc. Snaha zaujmout co nejvíce lidí, semknout co nejvíce lidí, které zajímá fyzika kolem LHC byl jedním z důvodů, proč začal CERN razit politiku maximální otevřenosti vnějšímu světu.

Zůstává takový přístup aktuální i dnes, kdy se všechno kolem nás uzavírá do sebe a izoluje?

Poslední dva roky probíhala v oblasti částicové fyziky široká kampaň za obnovení rozvoje fyziky mikrosvěta – v blízké budoucnosti i v dlouhodobé perspektivě. Před pár měsíci byly zformulovány hlavní priority: „vyždímat“ maximum vědeckých informací z LHC, ale pustit se také do rozvoje nového urychlovače, daleko výkonnějšího a s možností přesnějšího měření (viz článek Igora Ivanova o Evropské strategii pro fyziku elementárních částic na portálu N+1, pozn. red.). Ale na každý takový projekt budou potřeba velké prostředky a stále více se objevují pochybnosti, zda jsou takové náklady smysluplné. Proto bude stát CERN a celá částicová fyzika v nejbližší budoucnosti před úkolem vysvětlit široké veřejnosti a představitelům jiných oblastí vědy, že je toto úsilí a ty náklady opodstatněné.

 

Může se SÚJV vydat stejným směrem – tedy sehrát roli intelektuálního a společenského epicentra?

Samozřejmě že může. Ale to záleží na rozhodnutích vedení, nevím, jaké mají plány. Komplikace je samozřejmě také v tom, že realizovat něco takového v současném Rusku je těžší než udělat to v Evropě. Nicméně v SÚJV už existují programy komunikace s veřejností, zviditelňování těch zařízení, nad kterými Dubna pracuje a informací, o které se chce dělit s celým světem. Nakolik úspěšně se to bude rozvíjet nedokážu odhadnout. V současné době se tomu možná věnuje příliš málo úsilí. Ale perspektiva tu je.

Kdy jste se začal účastnit aktivit Bajkalské školy částicové fyziky a astrofyziky?

Poprvé jsem do obce Bolšije Koty, kde letní škola probíhá, přijel v roce 2009, na vědeckou konferenci. Seznámil jsem se tam Irkuťany, s místní přírodou a velice se mi tam zalíbilo. Všichni lidé byli otevření a veselí, s očima upřenýma k budoucnosti, zajímaly je nové známosti a byli připravení učit se od přijíždějících lektorů. Další rok už mě na Bajkalskou školu pozvali s přednáškami. Imponuje mi, že se tam dává i těm nejmladším studentům možnost zapojit se do vědy. Je to z podstaty správné. V Evropě mají studenti vždycky možnost někam odjet, zúčastnit se nějakých akcí, odjet na stáž. Existuje program Erasmus, takže mobilita je mezi studenty velká. Na to, aby mohli studenti jet na letní školu, se dávají peníze. V Irkutsku, a na Sibiři obecně, je situace jiná. Ta místa jsou poměrně daleko od Evropy a jiných vědeckých center a létat každý rok na školy nebo konference do zahraničí je pro mnohé prostě finančně nedostupné. Místo toho v rámci Bajkalské školy ta nejpokrokovější věda naopak sama přijíždí přímo do Irkutsku. Lektoři světové úrovně přednášejí před studenty z Irkutsku a celého Ruska i zahraničí, vyprávějí o současném světovém výzkumu, jsou ochotní odpovídat na hromady otázek. Takový formát je pro Irkutsk myslím ideální. A studenti sami chápou, že kromě samotného studia na univerzitě je Bajkalská škola tou nejhlavnější záležitostí, protože je tam každý rok opravdová věda.

Není na ně úroveň programů příliš vysoká?

Je vysoká, ale nemyslím si, že je to mínus. Vždy se mi velice líbilo, že na to byli mentálně připravení. Irkutští studenti na školu nepřijíždějí jednou, ale každý rok, jak postupně vědecky dospívají. Nejdřív skoro ničemu nerozumí, a také jejich angličtina není zdaleka ideální. Ale nehledě na to začínají od svých prvních kurzů poslouchat, zapojují se do procesu, zvykají si na účast ve vědeckém dění, mizí první strach a jsou postupně stále sebevědomější. A je skvělé, že k tomuto seznámení se současnou vědou přicházejí tak brzy. Zkrátka se mi to všechno velice líbilo a pokaždé, když mě pozvali, jsem přijížděl, přednášel různé kurzy a vedl skupiny studentů. V určitou chvíli, když už jsem tam byl poněkolikáté, mi nabídli, abych pomohl s organizací, s hledáním studentů, lektorů a expertů. A vzhledem k tomu, že čas trávím většinou v zahraničí, mám tam známosti a kontakty, které jsem využil. Potom v určitou chvíli došlo k výměně vedení školy a mně nabídli, abych ji za SÚJV řídil. Tomu už se věnuji čtvrtý rok. Mám teď na starosti přípravu vědeckého programu, hledání studentů, lektorů a docela to myslím zvládám.

Jedna taková škola na celou Sibiř a Dálný východ stačí?

Ne, jedna taková škola samozřejmě nemůže uspokojit všechny zájemce. Naše škola sleduje specifické cíle: poskytuje úvodní kurzy v oblasti fyziky elementárních částic a různých blízkých témat a nesnaží se jít příliš hluboko, do odborných zaměření. Proto když někdo organizuje odborné experimentální nebo teoretické aktivity pro studenty, Bajkalská škola jim samozřejmě nemůže a ani nechce konkurovat. Je to jiná oblast a úzce specializované aktivity jsou také potřeba. Ale zá léta své existence se Bajkalská škola stala velice viditelným a reprezentativním prostorem, kde studenti už od nejnižších ročníků získávají základní znalosti hned v několika směrech fyziky elementárních částic a astrofyziky. Přičemž se o ní dnes ví nejen na Sibiři, ale v celém Rusku. Takže k nám přijíždějí lidé z Novosibirska, z Moskvy i jiných měst evropského Ruska. Už se o nás docela ví i v zahraničí, každý rok přijíždí víc a víc cizinců.

Studenti, kteří si prošli vaší školu, po dokončení studií spíše zůstávají na Sibiři nebo odjíždějí pracovat do Moskvy, Petrohradu nebo do zahraničí?

Není možné studenty proti jejich vůli nutit, aby někde zůstávali. Jsou studenty svých universit a sami se rozhodují, kde a jak se dál budou zabývat vědou. My jim jenom poskytujeme vědecké vzdělání a možnost navázat kontakty se zahraničními vědci nebo studenty z jiných zemí. Ale nemůžeme změnit jejich celkové naladění pokud jde o to, jak dál žít a kam se pohnout. Ale dělá nám radost, že za vzděláním přijíždějí studenti z nejrůznějších koutů Ruska. Minulý rok se například školy zúčastnilo šest lidí z Novosibirska, což je dobře, protože Novosibirsk má, pokud jde o fyziku, lepší úroveň než Irkutsk. Mají tam špičkovou experimentální fyziku i schopné teoretiky, ale  přesto cítí, že jim i Bajkalská škola může něco dát. A nepřijíždějí k nám přitom doktorandi, ale právě studenti nižších ročníků. Výhledově se dá předpokládat, že Bajkalská škola dokáže na Sibiři rozšířit svůj dosah.

Řekněte pár slov o Kamčatské škole fyziky elementárních částic a pomezních oborů. To už je vaše „vlastní dítě“, že?

Narodil jsem se na Kamčatce, odjel jsem odtud, když mi bylo 15 let. Ale chtěl bych, aby se Kamačatka rozvíjela, je to moje vlast. Když jsem už během svého pobytu v Evropě někomu říkal, že jsem z Kamčatky, lidi z toho hned byli nadšení a navrhovali, abychom na Kamčatce něco zorganizovali. Pro spoustu lidí je to takový napůl mystický, přitažlivý kraj, touží po tom se tam podívat. S tím mimochodem souvisí zábavný okamžik. Spousta Evropanů ví o Kamčatce mimo jiné proto, že existuje taková stolní hra Risk, kde je celý svět rozdělen na oblasti a hráči s pomocí figurek bojují o území. A Kamčatka je tam také jeden z regionů. A tak když řeknu Italům nebo Španělům, že jsem z Kamčatky, mají z toho legraci, protože si vůbec nejsou jistí, že tam žijí lidé. Je to pro ně místo z nějaké fantasy.

Co vás konkrétně přivedlo na myšlenku zorganizovat Kamčatskou školu?

Jednak jsou na Kamčatce lidé, kteří se mohou a chtějí zabývat vědou. A za druhé se na mě obraceli vědci s prosbou něco tam zorganizovat. A tato dvě přání – podpořit Kamčatku, protože je to můj domov a zorganizovat tam nějaké aktivity, protože je tam o ně zájem, mě přivedla k tomu, že jsem minulý rok navrhl Dmitriji Naumovovi uspořádat tam školu. Domluvili jsme se, že tam zajedeme a společně na místě zhodnotíme, jak to tam dnes vypadá se vzděláním a vědou a jestli místních vědci o takové aktivity opravdu stojí.

A co jste zjistili?

Když jsme tam přijeli, naskytl se nám pohled, který nás trochu zděsil. Pochopili jsme, že tam fyzika elementárních částic prostě neexistuje, protože se tím Kamčatka zkrátka nezabývá, což se týká i řady dalších oblastí Ruska. Ale ukázalo se, že je tam v zoufalém stavu i fyzikální vzdělávání jako takové. Počínaje univerzitou a vědeckými ústavy a konče přípravou školních učitelů fyziky. Panuje tam situace, kterou by bylo potřeba napravit komplexně. Jako první krok jsme se minulý rok rozhodli zorganizovat akci především pro kamčatské studenty, doktorandy, začínající vědecké pracovníky a také školní učitele fyziky. Škola proběhla v září 2019 a jsem si jistý, že se stala nezapomenutelnou událostí jak pro místní účastníky, tak pro ty, kteří na ni přicestovali odjinud, včetně přibližně deseti učitelů fyziky z různých koutů Ruska a dokonce ze sousedních zemí. Pokusili jsme se během ní vysvětlit, čím se zabývá SÚJV, co je to fyzika elementárních částic a jak tato fyzika může přispívat jiným, aplikovaným oblastem vědy. Došlo dokonce i na praxi.

Kdo jsou vaši partneři na Kamčatce?

Je to Kamčatská státní univerzita Vituse Berniga a IKIR – Ústav kosmofyzického výzkumu a šíření radiových vln DVO RAN. Kromě toho je na Kamčatce Ústav vulkanologie a seismologie Ruské akademie věd a kamčatská filiálka Geofyzikální služby Ruské akademie věd. Zabývají se aplikovanými záležitostmi, ale hledat společný zájem Dubny a Kamčatky je pro ně zajímavé. Škola měla zvláštní sekci s referáty posluchačů – kamčatských i hostujících vědců a doktorandů. Navázali jsme první kontakty a doufáme, že díky naší škole začne fungovat skutečná vědecká spolupráce SÚJV a Kamčatky.

Chcete nějak využít kamčatské specifické přírodní podmínky?

Můžeme kombinovat. My tady v Dubně dokážeme vyvinout potřebná zařízení a na Kamčatce mají zase vhodné prostředí, například aktivní sopky. S pomocí elementárních částic se dá měřit to, co se děje uvnitř vybuchující sopky. Miony, elementární částice, které vznikají jen v atmosféře při srážce kosmických částic s molekulami vzduchu, mohou proletět napříč sopkou. Když vybudujeme blízko u sopky několik čtverečních metrů mionových čidel, půjde sledovat, co se děje uvnitř sopek. A protože takových nádherných, vysokých a aktivních sopek na světě není moc, je možné, ba přímo nutné té možnosti využít. Příroda nám umožňuje provádět měření na světové úrovni. Lidé, kteří tam pracují, na to zatím nemají dostatek nástrojů. Ale chuť pustit se do toho mají.

Nakolik se situace s pandemií koronaviru odrazila na vašich vzdělávacích projektech na Bajkale a na Kamčatce?

Bajkalskou školu jsme letos museli zrušit. Mohli jsme ji samozřejmě provést v online režimu, ale je nám jasné, že duch školy si vyžaduje osobní účast a kontakt. Dlouho jsme usilovali, aby nám školu povolili provést, třeba i v omezeném formátu, ale nevyšlo to.

Na Kamčatce máme v plánu provést sérii škol. Vzhledem k tomu, že na rok 2020 jsme neměli naplánované žádné konkrétní akce, situace s pandemií nic nenarušila. Naším hlavním úkolem, jak ho dnes vidím, je ujasnit si, jaký formát školy a jaká témata budou pro Kamčatku nejvíce příhodná. Až se tato otázka projasní, a především také až uvidíme vstřícné kroky ze strany Kamčatského kraje, budeme moci plánovat příští školu.

Dnes žijete v zahraničí, v Belgii. Jak jste se tam ocitl?

 

Když mi bylo patnáct let, odjel jsem z Kamčatky do Novosibirsku a poslední dva roky studia jsem chodil na místní fyzikálně-matematickou školu. V té době už jsem věděl, že se budu zabývat fyzikou elementárních částic. Vystudoval jsem Novosibirskou univerzitu a v roce 1998 jsem odjel do Německa.

Jak jste se z Novosibirsku dostal do Německa?

Tehdy, na konci 90. let, byl v Německu o vědu malý zájem. Všichni se hlásili na průmyslová odvětví, na IT a ve vědě byl velký nedostatek odborníků. Proto se snažili nejrůznějším způsobem lákat studenty a doktorandy ze zahraničí. Vedoucímu mé diplomové práce nabídli, aby někoho poslal. Já byl v té době pryč, pomáhal jsem tehdy organizovat školní fyzikální olympiády. A když jsem se vrátil, zjistil jsem, že už jsem zapsaný do jednoho německého jaderného ústavu v Jülichu. Potom jsem si udělal doktorát na Bonnské univerzitě a pokračoval jsem do Itálie, do Belgie, Portugalska a teď jsem zase v Belgii.

Je nějaké místo na Zemi, kde jste doma?

Víte, když v patnácti letech odjedete z domu a potom se stěhujete ze země do země, nejdůležitější už nejsou místa, ale lidé. Nemám pocit, že bych byl osudově svázán s nějakým místem. Nejsem nostalgický. Neustále jezdím. Doma jsem tam, kde je moje žena a moje kočky.

Napsáno pro SÚJV a OSEL.